Hráli, až se obehráli

Když civilizaci pálí dobré bydlo a ztratí pokoru, špatně to končívá.

Fakta a čísla jsou v tomto ohledu více než výmluvná. Nejdůležitější referenční bod pro ceny amerického břidlicového plynu je takzvaný Henry Hub, což je klíčový distribuční plynový uzel v Erathu ve státě Louisiana, kde se propojuje více plynovodů. Cena plynu na Henry Hubu se tvoří právě zde, podobně jako se u ropy používá referenční měřítko s názvem Brent. Cena se udává v USD/MMBtu, tedy dolarech za milion britských tepelných jednotek. Zjednodušeně je to prostě základní americká cena zemního plynu v americké potrubní síti. Například v týdnu od 4. do 8. května tohoto roku se tato základní velkoobchodní cena pohybovala kolem 2,7 až 2,8 dolaru za MMBtu..

V Evropě tutéž funkci jako Henry Hub v Americe plní TTF. Jde o virtuální nizozemský plynový hub, kde se tvoří hlavní evropská referenční cena plynu. No a evropský TTF byl 5. května kolem 47,82 eura za MWh (megawatthodinu), což odpovídá zhruba 16,39 dolarům za MMBtu. A to je prosím pěkně šestinásobek.

Neznamená to samozřejmě, že celý rozdíl tvoří zisk, protože jsme si řekli, že na převedení plynu do kapalného stavu, jeho transport, pojištění nákladu, následné opětovné zplynování a pak další doprava k zákazníkům padne spousta peněz a energie. Ale když se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že se do vysoké ceny promítá obojí – obrovské náklady i obrovský zisk.

K ceně na Henry Hubu se na nákladové stránce obvykle připočítává 15 %. Londýnská analytická a poradenská společnost Timera Energy přibližuje typickou strukturu amerického LNG kontraktu tak, že se k ceně na Henry Hubu připočte 15 % na náklady na zkapalnění, ale k tomu ještě fixní poplatky ve výši 2,50 až 2,80 USD/MMBtu. Při ceně na Henry Hubu 2,7 dolaru by patnáctiprocentní přirážka cenu posunula zhruba na 3,1 dolaru. Fixní poplatek za zkapalnění zvedne cenu o další 2 až 3 dolary, doprava, pojištění a regasifikace udělají další dolar až dva. Výsledná cena, za kterou by se dal tento plyn dopravit a prodat do Evropy, by tak byla kolem 6,5 až 8 dolarů za milion britských tepelných jednotek.

Jenže na virtuálním hubu TTF, který je napojený na infrastrukturu přístavu v Rotterdamu, přesahuje cena 16 dolarů – tedy ještě dvakrát tolik. To už nejsou náklady, ale marže, tržní prémie a to, že se o plyn, jehož je na trhu nedostatek, soutěží a zájemci se přeplácejí a vlastně ho draží.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Jenže LNG exportér nebo držitel kapacity zaplatí za plyn a zkapalnění, obchodník či evropský kupující musí zajistit loď, dopravu a prodej. A evropský zákazník nakonec zaplatí cenu odvozenou od evropského trhu, která je šestinásobná oproti ceně původní.

Rozdíl mezi Henry Hubem a evropským TTF tak ukazuje, kolik Evropa platí navíc za to, že místo levného potrubního plynu vstoupila do globální LNG aukce. Nebo ještě jinak: Henry Hub je americký výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se plyn obchoduje v systému, kde ho je dostatek.

Neví, co mluví

Naproti tomu TTF je evropský výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se obchoduje v systému, který musí o dodávky soutěžit s celým světem a kde se jednotliví kupující bojí, že na ně nezbude. Rozdíl mezi oběma cenami není jen technický údaj – je to obraz rozdílu mezi energetickým přebytkem a energetickou závislostí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme se zbavili závislosti na Rusku a teď jsme nezávislí, pak neví, co mluví. Anebo ví, ale záměrně neříká pravdu. Protože tento nový druh závislosti je mnohem horší a tíživější než jakýkoli druh závislosti, který jsme měli v minulosti. A obzvláště mrazivě to vynikne ve chvíli, kdy si to přímo porovnáme.

Zatímco dnes soutěžíme a plyn de facto dražíme, protože loď nemá problém v případě lepší nabídky odplout jinam, potrubí mělo tu výhodu, že si nemohlo jen tak nikam odjet. A ceny plynu v něm se odvíjely od dlouhodobých kontraktů. Přestože i zde vstupovali do transakcí prostředníci, kteří jeho cenu zvyšovali, i tak se to všem vyplatilo.

Před rokem 2022 proudil potrubní plyn z Ruska převážně do Německa, neboť Německo bylo hlavním dovozním a přerozdělovacím uzlem Evropy. Tamější energetické firmy, obchodníci a plynárenský systém měli uzavřené kontrakty přímo s Gazpromem.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Evropský zákazník nakonec ale zaplatí několikanásobek.

Ruský plyn proudil do Německa přes plynovody Nord Stream, Jamal a další trasy a celá energetika stála na úzké spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Oproti krizovému spotovému trhu byla dlouhodobá potrubní dodávka mnohem stabilnější. Oxford Institute for Energy Studies připomíná, že Gazprom tradičně prodával Evropě plyn přes dlouhodobé, původně ropně indexované kontrakty, které se později přizpůsobovaly evropskému tržnímu prostředí.

Německo pak tento plyn nejen spotřebovávalo, ale také posílalo dál. DGAP uvádí, že v roce 2021 bylo 46,1 % hrubých německých dovozů plynu exportováno do sousedních zemí. Před válkou Německo dostávalo asi 65 % své spotřeby plynu z Ruska, a zároveň zásobovalo další země ve východní Evropě, včetně Česka, Rakouska a Polska.

Vyplatilo se to ale všem, protože potrubní systém s dlouhodobými kontrakty byl pořád strukturálně levnější než nákup LNG na globálním trhu. Potrubní plyn byl základ a zbytek pro nás mohl být doplněk, když bylo potřeba.

Velmi dobrý údaj k tomu pochází přímo z Evropské komise za druhé čtvrtletí 2022, kdy na trzích vypukla panika kvůli ukrajinskému konfliktu. Tehdy byla průměrná cena na TTF kolem astronomických 98 eur/MWh (eur za megawatthodinu), zatímco průměrná německá hraniční dovozní cena byla asi 60 eur/MWh. Komise výslovně uvádí, že dlouhodobé kontrakty reagovaly na vysoké spotové ceny se zpožděním a byly méně volatilní než evropský hubový spotový trh. Takže i když již v té době ceny dramaticky rostly, německý dovozní mix byl v tu chvíli výrazně levnější než okamžitý trh TTF. A teď si představte, že poté, co jsme si dobrovolně odstřihli stabilního potrubního dodavatele a vsadili na volatilní a nejistou námořní dopravu složitě zkapalňovaného plynu, je TTF naší základní cenou. Takže platíme minimálně o třetinu víc, než bychom platili, kdybychom měli rozum. Místo obchodování totiž moralizujeme. Ano, někdo jistě namítne, že konflikt na Ukrajině by tak jako tak zvedl ceny, ale na to se dá odpovědět, že zaprvé ne o tolik. A zadruhé, i ten konflikt jsme si způsobili sami. Lokajským podporováním amerických geopolitických her (v naději, že Amerika vyhraje a nám z toho jako vlezdoprdelkům taky něco kápne) a montováním se do Majdanu a ničením již uzavřených dohod, jako byla v roce 2022 ta v Istanbulu. 

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh. Jinými slovy, byla to naše obrovská konkurenční výhoda, které jsme se dobrovolně vzdali, protože jsme levné suroviny, které byly základem naší prosperity, přesměrovali například asijským zemím, které takové štěstí neměly. Takže konkurenčním zemím jsme konkurenceschopnost zvýšili a sami sobě ji zničili. A ještě jsme si namluvili, že vyhráváme. To jsou ty hodnoty v praxi – mnoho vzletných a chytrých slov před kamerami se spoustou teorie a pitomých rozhodnutí v reálném provozu a v praxi. A tak dlouho jsme si hráli, hráli, hráli, až jsme se sami obehráli.

Stiženi slepotou

Když mělo Německo dost potrubního plynu, nemuselo agresivně shánět LNG. Když nemuselo shánět tolik LNG, nemuselo ani přeplácet Asii. Když je v systému víc levnějšího plynu, tlačí to dolů i ceny pro okolní země.

Jenže pak to vybouchlo a Unie se začala „odstřihávat“. A místo aby hledala s Ruskem společnou řeč a nepodněcovala konflikt na Ukrajině, začala Rusku vyhlašovat válku a střelila se přitom do obou nohou, a ještě do rozkroku. Jakmile ruský plyn vypadl a německé firmy musely nakupovat náhradní plyn za mnohem vyšší tržní ceny, začala se celá Evropa a její konkurenceschopnost hroutit. Kdybychom si to uvědomili, dalo by se to ještě zastavit. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale problém je v tom, že eurohloupost je tak bezkonkurenční (aspoň tady jsme světovými lídry), že to nevidí. Jak jsme si v minulém vydání popisovali slepotu jedince, který nevidí, co se na něj řítí, protože dlouho trvá, než se změny principů a nastavení projeví v praxi, tak totéž platí i na makroúrovni. Nějaké problémy a náznaky jsou sice vidět, ale vše zdánlivě dál běží po staru, a tak to pořád vypadá, že se to nějak zvládne a zatáčka se vybere.

Jenže pokud chybí rozhled, nadhled, přehled a hlavně ochota vnímat a respektovat realitu, signály se snadno přehlédnou a ty, kteří nevidí a neslyší a zatvrzele jdou hlavou proti zdi, bohužel probere až náraz, který přijde ve chvíli, kdy už je pozdě s tím cokoli dělat.

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh.

Ruský plyn celou dobu netekl do Evropy jako anonymní drahá komodita z globální aukce, ale převážně potrubím a často na základě dlouhodobých smluv. Byla to jistota, kterou jsme považovali za samozřejmou a které jsme si ani nedokázali vážit.

Vždyť Německo z něj udělalo jeden ze základů svého průmyslového modelu: levnější energie, chemie, automobilový průmysl, exportní síla. Část plynu spotřebovalo samo, část přes svůj obchodní a potrubní systém posílalo dál do okolních zemí. Nebyl to dobročinný model, německé firmy na něm samozřejmě vydělávaly. Ale i s jejich marží byl tento systém pro Evropu levnější než dnešní soutěž o LNG, tankery, terminály a spotové ceny a vždycky platilo, že když se má dobře Německo, mají se v Evropě dobře i ostatní.

Německý průmyslový zázrak nestál jen na pracovitosti, technice, spolehlivosti a disciplíně. Stál především na levné potrubní energii z Ruska. Němci ji brali dlouhodobě, stabilně a ve velkém; část spotřebovali, část posílali dál. Když tento základ zmizel, Evropa nezískala svobodu zadarmo. Získala dražší plyn, křehčí trasy a účet, který se dnes objevuje v cenách elektřiny, hnojiv, chemie, aut i politické nervozitě.

Ale co je na tom všem nejhorší, je skutečnost, že to, čeho jsme se nerozvážně vzdali a co nám nebylo dost dobré, jsme nechali jen tak ležet před domem. A ti, kteří mají rozum, ale dříve neměli možnost, tímto darem nepohrdli a ochotně a vděčně po něm sáhli.

A tak se postupně buduje nová infrastruktura a stejnou potrubní výhodu bude mít do budoucna například Čína, kam se již nyní postupně přesměrovává část ruských plynových kapacit.

A to se bude ještě stavět po Síle Sibiře i plynovod Síla Sibiře 2. Až se tedy situace trochu uklidní a Rusové a Číňané se dohodnou na ceně. I kdyby to nakonec dopadlo tak, že to pod tlakem reality Evropanům dojde a vrátí se nohama zase na zem a budou chtít – až geopolitické přeskupování světa skončí – dodávky z Ruska zase obnovit a opraví si například Nord Stream 2, budou už jen dotahovat, protože umožnili konkurenci, aby získala náskok.

Zkapalněný plyn LNG tedy může být politicky hezčí, protože přijede z údajně „bezpečnějšího“ směru, ale obchodně je to výrazně horší řešení než levný stabilní potrubní kontrakt. A to ani nemusí být uzavřený Hormuzský průliv… 

‍

Hráli, až se obehráli

Když civilizaci pálí dobré bydlo a ztratí pokoru, špatně to končívá.

Fakta a čísla jsou v tomto ohledu více než výmluvná. Nejdůležitější referenční bod pro ceny amerického břidlicového plynu je takzvaný Henry Hub, což je klíčový distribuční plynový uzel v Erathu ve státě Louisiana, kde se propojuje více plynovodů. Cena plynu na Henry Hubu se tvoří právě zde, podobně jako se u ropy používá referenční měřítko s názvem Brent. Cena se udává v USD/MMBtu, tedy dolarech za milion britských tepelných jednotek. Zjednodušeně je to prostě základní americká cena zemního plynu v americké potrubní síti. Například v týdnu od 4. do 8. května tohoto roku se tato základní velkoobchodní cena pohybovala kolem 2,7 až 2,8 dolaru za MMBtu..

V Evropě tutéž funkci jako Henry Hub v Americe plní TTF. Jde o virtuální nizozemský plynový hub, kde se tvoří hlavní evropská referenční cena plynu. No a evropský TTF byl 5. května kolem 47,82 eura za MWh (megawatthodinu), což odpovídá zhruba 16,39 dolarům za MMBtu. A to je prosím pěkně šestinásobek.

Neznamená to samozřejmě, že celý rozdíl tvoří zisk, protože jsme si řekli, že na převedení plynu do kapalného stavu, jeho transport, pojištění nákladu, následné opětovné zplynování a pak další doprava k zákazníkům padne spousta peněz a energie. Ale když se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že se do vysoké ceny promítá obojí – obrovské náklady i obrovský zisk.

K ceně na Henry Hubu se na nákladové stránce obvykle připočítává 15 %. Londýnská analytická a poradenská společnost Timera Energy přibližuje typickou strukturu amerického LNG kontraktu tak, že se k ceně na Henry Hubu připočte 15 % na náklady na zkapalnění, ale k tomu ještě fixní poplatky ve výši 2,50 až 2,80 USD/MMBtu. Při ceně na Henry Hubu 2,7 dolaru by patnáctiprocentní přirážka cenu posunula zhruba na 3,1 dolaru. Fixní poplatek za zkapalnění zvedne cenu o další 2 až 3 dolary, doprava, pojištění a regasifikace udělají další dolar až dva. Výsledná cena, za kterou by se dal tento plyn dopravit a prodat do Evropy, by tak byla kolem 6,5 až 8 dolarů za milion britských tepelných jednotek.

Jenže na virtuálním hubu TTF, který je napojený na infrastrukturu přístavu v Rotterdamu, přesahuje cena 16 dolarů – tedy ještě dvakrát tolik. To už nejsou náklady, ale marže, tržní prémie a to, že se o plyn, jehož je na trhu nedostatek, soutěží a zájemci se přeplácejí a vlastně ho draží.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Jenže LNG exportér nebo držitel kapacity zaplatí za plyn a zkapalnění, obchodník či evropský kupující musí zajistit loď, dopravu a prodej. A evropský zákazník nakonec zaplatí cenu odvozenou od evropského trhu, která je šestinásobná oproti ceně původní.

Rozdíl mezi Henry Hubem a evropským TTF tak ukazuje, kolik Evropa platí navíc za to, že místo levného potrubního plynu vstoupila do globální LNG aukce. Nebo ještě jinak: Henry Hub je americký výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se plyn obchoduje v systému, kde ho je dostatek.

Neví, co mluví

Naproti tomu TTF je evropský výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se obchoduje v systému, který musí o dodávky soutěžit s celým světem a kde se jednotliví kupující bojí, že na ně nezbude. Rozdíl mezi oběma cenami není jen technický údaj – je to obraz rozdílu mezi energetickým přebytkem a energetickou závislostí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme se zbavili závislosti na Rusku a teď jsme nezávislí, pak neví, co mluví. Anebo ví, ale záměrně neříká pravdu. Protože tento nový druh závislosti je mnohem horší a tíživější než jakýkoli druh závislosti, který jsme měli v minulosti. A obzvláště mrazivě to vynikne ve chvíli, kdy si to přímo porovnáme.

Zatímco dnes soutěžíme a plyn de facto dražíme, protože loď nemá problém v případě lepší nabídky odplout jinam, potrubí mělo tu výhodu, že si nemohlo jen tak nikam odjet. A ceny plynu v něm se odvíjely od dlouhodobých kontraktů. Přestože i zde vstupovali do transakcí prostředníci, kteří jeho cenu zvyšovali, i tak se to všem vyplatilo.

Před rokem 2022 proudil potrubní plyn z Ruska převážně do Německa, neboť Německo bylo hlavním dovozním a přerozdělovacím uzlem Evropy. Tamější energetické firmy, obchodníci a plynárenský systém měli uzavřené kontrakty přímo s Gazpromem.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Evropský zákazník nakonec ale zaplatí několikanásobek.

Ruský plyn proudil do Německa přes plynovody Nord Stream, Jamal a další trasy a celá energetika stála na úzké spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Oproti krizovému spotovému trhu byla dlouhodobá potrubní dodávka mnohem stabilnější. Oxford Institute for Energy Studies připomíná, že Gazprom tradičně prodával Evropě plyn přes dlouhodobé, původně ropně indexované kontrakty, které se později přizpůsobovaly evropskému tržnímu prostředí.

Německo pak tento plyn nejen spotřebovávalo, ale také posílalo dál. DGAP uvádí, že v roce 2021 bylo 46,1 % hrubých německých dovozů plynu exportováno do sousedních zemí. Před válkou Německo dostávalo asi 65 % své spotřeby plynu z Ruska, a zároveň zásobovalo další země ve východní Evropě, včetně Česka, Rakouska a Polska.

Vyplatilo se to ale všem, protože potrubní systém s dlouhodobými kontrakty byl pořád strukturálně levnější než nákup LNG na globálním trhu. Potrubní plyn byl základ a zbytek pro nás mohl být doplněk, když bylo potřeba.

Velmi dobrý údaj k tomu pochází přímo z Evropské komise za druhé čtvrtletí 2022, kdy na trzích vypukla panika kvůli ukrajinskému konfliktu. Tehdy byla průměrná cena na TTF kolem astronomických 98 eur/MWh (eur za megawatthodinu), zatímco průměrná německá hraniční dovozní cena byla asi 60 eur/MWh. Komise výslovně uvádí, že dlouhodobé kontrakty reagovaly na vysoké spotové ceny se zpožděním a byly méně volatilní než evropský hubový spotový trh. Takže i když již v té době ceny dramaticky rostly, německý dovozní mix byl v tu chvíli výrazně levnější než okamžitý trh TTF. A teď si představte, že poté, co jsme si dobrovolně odstřihli stabilního potrubního dodavatele a vsadili na volatilní a nejistou námořní dopravu složitě zkapalňovaného plynu, je TTF naší základní cenou. Takže platíme minimálně o třetinu víc, než bychom platili, kdybychom měli rozum. Místo obchodování totiž moralizujeme. Ano, někdo jistě namítne, že konflikt na Ukrajině by tak jako tak zvedl ceny, ale na to se dá odpovědět, že zaprvé ne o tolik. A zadruhé, i ten konflikt jsme si způsobili sami. Lokajským podporováním amerických geopolitických her (v naději, že Amerika vyhraje a nám z toho jako vlezdoprdelkům taky něco kápne) a montováním se do Majdanu a ničením již uzavřených dohod, jako byla v roce 2022 ta v Istanbulu. 

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh. Jinými slovy, byla to naše obrovská konkurenční výhoda, které jsme se dobrovolně vzdali, protože jsme levné suroviny, které byly základem naší prosperity, přesměrovali například asijským zemím, které takové štěstí neměly. Takže konkurenčním zemím jsme konkurenceschopnost zvýšili a sami sobě ji zničili. A ještě jsme si namluvili, že vyhráváme. To jsou ty hodnoty v praxi – mnoho vzletných a chytrých slov před kamerami se spoustou teorie a pitomých rozhodnutí v reálném provozu a v praxi. A tak dlouho jsme si hráli, hráli, hráli, až jsme se sami obehráli.

Stiženi slepotou

Když mělo Německo dost potrubního plynu, nemuselo agresivně shánět LNG. Když nemuselo shánět tolik LNG, nemuselo ani přeplácet Asii. Když je v systému víc levnějšího plynu, tlačí to dolů i ceny pro okolní země.

Jenže pak to vybouchlo a Unie se začala „odstřihávat“. A místo aby hledala s Ruskem společnou řeč a nepodněcovala konflikt na Ukrajině, začala Rusku vyhlašovat válku a střelila se přitom do obou nohou, a ještě do rozkroku. Jakmile ruský plyn vypadl a německé firmy musely nakupovat náhradní plyn za mnohem vyšší tržní ceny, začala se celá Evropa a její konkurenceschopnost hroutit. Kdybychom si to uvědomili, dalo by se to ještě zastavit. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale problém je v tom, že eurohloupost je tak bezkonkurenční (aspoň tady jsme světovými lídry), že to nevidí. Jak jsme si v minulém vydání popisovali slepotu jedince, který nevidí, co se na něj řítí, protože dlouho trvá, než se změny principů a nastavení projeví v praxi, tak totéž platí i na makroúrovni. Nějaké problémy a náznaky jsou sice vidět, ale vše zdánlivě dál běží po staru, a tak to pořád vypadá, že se to nějak zvládne a zatáčka se vybere.

Jenže pokud chybí rozhled, nadhled, přehled a hlavně ochota vnímat a respektovat realitu, signály se snadno přehlédnou a ty, kteří nevidí a neslyší a zatvrzele jdou hlavou proti zdi, bohužel probere až náraz, který přijde ve chvíli, kdy už je pozdě s tím cokoli dělat.

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh.

Ruský plyn celou dobu netekl do Evropy jako anonymní drahá komodita z globální aukce, ale převážně potrubím a často na základě dlouhodobých smluv. Byla to jistota, kterou jsme považovali za samozřejmou a které jsme si ani nedokázali vážit.

Vždyť Německo z něj udělalo jeden ze základů svého průmyslového modelu: levnější energie, chemie, automobilový průmysl, exportní síla. Část plynu spotřebovalo samo, část přes svůj obchodní a potrubní systém posílalo dál do okolních zemí. Nebyl to dobročinný model, německé firmy na něm samozřejmě vydělávaly. Ale i s jejich marží byl tento systém pro Evropu levnější než dnešní soutěž o LNG, tankery, terminály a spotové ceny a vždycky platilo, že když se má dobře Německo, mají se v Evropě dobře i ostatní.

Německý průmyslový zázrak nestál jen na pracovitosti, technice, spolehlivosti a disciplíně. Stál především na levné potrubní energii z Ruska. Němci ji brali dlouhodobě, stabilně a ve velkém; část spotřebovali, část posílali dál. Když tento základ zmizel, Evropa nezískala svobodu zadarmo. Získala dražší plyn, křehčí trasy a účet, který se dnes objevuje v cenách elektřiny, hnojiv, chemie, aut i politické nervozitě.

Ale co je na tom všem nejhorší, je skutečnost, že to, čeho jsme se nerozvážně vzdali a co nám nebylo dost dobré, jsme nechali jen tak ležet před domem. A ti, kteří mají rozum, ale dříve neměli možnost, tímto darem nepohrdli a ochotně a vděčně po něm sáhli.

A tak se postupně buduje nová infrastruktura a stejnou potrubní výhodu bude mít do budoucna například Čína, kam se již nyní postupně přesměrovává část ruských plynových kapacit.

A to se bude ještě stavět po Síle Sibiře i plynovod Síla Sibiře 2. Až se tedy situace trochu uklidní a Rusové a Číňané se dohodnou na ceně. I kdyby to nakonec dopadlo tak, že to pod tlakem reality Evropanům dojde a vrátí se nohama zase na zem a budou chtít – až geopolitické přeskupování světa skončí – dodávky z Ruska zase obnovit a opraví si například Nord Stream 2, budou už jen dotahovat, protože umožnili konkurenci, aby získala náskok.

Zkapalněný plyn LNG tedy může být politicky hezčí, protože přijede z údajně „bezpečnějšího“ směru, ale obchodně je to výrazně horší řešení než levný stabilní potrubní kontrakt. A to ani nemusí být uzavřený Hormuzský průliv… 

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Hráli, až se obehráli

Fakta a čísla jsou v tomto ohledu více než výmluvná. Nejdůležitější referenční bod pro ceny amerického břidlicového plynu je takzvaný Henry Hub, což je klíčový distribuční plynový uzel v Erathu ve státě Louisiana, kde se propojuje více plynovodů. Cena plynu na Henry Hubu se tvoří právě zde, podobně jako se u ropy používá referenční měřítko s názvem Brent. Cena se udává v USD/MMBtu, tedy dolarech za milion britských tepelných jednotek. Zjednodušeně je to prostě základní americká cena zemního plynu v americké potrubní síti. Například v týdnu od 4. do 8. května tohoto roku se tato základní velkoobchodní cena pohybovala kolem 2,7 až 2,8 dolaru za MMBtu..

V Evropě tutéž funkci jako Henry Hub v Americe plní TTF. Jde o virtuální nizozemský plynový hub, kde se tvoří hlavní evropská referenční cena plynu. No a evropský TTF byl 5. května kolem 47,82 eura za MWh (megawatthodinu), což odpovídá zhruba 16,39 dolarům za MMBtu. A to je prosím pěkně šestinásobek.

Neznamená to samozřejmě, že celý rozdíl tvoří zisk, protože jsme si řekli, že na převedení plynu do kapalného stavu, jeho transport, pojištění nákladu, následné opětovné zplynování a pak další doprava k zákazníkům padne spousta peněz a energie. Ale když se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že se do vysoké ceny promítá obojí – obrovské náklady i obrovský zisk.

K ceně na Henry Hubu se na nákladové stránce obvykle připočítává 15 %. Londýnská analytická a poradenská společnost Timera Energy přibližuje typickou strukturu amerického LNG kontraktu tak, že se k ceně na Henry Hubu připočte 15 % na náklady na zkapalnění, ale k tomu ještě fixní poplatky ve výši 2,50 až 2,80 USD/MMBtu. Při ceně na Henry Hubu 2,7 dolaru by patnáctiprocentní přirážka cenu posunula zhruba na 3,1 dolaru. Fixní poplatek za zkapalnění zvedne cenu o další 2 až 3 dolary, doprava, pojištění a regasifikace udělají další dolar až dva. Výsledná cena, za kterou by se dal tento plyn dopravit a prodat do Evropy, by tak byla kolem 6,5 až 8 dolarů za milion britských tepelných jednotek.

Jenže na virtuálním hubu TTF, který je napojený na infrastrukturu přístavu v Rotterdamu, přesahuje cena 16 dolarů – tedy ještě dvakrát tolik. To už nejsou náklady, ale marže, tržní prémie a to, že se o plyn, jehož je na trhu nedostatek, soutěží a zájemci se přeplácejí a vlastně ho draží.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Jenže LNG exportér nebo držitel kapacity zaplatí za plyn a zkapalnění, obchodník či evropský kupující musí zajistit loď, dopravu a prodej. A evropský zákazník nakonec zaplatí cenu odvozenou od evropského trhu, která je šestinásobná oproti ceně původní.

Rozdíl mezi Henry Hubem a evropským TTF tak ukazuje, kolik Evropa platí navíc za to, že místo levného potrubního plynu vstoupila do globální LNG aukce. Nebo ještě jinak: Henry Hub je americký výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se plyn obchoduje v systému, kde ho je dostatek.

Neví, co mluví

Naproti tomu TTF je evropský výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se obchoduje v systému, který musí o dodávky soutěžit s celým světem a kde se jednotliví kupující bojí, že na ně nezbude. Rozdíl mezi oběma cenami není jen technický údaj – je to obraz rozdílu mezi energetickým přebytkem a energetickou závislostí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme se zbavili závislosti na Rusku a teď jsme nezávislí, pak neví, co mluví. Anebo ví, ale záměrně neříká pravdu. Protože tento nový druh závislosti je mnohem horší a tíživější než jakýkoli druh závislosti, který jsme měli v minulosti. A obzvláště mrazivě to vynikne ve chvíli, kdy si to přímo porovnáme.

Zatímco dnes soutěžíme a plyn de facto dražíme, protože loď nemá problém v případě lepší nabídky odplout jinam, potrubí mělo tu výhodu, že si nemohlo jen tak nikam odjet. A ceny plynu v něm se odvíjely od dlouhodobých kontraktů. Přestože i zde vstupovali do transakcí prostředníci, kteří jeho cenu zvyšovali, i tak se to všem vyplatilo.

Před rokem 2022 proudil potrubní plyn z Ruska převážně do Německa, neboť Německo bylo hlavním dovozním a přerozdělovacím uzlem Evropy. Tamější energetické firmy, obchodníci a plynárenský systém měli uzavřené kontrakty přímo s Gazpromem.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Evropský zákazník nakonec ale zaplatí několikanásobek.

Ruský plyn proudil do Německa přes plynovody Nord Stream, Jamal a další trasy a celá energetika stála na úzké spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Oproti krizovému spotovému trhu byla dlouhodobá potrubní dodávka mnohem stabilnější. Oxford Institute for Energy Studies připomíná, že Gazprom tradičně prodával Evropě plyn přes dlouhodobé, původně ropně indexované kontrakty, které se později přizpůsobovaly evropskému tržnímu prostředí.

Německo pak tento plyn nejen spotřebovávalo, ale také posílalo dál. DGAP uvádí, že v roce 2021 bylo 46,1 % hrubých německých dovozů plynu exportováno do sousedních zemí. Před válkou Německo dostávalo asi 65 % své spotřeby plynu z Ruska, a zároveň zásobovalo další země ve východní Evropě, včetně Česka, Rakouska a Polska.

Vyplatilo se to ale všem, protože potrubní systém s dlouhodobými kontrakty byl pořád strukturálně levnější než nákup LNG na globálním trhu. Potrubní plyn byl základ a zbytek pro nás mohl být doplněk, když bylo potřeba.

Velmi dobrý údaj k tomu pochází přímo z Evropské komise za druhé čtvrtletí 2022, kdy na trzích vypukla panika kvůli ukrajinskému konfliktu. Tehdy byla průměrná cena na TTF kolem astronomických 98 eur/MWh (eur za megawatthodinu), zatímco průměrná německá hraniční dovozní cena byla asi 60 eur/MWh. Komise výslovně uvádí, že dlouhodobé kontrakty reagovaly na vysoké spotové ceny se zpožděním a byly méně volatilní než evropský hubový spotový trh. Takže i když již v té době ceny dramaticky rostly, německý dovozní mix byl v tu chvíli výrazně levnější než okamžitý trh TTF. A teď si představte, že poté, co jsme si dobrovolně odstřihli stabilního potrubního dodavatele a vsadili na volatilní a nejistou námořní dopravu složitě zkapalňovaného plynu, je TTF naší základní cenou. Takže platíme minimálně o třetinu víc, než bychom platili, kdybychom měli rozum. Místo obchodování totiž moralizujeme. Ano, někdo jistě namítne, že konflikt na Ukrajině by tak jako tak zvedl ceny, ale na to se dá odpovědět, že zaprvé ne o tolik. A zadruhé, i ten konflikt jsme si způsobili sami. Lokajským podporováním amerických geopolitických her (v naději, že Amerika vyhraje a nám z toho jako vlezdoprdelkům taky něco kápne) a montováním se do Majdanu a ničením již uzavřených dohod, jako byla v roce 2022 ta v Istanbulu. 

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh. Jinými slovy, byla to naše obrovská konkurenční výhoda, které jsme se dobrovolně vzdali, protože jsme levné suroviny, které byly základem naší prosperity, přesměrovali například asijským zemím, které takové štěstí neměly. Takže konkurenčním zemím jsme konkurenceschopnost zvýšili a sami sobě ji zničili. A ještě jsme si namluvili, že vyhráváme. To jsou ty hodnoty v praxi – mnoho vzletných a chytrých slov před kamerami se spoustou teorie a pitomých rozhodnutí v reálném provozu a v praxi. A tak dlouho jsme si hráli, hráli, hráli, až jsme se sami obehráli.

Stiženi slepotou

Když mělo Německo dost potrubního plynu, nemuselo agresivně shánět LNG. Když nemuselo shánět tolik LNG, nemuselo ani přeplácet Asii. Když je v systému víc levnějšího plynu, tlačí to dolů i ceny pro okolní země.

Jenže pak to vybouchlo a Unie se začala „odstřihávat“. A místo aby hledala s Ruskem společnou řeč a nepodněcovala konflikt na Ukrajině, začala Rusku vyhlašovat válku a střelila se přitom do obou nohou, a ještě do rozkroku. Jakmile ruský plyn vypadl a německé firmy musely nakupovat náhradní plyn za mnohem vyšší tržní ceny, začala se celá Evropa a její konkurenceschopnost hroutit. Kdybychom si to uvědomili, dalo by se to ještě zastavit. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale problém je v tom, že eurohloupost je tak bezkonkurenční (aspoň tady jsme světovými lídry), že to nevidí. Jak jsme si v minulém vydání popisovali slepotu jedince, který nevidí, co se na něj řítí, protože dlouho trvá, než se změny principů a nastavení projeví v praxi, tak totéž platí i na makroúrovni. Nějaké problémy a náznaky jsou sice vidět, ale vše zdánlivě dál běží po staru, a tak to pořád vypadá, že se to nějak zvládne a zatáčka se vybere.

Jenže pokud chybí rozhled, nadhled, přehled a hlavně ochota vnímat a respektovat realitu, signály se snadno přehlédnou a ty, kteří nevidí a neslyší a zatvrzele jdou hlavou proti zdi, bohužel probere až náraz, který přijde ve chvíli, kdy už je pozdě s tím cokoli dělat.

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh.

Ruský plyn celou dobu netekl do Evropy jako anonymní drahá komodita z globální aukce, ale převážně potrubím a často na základě dlouhodobých smluv. Byla to jistota, kterou jsme považovali za samozřejmou a které jsme si ani nedokázali vážit.

Vždyť Německo z něj udělalo jeden ze základů svého průmyslového modelu: levnější energie, chemie, automobilový průmysl, exportní síla. Část plynu spotřebovalo samo, část přes svůj obchodní a potrubní systém posílalo dál do okolních zemí. Nebyl to dobročinný model, německé firmy na něm samozřejmě vydělávaly. Ale i s jejich marží byl tento systém pro Evropu levnější než dnešní soutěž o LNG, tankery, terminály a spotové ceny a vždycky platilo, že když se má dobře Německo, mají se v Evropě dobře i ostatní.

Německý průmyslový zázrak nestál jen na pracovitosti, technice, spolehlivosti a disciplíně. Stál především na levné potrubní energii z Ruska. Němci ji brali dlouhodobě, stabilně a ve velkém; část spotřebovali, část posílali dál. Když tento základ zmizel, Evropa nezískala svobodu zadarmo. Získala dražší plyn, křehčí trasy a účet, který se dnes objevuje v cenách elektřiny, hnojiv, chemie, aut i politické nervozitě.

Ale co je na tom všem nejhorší, je skutečnost, že to, čeho jsme se nerozvážně vzdali a co nám nebylo dost dobré, jsme nechali jen tak ležet před domem. A ti, kteří mají rozum, ale dříve neměli možnost, tímto darem nepohrdli a ochotně a vděčně po něm sáhli.

A tak se postupně buduje nová infrastruktura a stejnou potrubní výhodu bude mít do budoucna například Čína, kam se již nyní postupně přesměrovává část ruských plynových kapacit.

A to se bude ještě stavět po Síle Sibiře i plynovod Síla Sibiře 2. Až se tedy situace trochu uklidní a Rusové a Číňané se dohodnou na ceně. I kdyby to nakonec dopadlo tak, že to pod tlakem reality Evropanům dojde a vrátí se nohama zase na zem a budou chtít – až geopolitické přeskupování světa skončí – dodávky z Ruska zase obnovit a opraví si například Nord Stream 2, budou už jen dotahovat, protože umožnili konkurenci, aby získala náskok.

Zkapalněný plyn LNG tedy může být politicky hezčí, protože přijede z údajně „bezpečnějšího“ směru, ale obchodně je to výrazně horší řešení než levný stabilní potrubní kontrakt. A to ani nemusí být uzavřený Hormuzský průliv… 

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Fakta a čísla jsou v tomto ohledu více než výmluvná. Nejdůležitější referenční bod pro ceny amerického břidlicového plynu je takzvaný Henry Hub, což je klíčový distribuční plynový uzel v Erathu ve státě Louisiana, kde se propojuje více plynovodů. Cena plynu na Henry Hubu se tvoří právě zde, podobně jako se u ropy používá referenční měřítko s názvem Brent. Cena se udává v USD/MMBtu, tedy dolarech za milion britských tepelných jednotek. Zjednodušeně je to prostě základní americká cena zemního plynu v americké potrubní síti. Například v týdnu od 4. do 8. května tohoto roku se tato základní velkoobchodní cena pohybovala kolem 2,7 až 2,8 dolaru za MMBtu..

V Evropě tutéž funkci jako Henry Hub v Americe plní TTF. Jde o virtuální nizozemský plynový hub, kde se tvoří hlavní evropská referenční cena plynu. No a evropský TTF byl 5. května kolem 47,82 eura za MWh (megawatthodinu), což odpovídá zhruba 16,39 dolarům za MMBtu. A to je prosím pěkně šestinásobek.

Neznamená to samozřejmě, že celý rozdíl tvoří zisk, protože jsme si řekli, že na převedení plynu do kapalného stavu, jeho transport, pojištění nákladu, následné opětovné zplynování a pak další doprava k zákazníkům padne spousta peněz a energie. Ale když se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že se do vysoké ceny promítá obojí – obrovské náklady i obrovský zisk.

K ceně na Henry Hubu se na nákladové stránce obvykle připočítává 15 %. Londýnská analytická a poradenská společnost Timera Energy přibližuje typickou strukturu amerického LNG kontraktu tak, že se k ceně na Henry Hubu připočte 15 % na náklady na zkapalnění, ale k tomu ještě fixní poplatky ve výši 2,50 až 2,80 USD/MMBtu. Při ceně na Henry Hubu 2,7 dolaru by patnáctiprocentní přirážka cenu posunula zhruba na 3,1 dolaru. Fixní poplatek za zkapalnění zvedne cenu o další 2 až 3 dolary, doprava, pojištění a regasifikace udělají další dolar až dva. Výsledná cena, za kterou by se dal tento plyn dopravit a prodat do Evropy, by tak byla kolem 6,5 až 8 dolarů za milion britských tepelných jednotek.

Jenže na virtuálním hubu TTF, který je napojený na infrastrukturu přístavu v Rotterdamu, přesahuje cena 16 dolarů – tedy ještě dvakrát tolik. To už nejsou náklady, ale marže, tržní prémie a to, že se o plyn, jehož je na trhu nedostatek, soutěží a zájemci se přeplácejí a vlastně ho draží.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Jenže LNG exportér nebo držitel kapacity zaplatí za plyn a zkapalnění, obchodník či evropský kupující musí zajistit loď, dopravu a prodej. A evropský zákazník nakonec zaplatí cenu odvozenou od evropského trhu, která je šestinásobná oproti ceně původní.

Rozdíl mezi Henry Hubem a evropským TTF tak ukazuje, kolik Evropa platí navíc za to, že místo levného potrubního plynu vstoupila do globální LNG aukce. Nebo ještě jinak: Henry Hub je americký výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se plyn obchoduje v systému, kde ho je dostatek.

Neví, co mluví

Naproti tomu TTF je evropský výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se obchoduje v systému, který musí o dodávky soutěžit s celým světem a kde se jednotliví kupující bojí, že na ně nezbude. Rozdíl mezi oběma cenami není jen technický údaj – je to obraz rozdílu mezi energetickým přebytkem a energetickou závislostí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme se zbavili závislosti na Rusku a teď jsme nezávislí, pak neví, co mluví. Anebo ví, ale záměrně neříká pravdu. Protože tento nový druh závislosti je mnohem horší a tíživější než jakýkoli druh závislosti, který jsme měli v minulosti. A obzvláště mrazivě to vynikne ve chvíli, kdy si to přímo porovnáme.

Zatímco dnes soutěžíme a plyn de facto dražíme, protože loď nemá problém v případě lepší nabídky odplout jinam, potrubí mělo tu výhodu, že si nemohlo jen tak nikam odjet. A ceny plynu v něm se odvíjely od dlouhodobých kontraktů. Přestože i zde vstupovali do transakcí prostředníci, kteří jeho cenu zvyšovali, i tak se to všem vyplatilo.

Před rokem 2022 proudil potrubní plyn z Ruska převážně do Německa, neboť Německo bylo hlavním dovozním a přerozdělovacím uzlem Evropy. Tamější energetické firmy, obchodníci a plynárenský systém měli uzavřené kontrakty přímo s Gazpromem.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Evropský zákazník nakonec ale zaplatí několikanásobek.

Ruský plyn proudil do Německa přes plynovody Nord Stream, Jamal a další trasy a celá energetika stála na úzké spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Oproti krizovému spotovému trhu byla dlouhodobá potrubní dodávka mnohem stabilnější. Oxford Institute for Energy Studies připomíná, že Gazprom tradičně prodával Evropě plyn přes dlouhodobé, původně ropně indexované kontrakty, které se později přizpůsobovaly evropskému tržnímu prostředí.

Německo pak tento plyn nejen spotřebovávalo, ale také posílalo dál. DGAP uvádí, že v roce 2021 bylo 46,1 % hrubých německých dovozů plynu exportováno do sousedních zemí. Před válkou Německo dostávalo asi 65 % své spotřeby plynu z Ruska, a zároveň zásobovalo další země ve východní Evropě, včetně Česka, Rakouska a Polska.

Vyplatilo se to ale všem, protože potrubní systém s dlouhodobými kontrakty byl pořád strukturálně levnější než nákup LNG na globálním trhu. Potrubní plyn byl základ a zbytek pro nás mohl být doplněk, když bylo potřeba.

Velmi dobrý údaj k tomu pochází přímo z Evropské komise za druhé čtvrtletí 2022, kdy na trzích vypukla panika kvůli ukrajinskému konfliktu. Tehdy byla průměrná cena na TTF kolem astronomických 98 eur/MWh (eur za megawatthodinu), zatímco průměrná německá hraniční dovozní cena byla asi 60 eur/MWh. Komise výslovně uvádí, že dlouhodobé kontrakty reagovaly na vysoké spotové ceny se zpožděním a byly méně volatilní než evropský hubový spotový trh. Takže i když již v té době ceny dramaticky rostly, německý dovozní mix byl v tu chvíli výrazně levnější než okamžitý trh TTF. A teď si představte, že poté, co jsme si dobrovolně odstřihli stabilního potrubního dodavatele a vsadili na volatilní a nejistou námořní dopravu složitě zkapalňovaného plynu, je TTF naší základní cenou. Takže platíme minimálně o třetinu víc, než bychom platili, kdybychom měli rozum. Místo obchodování totiž moralizujeme. Ano, někdo jistě namítne, že konflikt na Ukrajině by tak jako tak zvedl ceny, ale na to se dá odpovědět, že zaprvé ne o tolik. A zadruhé, i ten konflikt jsme si způsobili sami. Lokajským podporováním amerických geopolitických her (v naději, že Amerika vyhraje a nám z toho jako vlezdoprdelkům taky něco kápne) a montováním se do Majdanu a ničením již uzavřených dohod, jako byla v roce 2022 ta v Istanbulu. 

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh. Jinými slovy, byla to naše obrovská konkurenční výhoda, které jsme se dobrovolně vzdali, protože jsme levné suroviny, které byly základem naší prosperity, přesměrovali například asijským zemím, které takové štěstí neměly. Takže konkurenčním zemím jsme konkurenceschopnost zvýšili a sami sobě ji zničili. A ještě jsme si namluvili, že vyhráváme. To jsou ty hodnoty v praxi – mnoho vzletných a chytrých slov před kamerami se spoustou teorie a pitomých rozhodnutí v reálném provozu a v praxi. A tak dlouho jsme si hráli, hráli, hráli, až jsme se sami obehráli.

Stiženi slepotou

Když mělo Německo dost potrubního plynu, nemuselo agresivně shánět LNG. Když nemuselo shánět tolik LNG, nemuselo ani přeplácet Asii. Když je v systému víc levnějšího plynu, tlačí to dolů i ceny pro okolní země.

Jenže pak to vybouchlo a Unie se začala „odstřihávat“. A místo aby hledala s Ruskem společnou řeč a nepodněcovala konflikt na Ukrajině, začala Rusku vyhlašovat válku a střelila se přitom do obou nohou, a ještě do rozkroku. Jakmile ruský plyn vypadl a německé firmy musely nakupovat náhradní plyn za mnohem vyšší tržní ceny, začala se celá Evropa a její konkurenceschopnost hroutit. Kdybychom si to uvědomili, dalo by se to ještě zastavit. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale problém je v tom, že eurohloupost je tak bezkonkurenční (aspoň tady jsme světovými lídry), že to nevidí. Jak jsme si v minulém vydání popisovali slepotu jedince, který nevidí, co se na něj řítí, protože dlouho trvá, než se změny principů a nastavení projeví v praxi, tak totéž platí i na makroúrovni. Nějaké problémy a náznaky jsou sice vidět, ale vše zdánlivě dál běží po staru, a tak to pořád vypadá, že se to nějak zvládne a zatáčka se vybere.

Jenže pokud chybí rozhled, nadhled, přehled a hlavně ochota vnímat a respektovat realitu, signály se snadno přehlédnou a ty, kteří nevidí a neslyší a zatvrzele jdou hlavou proti zdi, bohužel probere až náraz, který přijde ve chvíli, kdy už je pozdě s tím cokoli dělat.

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh.

Ruský plyn celou dobu netekl do Evropy jako anonymní drahá komodita z globální aukce, ale převážně potrubím a často na základě dlouhodobých smluv. Byla to jistota, kterou jsme považovali za samozřejmou a které jsme si ani nedokázali vážit.

Vždyť Německo z něj udělalo jeden ze základů svého průmyslového modelu: levnější energie, chemie, automobilový průmysl, exportní síla. Část plynu spotřebovalo samo, část přes svůj obchodní a potrubní systém posílalo dál do okolních zemí. Nebyl to dobročinný model, německé firmy na něm samozřejmě vydělávaly. Ale i s jejich marží byl tento systém pro Evropu levnější než dnešní soutěž o LNG, tankery, terminály a spotové ceny a vždycky platilo, že když se má dobře Německo, mají se v Evropě dobře i ostatní.

Německý průmyslový zázrak nestál jen na pracovitosti, technice, spolehlivosti a disciplíně. Stál především na levné potrubní energii z Ruska. Němci ji brali dlouhodobě, stabilně a ve velkém; část spotřebovali, část posílali dál. Když tento základ zmizel, Evropa nezískala svobodu zadarmo. Získala dražší plyn, křehčí trasy a účet, který se dnes objevuje v cenách elektřiny, hnojiv, chemie, aut i politické nervozitě.

Ale co je na tom všem nejhorší, je skutečnost, že to, čeho jsme se nerozvážně vzdali a co nám nebylo dost dobré, jsme nechali jen tak ležet před domem. A ti, kteří mají rozum, ale dříve neměli možnost, tímto darem nepohrdli a ochotně a vděčně po něm sáhli.

A tak se postupně buduje nová infrastruktura a stejnou potrubní výhodu bude mít do budoucna například Čína, kam se již nyní postupně přesměrovává část ruských plynových kapacit.

A to se bude ještě stavět po Síle Sibiře i plynovod Síla Sibiře 2. Až se tedy situace trochu uklidní a Rusové a Číňané se dohodnou na ceně. I kdyby to nakonec dopadlo tak, že to pod tlakem reality Evropanům dojde a vrátí se nohama zase na zem a budou chtít – až geopolitické přeskupování světa skončí – dodávky z Ruska zase obnovit a opraví si například Nord Stream 2, budou už jen dotahovat, protože umožnili konkurenci, aby získala náskok.

Zkapalněný plyn LNG tedy může být politicky hezčí, protože přijede z údajně „bezpečnějšího“ směru, ale obchodně je to výrazně horší řešení než levný stabilní potrubní kontrakt. A to ani nemusí být uzavřený Hormuzský průliv… 

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Hráli, až se obehráli

Když civilizaci pálí dobré bydlo a ztratí pokoru, špatně to končívá.

Fakta a čísla jsou v tomto ohledu více než výmluvná. Nejdůležitější referenční bod pro ceny amerického břidlicového plynu je takzvaný Henry Hub, což je klíčový distribuční plynový uzel v Erathu ve státě Louisiana, kde se propojuje více plynovodů. Cena plynu na Henry Hubu se tvoří právě zde, podobně jako se u ropy používá referenční měřítko s názvem Brent. Cena se udává v USD/MMBtu, tedy dolarech za milion britských tepelných jednotek. Zjednodušeně je to prostě základní americká cena zemního plynu v americké potrubní síti. Například v týdnu od 4. do 8. května tohoto roku se tato základní velkoobchodní cena pohybovala kolem 2,7 až 2,8 dolaru za MMBtu..

V Evropě tutéž funkci jako Henry Hub v Americe plní TTF. Jde o virtuální nizozemský plynový hub, kde se tvoří hlavní evropská referenční cena plynu. No a evropský TTF byl 5. května kolem 47,82 eura za MWh (megawatthodinu), což odpovídá zhruba 16,39 dolarům za MMBtu. A to je prosím pěkně šestinásobek.

Neznamená to samozřejmě, že celý rozdíl tvoří zisk, protože jsme si řekli, že na převedení plynu do kapalného stavu, jeho transport, pojištění nákladu, následné opětovné zplynování a pak další doprava k zákazníkům padne spousta peněz a energie. Ale když se na to podíváme podrobněji, zjistíme, že se do vysoké ceny promítá obojí – obrovské náklady i obrovský zisk.

K ceně na Henry Hubu se na nákladové stránce obvykle připočítává 15 %. Londýnská analytická a poradenská společnost Timera Energy přibližuje typickou strukturu amerického LNG kontraktu tak, že se k ceně na Henry Hubu připočte 15 % na náklady na zkapalnění, ale k tomu ještě fixní poplatky ve výši 2,50 až 2,80 USD/MMBtu. Při ceně na Henry Hubu 2,7 dolaru by patnáctiprocentní přirážka cenu posunula zhruba na 3,1 dolaru. Fixní poplatek za zkapalnění zvedne cenu o další 2 až 3 dolary, doprava, pojištění a regasifikace udělají další dolar až dva. Výsledná cena, za kterou by se dal tento plyn dopravit a prodat do Evropy, by tak byla kolem 6,5 až 8 dolarů za milion britských tepelných jednotek.

Jenže na virtuálním hubu TTF, který je napojený na infrastrukturu přístavu v Rotterdamu, přesahuje cena 16 dolarů – tedy ještě dvakrát tolik. To už nejsou náklady, ale marže, tržní prémie a to, že se o plyn, jehož je na trhu nedostatek, soutěží a zájemci se přeplácejí a vlastně ho draží.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Jenže LNG exportér nebo držitel kapacity zaplatí za plyn a zkapalnění, obchodník či evropský kupující musí zajistit loď, dopravu a prodej. A evropský zákazník nakonec zaplatí cenu odvozenou od evropského trhu, která je šestinásobná oproti ceně původní.

Rozdíl mezi Henry Hubem a evropským TTF tak ukazuje, kolik Evropa platí navíc za to, že místo levného potrubního plynu vstoupila do globální LNG aukce. Nebo ještě jinak: Henry Hub je americký výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se plyn obchoduje v systému, kde ho je dostatek.

Neví, co mluví

Naproti tomu TTF je evropský výchozí bod ceny plynu a ukazuje, za kolik se obchoduje v systému, který musí o dodávky soutěžit s celým světem a kde se jednotliví kupující bojí, že na ně nezbude. Rozdíl mezi oběma cenami není jen technický údaj – je to obraz rozdílu mezi energetickým přebytkem a energetickou závislostí.

Pokud tedy někdo tvrdí, že jsme se zbavili závislosti na Rusku a teď jsme nezávislí, pak neví, co mluví. Anebo ví, ale záměrně neříká pravdu. Protože tento nový druh závislosti je mnohem horší a tíživější než jakýkoli druh závislosti, který jsme měli v minulosti. A obzvláště mrazivě to vynikne ve chvíli, kdy si to přímo porovnáme.

Zatímco dnes soutěžíme a plyn de facto dražíme, protože loď nemá problém v případě lepší nabídky odplout jinam, potrubí mělo tu výhodu, že si nemohlo jen tak nikam odjet. A ceny plynu v něm se odvíjely od dlouhodobých kontraktů. Přestože i zde vstupovali do transakcí prostředníci, kteří jeho cenu zvyšovali, i tak se to všem vyplatilo.

Před rokem 2022 proudil potrubní plyn z Ruska převážně do Německa, neboť Německo bylo hlavním dovozním a přerozdělovacím uzlem Evropy. Tamější energetické firmy, obchodníci a plynárenský systém měli uzavřené kontrakty přímo s Gazpromem.

Americký producent plynu prodá plyn do americké sítě za cenu blízkou regionální ceně, je tedy velmi levný. Evropský zákazník nakonec ale zaplatí několikanásobek.

Ruský plyn proudil do Německa přes plynovody Nord Stream, Jamal a další trasy a celá energetika stála na úzké spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Oproti krizovému spotovému trhu byla dlouhodobá potrubní dodávka mnohem stabilnější. Oxford Institute for Energy Studies připomíná, že Gazprom tradičně prodával Evropě plyn přes dlouhodobé, původně ropně indexované kontrakty, které se později přizpůsobovaly evropskému tržnímu prostředí.

Německo pak tento plyn nejen spotřebovávalo, ale také posílalo dál. DGAP uvádí, že v roce 2021 bylo 46,1 % hrubých německých dovozů plynu exportováno do sousedních zemí. Před válkou Německo dostávalo asi 65 % své spotřeby plynu z Ruska, a zároveň zásobovalo další země ve východní Evropě, včetně Česka, Rakouska a Polska.

Vyplatilo se to ale všem, protože potrubní systém s dlouhodobými kontrakty byl pořád strukturálně levnější než nákup LNG na globálním trhu. Potrubní plyn byl základ a zbytek pro nás mohl být doplněk, když bylo potřeba.

Velmi dobrý údaj k tomu pochází přímo z Evropské komise za druhé čtvrtletí 2022, kdy na trzích vypukla panika kvůli ukrajinskému konfliktu. Tehdy byla průměrná cena na TTF kolem astronomických 98 eur/MWh (eur za megawatthodinu), zatímco průměrná německá hraniční dovozní cena byla asi 60 eur/MWh. Komise výslovně uvádí, že dlouhodobé kontrakty reagovaly na vysoké spotové ceny se zpožděním a byly méně volatilní než evropský hubový spotový trh. Takže i když již v té době ceny dramaticky rostly, německý dovozní mix byl v tu chvíli výrazně levnější než okamžitý trh TTF. A teď si představte, že poté, co jsme si dobrovolně odstřihli stabilního potrubního dodavatele a vsadili na volatilní a nejistou námořní dopravu složitě zkapalňovaného plynu, je TTF naší základní cenou. Takže platíme minimálně o třetinu víc, než bychom platili, kdybychom měli rozum. Místo obchodování totiž moralizujeme. Ano, někdo jistě namítne, že konflikt na Ukrajině by tak jako tak zvedl ceny, ale na to se dá odpovědět, že zaprvé ne o tolik. A zadruhé, i ten konflikt jsme si způsobili sami. Lokajským podporováním amerických geopolitických her (v naději, že Amerika vyhraje a nám z toho jako vlezdoprdelkům taky něco kápne) a montováním se do Majdanu a ničením již uzavřených dohod, jako byla v roce 2022 ta v Istanbulu. 

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh. Jinými slovy, byla to naše obrovská konkurenční výhoda, které jsme se dobrovolně vzdali, protože jsme levné suroviny, které byly základem naší prosperity, přesměrovali například asijským zemím, které takové štěstí neměly. Takže konkurenčním zemím jsme konkurenceschopnost zvýšili a sami sobě ji zničili. A ještě jsme si namluvili, že vyhráváme. To jsou ty hodnoty v praxi – mnoho vzletných a chytrých slov před kamerami se spoustou teorie a pitomých rozhodnutí v reálném provozu a v praxi. A tak dlouho jsme si hráli, hráli, hráli, až jsme se sami obehráli.

Stiženi slepotou

Když mělo Německo dost potrubního plynu, nemuselo agresivně shánět LNG. Když nemuselo shánět tolik LNG, nemuselo ani přeplácet Asii. Když je v systému víc levnějšího plynu, tlačí to dolů i ceny pro okolní země.

Jenže pak to vybouchlo a Unie se začala „odstřihávat“. A místo aby hledala s Ruskem společnou řeč a nepodněcovala konflikt na Ukrajině, začala Rusku vyhlašovat válku a střelila se přitom do obou nohou, a ještě do rozkroku. Jakmile ruský plyn vypadl a německé firmy musely nakupovat náhradní plyn za mnohem vyšší tržní ceny, začala se celá Evropa a její konkurenceschopnost hroutit. Kdybychom si to uvědomili, dalo by se to ještě zastavit. Příležitostí k tomu bylo více než dost, ale problém je v tom, že eurohloupost je tak bezkonkurenční (aspoň tady jsme světovými lídry), že to nevidí. Jak jsme si v minulém vydání popisovali slepotu jedince, který nevidí, co se na něj řítí, protože dlouho trvá, než se změny principů a nastavení projeví v praxi, tak totéž platí i na makroúrovni. Nějaké problémy a náznaky jsou sice vidět, ale vše zdánlivě dál běží po staru, a tak to pořád vypadá, že se to nějak zvládne a zatáčka se vybere.

Jenže pokud chybí rozhled, nadhled, přehled a hlavně ochota vnímat a respektovat realitu, signály se snadno přehlédnou a ty, kteří nevidí a neslyší a zatvrzele jdou hlavou proti zdi, bohužel probere až náraz, který přijde ve chvíli, kdy už je pozdě s tím cokoli dělat.

Levný nebo alespoň stabilnější ruský plyn v Německu však nepomáhal jen Německu. Těžila z něj celá střední Evropa, protože snižoval tlak na trh.

Ruský plyn celou dobu netekl do Evropy jako anonymní drahá komodita z globální aukce, ale převážně potrubím a často na základě dlouhodobých smluv. Byla to jistota, kterou jsme považovali za samozřejmou a které jsme si ani nedokázali vážit.

Vždyť Německo z něj udělalo jeden ze základů svého průmyslového modelu: levnější energie, chemie, automobilový průmysl, exportní síla. Část plynu spotřebovalo samo, část přes svůj obchodní a potrubní systém posílalo dál do okolních zemí. Nebyl to dobročinný model, německé firmy na něm samozřejmě vydělávaly. Ale i s jejich marží byl tento systém pro Evropu levnější než dnešní soutěž o LNG, tankery, terminály a spotové ceny a vždycky platilo, že když se má dobře Německo, mají se v Evropě dobře i ostatní.

Německý průmyslový zázrak nestál jen na pracovitosti, technice, spolehlivosti a disciplíně. Stál především na levné potrubní energii z Ruska. Němci ji brali dlouhodobě, stabilně a ve velkém; část spotřebovali, část posílali dál. Když tento základ zmizel, Evropa nezískala svobodu zadarmo. Získala dražší plyn, křehčí trasy a účet, který se dnes objevuje v cenách elektřiny, hnojiv, chemie, aut i politické nervozitě.

Ale co je na tom všem nejhorší, je skutečnost, že to, čeho jsme se nerozvážně vzdali a co nám nebylo dost dobré, jsme nechali jen tak ležet před domem. A ti, kteří mají rozum, ale dříve neměli možnost, tímto darem nepohrdli a ochotně a vděčně po něm sáhli.

A tak se postupně buduje nová infrastruktura a stejnou potrubní výhodu bude mít do budoucna například Čína, kam se již nyní postupně přesměrovává část ruských plynových kapacit.

A to se bude ještě stavět po Síle Sibiře i plynovod Síla Sibiře 2. Až se tedy situace trochu uklidní a Rusové a Číňané se dohodnou na ceně. I kdyby to nakonec dopadlo tak, že to pod tlakem reality Evropanům dojde a vrátí se nohama zase na zem a budou chtít – až geopolitické přeskupování světa skončí – dodávky z Ruska zase obnovit a opraví si například Nord Stream 2, budou už jen dotahovat, protože umožnili konkurenci, aby získala náskok.

Zkapalněný plyn LNG tedy může být politicky hezčí, protože přijede z údajně „bezpečnějšího“ směru, ale obchodně je to výrazně horší řešení než levný stabilní potrubní kontrakt. A to ani nemusí být uzavřený Hormuzský průliv… 

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu