Právě to je nejbolestnější moment celé této civilizační diagnózy. Ne že systém dělá nesmysly – to se stávalo vždycky. Ale že většina lidí ten nesmysl přijme, začne ho považovat za přirozený stav, nebo ho nakonec i brání, protože „tak to má být“, „takový je život“ a „tohle je přece normální“. Jenže není; v tom je ten vtip.

Tohle je ta skutečná „invalidita“ – ne těla, ale vědomí. Postupně se s tím, jak si většina lidí zvykala, až si zvykla, schopnost vnímat absurditu ztrácí. Rozpadá se totiž vnitřní kompas a lidé raději trpí nefunkčnost a přizpůsobují se falešnému světu, než aby se aspoň na okamžik postavili realitě, zastavili se a řekli: „Tohle nedává smysl.“

Nejděsivější na tom není závora ani fejková tabule s deseti volnými místy. Mimochodem, když jsem si asi za týden ze zvědavosti udělal zajížďku a jel kolem nádraží, tabule opět hrdě ukazovala volná místa a svítila zeleně, závora znovu pouštěla nic netušící řidiče dovnitř, kde našli jen plné parkoviště a systém, který na ně ukazoval „fakáče“. Nejděsivější je, že si na to všichni zvykli a přijali to jako normu.

Zvykli si, že jedna závora je dole a brání vjezdu na polní cestu a do prostoru, který zeje prázdnotou. A druhá závora je pouští na místo, kde naopak žádný volný plac není. Lidi si zvykli, že pravidla nefungují, ale dodržují je dál. Zvykli si, že svět se rozpadá – a říkají tomu pokrok nebo život.

No jo, ale co mají ti lidi tedy dělat, když existují hloupá, ale pořád závazná pravidla, za jejichž porušení hrozí postih? Tak předně – lidi si na blbá pravidla vůbec nemají zvykat. Místo toho by měli konečně pochopit a pamatovat si, že žádné pravidlo není víc než realita a smysl. Že to jsou dvě zcela odlišné věci.

Pokud pravidla fungují – dodržujme je. Pokud přestávají odpovídat skutečnosti – začněme o nich přemýšlet nebo hledat skulinu, jak v nich neuvíznout, ale zároveň to udělat po svém a „v souladu“. Neboli jak se nenechat chytit. A když se dostaneme do bodu, kdy pravidlo zjevně odporuje zdravému rozumu, pak naší povinností není slepě poslouchat, ale jednat vědomě a zodpovědně. To neznamená rebelii ani anarchii. Znamená to nikdy nepřestat používat mozek a srdce. Protože civilizace se nehroutí tím, že lidé občas poruší špatné pravidlo – ale tím, že všichni mlčky dodržují nesmysly a už se nad tím ani nepozastaví. Tím se nestávají „oběťmi“ špatného systému, který někdo jiný vytvořil, ale právě těmi, kdo jej vytváří. Ano, vytváří...

Protože právě na tomto místě, k němuž jsme se dostali skrze jedno blbé parkování, se láme a odděluje to, čemu říkáme „boj se systémem“. A to, co znamená jeho pochopení a s ním i celé hry, jež se tu odnepaměti hraje.

Čím se živí Systém?

Ten tajemný „systém“ totiž ve skutečnosti není nic jiného než kolektivní pole lidské nevědomosti. Není to ani vláda, ani Brusel, ani ministerstvo, ani nějaký zlý úředník. Není to ani mocný bankéř, zednář nebo iluminát, na které se rádi odkazují bojovníci proti systému. To vše jsou „pouze“ formy, které daný stav vědomí nebo spíše nevědomí zhmotňují. To, čemu říkáme systém, v tomto případě spíše Systém, je vlastně jedno obrovské mentální pole, které vzniká, když většina lidí přestane vědomě vnímat realitu, a místo toho začne reagovat podle naučených vzorců – pohodlně, automaticky a beze smyslu. Když jede, jak s oblibou říkám, na autopilota.

Pokud lidé nadávají na systém, říkají tím vlastně: „Nelíbí se mi, co jsem pomáhal vytvořit.“ Neboť pokaždé, když někdo držel krok s nesmyslem jen proto, že to tak dělají všichni, posílil pole o další množství této energie. Tím se Systém živí. Nežije z vůle tyranů, ale z pasivity většiny.

A pokud platí, že paradoxně ti, kdo mlčky dodržují nesmysly, nejsou oběťmi systému, ale jeho „neviditelní“ spoluautoři, musí platit i druhá část rovnice – že jsou z logiky věci i jeho jediní možní „reformátoři“. Neboť jakmile byť jeden člověk začne jednat vědomě – ne slepě podle pravidel, ale podle reality –, část Systému se rozpadne a „ubyde“. Jen si představte, co by se stalo, kdyby to neudělal sem tam jeden či dva lidé, ale třeba celý milion. Ne křikem a revolucí, ale klidem a rozumem. A změnou vlastního vibračního pole. To by byl okamžitý konec starého světa a začátek nového, a to bez ohledu na to, jaký je zrovna kosmický cyklus. Taková změna se však neprovádí zvenku, ale zevnitř.

Co to tady zase blábolím? Jak se může systémová změna provádět zevnitř, když to tady celé řídí Evropská unie, Deep State, korporace, mezinárodní bankéři, Dům Sion a Chabad Lubavič? To ví přece každý průměrný bojovník proti systému. Neměli by se napřed všichni ti lumpové, šéfové, zbohatlíci a politici zatknout nebo pověsit, aby na jejich místa mohli nastoupit „slušní lidé?“ To vše jsou přece těžké váhy a silní a mocní protivníci, tak co by mohlo na tom všem, jak vypadá svět, změnit, jak jsou na tom vnitřně jednotliví obyčejní a „bezvýznamní“ lidé, kteří nemají moc ani peníze, jež údajně vládnou světem?

Každý bojovník proti systému ví přece i to, že kdyby se vyměnili ti nahoře a svět neřídilo zločinné spiknutí a elity nepracovaly proti lidem, ale pro lidi, změnil by se rázem i celý svět, protože jinak to – logicky – přece nejde.

Co když je to však úplně, ale ÚPLNĚ jinak? Zkusme se nad tím prosím – v klidu a bez emocí – na chvilku zamyslet. Je to velmi, velmi důležité a může nám to pomoci pootočit pohled jiným směrem. A hodně otevřít oči v tom, jak je možné chápat a vnímat realitu novým, vědomým způsobem.

Vždyť kdy jindy bychom to měli udělat než teď, v době Špůrkova „chaotického hiátu“, kdy se staré drolí a nové teprve formuje? Já samozřejmě chápu, že mnohým lidem dává vnější svět ještě jakousi iluzi jistoty a hlubší, podpovrchová pravda může znít jako rušivý tón. Je to i proto, že by většina lidí ráda sklízela plody nějakého nového, lepšího světa, kde věci fungují automaticky a v harmonii, ale sami nechtějí projít procesem proměny starého a bojí se opustit svoji komfortní zónu. Chtějí mít klid, ale ne projít tichým střetem se svými strachy. Chtějí hojnost, ale ne měnit vztah k energii. Chtějí pravdu, ale nikoli riskovat pohodlí iluze.

Jenže svět už prostě funguje jinak. Dřív se dalo dobře předstírat – ladit se naoko, mluvit o světle a dobru, ale uvnitř žít ve stínu a strachu. Dnes to už nejde, protože frekvenční rozdíl se okamžitě ukáže. Každá disharmonie se zviditelňuje – ve zdraví, ve vztazích, v práci, ve společnosti.

A proto tolik lidí cítí tlak, neklid, rozpad. Ne proto, že by byli špatní – ale proto, že nový svět už nereaguje na masky, ale jenom na pravdu. Ladí to, nebo to neladí. Takže tohle ladění se na nové vlny není žádný luxus, rozmar nebo duchovní volba, ale zákon přežití v nové, měnící se realitě. Tak to pojďme „risknout“.

‍