Není to zase nějaká provokace? Neříkal jsem snad v minulém čísle něco o tom, že se starý svět rozpadá a souběžně s tím se nesměle formuje svět nový, který funguje na jiných principech? A hned v následujícím vydání si klidně dám na obálku ikonu a symbol toho starého? A ještě s ním udělám velký rozhovor, a to přesto, že již – vlastně od covidu – Šifra rozhovory nedělá? (A to proto, že dává přednost hlubším faktům a souvislostem před názory?)
Kdepak! Vnímavá čtenářka a bystrý čtenář již jistě tuší, že tohle nebude žádná provokace, manýra, náhlé hnutí mysli, omyl, či dokonce popření předchozího. Ale naopak – hluboce promyšlený a čistý dramaturgický záměr.
Bývalý český premiér a prezident a hlavní postava transformace české společnosti a ekonomiky po roce 1989 totiž není pouze významným představitelem světa, který se nám doslova a do písmene sype před očima a jehož nezadržitelný sešup každým dalším dnem nabírá na rychlosti. Ale i archetypem světa, který se mění. Osobností, která jeho podobu spoluutvářela, a skrze niž ji lze smysluplně vyložit. Je to jakýsi výklad doby prostřednictvím postavy, která nese vzorce a vědomí jedné epochy, ale zároveň ji dalece přesahuje.
A to je právě to, co Šifru zajímá nejvíc. Emeritní český prezident je totiž nejlepší ukázkou toho, že pokud člověk není zkostnatělý a nemyslí rigidně, ale je otevřen novým věcem i ve vysokém věku a vidí dál než do příští večeře, tak nemusí být ztělesněním světa, který končí, ale symbolem toho, jak se starý svět může integrovat a adaptovat do toho nového. Jakýmsi mostem mezi minulostí a budoucností. Živoucí ukázkou toho, že se končící starý svět nemusí zhroutit v křeči, pokud odevzdá své nejlepší části jako důstojnost, preciznost, strukturu, řád či paměť, a nový svět je přijme, posune a rozvine v něco nového.
Ano, Václav Klaus je mnohem víc než jen symbolem odcházejícího světa. Jednak má daleko více tváří a „nuancí“, než které jsou přes silné emoce, jež odnepaměti vzbuzuje – ať už pozitivní, nebo negativní – lidé schopni nebo ochotni vnímat. A pak, s kým jiným by si měl chtít člověk popovídat o rozpadajícím se starém světě a vplouvání do neznámých vod světa nového či hledání cestiček než s někým, kdo má tuto zkušenost v sobě přímo zakódovanou a kdo již jednou pilířem transformujícího se světa byl? A především, kdo celou tu dobu neztratil orientaci a směr a je schopen nejen precizně analyzovat a pozorovat to, co bylo a je, ale také na základě stávajících trendů a tendencí předvídat, kam to všechno vede či vést může? A kdo je otevřen změnám a novým věcem, a přitom zůstává sám sebou?
Viděno touto optikou naopak Šifra nemohla udělat – výjimečně – rozhovor s nikým jiným než právě s ním.
„Můj názor je, že stávajícímu prezidentovi zřejmě nevyhovují názory bývalých prezidentů, a proto je na tuto akci nepozval,“ sdělil serveru Echo24 bývalý ředitel hradního protokolu Miroslav Sklenář.
Většina lidí však dělá ve vztahu k Václavu Klausovi nejméně dvě zásadní chyby. Jednak k němu coby výrazně polarizující osobnosti přistupují příliš emotivně podle toho, zda s ním souhlasí, nebo nesouhlasí – ať už zaujatě, negativně či přímo nenávistně, nebo naopak výhradně pozitivně, nekriticky a ideologicko-spasitelsko-nostalgicko-záchranářsky, protože s ním souhlasí. A jednak jej vnímají především jako politika, a přehlížejí, podceňují (nebo jim úplně unikají) jeho ostatní polohy, které jsou nejen zajímavější, ale i důležitější. A to je veliká škoda.
Právě tyto „prezidentovy“ jemnější vrstvy Šifru zajímají především, neboť právě ony jsou v dnešní době, kdy se staré hroutí a nové teprve nesměle vykukuje, zásadní a tolik potřebné. A smutným faktem je, že tady nikdo takový druhý podobného formátu není, což jen podtrhuje zjevnou skutečnost, že starý svět tak, jak jsme jej znali, končí a musí skončit, protože už nemá co říct ani nabídnout. Ale to bychom zbytečně předbíhali…
Po nich potopa
Což o to, politikem Václav Klaus vždy byl a je, a ne ledajakým. Obzvláště srovnáme-li jeho politické působení s politiky dnešními, vyjde nám z toho jako politický titán. Pozor, teď nehodnotím ideovou a ideologickou stránku ani konkrétní výsledky jeho vládnutí, ale čistě technický aspekt a osobní kvality a předpoklady pro vykonávání tohoto řemesla.
Na dnešních kandidátech a držitelích politických funkcí je až příliš vidět, že jsou to pouze rychlokvašky, které o tom, jak se má ta práce dělat, nemají ani potuchy. A do politiky se vetřeli jen proto, že je to nejsnazší cesta, jak se dostat k vlivu a (veřejným) penězům. A tak jediným jejich politickým názorem, kvalifikací a vlastností je, že jsou natolik houževnatí, aby se tam protlačili; a dostatečně splachovací na to, aby se tam zuby nehty udrželi a vytěžili, co se dá, než budou nahrazeni někým jiným, ale prakticky stejným. A po nich klidně potopa.
Klaus však je a byl zcela jiným druhem politika, politika již téměř vymizelého druhu – politikem kariérním, pro kterého politika neznamenala jenom funkci a moc, ale také povolání, řemeslo ve smyslu služby, poslání. A pohled na svět. I se všemi neduhy, které k této práci patří.
Jak by sám řekl – je to člověk politický neboli homo politicus, který politikou žije a která je jeho přirozeností. Člen staré politické gardy, kam patřili různí Kohlové, de Gaullové, Mitterandové či Thatcherové, a ještě dřív Masarykové, Benešové nebo Churchillové.
Jen málokdo ovládá toto řemeslo tak zručně jako on – nejen po obsahové stránce, ale také formální. Ví, co kdy kde smí říct, co si může dovolit, kde by bylo dobré přitlačit či kde je naopak důležité ubrat. A ctí pravidla i řád. Dobře to bylo vidět na takovém „detailu“, jakým bylo úmrtí prvního českého prezidenta Václava Havla v roce 2011, kdy byl prezidentem právě Klaus, Havlův celoživotní úhlavní rival. Málokoho měl druhý český prezident tak málo rád jako prezidenta prvního – však to také byly naprosté lidské i politické protiklady, které si nemohly rozumět, ani kdyby chtěly. Řečeno politicky. Kdybychom to řekli na rovinu a lidsky, ti dva se prostě nesnášeli.
Pánové, my jsme hrdí Evropané. A vy nejste zváni...
Přesto se Klaus, kterému byla vždy vyčítána ješitnost a sebestřednost, překonal (a že se určitě musel přemáhat!) a dokázal perfektně trefit tón svého proslovu na pohřbu v katedrále svatého Víta, kde k přítomným smutečním hostům pronesl: „Dovolte mi, jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold. Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem.“ V další části pak vyzdvihl i další Havlovy myšlenky, hodnoty i zásluhy tak, že kdyby řekl méně, bylo by to neuctivé. A kdyby byl příliš patetický, nikdo by mu neuvěřil. Bylo to tak akorát.
Vzpomněl jsem si na tenhle okamžik při představení nové Klausovy knihy Od Beneše po Ukrajinu, kterého jsem se v květnu účastnil. V jedné chvíli se bývalý prezident, když přišla řeč na vyhrocenou náladu ve společnosti a zfanatizovanost dnešních představitelů bruselského eurorežimu, kteří mají tendence dělit lidi na správné a špatné a ty druhé všelijak dehonestovat, nerespektovat, vytlačovat z veřejného prostoru a zuřivě proti nim brojit třeba jen proto, že jinak smýšlí nebo mají na věci jiný názor, podivil: „Osmého května se pořádá jakýsi večer k osmdesátému výročí konce 2. světové války, ale bývalý prezident není pozván na Pražský hrad.“
Neudělal to ani uraženě, ani dotčeně – a kdo ví, třeba by se mu tam ani nechtělo a byl rád, že má volný večer –, ale spíše překvapeně, konsternovaně a nevěřícně, že je něco takového vůbec možné. Protože jeho by nic takového jako porušit takovým zásadním způsobem protokolární zvyklosti ani nenapadlo. Skoro to v tu chvíli vypadalo, že i realista Klaus, jak sám sebe často označuje, umí být zaskočen tím, jak hluboké, rychlé a nezvratné mohou úpadek a dekadence, kterých jsme v přímém přenosu svědky, vlastně být.
Nepsaný zvyk
Záhy vyšlo najevo, že nebyl pozván ani druhý žijící exprezident Miloš Zeman. Pražský hrad, který v současné chvíli obývá Petr Pavel – kdysi kariérní komunista a obdivovatel Sovětského svazu a bojovník proti západnímu imperialismu, nyní zuřivý antikomunista, Američan z Vysočan a jeden z hlavních rozdmýcháváčů rusofobie v Evropě, vedoucí až na práh dalšího velkého konfliktu – na článek serveru iDnes.cz, který se o tom zmínil, reagoval prohlášením stejně unylým, prázdným a plastickým, jako je nynější česká hlava státu: „Seznam hostů se pro každou protokolární akci pořádanou Pražským hradem vytváří zvlášť a nebývá totožný, v potaz se bere vždy charakter dané akce. Bývalí prezidenti České republiky Václav Klaus a Miloš Zeman s manželkami a paní Dagmar Havlová jsou každoročně zváni na slavnostní večer ke Dni vzniku samostatného československého státu dne 28. října, tedy ke dni, který se vztahuje k české státnosti.“ Aneb jak v mnoha slovech vlastně nic neříct a vyhnout se tomu podstatnému. Vlastní ostudě se tím ale Hradu vyhnout nepodařilo.
„Pokud mám říci svůj soukromý názor, tak mě to velmi překvapilo. A můj názor je, že stávajícímu prezidentovi zřejmě nevyhovují názory bývalých prezidentů, a proto je na tuto akci nepozval,“ sdělil serveru Echo24 bývalý ředitel Odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky Miroslav Sklenář. „Protokol je založen na zvycích. V České republice není psaný. Takže je zvykem. Těch akcí takového významu není tolik. Takže když si vezmeme oslavu státního svátku, to je každý rok. Jednou za pět let je inaugurace nového prezidenta. Potom je výročí vstupu do NATO, výročí vstupu do EU a kulaté výročí konce války. A je zvykem, že se ne tyto akce bývalé hlavy států a bývalí premiéři zvou. Takže je to zvyk, a tento zvyk byl v tomto případě porušen.
To vyjádření Hradu je takové trošku opisování a vymlouvání. Ale třeba tady vzniká nová tradice, nový zvyk, že se bývalí prezidenti a bývalá premiéři již nemusejí zvát na ty nejvýznamnější akce na Hrad. Ale to, jak to popisují oni… To není běžná akce, jakých se na Hradě koná několik do roka, je to jedna z vůbec nejvýznamnějších akcí. Navíc bych s dovolením řekl ještě jednu věc. Ten státní svátek, který se slaví každý rok, je akce čistě vnitrostátní. Ale to osmdesáté výročí konce druhé světové války má i nějaký zahraničně-politický přesah, protože se hlásíme k něčemu většímu. A o to víc by se hodilo, aby tam bývalí prezidenti byli pozváni.“
Jak by se mohl starý svět kosmickou rychlostí nerozpadat, když se utrhl z řetězu? A už nedodržuje ani svá vlastní pravidla a své vlastní zákonitosti a zvyklosti? A když hlava státu, která by ani hlavou státu být za normálních okolností neměla (protože prezidentství má být završením politické kariéry, nikoli jejím zahájením) nejen nedokáže ani řádně zorganizovat akci k výročí konce druhé světové války, ale se svými poradci a spřízněnými vládními politiky dělá všechno proto, aby nás zatáhl do třetí světové?
