Možná vás napadne, že běžný člověk přece těžko může ovlivnit to, jestli je domácí nebo zahraniční, potažmo celoevropská politika zelená, rudá nebo hnědá; případně všechno dohromady. A že o tom, kudy se kontinent nebo celý svět ubírá, nerozhodují občané, ale londýnské, berlínské, bruselské, pekingské, moskevské či jiné kanceláře.
To je samozřejmě pravda, ale pouze částečně. Protože to, co se na začátku nového kosmického cyklu děje v neviditelné i viditelné části světa, má několik hlubších rovin. A když to řeknu poněkud hrubě, tak to, co dělají ostatní, není naše starost.
Jeden z nejdůležitějších zákonů měnící se reality totiž říká, že co do něčeho vložíš, to se ti taky vrátí. A jelikož jeden ze základních principů nové doby praví i to, že kvalita je důležitější než kvantita, a zda TO – ať je to cokoli – ladí, či neladí, odděluje se postupně funkční od nefunkčního a smysluplné od nesmyslného nejen v rovině kolektivní, ale především v rovině individuální.
Ale tady pozor, protože je velmi důležité uvědomit si a dát si zároveň pozor, na kterou stranu se jako jednotlivci přidáme. Zůstaneme v poli, které se odděluje od života, a proto se bortí, slábne a ztrácí energii i sílu? Nebo se naladíme na to nové, které rezonuje v rytmu života a skutečného světa, nikoli toho iluzorního? Je totiž pouze na nás, pro co se na nejhlubší úrovni duše rozhodneme. Jisté je jen to, že existují pouze dvě možnosti: nahoru, anebo dolů. Staré končí, nové začíná. Tečka. Nic mezitím. Kde budeme stát my, záleží tak jen na našem vnitřním rozhodnutí a nastavení.
Když to zjednodušíme, tak starý systém končí nikoli proto, že by o tom někdo rozhodl nebo vyhlásil systém nový. Ale proto, že se jeho forma odpojila a vzdálila od frekvencí, na kterých vibruje realita a celé měnící se elektromagnetické pole. A proto, že zákon rezonance už zkrátka z fyzikálního hlediska nedovolí, aby iluze pokračovala. Rozpadá se to samo, ale určitě ne proto, že by to někdo nařídil, zařídil či vyhlásil nebo o to jakkoli jinak usiloval.
Abychom si to uměli snáz představit, krásně a snadno si na jednom konkrétním příkladu „ze života“ můžeme onen energetický princip, jenž celý rozpad starého a vznik nového ukazuje a popisuje, ukázat. Právě on totiž vysvětluje a odhaluje, proč už to postaru prostě dál nejde, ač by si to většina lidí přála, protože změny nebývají příjemné a lidé je nemají rádi. Ano, jde o to moje nepovedené parkování. Připraveni?
Takže ano, je tady vícero rovin, na kterých změny probíhají, a my těžko můžeme ovlivnit to, s jakou krávovinou kdy přijde český nebo Evropský parlament, kdo kde postaví jaké parkoviště nebo jestli nějaký šílenec vybere miliony na drony či rakety, které chce vypustit na metropoli největší světové jaderné mocnosti s absurdním odůvodněním, že tím chrání evropskou bezpečnost, a ne své společenské postavení nebo peněženku. To, co je ale mnohem důležitější, co ovlivnit můžeme a co bychom pozitivním způsobem ovlivňovat měli, je právě to, co ve skutečnosti rozhoduje o naší budoucnosti. O tom, zda se přikloníme k novému světu a životu, který běží dál a trvá, nebo zůstaneme připoutáni ke starému světu, který se bortí.
To je přesně to, co již před dvěma tisícovkami let, tedy s velikým předstihem vykládal v podobenstvích Ježíš Nazaretský: že tento fyzický svět je pomíjivý, ale království nebeské je věčné. Nemluvil samozřejmě o stěhování nikam nahoru (ani dolů), když chtěl, abychom šli za ním a neztratili se v temnotě – ale o stavu bytí. O tom vyprávěl, když vyzýval lidi k vnitřní změně a k tomu, aby žili v souladu s kosmickými (božími) zákony. A neztratili se v omylech a slepých uličkách světa pozemského, kde je tak snadné zabloudit a nevidět. („Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Neboť všechno, co je ve světě, není z Otce, ale ze světa. (…) Kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost.“
Zůstaneme v poli, jež se odděluje od života, a proto slábne a ztrácí energii i sílu? Nebo se naladíme na nové, jež rezonuje v rytmu života a skutečného světa, nikoli toho iluzorního?
Zní to sice složitě, záhadně a dosti metafyzicky, neboť Ježíš mluvil v metaforách, jelikož věděl, že mu stejně nikdo ze současníků nerozumí a jeho slova najdou pochopení až mnohem později (až přijde čas a na Zemi začne pronikat v novém kosmickém cyklu více světla)… Ale v podstatě říkal velmi jednoduchou věc: dbejte na to, abyste žili v souladu s kosmickým řádem, protože vše, co s ním nebude rezonovat, časem skončí… Včetně vás a vaší duše, pokud to včas nepochopíte, protože „starému“ se vybijí baterky a „nové“ bude připojeno přímo ke Zdroji.
Co se touto lehkou „teologickou“ vsuvkou vlastně snažím říct? Že je úplně jedno, co se stane se starým „pomíjivým“ světem, který v podobě, v jaké jsme jej znali, stejně končí. Protože je třeba snažit se a hledět pouze na to, abychom byli v souladu s tím tvořícím se novým. A to je také to hlavní a jediné, co nakonec můžeme a co je třeba ovlivnit.
Každý tedy máme svých starostí více než dost, a když se s nimi vypořádáme a budeme žít v souladu s přirozeným řádem věcí – nebo o to alespoň usilovat –, zlepší se tím i celý svět. A pokud ne… I to bude naše volba. Protože ve světě, jehož povaha je – jak již víme – kvantová, můžeme zásadním způsobem utvářet a ovlivňovat svoji vlastní realitu.
Vždyť co by udělal starý Milan ještě v době, než se rozhodl projít transformací vědomí a odhodlal se vstoupit do neprobádaných a zprvu poněkud tajemných vod hluboké proměny?
Chvilku by vyděšeně, nervózně či zpanikařeně jezdil po parkovišti, načež by rozhozen odjel zaparkovat k několik dlouhých minut vzdálenému supermarketu, odkud není snadné se přes rušnou křižovatku prodrat pěšky k nádraží. Nebo by zkusil štěstí v některé z okolních ulic, kde to ale moc dobře nezná a neví, zda by nějaké místečko ukořistil a zda se tam dá stát. Nějak by to nakonec vyřešil, ale zkazil a narušil by si tím celý den. Za jízdenku by zaplatil možná dvakrát, možná třikrát tolik, protože jedna by propadla, a tu druhou by nekupoval v předstihu za lepší cenu on-line, ale u pokladny, tedy za vyšší taxu.
Přednášku bych sice nakonec stihl, ale musel bych změnit celý program, který jsem na Hané měl. A incident z rána by zcela jistě ovlivnil celý průběh dne, protože by se tím stresem a způsobem řešení situace změnilo celé moje vyzařování, a tedy i pole. Tak proč bych to dělal?
Podstatné ale je, že dřív by mě ani nenapadlo, že to jde vyřešit i jinak. Vůbec by mi nedošlo, že existuje nějaké jiné řešení. Tedy takové, jaké mě napadlo toho dne a ke kterému jsem se po zralé úvaze odhodlal.
Během těch tří koleček kolem parkoviště jsem se snažil zachovat klid a s chladnou hlavou vymyslet, jak to udělám, aby to bylo v souladu jak se mnou, tak s vesmírným řádem. Tato situace ale zároveň předem vylučovala řešení, které by bylo v souladu s dopravními předpisy, neboť jejich logika a logika situace šly v tu chvíli přímo proti sobě. Buď splním „pozemská“ pravidla, která v dané chvíli nedávala smysl, nebo budu jednat v souladu s těmi „kvantovými“ a „kosmickými“, ale poruším světský zákon.
Moje jednání nevzniklo z chaosu, pohodlnosti ani neúcty, ale z přítomnosti. Nešlo o chybu z nepozornosti. Nešlo o lajdáctví ani aroganci. Bylo to vědomé rozhodnutí.
A tak jsem nakonec nechal stát auto na místě pro invalidy. Když se ale rozhlédnu kolem a kolem, mám pocit, že stát někde jinde ve starém světě už ani není možné.
Kdybych neměl místenku, kdyby mě nečekaly jiné povinnosti, možná bych tam hledal volné místo doteď. Nebo bych zaparkoval někde v ulici kilometr od nádraží a vlak by mi ujel. Ale v tu chvíli jsem pochopil, že systém, který nefunguje, nemá právo diktovat, co je správné, protože je postavený na hlavu. A tak jsem udělal to jediné rozumné, co v danou chvíli udělat šlo – vzepřel jsem se a zaparkoval jinak.
Nešlo o pohrdání pravidly, ale o okamžik, kdy jsem se musel rozhodnout podle skutečnosti, nikoli podle papíru. A v tom je obrovský rozdíl, z jakých pohnutek a s jakou kvalitou něco člověk dělá. Pokud je energie, se kterou jednáme, čistá a „v souladu“, není třeba se bát ani bičovat. Nikomu jsem neublížil, nikoho jsem neblokoval, na nikom a na ničem jsem neparazitoval. I kdyby náhodou přijel skutečný invalida, a ne jen nějaký formální, jako byl třeba ten, který stál s obrovským superbem a správným průkazem hned vedle mě, měl ještě dvě „svoje“ místa volná. Anebo by to nechal na jednom ze tří prázdných míst pro elektroauta…
Podle situace
Takové jednání má úplně jinou kvalitu než typické „kašlu na to“ nebo nějak to „očůrám“. Tohle bylo vědomé přestoupení formy kvůli smyslu, ne kvůli pohodlí. Něco jako když skupina Wohnout ve svém nejslavnějším hitu vyráží „šavlí z kvalitního vína bojovat proti systému“. Až na to, že já s ním nebojoval, jen jsem z něj v té chvíli elegantně vystoupil.
Pochopil jsem, že i kdybych přijel ještě o dalších deset minut dřív, nic by se nezměnilo. Že nejde o mou chybu či mimořádnou smůlu, ale celkové selhání systému. A právě toto důležité pochopení sehrálo v mém rozhodování klíčovou roli, neboť ta situace mě přímo „donutila“ k poznání, které bych jinak minul – ukázala, že systém nefunguje ani tehdy, když všechno uděláte správně. Takže to nebyla smůla, ale inscenovaná či aranžovaná lekce reality – a v podstatě šifrovaný zážitek.
Šlo o správné rozhodnutí, protože vycházelo z konkrétní situace, nikoli mého rozmaru nebo ega. Moje jednání nevzniklo z chaosu, pohodlnosti ani neúcty, ale z přítomnosti. Nešlo o chybu z nepozornosti. Nešlo o lajdáctví ani aroganci. Bylo to vědomé rozhodnutí. Ne proti systému, ale ve prospěch reality. Protože když pravidla přestanou odpovídat skutečnosti, vina přechází na systém – ne na člověka, který se rozhodl vidět a tu hloupou hru nehrát. Viděl jsem zkrátka situaci s čistou hlavou a takovou, jaká byla, a jednal podle skutečnosti, nikoli podle pravidel, která se v té chvíli s realitou mocně rozcházela.
V podstatě jsem udělal přesný opak toho, co dělá systém: místo abych chránil formu, chránil jsem smysl. A to je esence vědomého světa. Žádné rigidní „dodržování“, ale živé rozhodování podle konkrétní situace.
To všechno jsem věděl už ve chvíli, kdy jsem nastupoval do vlaku. A říkal jsem si, jak hororové by bylo, kdybych odtud každý den jezdil vlakem do práce a řešil tuhle byrokratickou degeneraci prostoru i smyslu každý den.
Ano, kdybych dojížděl do práce, jako jezdí především do Prahy denně mnoho a mnoho místních, přijížděl bych k nádraží už ráno, takže by se šance na nalezení místa zvýšila. Já jel až v 10. Nebo bych na to neměl nervy, nechával auto kilometr od nádraží, obešel půlku města, prošel gigantický a nebezpečný kruhový objezd doufaje, že mě nikdo nesrazí.
A kdybych jel náhodou vlakem zítra, za týden nebo pozítří, dopadl bych s největší pravděpodobností úplně stejně. Ne proto, že bych se nepoučil, ale proto, že není z čeho se poučit. Tak funguje „moderní“ systém: místo aby věci zlepšoval a zjednodušoval, nutí člověka k obcházení, k absurditě. A co je horší – všichni to považují za normální, i když to normální dávno není, pokud vůbec někdy bylo.
