Kdyby býval na to grafik tolik nekašlal a netěžil jenom z toho, že se před dvaceti lety naučil ovládat jeden program, který většina lidí ovládat neumí, mohl mít dneska ještě práci. Myslím práci grafika, teď dělá nočního vrátného. Ve studiích totiž ubývalo práce dlouhodobě a tam, kde dělal jako freelancer naposledy, mu řekli, že teď mají málo zakázek. A on místo aby se snažil na sobě pracovat a vážil si toho, že může dělat něco zajímavého, přistupoval k tomu takhle.

Zeptal jsem se tedy AI na ty důležité věci, které jsem s InDesignem ještě neuměl. Třeba jak nastavit tiskové PDF. V tiskárně mi pak potvrdili, že je to správně. Inteligence mi sdělila i klávesovou zkratku, jak vkládat do souboru ilustrace, nebo jak vepsat do obrázku nějaký text. „To musíš zrušit obtékání textu ve Volbách textového rámečku,“ hlásil chatbot.

Dohodl jsem se s ním (chatbotem), že další číslo nechám ještě běžet a že si budu zkoušet zlomy článků paralelně. A až se to naučím a budu schopen udělat celé číslo, přeberu grafiku – tedy zbývajících pět procent práce na Šifře – pod sebe. A tak jsme začali.

Napsal jsem první tři čtyři články a cvičně si je zkusil zalomit. A zároveň jsem to zadal grafikovi. Zatímco on se ozval za tři dny, že prý má nějaký fotbal, ale po víkendu se na to vrhne, já už to měl dva dny hotové. Jakmile poslal to, o čem mi ve středu napsal, že na tom tři dny makal, vypadalo to výrazně hůř než to, co jsem vytvořil já. Odfláknutě. Ale hlavně jsem zjistil, že to, co on vydával za třídenní práci, trvá nanejvýš dvě hodiny. Ti, co ovládají nějaké programy, které většina lidí neovládá, takto předstírají a natahují práci, aby si vydělali víc peněz.

Jakmile se to ale – i díky novým technologickým nástrojům – naučíte sami, zjistíte, jak je to doopravdy. Hned to první „zkušební“ číslo jsem tak přebral a dotáhl sám. První dva měsíce to sice bylo náročnější, než jsem si zapamatoval některé klávesové zkratky a získal rutinu, ale i když mi – teoreticky – k psaní přibyla další práce, ve výsledku mě to zrychlilo a obrovsky se mi ulevilo. A to nejen technicky, ale i psychicky. Protože jestliže se obvykle říká, že méně je někdy více, tak já jsem si v praxi ověřil, že může i více být ve výsledku méně.

Jak mě to mohlo zrychlit? Protože nemusím čekat, až mi ty články připraví někdo jiný a pošle mi jich pět najednou a mě to pak zavalí, ale dělám všechno průběžně a plynule. Jakmile napíšu článek a získám ilustraci ve vysokém rozlišení, okamžitě si ho mohu zalomit, usadit, udělat k němu citáty, zkontrolovat vazby a v podstatě udělat celou předtiskovou přípravu, kterou se pak nemusím zdržovat při uzávěrce. Stačí už pak dodělat jenom korektury.

Nakonec jsem to nejen vymyslel, ale i zrealizoval. Začátek byl těžký, ale když jsem zjistil, že dávno existují nástroje, které to umožňují, už mě nemohlo nic zastavit. 

Podobným způsobem jsem vyřešil i ten největší problém, který jsem nedokázal vyřešit za celou dobu, co tvořím Šifru – protože dřív jej prostě vyřešit nešlo. Ve srovnání s tím byla moje metamorfóza v grafika pouhou rozcvičkou.

Krátce poté jsem se stal totiž i ajťákem. A tím i kompletním samostatným tvůrcem, jenž se může soustředit jen na svou vizi a výsledek práce, protože ho nelimitují a nebrzdí technické nástroje ani lidská lenost.

Ne proto, že bych to tak chtěl nebo plánoval, ale proto, že jsem neměl jinou možnost. Pochopil jsem, že když chce člověk vykročit do nové doby, nemůže si tam nakráčet starým způsobem a se starými nástroji. Protože obsah se nemá přizpůsobovat formě, ale forma obsahu.

Nový domov

Jenže běžný člověk neumí kódovat, a pro tvorbu webových stránek potřebuje vývojáře. Pokud prodáváte rohlíky, elektroniku, kosmetiku nebo běžné spotřební zboží, dá se to snadno obejít tím, že použijete osvědčený systém typu Shoptet. Jakmile děláte ale něco specifického a potřebujete věci na míru nebo redakční systém, jste v pasti a uvědomíte si beznaděj své situaci pokaždé, když potřebujete přidat nějakou funkci.

A je to o to horší, že na to, co potřebujete, přicházíte postupně. A tak zaplatíte spoustu peněz za řešení, u kterého brzy zjistíte, že není ideální a potřebovalo by to ještě to, tohle nebo tamto.

Ale ono úplně stačí, když potřebujete něco opravit. Napíšete ajťákovi, se kterým spolupracujete a spravuje vám systém vám, že pánovi nejde elektronické předplatné, ať se na to podívá. Dva dny žádná odpověď. Zaurgujete ho. Za další dva dny se ozve, že se na to podívá. Další tři dny se nic neděje, takže se mezitím ozve čtenář, kterému jsem slíbil, že to kolega vyřeší. Cítím se trapně, protože to vypadá, že jsem na to zapomněl. Ale jediné, co mohu udělat, je… znovu urgovat ajťáka. A tak pořád dokola.

Takhle to samozřejmě nebylo vždycky. Na začátku, když chce někdo peníze a práci, tak se snaží a chová jinak. Problém nastane po čase, když si myslí, že má své jisté a už se snažit nemusí. U ajťáků je navíc ta potíž, že když pro vás něco dělají, ti chytřejší (ve smyslu mazanější) to udělají tak, abyste se na nich stali závislými. Jednak tím, že tomu nerozumíte, a jednak tím, že když to udělají chytře, dostanete se do něčeho, co tak trochu připomíná past. Je například velmi složité, ne-li nemožné, aby jejich výtvory přebíral někdo jiný. A tak jste odkázáni na jejich řešení. Nelíbí se vám to? Mohlo by se taky stát, že to jednoho dne přestane fungovat úplně.

Jednou mi ale jeden moudrý muž poradil: „Když něco nefunguje, nesnaž se to vylepšit ani opravit. Zahoď to a začni znovu.“ Na tu kouzelnou větu jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy jsem se – jako u grafiky – zeptal umělé inteligence: „Myslíš, že by se dalo najít nějaké řešení, které by zjednodušilo a vylepšilo můj web a redakční systém tak, že by se dal ten starý úplně zahodit? A neopakovat minulé chyby a začít znova?“

Odpověď mě překvapila. Možné je prý všechno a stačí to jenom vymyslet. A udělat. A tak jsem se – za pomoci rad AI – pustil do vymýšlení, jak to udělat, aby web a redakční systém Šifry ztělesňovaly její hodnoty a jejího ducha a aby forma odpovídala obsahu.

Nakonec jsem to nejen vymyslel, ale i zrealizoval. Začátek byl těžký, ale když jsem zjistil, že je to reálné a že již dávno existují nástroje, které umožňují něco takového vytvořit bez znalosti kódování, a že stačí vědět, co potřebujete a jak to má fungovat, a pak si to poskládat dohromady jako Lego, už mě nemohlo nic zastavit.

Aby se dal tak obrovský úkol zvládnout, musel jsem se jednak přestat bát, že to nezvládnu, a jednak si uspořádat rytmus, abych dokázal přepínat mezi kreativním myšlením při psaní a systémovým a analytickým při stavění webu. Takže jsem si naordinoval dopoledne psaní a odpoledne a po večerech práci na webu. Nebudu zastírat, že to nebylo náročné, fakt jsem si máknul. Ale věděl jsem, že když vydržím, bude to stát za to. 

Jasně, sledoval jsem při tom všem i světové dění, ekonomiku nebo vývoj na globálním bojišti, ale jenom trochu. Resp. staral jsem se pouze o to, co bylo důležité, a v rozumné míře, aby mi nic zásadního neuteklo. Kdybych to ale sledoval příliš, analyzoval a řešil víc, než je potřeba, nebo se k tomu upnul a schoval se za to, kdybych si řekl, že počkám, jak vše dopadne, a pak se uvidí, možná by pak už bylo pozdě.

Uvědomil jsem si totiž, že jsem tím, co jsem udělal, zachránil – kromě svých nervů – možná i celou Šifru. Nebo alespoň zvýšil její šance. Ale to, jak se bude žít v nové době, až skončí globální ekonomický a geopolitický restart, kdo všechno přijde kvůli AI o práci, k čemu je vlastně AI dobrá a jaké přináší hrozby, si můžeme nechat třeba na příště.

Web je hotový. Převádím teď on-line a kombo předplatitele do nového a plním postupně celou Šifrovanou knihovnu, aby byla on-line přístupná všechna čísla. A vychytávám drobnosti. Ale už teď to běží na casopis-sifra.cz parádně a můžu radostně zvolat: „Šifra má nový domov.“      

‍