Politicky je Evropská unie uvědomělá asi jako Rychlé šípy. Možná i víc. Co myslíte, že udělala, když vyšlo najevo, že se její nepříliš chytrý zákaz dovozu energií z Ruska obchází? A to konkrétně u ropy, protože u plynu to tak dobře nejde?
Unie to nejprve dlouho popírala nebo bagatelizovala, ale když to začalo být příliš směšné, protože to každý věděl a ťukal si při řečech o tom, jak jsme to těm Rusům nandali, akorát tak na čelo, museli to orgáni v Bruselu začít řešit. Jakmile tedy tohle bláznivé pokrytectví vyšlo najevo a rostla kritika takového počínání, kdy ruskou ropu nejprve nakoupily Indie nebo Turecko, a tu zpracovaly a vyrobily z ní ve svých rafineriích ropné produkty, pokusila se to EU vyřešit novým nařízením.
Kdo by si myslel, že to vyřeší tak, že konečně uznají, že to celé byl nesmysl a ať si každý nakupuje, kde chce a od koho chce, a že se Unie poučí ze svých chyb, ten by se spletl. Místo aby předstírala, že to nevidí, a tím aspoň trochu ulevila evropskému průmyslu a byznysu, Unie zákaz naopak rozšířila a zahrnula do něj i produkty z ruské ropy, nejen ropu samotnou. A to od 21. ledna 2026. Ještě v lednu přitom podle organizace CREA (Centre for Research on Energy and Clean Air) rafinerie v Indii, Turecku či Bruneji, které používají ruskou ropu, vyvezly do sankčních zemí produkty za stovky milionů eur.
Nový zákaz, jak uvedla agentura Reuters, způsobil Evropě výpadek dodávek z Indie, a tak mezeru začaly rekordním exportem nafty do EU vyplňovat americké rafinerie.
Nové nařízení bylo de facto přiznání, protože kdyby to nebyl reálný mechanismus, nemusela by EU vydávat zvláštní pravidla proti „zadním vrátkům“. A tak Unie začala svatouškovsky požadovat, aby dovozci paliv dokazovali, že jejich paliva nejsou vyrobena z ruské ropy. Výslovně trvá na tom, že u dovozů z Turecka, Indie a Číny mají firmy provádět zvýšenou kontrolu, protože jde o velké dovozce ruské ropy a země, kde může docházet k míchání původu. A my přece na hodnotově špatnou ropu jezdit nebudeme, když jsme ti lepší lidé. Páni světa. A protože jsme tak úžasní a úžasně jsme to vymysleli, dovezeme si plyn a ropu, odkud jen budeme chtít.
Například přes Hormuzský průliv, který se teď Evropě jako na potvoru uzavřel po útoku bývalého amerického spojence na Írán, takže jsme na tom po vší té snaze a zbytečné inflaci a krizích, které toto odsouzeníhodné počínání evropských politiků, podporované velkou částí zfanatizovaného obyvatelstva, způsobilo, ještě hůř, než když to všechno začalo.
Evropě teď nechybí ropa a plyn jen proto, že je zavřený Hormuzský průliv. Hormuz je ale globální uzel. Když se ucpe, zmizí nebo se zdrží obrovské množství energie z celosvětového trhu, Evropa musí soutěžit ještě tvrději s Asií o náhradní dodávky. Přes Hormuz normálně prochází kolem pětiny světové spotřeby ropy; alternativní trasy existují jen omezeně. U plynu je nepřímý efekt ještě zřetelnější. Evropa nedostává z Perského zálivu plyn potrubím; jde hlavně o LNG z Kataru a Spojených arabských emirátů.
Většina LNG z Kataru a Emirátů běžně putuje do Asie. V roce 2025 mířilo skoro 90 % LNG vyváženého přes Hormuz do Asie a jen něco přes 10 % do Evropy. Pro Evropu to tvořilo asi 7 % jejích dovozů LNG, zatímco pro Asii kolem 27 % jejích LNG dovozů.
Takže nejde primárně o to, že na Evropu už nezbývá absolutně nebo by se k plynu nemohla dostat. Znamená to spíš to, že na trhu zůstává jen dražší plyn, který je navíc hůře dostupný, a zhoršila se i dostupnost spotových aukčních nákladů, které mohou kdykoli změnit směr podle toho, kdo dá víc. Ale hlavně se výrazně zmenšila jakákoli bezpečnostní rezerva, takže jsme paradoxně závislejší než kdy dřív.
U ropy je to ještě trochu jinak, protože ta se jako globální komodita řídí jednotnou cenovou logikou. Když z trhu vypadne část blízkovýchodních barelů, zdraží ropa Brent i další referenční uzly všem. Vyšší cena ropy pak znamená dražší paliva, dopravu, chemii, hnojiva, elektřinu i průmyslové vstupy.
Nejde primárně o to, že na Evropu už nezbývá absolutně nebo by se k plynu nemohla dostat. Ale o to, že na trhu zůstává jen dražší plyn, který je navíc hůře dostupný.
To, co se teď ukazuje nejvíc, je hlavně strategický paradox. Evropa se celým tím cirkusem chtěla zbavit „závislosti na Rusku“, ale závislosti, kterými to nahradila, jsou ještě nebezpečnější a závislejší. A když mohla svůj vlastní zákaz odebírání přímé ropy z Ruska v nejtěžší chvíli obejít tím, že by dovezla ropné produkty vyrobené z ruské ropy v Indii nebo Turecku, v nejhorším možném okamžiku si to zakázala, a ještě víc zúžila svůj minimální manévrovací prostor.
Pravda ale je, že ruské dodávky by Evropě výrazně pomohly hlavně u plynu. Tam by dlouhodobé kontrakty a potrubní infrastruktura dávaly výraznější stabilitu, ale i kdyby se kvůli aktuálním událostem na Blízkém východě něco dočasně zdražilo nebo se snížila dostupnost, jako to vidíme teď, nehrozil by nám energetický kolaps.
U ropy a leteckého paliva by Hormuz zasáhl Evropu tak jako tak. Když vypadne velký objem ropy ze Zálivu, zdraží Brent, diesel, benzin, lodní palivo i letecký kerosin všude. Americká vládní agentura EIA, která shromažďuje a analyzuje data o energetickém trhu, nyní předpokládá, že Hormuz zůstane fakticky uzavřený do konce května, provoz se bude obnovovat postupně od června a předválečná úroveň se nemusí vrátit dříve než později v roce; a zároveň mluví o ceně Brentu kolem 106 dolarů v květnu a červnu.
Cena je jedna věc. Pokud se ale Hormuz do léta plně nerozjede, tlak nepůjde jen přes ceny benzinu a plynu, ale i přes letecké palivo, dovolené, logistiku, potraviny, hnojiva, průmysl a životní úroveň domácností. Možná teprve tehdy, kdy Evropan nebude moci odletět k moři, se mu začne aspoň trochu rozsvěcet a přestane podporovat nekompetentní počínání svých politiků.
Hlavní mezinárodní sdružení leteckých dopravců IATA už v dubnu varovalo, že v Evropě může od konce května začít rušení letů kvůli nedostatku leteckého paliva, pokud se nepodaří zajistit náhradní dodávky. S tím, že Evropa je u leteckého paliva mimořádně zranitelná, protože je na jeho dovozu závislejší než u jiných dopravních paliv, a to ještě víc než kdy dřív. A to vše ve jménu vyhlašované energetické nezávislosti.
Přitáhnout lodě
Uzavření průlivu tak silně otřáslo celým trhem a zasadilo Evropě další energetický políček. Protože Katar a část Zálivu nemohou normálně vyvážet LNG, Asii najednou chybí velké objemy. Asie tak musí přeplácet jiné LNG náklady z USA, Austrálie, Afriky nebo z volného spotového trhu. Aby něco získala i Evropa, musí nabídnout víc, aby k sobě lodě přitáhla.
Zatímco ropa z ropovodu a plyn z plynovodu tečou jedním směrem a stabilně, loď se může otočit a jet jinam. A přesně to se děje. Evropský plyn tak zdražuje a zásobníky se hůř plní.
Mohli jsme mít klid a nechat téct plyn Nord Streamem, ale my jsme se z politických důvodů odstřihli od levného a stabilního ruského plynu prý proto, abychom nebyli závislí na agresorovi. A tak jsme se místo levného plynu od agresora stali závislými na drahém plynu od přátel, protože jsme se dobrovolně stali účastníky dražby. Nakupování LNG je totiž globální aukce: loď pojede tam, kde dostane lepší cenu nebo kde má dlouhodobý kontrakt.
Agentura Reuters uvedla, že evropské zásobníky byly na začátku května asi šest procentních bodů pod sezónním normálem, kolem 30 %, a norská energetická společnost Equinor varovala, že Evropa může mít problém dosáhnout cíle naplnit zásobníky před zimou aspoň na 80 %. Hlavní evropská asociace se sídlem v Bruselu Gas Infrastructure Europe, která zastupuje zájmy provozovatelů plynárenské infrastruktury, už v dubnu uváděla stav zásobníků hluboko pod obvyklou sezonní úrovní a zdůrazňovala, že pro doplnění zásob bude klíčové získat dostatek LNG.
Odstřihli jsme se tak dobře, že nám dochází ropa a plyn, kolabuje průmysl, hrozí omezování dopravy, nefunguje ekonomika a ceny hrozí opět vyskočit do nebe. A to ani nemluvím o českých zájmech a o tom, co to může znamenat pro naši kotlinu. Bankovní rada České národní banky pod vedením guvernéra Michla podle mě svou chybnou měnovou politikou zpackala, co se dalo, a poškodila ekonomiku tím, že přes ni nechala v minulých letech proběhnout inflační vlnu. Teď jen sedí a čeká, až to přejde, a odmítá zatím zvýšit sazby, aby vyslala jasný signál a zarazila nový cenový tlak dřív, než se rozjede naplno. Kdyby přitom tehdy ČNB konala, jak měla, měli bychom již vyřešenou aspoň část strukturálních problémů, které naše ekonomika potřebuje vyřešit, aby mohla vplout do právě se tvořícího nového uspořádání v globální ekonomice. Neboli kdyby tehdy udržela stabilní cenovou hladinu, česká ekonomika by se mohla nadechnout a měla by nyní prostor pro případné výkyvy, jež hrozí vyvstat v souvislosti s napjatým globálním děním. A pokud se to rozjede znovu, budeme na tom opět hůř, než by bylo nutné.
Asi vyrazíme na Rusy na kole, umlátíme je větrníky a oslníme a zapálíme je prasátky ze solárních panelů, které vozíme z Číny, protože jsme ve všem závislí na dovozu.
A naši politici (teď to myslím celoevropsky) místo aby se domluvili a snažili se svou fatálně chybnou politiku napravit nebo aspoň zmírnit, dělají pořád ramena a připomínají nekňubu v podání Václava Vydry z pohádky S čerty nejsou žerty s jeho památnou větou: „Tatínek vám vyhlásí válku.“ Asi vyrazíme na Rusy na kole, umlátíme je větrníky a oslníme je prasátky ze solárních panelů, které vozíme z Číny, protože jsme ve všem závislí na dovozu, a pak je jimi rovnou zapálíme. A když si nepůjčíme nebo neukradneme peníze cizím státům, nemáme ani vindru. Přesto se však tváříme jako honorace a hrajeme si na boháče, kteří si mohou diktovat a vyskakovat.
Takhle nějak vypadá dekadence a ztráta soudnosti v přímém přenosu. Tak tomu bylo i v minulosti, že říše upadaly, kolabovaly, zanikaly a zase vznikaly, ale pochybuji, že byl někdy někdo u svého pádu tak směšný jako dnešní Evropa. Přitom by stačilo málo – zapojit se do budování multipolárního světového uspořádání, jako to dělají všichni ostatní, a začít se chovat normálně.
Vždyť i ten démonizovaný Putin, který se musí v Kremlu smát, až se za břicho popadá (nebo si ťukat na čelo), 9. května po oslavách konce druhé světové války a vítězství nad nacismem (jež ale, zdá se, nebylo úplné) jenom krčil rameny a říkal: „My jsme nikdy nebyli proti jednání. Nikdy. Od začátku jsme chtěli jednat. Nebyli jsme to my, kdo odmítl jednání, ale oni.“
Tím, do jaké situace vedoucí představitelé Evropu dostali, vlastně způsobili, že svými řešeními a věčnými jednáními, hlasováními, summity a prázdnými hesly nejen nic nevyřešili a nevylepšili, ale octli se ve stejném výchozím bodě, jako když s tím začali. Jen v nesrovnatelně horší pozici a pod větším tlakem.
Zatímco před šesti lety, kdy to všechno začalo, se mohli domluvit s ostatními (neevropskými) zeměmi na tom, jak bude vypadat nové uspořádání, a dojednat podmínky, které by byly výhodné pro obě strany, a pak už jen stačilo provést potřebné ekonomické reformy a skočit rovnýma nohama ze starého světa do nového, udělali pravý opak.
Hráli si na pány situace a tvorstva a domnívali se, že jim všichni budou nadále tolerovat jejich neférovou hru a že je mohou zastrašit a zadupat do země. Tehdy byli v komfortní situaci a měli na provedení potřebných změn klid i spoustu času, a ještě nějaký prostor i peníze.
V tomto směru však neudělali vůbec nic, a tím, co udělali, o ten klid i čas přišli a situace nejenže není komfortní, ale je přímo zoufalá. Takhle je to ale u lidí se vším. Dokud nemusí a nedonutí je k tomu okolnosti a realita, nikdy nic nezmění, protože doufají, že mohou pokračovat ve starých kolejích a měnit se nebudou muset. Jenže to je právě ten omyl.
