Ropa a plyn mají rozdílnou logistiku. Ropa se snáz přesměrovává po moři, plyn je víc svázaný potrubími, LNG terminály a dlouhodobými kontrakty. V jednom se však oba trhy chovají stejně: když se změní trasy a dodavatelé, samotná změna tras a dodavatelů žádné nové barely ropy ani kubíky plynu okamžitě nevytvoří a neznamená to, že se zničehonic zvětší celková nabídka.
Jen se začne přesouvat to, co už existuje. Co přestane téct jedním směrem, musí si najít jiného odběratele; a kdo začne brát z jiné hromádky, bere tím z hromádky, z níž předtím čerpal někdo jiný. Trh se tomu rychle přizpůsobí — tankery změní směr, kontrakty se přepíšou, rafinerie změní surovinu, ceny vyskočí a tam, kde dodávka chybí, nastoupí buď dražší náhrada, nebo nižší spotřeba.
Energetický trh není kouzelný stůl ve stylu „ubrousku, prostři se“, na kterém se po změně politického rozhodnutí objeví nová hromádka ropy a plynu. Když Evropa přestane brát z jedné hromádky a začne brát z jiné, nevznikne tím víc energie. Jen se přeskupí cesty, zákazníci a ceny. Co někde začne chybět, musí někde přebývat; a to, co se politicky nazve „nezávislostí“, může být obchodně jen dražší okružní jízda téhož světového nedostatku.
Přímo učebnicově to bylo vidět u ropy, protože světový energetický systém se chová jako soustava propojených nádob a ropa je globální a velmi dobře přesměrovatelná komodita. Jakmile padlo v Bruselu rozhodnutí, že ruská ropa je pro nás fuj fuj, přestala ji Evropa postupně odebírat přímo z Ruska. To ale neznamená, že by ruská ropa zmizela ze světa – jen začala téct víc do Asie.
Neziskový helsinský think tank Centrum pro výzkum energie a čistého vzduchu (CREA) uvádí, že například v srpnu 2025 kupovala Čína 47 % ruského vývozu ropy, Indie 38 %, EU 6 % a Turecko 6 %. Krok Evropy, která měla této ropy dostatek, se tak okamžitě projevil tím, že Rusko prodalo víc ropy Indii, Číně, Turecku a dalším. Evropa naopak vzala víc z USA, Norska, Kataru, Afriky nebo Blízkého východu. A protože pak část těchto dodávek chyběla jinde, jinde se buď dočasně snížila spotřeba nebo se nakoupilo z Ruska. Jen se trochu přeskupil trh: ruská ropa změnila zákazníka, jiná ropa změnila trasu, Evropa si zaplatila jiný zdroj a marže a náklady na dopravu jí celkově vzrostly.
A protože nebylo tak snadné změnit zajeté obchodní trasy a získat nové dodavatele, například z kapacitních důvodů, vznikla jakási rafinační „prádelna“, kdy levnější uvolněnou ruskou ropu začaly nakupovat státy jako Indie nebo Turecko. Tu pak zpracovaly a část ropných produktů, jako je nafta, letecké palivo či benzinové složky, přeprodaly na evropský trh.
Protože nebylo snadné změnit zajeté obchodní trasy a získat nové dodavatele, vznikla jakási rafinační „prádelna“, kdy levnější ruskou ropu začaly kupovat státy jako Indie a Turecko.
Bylo to celé trochu zbytečné a na efekt, protože jsme ropu měli, a nebyl jiný než politický důvod se jí vzdávat – ale budiž. Zákaz odebírání ruské ropy se prostě obešel tím, že ruská ropa protekla přes mezizastávku, kde se z ní staly indické nebo turecké ropné produkty – alespoň tak si to Evropané namlouvali. Ještě v prosinci 2025 CREA uváděla, že pět rafinerií v Indii, Turecku a Bruneji, které používaly ruskou ropu, vyvezlo do sankčních zemí ropné produkty za 943 milionů eur; z toho podle odhadu 443 milionů eur pocházelo z ruské ropy. Ale mohlo to být klidně víc. Navíc i pokud nám nějaký stát posílal neruskou ropu, tak aby to mohl udělat a surovina nechyběla jemu samotnému pro jeho vlastní spotřebu, musel si dokoupit ropu jinde. A kde? Třeba tam, kde se najednou kvůli evropské komedii uvolnila kapacita – v Rusku.
Agentura Reuters v roce 2024 psala o tom, že se po uvalení západních sankcí na Rusko stalo jedním z velkých dovozců ruské ropy a paliv například Turecko, protože Rusko přesměrovalo toky pryč z Evropy a USA do Asie, Turecka a Afriky. Turecký terminál Dortyol například v roce 2023 přijal 11,74 milionu barelů ruské ropy a paliv a jeho exporty mířily mimo jiné do řeckých přístavů, Rotterdamu a Antverp. Jen za říjen 2025 Evropská unie, Austrálie, Británie a USA dovezly ropné produkty za 971 milionů eur z indických a tureckých rafinerií používajících ruskou ropu. Ano, v říjnu 2025, tedy skoro tři roky po začátku ukrajinsko-ruského konfliktu, kdy se evropští politici prsili, jak jsme nezávislí na Rusku.
Evropa tím, že od nich přestane nakupovat, chtěla potrestat především Rusy, ale místo toho potrestala spíš sebe, protože v řetězci přibyl mezičlánek, který si samozřejmě při přeprodeji té samé ruské ropy něco přirazil. Respektive někdo nám prodal dražší produkt, ale sám si levně koupil ruskou surovinu, kterou jsme si bývali mohli koupit sami, kdybychom nebyli tak strašně hloupí. A ještě se u toho tváříme, jak jsme to těm Rusům nandali, ačkoli jsme celému světu jen pro srandu. A taky králíkům…
Silácké řeči
U plynu je situace dlouhodobě ještě složitější, ale v principu podobná. Když Eurostat nebo Reuters informují o tom, že Rusko bylo v roce 2025 druhým největším dodavatelem LNG do EU, pak tím myslí jen plyn, který jde do Evropy přímo z Ruska. Ne tedy jako v případě ropy, kde se ruská surovina zpracuje v Indii či Turecku, udělá se z ní nafta nebo benzin, a my se pak tváříme, že to není z Ruska. Mluvíme o ruském zkapalněném plynu, dodávaném přímo.
Podíl tohoto plynu přes silácké řeči klesl z 21 % v roce 2021 na 16 % v roce 2025. Není to sice zanedbatelné, ale rozhodně to není zmizení ruského plynu. To, co se změnilo výrazněji, je ta část dodávek, která musela nahradit plyn, jenž k nám dříve mířil ruskými plynovody, například Nord Streamem 1. A chystalo se i spuštění Nord Streamu 2, jenže ten, jak víme, někdo sabotoval teroristickým útokem. Podle nepřímých indicií, jež Šifra detailně rekonstruovala v č. 3/2023, vedla stopa k americkému zájmu; pozdější evropský mainstream začal kauzu nepříliš přesvědčivě posouvat k ukrajinské stopě.
Evropa se zbavila jedné viditelné, potrubní a levnější závislosti na Rusku, a nahradila ji dražším mixem LNG plynu z USA či globálním spotovým trhem.
Ukrajinci pro to jednak neměli potřebné vybavení, a i kdyby to udělali, bylo by vyloučeno, aby tak učinili bez západní (americké) podpory. I proto bylo taktičtější vypustit do éteru takzvanou ukrajinskou stopu než přiznat, že v tom mohl mít prsty náš nejdůležitější, tedy americký spojenec. Obzvláště poté, co se stal naším největším dodavatelem plynu, ovšem již nikoli levného, ale pořádně drahého.
Eurostat uvádí, že od té doby, co se to stalo, zvýšily USA podíl na dodávkách LNG do Evropy z 29 na 53 %. Právě tento zkapalněný plyn, který pochází z americké břidlicové těžby a následně je zkapalněn, významně nahradil potrubní plyn. To je ta oficiální část, která říká, že chybějící část potrubního plynu nahradil ruský LNG plyn v evropských přístavech a zvýšení dodávek LNG z USA.
Rozmazaný původ
Jenže možná ještě zajímavější je to, co se s ruským plynem děje poté, co dorazí do evropských přístavů. Abychom ten ošklivý ruský plyn neměli tolik na očích a nepřipomínal nám, že se toho zase tak moc nezměnilo – jen to samé, co jsme předtím dělali jednoduše, děláme mnohem složitějším a méně efektivním způsobem –, částečně se zastře jeho původ. Protože poté, co dorazí na lodích do evropských přístavů, z kapalného stavu se zregasifikuje a vstoupí do sítě, jeho konečný původ se pro další odběratele snadno ztrácí. A to i proto, že se smíchává a potkává s plynem z jiných zdrojů. Agentura Reuters to popsala tak, že záznamy často ukazují předchozí destinaci nákladu, ne konečný původ. Po vyložení v Belgii, Francii, Španělsku nebo Nizozemsku „ruská nálepka“ zkrátka zmizí ještě předtím, než plyn putuje dál potrubím nebo se přeloží na jinou na loď.
Německá, česká nebo jiná firma potom může radostně zvolat: „My nekupujeme plyn přímo z Ruska.“ A formálně může mít pravdu, protože ruský LNG z poloostrova Jamal přijel dejme tomu do Španělska, nakoupil ho obchodník a plyn se zregasifikoval ve španělském terminálu. Část plynu se spotřebovala ve Španělsku, část mohla odtéct dál do Francie nebo přes trh skončit v širší evropské bilanci. Konečný odběratel tak už nekoupil ruský LNG, ale zemní plyn z evropského hubu. Neboli statistika dovozu ještě mohla vidět ruský původ, ale obchodní realita po vstupu do sítě už ho notně rozmazala.
I přesto se však staly dominantním dodavatelem LNG do Evropy Spojené státy americké. Americká energetická informační agentura (EIA), která shromažďuje, analyzuje a publikuje ověřené a relevantní informace o energetice, uvádí, že se USA během deseti let proměnily z téměř nulového exportéra LNG v největšího exportéra LNG na světě. S tím, že v roce 2025 byla obrovská část amerického LNG přesměrována právě do Evropy, a Evropa tak pohltila 68 % amerického vývozu LNG. Aby mohli američtí exportéři na taková čísla dosáhnout, musely být splněny nejméně tři předpoklady: rostoucí těžba z břidlic, budování exportních terminálů a přesměrování amerických dodávek LNG z Asie do Evropy. Asie pak pokles dodávek z USA nahrazuje zčásti dodávkami z Ruska.
Dalším předpokladem je samozřejmě evropská ochota platit – jelikož ale nemá na vybranou, platí jako mourovatá a ani nepípne, neboť si sama odstřihla možnost výběru. Respektive vybrala si výrazně horší variantu.
Evropa se tedy v žádném případě nezbavila závislosti na plynu z geopoliticky citlivých zdrojů. Zbavila se hlavně jedné viditelné, potrubní a levnější závislosti na Rusku a nahradila ji dražším mixem LNG z USA, zbytkovým ruským LNG, norským plynem, severní Afrikou a globálním spotovým trhem. Vyměnili jsme stabilní závislost potrubní za méně stabilní, dražší a zranitelnější závislost námořní.
I kdybychom vynechali menší stabilitu námořní dopravy a posuzovali to bez ohledu na to, co se nyní děje v Perském zálivu a na Blízkém východě, již první kupecké počty by nám prozradily, že to není dobré řešení. Plyn dopravovaný potrubím má totiž v principu velmi jednoduchý řetězec ložisko–úprava–potrubí–zákazník.
Cesta LNG je mnohem složitější a řetězec výrazně delší: ložisko, úprava, potrubí k terminálu, zkapalnění při extrémně nízké teplotě, tanker, přístav, opětovné převedení na plyn (regasifikace), potrubní síť a až potom zákazník. Každý krok stojí peníze navíc. A taky energii, kapacitu, pojištění a čas. Zkapalnění a opětovné převedení na plyn tedy přirozeně vedou k tomu, že LNG musí být nutně dražší než plyn proudící trubkami. Nemluvě o tom, že LNG má kvůli zkapalnění a přepravě na dlouhé vzdálenosti obrovské energetické nároky, což nijak nezapadá do zeleného a ekologického obrazu, který o sobě Evropa ráda maluje.
Zatímco pro Ameriku, která těží svůj levný břidlicový plyn, je to terno, pro Evropu, která jej draze nakupuje, to už tak veselé není. Nevydělávají totiž jen těžaři, ale i exportéři a dopravci, tedy mezičlánky, které si připočítávají odpovídající marži. Norská poradenská energetická společnost Rystad Energy uvádí, že průměrná marže amerického LNG nákladu z pobřeží Mexického zálivu do Evropy včetně regasifikace byla v letech 2023–2025 asi 17,5 milionu dolarů na jednu LNG loď.
Takže Evropa nevyměnila jen dodavatele, ale vyměnila cenový režim. A tím si pod sebou podřízla ekonomickou větev.
