Když jsem před více než deseti lety začínal vydávat Šifru, byl to časopis podobný ostatním. Myslím formou, ne obsahem. Nikdy jsem si nemyslel, že ji budu psát a tvořit sám. Plán byl takový, že budu psát články, ale také editovat texty, které napíšou vybraní spolupracovníci. Jelikož jsem v běžných médiích prošel postupně posty jazykového redaktora i reportéra v týdenní magazínové příloze celostátního deníku a posléze píšícího editora jednoho měsíčníku, měl jsem ideální kvalifikaci „tři v jednom“. Něco jsem tedy mohl napsat, ale také jsem mohl pečlivě pracovat s cizími texty, a nakonec to i všechno zredigovat a provést finální korektury.

Pro začínajícího vydavatele to byla neocenitelná výhoda. Se zázemím mecenáše nebo velkého vydavatelského domu se takové věci neřeší, protože časopisy tvoří mnoho lidí. Můj bývalý šéfredaktor mohl klidně napsat do podtitulku koňe, protože byl sice dysgrafik, ale věděl, že na to má člověka, který většinu jazykových znásilnění odchytí. A když ne, může to na něj na poradě svést. Za ty koňe jsem tenkrát dostal pokutu dvě stovky, protože původní podtitulek přepsal až po mé finální korektuře.

Šifra ale mohla vzniknout jen proto, že jsem byl výkonný a multifunkční a nemusel jsem najímat editora ani korektora. Stačil grafik, ilustrátor a píšící autoři. Za tři a půl roku vznikla celá řada parádních a zajímavých textů a rád na to období vzpomínám.

Pamatuji si ale i ten okamžik, kdy mě poprvé napadlo, že ji začnu psát sám. Někteří přispěvatelé fungovali jako hodinky a posílali texty včas. Často se ale stalo, že se odevzdání natahovalo, a pak se mi ve dvou týdnech před uzávěrkou – nezřídka v tom posledním – sešla většina článků. Kdyby to nebyla zrovna Šifra, nějak bych to jako editor ošulil, hodil na zlom, pak to jednou přelétl očima a šel na pivo. Jenže když je něco vaše, záleží vám na tom úplně jinak. Víte, kolik to stojí úsilí a času (o penězích radši ani nemluvím), aby vzniklo a vyšlo jedno číslo, a nezkazíte si dílo jen tím, že máte málo času. A tak jsem před uzávěrkou cizeloval cizí texty, aby byly hodny Šifry, a byl to obrovský časový pres.

Ne proto, že by snad ti autoři neuměli psát, takové jsem si nevybíral. Ale proto, že každý měl jiný styl. A mým úkolem bylo jim jej víceméně zachovat, ale zároveň do něj přidat něco, co jej vtáhne do Šifry. Když měl některý text zajímavé informace, ale byl napsaný jinak než „šifrově“, bylo třeba jej trochu oživit, vymyslet vtahující úvod, zkrátka to vytunit tak, aby číslo drželo pohromadě. Jenže tím, že jsem byl pečlivý editor, někteří autoři na to dost spoléhali. A místo aby se zlepšovali a snažili přizpůsobit či posunout, nedali si s psaním tolik práce, kolik by bylo třeba, a texty jsem dotvářel sám.

Vrcholem bylo, když jsem s jedním takovým spolupracovníkem tři týdny vymýšlel esej, a pak mi tři dny před uzávěrkou přišel text, jehož úvod byl opsaný z Wikipedie. Šlo mu prostě jen o to, aby něco odevzdal a dostal honorář. Věděl, že o zbytek se postarám já a nikdo nezjistí, jaký šunt byl původní článek.

„To si to můžu rovnou napsat sám,“ blesklo mi tehdy hlavou. A byl už jsem tak unavený a frustrovaný z toho uzávěrkového stresu, kde jsem musel všechno hlídat, že jsem tuhle myšlenku neopustil. A prostě jsem to zkusil. Příští číslo jsem napsal celé sám. A zase mě to začalo bavit. Přineslo to sice jiný druh stresu, neboť napsat jedno číslo a psát ho každý měsíc jsou dvě rozdílné věci, ale věděl jsem, že jedině tak neztratí časopis duši a to nadšení, které jsem do něj od počátku vkládal. Musel jsem si vytvořit nový rytmus a získat obrovskou disciplínu, aby se to dalo zvládnout, ale i přes všechny těžkosti jsem to zvládl.

A tak jsem psal a psal, až jsem se postupně vypsal tak, že dokážu psát každé číslo téměř jako knihu, kde to není jen sled nějakých nesouvisejících článků, protože mě zrovna něco napadlo nebo jsem potřeboval zaplnit stránky. Ale každé číslo má hlavu a patu a rozvíjí nějakou ústřední myšlenku. Trvalo mi přesně dvacet let, než jsem se tohle naučil. A chci se pořád vyvíjet a zlepšovat, protože život je neustálá změna a pohyb. Pohyb vpřed.

Vše marné

Loni se mi něco podobného přihodilo s grafikem. Devadesát pět procent práce jsem již beztak dělal sám a jeho úkolem bylo články jenom takzvaně zlomit a připravit mi je pro korektury a pak to poslat do tiskárny. Připravil jsem mu články a k nim vybral fotografie či ilustrace. Protože když jsem to nechával na něm, buď vybral něco, co se k textu nehodí (ty články ani nečetl, a pokud jsem ho k tomu donutil, stejně to nepomohlo), nebo mu to trvalo strašně dlouho.

Jestli se ptáte, proč jsem si nenašel jiného, pak vězte, že jsem spolupracoval v životě s mnoha grafiky a byl to obvyklý vzorec. Tento patřil k těm lepším. Když tedy nepočítám ty, kteří si za hodinu práce řeknou tolik, co jiní vydělají za den nebo za týden. Ale upřímně přiznám, že když jsem v dřívějších redakcích potkal i ty elitní grafiky či umělce, byla s nimi ještě mnohem těžší domluva a spolupráce než s těmi normálními.

 Takže se naše spolupráce postupně „vyladila“ tak, že jsem mu vše připravil až pod nos a on to jen vytvořil v programu, který uměl ovládat. Já jsem s tím programem, který se jmenuje InDesign, uměl sice taky, ale jen zběžně, uživatelsky, a ostatní by mě zdržovalo. Proto jsem dělal jen finální korektury, psal v něm popisky a citáty nebo články krátil, když takzvaně „přetékaly“. Ve velkých redakcích často korektoři jen označí chyby ve vytištěném článku a grafici ty změny zanášejí, ale při tom často udělají další chyby nebo překlepy, případně smažou čárku, takže je snazší se to naučit a změny rovnou zanášet.

Loni už jsem to nevydržel. Bylo to v květnovém čísle, kdy jsem poprvé grafikovi uložil a připravil místo fotobankových fotografií krásné autorské ilustrace, přesně na míru k danému textu. Grafika jsem se zbavovat neplánoval, protože by mi býval mohl tím, že bych se nemusel učit lépe rozumět InDesignu, dost ulevit.

Devadesát pět procent čísla jsem tedy udělal a připravil. On měl udělat jen těch nejlehčích pět procent. To číslo znamenalo další významný – obsahový i stylový – posun ve vývoji Šifry, podobný tomu, kdy jsem ji začal sám psát. A tak mi na tom moc záleželo.

V poslední korektuře, těsně před posláním do tiskárny, jsem ve finálním PDF vychytal ještě asi pět chyb, které bylo třeba opravit. Ale už nebyl čas, abych to stihl opravit sám, a tak jsem chyby diktoval grafikovi po telefonu.

Mluvil jsem s ním jako s pětiletým děckem, hláskoval slova, řekl, co má vypustit a kde nechat čárku. Vše marné. Z pěti oprav udělal tři špatně, a co bylo nejhorší, jednu čárku smazal zrovna v místě, kde to bylo hodně vidět. Nebylo to proto, že by byl tak neschopný. Ale proto, že mu to bylo jedno. Tak jako když jsem si všiml, že on si nevšiml, že v pravidelné rubrice chybí už půl roku číslo stránky.

Jenže nepočítal s jednou věcí. Jako editor, který vybíral i obrazovou část a má estetické cítění, jsem roky dělal práci za něj. Jeho poslední výhodou bylo, že uměl ovládat InDesign. A že bych musel na nějaký kurz, abych věděl, jak mám udělat tiskové PDF, jak umístit ilustrace do zlomu, jak pracovat se spadem apod. Ovšem to bylo dřív.

Poté, co byly spuštěny jazykové modely umělé inteligence, stačilo se už jenom zeptat.  

‍