Kdo za to může?

Kde není rozum ani sebereflexe, není ani naděje na zlepšení. Někdy zkrátka cestu pro změnu otevřou až hořké konce.

Jaké možnosti tedy Evropské unii po tom všem vlastně zbývají? Pokud se nestane nějaký zázrak, tak reálně vlastně jenom dvě. Buď unijní lídři zaťukají na brány Kremlu, sklopí uši a požádají Vladimira Vladimiroviče Putina, zda by jim neposlal trubkami trochu té levné ropy, kterou předtím nechtěli (a nechali si ji vozit tankery násobně dražší). A možná i plynu. A to i s vědomím toho, že momentálně nejsou ropa ani plyn tak levné, jako bývaly.

Nejlépe do chvíle, než začnou letní prázdniny a letecké společnosti začnou rušit lety k moři kvůli nedostatku kerosinu. Jinak by voliči nebyli rádi. Na druhou stranu, pokud by do toho Donald Trump, který od setkání na Aljašce zjevně jedná s Putinem přímo a mimo staré evropské noty, pořádně nešlápl a neurychlil probíhající změny světového uspořádání tím, že starý řád tvrdě boří a nejedná v rukavičkách, táhl by se západní rozklad mnohem déle. A místo šokové terapie by probíhalo pomalé zahnívání. A čím rychleji se to vyřeší, tím dříve budou moci všichni vykročit novým směrem. A to i ti, kteří ty změny nechápou a myslí si, že mohou udržet vše při starém. 

Tedy dohoda s Ruskem či nějaký kompromis je jedna možnost. Pokud k ní ale nedošlo dosud, bylo by naivní očekávat, že se evropským lídrům najednou rozsvítí a Brusel slavnostně řekne: „Omlouváme se, Rusko, mělo jsi pravdu, pošli nám plyn.“ Věc došla tak daleko, že už jsme za hranicí toho, kdy by něco takového bylo možné a politicky průchodné. Evropa již investovala příliš mnoho času a energie do snahy o přetlačení či porážku Ruska, a nešlo by couvnout bez ztráty tváře, i když ta už je stejně křivá. Ale politici tohle nemohou udělat už jenom proto, že by tím přiznali, jak moc to celé pokazili a že to všechno, co předtím prováděli, bylo nejen zbytečné, ale především škodlivé a nebezpečné. A že se lidé mají hůř kvůli nim a jejich špatným rozhodnutím, a ne kvůli Putinovi. Kde ale nic není, tam těžko čekat sebereflexi.

Vždyť i bývalý český premiér Petr Fiala, který pokazil, na co sáhl, a doteď ani netuší, co se kolem něj děje a proč, tak místo aby si užíval politického výminku a v tichosti doufal, že se na jeho vládnutí zapomene, se po volební porážce již oklepal a sociální sítě bombarduje svými sebevědomými vystoupeními. Naposledy jezdil třeba vesele na videu na Facebooku po louce malotraktorem (asi aby ukázal, že není trouba, ale člověk z lidu). A pak dával rozhovor někde na Seznamu, kde se z něj snažili vypáčit aspoň zrnko nějakého realistického zhodnocení jeho vlády. On však nemlčel a nedržel se zpátky, ale bez uzardění si připsal neexistující zásluhy za fiktivní zlepšení, i když se situace objektivně zhoršila a zhoršuje se dál: „Co se týká lidí, se kterými mluvím, tak musím říct, že ty debaty jsou velmi povzbudivé v jedné věci. Lidé jednak vyjadřují poděkování za to, jakým způsobem jsme řídili zemi. A myslím si, že s tím odstupem si víc a víc lidí uvědomuje, že to opravdu byla dobrá vláda, jíž jsem měl čest předsedat. Současně i vyjadřují obavy z toho, co se děje, a vyjadřují nějakou naději, že s tím zase něco uděláme.“

Živě si přitom ještě pamatujeme, že kdyby nedělal nic, dopadlo by to bývalo lépe, než když – jeho slovy – něco dělal, protože všemi kroky v domácí či zahraniční politice jeho vláda nejen nezmírňovala problémy nebo nepředcházela následkům, o kterých se bavíme v tomto vydání Šifry, ale pouze je zhoršovala a přilévala (drahý) benzin do ohně.

Ne, tudy cesta nepovede, protože podobně jako on uvažují i ostatní evropští lídři, kteří dovedli náš kontinent k ekonomické i geopolitické propasti. Pokud by zvolila Unie kvůli energetické krizi nějakou kompromisní strategii, pak by to šlo spíše typicky bruselskou cestou v podobě výjimek, přechodných opatření, dočasných technických řešení, nákupů přes třetí země, odkladů zákazů, tichého tolerování některých toků či předstírání, že se to neděje. Anebo většího prostoru pro Maďarsko a Slovensko, které mají s Ruskem normální vztahy, případně tlaku na to, aby se původ ropy a plynu nezkoumal příliš důkladně.

Protože oficiálně EU přijala v lednu 2026, tedy v tom úplně nejhorším možném čase, regulaci na postupný, ale trvalý zákaz ruského potrubního i zkapalněného plynu a Evropská komise to popisuje jako trvalé ukončení ruských dovozů s cílem posílit energetickou bezpečnost a nezávislost, politický obrat o 180 stupňů – a návrat tam, kde jsme byli a kde nám bylo dobře, než do toho začala EU vrtat – by byl obrovskou a pro tyto čelní egomaniaky nepřijatelnou ztrátou tváře. Žádný zdravý rozum tedy v této věci očekávat nemůžeme.

Jenže přesně tady může postupně vzniknout politicky explozivní situace, kdy to nakonec dojde i méně bystrým jedincům. Roky se tady lidem valily do hlav nesmysly typu, že jde o naši bezpečnost, nezávislost, hodnoty a Ukrajinu. Ale až uvidí, že je všechno z toho, o co šlo, v háji, a pokud jim navíc začnou zdražovat letenky, rušit lety, zdražovat potraviny, plyn, benzin a všechno ostatní, možná si konečně položí otázku: Jsme teď skutečně bezpečnější a je nám lépe?

Pokud budeme stále tak tupí a tvrdohlaví a nedáme věci do pořádku tím, že se vykašleme na tu naši hodnotovou komedii, předstírající, že jsme morálně nadřazeni ostatním, pak už zbývá jen druhá možnost. Naši drazí západní lídři vyhlásí, že se ve vzduchu šíří nějaký nový hantavirus a je tááák nebezpečný, že žádnou ropu ani nebudeme potřebovat, protože se musí zavést lockdowny a všichni budou zase sedět doma, kde můžeme krachovat pěkně ekologicky. A zároveň je třeba se za peníze, které nemáme, vyzbrojit a připravit na válku proti Rusku, protože přece Rusko – a ne my – za to všechno může.

Jen se musí vymyslet, kde se na to vezmou peníze. Protože i kdyby se nakonec rozhodlo, že se ukradnou Rusku peníze z belgického Euroclearu, což se v prosinci prozatím odložilo, na velkou válku je 200 miliard eur jen plivnutím do moře.

O peníze tím, že se žene do války – a místo urovnávání konfliktu a toho, aby řešila svoje problémy, dělá pravý opak –, ale přijde Evropa tak jako tak.

Plán B

Kdybychom přece jen nakonec Rusku ukradli peníze, které mu Evropská unie, nejprve na základě sankcí a od prosince 2025 jenom tak na dobu neurčitou, zmrazila v belgickém Euroclearu, dopadne to tak, jak říkal belgický premiér Bart de Wever a maďarský expremiér Viktor Orbán. Ten bouřlivá prosincová jednání, kterých se účastnil ještě jako premiér a na nichž se na poslední chvíli alespoň dočasně zabránilo nejhoršímu, shrnul takto: „Zároveň se ukázalo, že tento postup není právně obhajitelný, protože bude považován za konfiskaci, zabavení majetku. A existuje přinejmenším riziko – a téměř jistě důsledek –, že Rusové budou své nároky vymáhat soudní cestou. A pokud budou požadovat vrácení a my bychom mezitím tyto prostředky poskytli Ukrajině, bude muset někdo tyto prostředky vrátit. A Belgičané to nechtěli přijmout. Řekli, že s tím budou souhlasit, pokud toto riziko pokryjí členské státy.“

Takže nejde jen o to, že budeme muset vracet zadržené ruské peníze. To by nás nic nestálo. Ale o to, že když je zabavíme a dáme Ukrajině, nebudeme na to vrácení mít.

Inteligence a rozhled evropských čelních představitelů, ale i zkreslené vnímání reality ze strany novinářů a širší veřejnosti zřejmě natolik poklesly a pohybují se na tak nízkých úrovních, že zcela jasnou věc musí vysvětlovat unijní černá ovce stylem, jako by mluvil k pětiletým dětem. Pěkně polopaticky, aby to pochopili i hodnotově ukotvení liberálové, kteří stále žijí v bludu, že jsou nedotknutelní a svět se bude točit podle jejich zvrácených přání a hodnot. 

Je s podivem, že lidé, kteří by neměli řídit ani elektrokoloběžku, řídí kdysi mocný a úspěšný kontinent, který byl dříve ostatním vzorem, ale teď už je všem jenom pro smích. Tedy těm, kteří v něm žijí, spíš pro pláč. 

I Ursula von der Leyenová, hlavní zastánkyně historicky bezprecedentní krádeže peněz zadržených v rámci mezinárodního obchodu, tak musela na poslední chvíli ustoupit a Unie nuceně přešla k plánu B.

Ten sice není tak nebezpečný z toho hlediska, že by byly EU či její členské země odsouzeny mezinárodními soudy k vracení toho, co chtěla Unie ukrást a ihned utratit a předat třetí straně, v tomto případě Ukrajině, ale ve výsledku není o moc chytřejší.

Jednak se tím nic nevyřešilo, pouze odložilo. A jednak jsou dopady improvizovaného plánu B ekonomicky srovnatelné, tedy katastrofální. Oním plánem B je samozřejmě ona půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur, jejíž náležitosti a okolnosti jsme probírali v předchozím vydání Šifry.

Mezi ukradením ruských aktiv a půjčkou je totiž pár rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavní rozdíl je v částce (místo ukradených 200 miliard eur je půjčka nastavená zatím „jen“ na 90 miliard). Jenže půjčka je to pro Evropskou unii, nikoli pro Ukrajinu. Pro ni je to de facto dar, protože jako stát se nachází v ekonomickém, společenském, demografickém i politickém rozvalu, a je více než jisté, že v ní tyto miliardy zahučí jako v černé díře. Zvlášť když Kyjev podle odhadů potřebuje kolem 70 miliard eur jen na to, aby splatil již existující západní úvěr a finančně nezkolaboval. Takže i když tam přiteče dalších 90 miliard půjčených eur, je to jen oddalování nevyhnutelného a vytloukání klínu klínem a nic to vlastně neřeší.

Kdyby zvítězila varianta s ukradením ruských peněz a Rusko peníze vymáhalo, buď by to odnesla jen Belgie, na jejímž území sídlí Euroclear, nebo by to musely vracet – zřejmě i s tučnými penále – i další členské státy, jež by poskytly záruky a Belgii s tím pomohly. Jinými slovy, pokud by v tom Belgii nenechaly samotnou, jak si přál belgický premiér.

Poté, co dostala přednost varianta s gigantickou půjčkou, tak pokud by její splácení bylo hrazeno z unijního rozpočtu, zaplatily by ji všechny členské státy bez rozdílu.

Jenže to by nebyla Unie, kdyby se nepokusila vymyslet, jak to očurat a zase vyváznout bez placení. Jako host, který se chce zúčastnit hostiny, ale hledá někoho, kdo by to zaplatil za něj a na čí účet by to mohlo jít. My jsme šéfové světa, takže přijdeme na raut, kde všechno sežereme a nikomu nic nedáme, ale vy to za nás zaplaťte a chovejte se k nám s náležitou úctou, protože jste jen podlidi. Přesně takto se Evropané k nezápadním státům chovají, a ty to samozřejmě vidí. A tak se jen třesou na to, že se přeskupí řady definitivně a oni budou na Evropu moct udělat dlouhý multipolární nos. A ta bude nakonec ráda, když ji ty méněcenné státy, které po dlouhá století využívala, drancovala a kterými opovrhovala, přiberou zpátky do party. Ale už v jiném finančním a ekonomickém systému, s jinými pravidly a bez nezasloužených privilegií, kde bude mít stejná práva a povinnosti dodržovat pravidla a chovat se s respektem jako všichni ostatní. Přesně tak totiž bude nový světový řád vypadat a fungovat. Už se v něm nebude hrát na zásluhy a výsady, ale na to, že každý se bude mít tak, jak si zaslouží. Tedy v souladu s politickou i ekonomickou realitou, kde skutečná síla nevychází z prázdných slov, ale z činů, práce, správných rozhodnutí a výsledků.  

‍

Kdo za to může?

Kde není rozum ani sebereflexe, není ani naděje na zlepšení. Někdy zkrátka cestu pro změnu otevřou až hořké konce.

Jaké možnosti tedy Evropské unii po tom všem vlastně zbývají? Pokud se nestane nějaký zázrak, tak reálně vlastně jenom dvě. Buď unijní lídři zaťukají na brány Kremlu, sklopí uši a požádají Vladimira Vladimiroviče Putina, zda by jim neposlal trubkami trochu té levné ropy, kterou předtím nechtěli (a nechali si ji vozit tankery násobně dražší). A možná i plynu. A to i s vědomím toho, že momentálně nejsou ropa ani plyn tak levné, jako bývaly.

Nejlépe do chvíle, než začnou letní prázdniny a letecké společnosti začnou rušit lety k moři kvůli nedostatku kerosinu. Jinak by voliči nebyli rádi. Na druhou stranu, pokud by do toho Donald Trump, který od setkání na Aljašce zjevně jedná s Putinem přímo a mimo staré evropské noty, pořádně nešlápl a neurychlil probíhající změny světového uspořádání tím, že starý řád tvrdě boří a nejedná v rukavičkách, táhl by se západní rozklad mnohem déle. A místo šokové terapie by probíhalo pomalé zahnívání. A čím rychleji se to vyřeší, tím dříve budou moci všichni vykročit novým směrem. A to i ti, kteří ty změny nechápou a myslí si, že mohou udržet vše při starém. 

Tedy dohoda s Ruskem či nějaký kompromis je jedna možnost. Pokud k ní ale nedošlo dosud, bylo by naivní očekávat, že se evropským lídrům najednou rozsvítí a Brusel slavnostně řekne: „Omlouváme se, Rusko, mělo jsi pravdu, pošli nám plyn.“ Věc došla tak daleko, že už jsme za hranicí toho, kdy by něco takového bylo možné a politicky průchodné. Evropa již investovala příliš mnoho času a energie do snahy o přetlačení či porážku Ruska, a nešlo by couvnout bez ztráty tváře, i když ta už je stejně křivá. Ale politici tohle nemohou udělat už jenom proto, že by tím přiznali, jak moc to celé pokazili a že to všechno, co předtím prováděli, bylo nejen zbytečné, ale především škodlivé a nebezpečné. A že se lidé mají hůř kvůli nim a jejich špatným rozhodnutím, a ne kvůli Putinovi. Kde ale nic není, tam těžko čekat sebereflexi.

Vždyť i bývalý český premiér Petr Fiala, který pokazil, na co sáhl, a doteď ani netuší, co se kolem něj děje a proč, tak místo aby si užíval politického výminku a v tichosti doufal, že se na jeho vládnutí zapomene, se po volební porážce již oklepal a sociální sítě bombarduje svými sebevědomými vystoupeními. Naposledy jezdil třeba vesele na videu na Facebooku po louce malotraktorem (asi aby ukázal, že není trouba, ale člověk z lidu). A pak dával rozhovor někde na Seznamu, kde se z něj snažili vypáčit aspoň zrnko nějakého realistického zhodnocení jeho vlády. On však nemlčel a nedržel se zpátky, ale bez uzardění si připsal neexistující zásluhy za fiktivní zlepšení, i když se situace objektivně zhoršila a zhoršuje se dál: „Co se týká lidí, se kterými mluvím, tak musím říct, že ty debaty jsou velmi povzbudivé v jedné věci. Lidé jednak vyjadřují poděkování za to, jakým způsobem jsme řídili zemi. A myslím si, že s tím odstupem si víc a víc lidí uvědomuje, že to opravdu byla dobrá vláda, jíž jsem měl čest předsedat. Současně i vyjadřují obavy z toho, co se děje, a vyjadřují nějakou naději, že s tím zase něco uděláme.“

Živě si přitom ještě pamatujeme, že kdyby nedělal nic, dopadlo by to bývalo lépe, než když – jeho slovy – něco dělal, protože všemi kroky v domácí či zahraniční politice jeho vláda nejen nezmírňovala problémy nebo nepředcházela následkům, o kterých se bavíme v tomto vydání Šifry, ale pouze je zhoršovala a přilévala (drahý) benzin do ohně.

Ne, tudy cesta nepovede, protože podobně jako on uvažují i ostatní evropští lídři, kteří dovedli náš kontinent k ekonomické i geopolitické propasti. Pokud by zvolila Unie kvůli energetické krizi nějakou kompromisní strategii, pak by to šlo spíše typicky bruselskou cestou v podobě výjimek, přechodných opatření, dočasných technických řešení, nákupů přes třetí země, odkladů zákazů, tichého tolerování některých toků či předstírání, že se to neděje. Anebo většího prostoru pro Maďarsko a Slovensko, které mají s Ruskem normální vztahy, případně tlaku na to, aby se původ ropy a plynu nezkoumal příliš důkladně.

Protože oficiálně EU přijala v lednu 2026, tedy v tom úplně nejhorším možném čase, regulaci na postupný, ale trvalý zákaz ruského potrubního i zkapalněného plynu a Evropská komise to popisuje jako trvalé ukončení ruských dovozů s cílem posílit energetickou bezpečnost a nezávislost, politický obrat o 180 stupňů – a návrat tam, kde jsme byli a kde nám bylo dobře, než do toho začala EU vrtat – by byl obrovskou a pro tyto čelní egomaniaky nepřijatelnou ztrátou tváře. Žádný zdravý rozum tedy v této věci očekávat nemůžeme.

Jenže přesně tady může postupně vzniknout politicky explozivní situace, kdy to nakonec dojde i méně bystrým jedincům. Roky se tady lidem valily do hlav nesmysly typu, že jde o naši bezpečnost, nezávislost, hodnoty a Ukrajinu. Ale až uvidí, že je všechno z toho, o co šlo, v háji, a pokud jim navíc začnou zdražovat letenky, rušit lety, zdražovat potraviny, plyn, benzin a všechno ostatní, možná si konečně položí otázku: Jsme teď skutečně bezpečnější a je nám lépe?

Pokud budeme stále tak tupí a tvrdohlaví a nedáme věci do pořádku tím, že se vykašleme na tu naši hodnotovou komedii, předstírající, že jsme morálně nadřazeni ostatním, pak už zbývá jen druhá možnost. Naši drazí západní lídři vyhlásí, že se ve vzduchu šíří nějaký nový hantavirus a je tááák nebezpečný, že žádnou ropu ani nebudeme potřebovat, protože se musí zavést lockdowny a všichni budou zase sedět doma, kde můžeme krachovat pěkně ekologicky. A zároveň je třeba se za peníze, které nemáme, vyzbrojit a připravit na válku proti Rusku, protože přece Rusko – a ne my – za to všechno může.

Jen se musí vymyslet, kde se na to vezmou peníze. Protože i kdyby se nakonec rozhodlo, že se ukradnou Rusku peníze z belgického Euroclearu, což se v prosinci prozatím odložilo, na velkou válku je 200 miliard eur jen plivnutím do moře.

O peníze tím, že se žene do války – a místo urovnávání konfliktu a toho, aby řešila svoje problémy, dělá pravý opak –, ale přijde Evropa tak jako tak.

Plán B

Kdybychom přece jen nakonec Rusku ukradli peníze, které mu Evropská unie, nejprve na základě sankcí a od prosince 2025 jenom tak na dobu neurčitou, zmrazila v belgickém Euroclearu, dopadne to tak, jak říkal belgický premiér Bart de Wever a maďarský expremiér Viktor Orbán. Ten bouřlivá prosincová jednání, kterých se účastnil ještě jako premiér a na nichž se na poslední chvíli alespoň dočasně zabránilo nejhoršímu, shrnul takto: „Zároveň se ukázalo, že tento postup není právně obhajitelný, protože bude považován za konfiskaci, zabavení majetku. A existuje přinejmenším riziko – a téměř jistě důsledek –, že Rusové budou své nároky vymáhat soudní cestou. A pokud budou požadovat vrácení a my bychom mezitím tyto prostředky poskytli Ukrajině, bude muset někdo tyto prostředky vrátit. A Belgičané to nechtěli přijmout. Řekli, že s tím budou souhlasit, pokud toto riziko pokryjí členské státy.“

Takže nejde jen o to, že budeme muset vracet zadržené ruské peníze. To by nás nic nestálo. Ale o to, že když je zabavíme a dáme Ukrajině, nebudeme na to vrácení mít.

Inteligence a rozhled evropských čelních představitelů, ale i zkreslené vnímání reality ze strany novinářů a širší veřejnosti zřejmě natolik poklesly a pohybují se na tak nízkých úrovních, že zcela jasnou věc musí vysvětlovat unijní černá ovce stylem, jako by mluvil k pětiletým dětem. Pěkně polopaticky, aby to pochopili i hodnotově ukotvení liberálové, kteří stále žijí v bludu, že jsou nedotknutelní a svět se bude točit podle jejich zvrácených přání a hodnot. 

Je s podivem, že lidé, kteří by neměli řídit ani elektrokoloběžku, řídí kdysi mocný a úspěšný kontinent, který byl dříve ostatním vzorem, ale teď už je všem jenom pro smích. Tedy těm, kteří v něm žijí, spíš pro pláč. 

I Ursula von der Leyenová, hlavní zastánkyně historicky bezprecedentní krádeže peněz zadržených v rámci mezinárodního obchodu, tak musela na poslední chvíli ustoupit a Unie nuceně přešla k plánu B.

Ten sice není tak nebezpečný z toho hlediska, že by byly EU či její členské země odsouzeny mezinárodními soudy k vracení toho, co chtěla Unie ukrást a ihned utratit a předat třetí straně, v tomto případě Ukrajině, ale ve výsledku není o moc chytřejší.

Jednak se tím nic nevyřešilo, pouze odložilo. A jednak jsou dopady improvizovaného plánu B ekonomicky srovnatelné, tedy katastrofální. Oním plánem B je samozřejmě ona půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur, jejíž náležitosti a okolnosti jsme probírali v předchozím vydání Šifry.

Mezi ukradením ruských aktiv a půjčkou je totiž pár rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavní rozdíl je v částce (místo ukradených 200 miliard eur je půjčka nastavená zatím „jen“ na 90 miliard). Jenže půjčka je to pro Evropskou unii, nikoli pro Ukrajinu. Pro ni je to de facto dar, protože jako stát se nachází v ekonomickém, společenském, demografickém i politickém rozvalu, a je více než jisté, že v ní tyto miliardy zahučí jako v černé díře. Zvlášť když Kyjev podle odhadů potřebuje kolem 70 miliard eur jen na to, aby splatil již existující západní úvěr a finančně nezkolaboval. Takže i když tam přiteče dalších 90 miliard půjčených eur, je to jen oddalování nevyhnutelného a vytloukání klínu klínem a nic to vlastně neřeší.

Kdyby zvítězila varianta s ukradením ruských peněz a Rusko peníze vymáhalo, buď by to odnesla jen Belgie, na jejímž území sídlí Euroclear, nebo by to musely vracet – zřejmě i s tučnými penále – i další členské státy, jež by poskytly záruky a Belgii s tím pomohly. Jinými slovy, pokud by v tom Belgii nenechaly samotnou, jak si přál belgický premiér.

Poté, co dostala přednost varianta s gigantickou půjčkou, tak pokud by její splácení bylo hrazeno z unijního rozpočtu, zaplatily by ji všechny členské státy bez rozdílu.

Jenže to by nebyla Unie, kdyby se nepokusila vymyslet, jak to očurat a zase vyváznout bez placení. Jako host, který se chce zúčastnit hostiny, ale hledá někoho, kdo by to zaplatil za něj a na čí účet by to mohlo jít. My jsme šéfové světa, takže přijdeme na raut, kde všechno sežereme a nikomu nic nedáme, ale vy to za nás zaplaťte a chovejte se k nám s náležitou úctou, protože jste jen podlidi. Přesně takto se Evropané k nezápadním státům chovají, a ty to samozřejmě vidí. A tak se jen třesou na to, že se přeskupí řady definitivně a oni budou na Evropu moct udělat dlouhý multipolární nos. A ta bude nakonec ráda, když ji ty méněcenné státy, které po dlouhá století využívala, drancovala a kterými opovrhovala, přiberou zpátky do party. Ale už v jiném finančním a ekonomickém systému, s jinými pravidly a bez nezasloužených privilegií, kde bude mít stejná práva a povinnosti dodržovat pravidla a chovat se s respektem jako všichni ostatní. Přesně tak totiž bude nový světový řád vypadat a fungovat. Už se v něm nebude hrát na zásluhy a výsady, ale na to, že každý se bude mít tak, jak si zaslouží. Tedy v souladu s politickou i ekonomickou realitou, kde skutečná síla nevychází z prázdných slov, ale z činů, práce, správných rozhodnutí a výsledků.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Kdo za to může?

Jaké možnosti tedy Evropské unii po tom všem vlastně zbývají? Pokud se nestane nějaký zázrak, tak reálně vlastně jenom dvě. Buď unijní lídři zaťukají na brány Kremlu, sklopí uši a požádají Vladimira Vladimiroviče Putina, zda by jim neposlal trubkami trochu té levné ropy, kterou předtím nechtěli (a nechali si ji vozit tankery násobně dražší). A možná i plynu. A to i s vědomím toho, že momentálně nejsou ropa ani plyn tak levné, jako bývaly.

Nejlépe do chvíle, než začnou letní prázdniny a letecké společnosti začnou rušit lety k moři kvůli nedostatku kerosinu. Jinak by voliči nebyli rádi. Na druhou stranu, pokud by do toho Donald Trump, který od setkání na Aljašce zjevně jedná s Putinem přímo a mimo staré evropské noty, pořádně nešlápl a neurychlil probíhající změny světového uspořádání tím, že starý řád tvrdě boří a nejedná v rukavičkách, táhl by se západní rozklad mnohem déle. A místo šokové terapie by probíhalo pomalé zahnívání. A čím rychleji se to vyřeší, tím dříve budou moci všichni vykročit novým směrem. A to i ti, kteří ty změny nechápou a myslí si, že mohou udržet vše při starém. 

Tedy dohoda s Ruskem či nějaký kompromis je jedna možnost. Pokud k ní ale nedošlo dosud, bylo by naivní očekávat, že se evropským lídrům najednou rozsvítí a Brusel slavnostně řekne: „Omlouváme se, Rusko, mělo jsi pravdu, pošli nám plyn.“ Věc došla tak daleko, že už jsme za hranicí toho, kdy by něco takového bylo možné a politicky průchodné. Evropa již investovala příliš mnoho času a energie do snahy o přetlačení či porážku Ruska, a nešlo by couvnout bez ztráty tváře, i když ta už je stejně křivá. Ale politici tohle nemohou udělat už jenom proto, že by tím přiznali, jak moc to celé pokazili a že to všechno, co předtím prováděli, bylo nejen zbytečné, ale především škodlivé a nebezpečné. A že se lidé mají hůř kvůli nim a jejich špatným rozhodnutím, a ne kvůli Putinovi. Kde ale nic není, tam těžko čekat sebereflexi.

Vždyť i bývalý český premiér Petr Fiala, který pokazil, na co sáhl, a doteď ani netuší, co se kolem něj děje a proč, tak místo aby si užíval politického výminku a v tichosti doufal, že se na jeho vládnutí zapomene, se po volební porážce již oklepal a sociální sítě bombarduje svými sebevědomými vystoupeními. Naposledy jezdil třeba vesele na videu na Facebooku po louce malotraktorem (asi aby ukázal, že není trouba, ale člověk z lidu). A pak dával rozhovor někde na Seznamu, kde se z něj snažili vypáčit aspoň zrnko nějakého realistického zhodnocení jeho vlády. On však nemlčel a nedržel se zpátky, ale bez uzardění si připsal neexistující zásluhy za fiktivní zlepšení, i když se situace objektivně zhoršila a zhoršuje se dál: „Co se týká lidí, se kterými mluvím, tak musím říct, že ty debaty jsou velmi povzbudivé v jedné věci. Lidé jednak vyjadřují poděkování za to, jakým způsobem jsme řídili zemi. A myslím si, že s tím odstupem si víc a víc lidí uvědomuje, že to opravdu byla dobrá vláda, jíž jsem měl čest předsedat. Současně i vyjadřují obavy z toho, co se děje, a vyjadřují nějakou naději, že s tím zase něco uděláme.“

Živě si přitom ještě pamatujeme, že kdyby nedělal nic, dopadlo by to bývalo lépe, než když – jeho slovy – něco dělal, protože všemi kroky v domácí či zahraniční politice jeho vláda nejen nezmírňovala problémy nebo nepředcházela následkům, o kterých se bavíme v tomto vydání Šifry, ale pouze je zhoršovala a přilévala (drahý) benzin do ohně.

Ne, tudy cesta nepovede, protože podobně jako on uvažují i ostatní evropští lídři, kteří dovedli náš kontinent k ekonomické i geopolitické propasti. Pokud by zvolila Unie kvůli energetické krizi nějakou kompromisní strategii, pak by to šlo spíše typicky bruselskou cestou v podobě výjimek, přechodných opatření, dočasných technických řešení, nákupů přes třetí země, odkladů zákazů, tichého tolerování některých toků či předstírání, že se to neděje. Anebo většího prostoru pro Maďarsko a Slovensko, které mají s Ruskem normální vztahy, případně tlaku na to, aby se původ ropy a plynu nezkoumal příliš důkladně.

Protože oficiálně EU přijala v lednu 2026, tedy v tom úplně nejhorším možném čase, regulaci na postupný, ale trvalý zákaz ruského potrubního i zkapalněného plynu a Evropská komise to popisuje jako trvalé ukončení ruských dovozů s cílem posílit energetickou bezpečnost a nezávislost, politický obrat o 180 stupňů – a návrat tam, kde jsme byli a kde nám bylo dobře, než do toho začala EU vrtat – by byl obrovskou a pro tyto čelní egomaniaky nepřijatelnou ztrátou tváře. Žádný zdravý rozum tedy v této věci očekávat nemůžeme.

Jenže přesně tady může postupně vzniknout politicky explozivní situace, kdy to nakonec dojde i méně bystrým jedincům. Roky se tady lidem valily do hlav nesmysly typu, že jde o naši bezpečnost, nezávislost, hodnoty a Ukrajinu. Ale až uvidí, že je všechno z toho, o co šlo, v háji, a pokud jim navíc začnou zdražovat letenky, rušit lety, zdražovat potraviny, plyn, benzin a všechno ostatní, možná si konečně položí otázku: Jsme teď skutečně bezpečnější a je nám lépe?

Pokud budeme stále tak tupí a tvrdohlaví a nedáme věci do pořádku tím, že se vykašleme na tu naši hodnotovou komedii, předstírající, že jsme morálně nadřazeni ostatním, pak už zbývá jen druhá možnost. Naši drazí západní lídři vyhlásí, že se ve vzduchu šíří nějaký nový hantavirus a je tááák nebezpečný, že žádnou ropu ani nebudeme potřebovat, protože se musí zavést lockdowny a všichni budou zase sedět doma, kde můžeme krachovat pěkně ekologicky. A zároveň je třeba se za peníze, které nemáme, vyzbrojit a připravit na válku proti Rusku, protože přece Rusko – a ne my – za to všechno může.

Jen se musí vymyslet, kde se na to vezmou peníze. Protože i kdyby se nakonec rozhodlo, že se ukradnou Rusku peníze z belgického Euroclearu, což se v prosinci prozatím odložilo, na velkou válku je 200 miliard eur jen plivnutím do moře.

O peníze tím, že se žene do války – a místo urovnávání konfliktu a toho, aby řešila svoje problémy, dělá pravý opak –, ale přijde Evropa tak jako tak.

Plán B

Kdybychom přece jen nakonec Rusku ukradli peníze, které mu Evropská unie, nejprve na základě sankcí a od prosince 2025 jenom tak na dobu neurčitou, zmrazila v belgickém Euroclearu, dopadne to tak, jak říkal belgický premiér Bart de Wever a maďarský expremiér Viktor Orbán. Ten bouřlivá prosincová jednání, kterých se účastnil ještě jako premiér a na nichž se na poslední chvíli alespoň dočasně zabránilo nejhoršímu, shrnul takto: „Zároveň se ukázalo, že tento postup není právně obhajitelný, protože bude považován za konfiskaci, zabavení majetku. A existuje přinejmenším riziko – a téměř jistě důsledek –, že Rusové budou své nároky vymáhat soudní cestou. A pokud budou požadovat vrácení a my bychom mezitím tyto prostředky poskytli Ukrajině, bude muset někdo tyto prostředky vrátit. A Belgičané to nechtěli přijmout. Řekli, že s tím budou souhlasit, pokud toto riziko pokryjí členské státy.“

Takže nejde jen o to, že budeme muset vracet zadržené ruské peníze. To by nás nic nestálo. Ale o to, že když je zabavíme a dáme Ukrajině, nebudeme na to vrácení mít.

Inteligence a rozhled evropských čelních představitelů, ale i zkreslené vnímání reality ze strany novinářů a širší veřejnosti zřejmě natolik poklesly a pohybují se na tak nízkých úrovních, že zcela jasnou věc musí vysvětlovat unijní černá ovce stylem, jako by mluvil k pětiletým dětem. Pěkně polopaticky, aby to pochopili i hodnotově ukotvení liberálové, kteří stále žijí v bludu, že jsou nedotknutelní a svět se bude točit podle jejich zvrácených přání a hodnot. 

Je s podivem, že lidé, kteří by neměli řídit ani elektrokoloběžku, řídí kdysi mocný a úspěšný kontinent, který byl dříve ostatním vzorem, ale teď už je všem jenom pro smích. Tedy těm, kteří v něm žijí, spíš pro pláč. 

I Ursula von der Leyenová, hlavní zastánkyně historicky bezprecedentní krádeže peněz zadržených v rámci mezinárodního obchodu, tak musela na poslední chvíli ustoupit a Unie nuceně přešla k plánu B.

Ten sice není tak nebezpečný z toho hlediska, že by byly EU či její členské země odsouzeny mezinárodními soudy k vracení toho, co chtěla Unie ukrást a ihned utratit a předat třetí straně, v tomto případě Ukrajině, ale ve výsledku není o moc chytřejší.

Jednak se tím nic nevyřešilo, pouze odložilo. A jednak jsou dopady improvizovaného plánu B ekonomicky srovnatelné, tedy katastrofální. Oním plánem B je samozřejmě ona půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur, jejíž náležitosti a okolnosti jsme probírali v předchozím vydání Šifry.

Mezi ukradením ruských aktiv a půjčkou je totiž pár rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavní rozdíl je v částce (místo ukradených 200 miliard eur je půjčka nastavená zatím „jen“ na 90 miliard). Jenže půjčka je to pro Evropskou unii, nikoli pro Ukrajinu. Pro ni je to de facto dar, protože jako stát se nachází v ekonomickém, společenském, demografickém i politickém rozvalu, a je více než jisté, že v ní tyto miliardy zahučí jako v černé díře. Zvlášť když Kyjev podle odhadů potřebuje kolem 70 miliard eur jen na to, aby splatil již existující západní úvěr a finančně nezkolaboval. Takže i když tam přiteče dalších 90 miliard půjčených eur, je to jen oddalování nevyhnutelného a vytloukání klínu klínem a nic to vlastně neřeší.

Kdyby zvítězila varianta s ukradením ruských peněz a Rusko peníze vymáhalo, buď by to odnesla jen Belgie, na jejímž území sídlí Euroclear, nebo by to musely vracet – zřejmě i s tučnými penále – i další členské státy, jež by poskytly záruky a Belgii s tím pomohly. Jinými slovy, pokud by v tom Belgii nenechaly samotnou, jak si přál belgický premiér.

Poté, co dostala přednost varianta s gigantickou půjčkou, tak pokud by její splácení bylo hrazeno z unijního rozpočtu, zaplatily by ji všechny členské státy bez rozdílu.

Jenže to by nebyla Unie, kdyby se nepokusila vymyslet, jak to očurat a zase vyváznout bez placení. Jako host, který se chce zúčastnit hostiny, ale hledá někoho, kdo by to zaplatil za něj a na čí účet by to mohlo jít. My jsme šéfové světa, takže přijdeme na raut, kde všechno sežereme a nikomu nic nedáme, ale vy to za nás zaplaťte a chovejte se k nám s náležitou úctou, protože jste jen podlidi. Přesně takto se Evropané k nezápadním státům chovají, a ty to samozřejmě vidí. A tak se jen třesou na to, že se přeskupí řady definitivně a oni budou na Evropu moct udělat dlouhý multipolární nos. A ta bude nakonec ráda, když ji ty méněcenné státy, které po dlouhá století využívala, drancovala a kterými opovrhovala, přiberou zpátky do party. Ale už v jiném finančním a ekonomickém systému, s jinými pravidly a bez nezasloužených privilegií, kde bude mít stejná práva a povinnosti dodržovat pravidla a chovat se s respektem jako všichni ostatní. Přesně tak totiž bude nový světový řád vypadat a fungovat. Už se v něm nebude hrát na zásluhy a výsady, ale na to, že každý se bude mít tak, jak si zaslouží. Tedy v souladu s politickou i ekonomickou realitou, kde skutečná síla nevychází z prázdných slov, ale z činů, práce, správných rozhodnutí a výsledků.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Jaké možnosti tedy Evropské unii po tom všem vlastně zbývají? Pokud se nestane nějaký zázrak, tak reálně vlastně jenom dvě. Buď unijní lídři zaťukají na brány Kremlu, sklopí uši a požádají Vladimira Vladimiroviče Putina, zda by jim neposlal trubkami trochu té levné ropy, kterou předtím nechtěli (a nechali si ji vozit tankery násobně dražší). A možná i plynu. A to i s vědomím toho, že momentálně nejsou ropa ani plyn tak levné, jako bývaly.

Nejlépe do chvíle, než začnou letní prázdniny a letecké společnosti začnou rušit lety k moři kvůli nedostatku kerosinu. Jinak by voliči nebyli rádi. Na druhou stranu, pokud by do toho Donald Trump, který od setkání na Aljašce zjevně jedná s Putinem přímo a mimo staré evropské noty, pořádně nešlápl a neurychlil probíhající změny světového uspořádání tím, že starý řád tvrdě boří a nejedná v rukavičkách, táhl by se západní rozklad mnohem déle. A místo šokové terapie by probíhalo pomalé zahnívání. A čím rychleji se to vyřeší, tím dříve budou moci všichni vykročit novým směrem. A to i ti, kteří ty změny nechápou a myslí si, že mohou udržet vše při starém. 

Tedy dohoda s Ruskem či nějaký kompromis je jedna možnost. Pokud k ní ale nedošlo dosud, bylo by naivní očekávat, že se evropským lídrům najednou rozsvítí a Brusel slavnostně řekne: „Omlouváme se, Rusko, mělo jsi pravdu, pošli nám plyn.“ Věc došla tak daleko, že už jsme za hranicí toho, kdy by něco takového bylo možné a politicky průchodné. Evropa již investovala příliš mnoho času a energie do snahy o přetlačení či porážku Ruska, a nešlo by couvnout bez ztráty tváře, i když ta už je stejně křivá. Ale politici tohle nemohou udělat už jenom proto, že by tím přiznali, jak moc to celé pokazili a že to všechno, co předtím prováděli, bylo nejen zbytečné, ale především škodlivé a nebezpečné. A že se lidé mají hůř kvůli nim a jejich špatným rozhodnutím, a ne kvůli Putinovi. Kde ale nic není, tam těžko čekat sebereflexi.

Vždyť i bývalý český premiér Petr Fiala, který pokazil, na co sáhl, a doteď ani netuší, co se kolem něj děje a proč, tak místo aby si užíval politického výminku a v tichosti doufal, že se na jeho vládnutí zapomene, se po volební porážce již oklepal a sociální sítě bombarduje svými sebevědomými vystoupeními. Naposledy jezdil třeba vesele na videu na Facebooku po louce malotraktorem (asi aby ukázal, že není trouba, ale člověk z lidu). A pak dával rozhovor někde na Seznamu, kde se z něj snažili vypáčit aspoň zrnko nějakého realistického zhodnocení jeho vlády. On však nemlčel a nedržel se zpátky, ale bez uzardění si připsal neexistující zásluhy za fiktivní zlepšení, i když se situace objektivně zhoršila a zhoršuje se dál: „Co se týká lidí, se kterými mluvím, tak musím říct, že ty debaty jsou velmi povzbudivé v jedné věci. Lidé jednak vyjadřují poděkování za to, jakým způsobem jsme řídili zemi. A myslím si, že s tím odstupem si víc a víc lidí uvědomuje, že to opravdu byla dobrá vláda, jíž jsem měl čest předsedat. Současně i vyjadřují obavy z toho, co se děje, a vyjadřují nějakou naději, že s tím zase něco uděláme.“

Živě si přitom ještě pamatujeme, že kdyby nedělal nic, dopadlo by to bývalo lépe, než když – jeho slovy – něco dělal, protože všemi kroky v domácí či zahraniční politice jeho vláda nejen nezmírňovala problémy nebo nepředcházela následkům, o kterých se bavíme v tomto vydání Šifry, ale pouze je zhoršovala a přilévala (drahý) benzin do ohně.

Ne, tudy cesta nepovede, protože podobně jako on uvažují i ostatní evropští lídři, kteří dovedli náš kontinent k ekonomické i geopolitické propasti. Pokud by zvolila Unie kvůli energetické krizi nějakou kompromisní strategii, pak by to šlo spíše typicky bruselskou cestou v podobě výjimek, přechodných opatření, dočasných technických řešení, nákupů přes třetí země, odkladů zákazů, tichého tolerování některých toků či předstírání, že se to neděje. Anebo většího prostoru pro Maďarsko a Slovensko, které mají s Ruskem normální vztahy, případně tlaku na to, aby se původ ropy a plynu nezkoumal příliš důkladně.

Protože oficiálně EU přijala v lednu 2026, tedy v tom úplně nejhorším možném čase, regulaci na postupný, ale trvalý zákaz ruského potrubního i zkapalněného plynu a Evropská komise to popisuje jako trvalé ukončení ruských dovozů s cílem posílit energetickou bezpečnost a nezávislost, politický obrat o 180 stupňů – a návrat tam, kde jsme byli a kde nám bylo dobře, než do toho začala EU vrtat – by byl obrovskou a pro tyto čelní egomaniaky nepřijatelnou ztrátou tváře. Žádný zdravý rozum tedy v této věci očekávat nemůžeme.

Jenže přesně tady může postupně vzniknout politicky explozivní situace, kdy to nakonec dojde i méně bystrým jedincům. Roky se tady lidem valily do hlav nesmysly typu, že jde o naši bezpečnost, nezávislost, hodnoty a Ukrajinu. Ale až uvidí, že je všechno z toho, o co šlo, v háji, a pokud jim navíc začnou zdražovat letenky, rušit lety, zdražovat potraviny, plyn, benzin a všechno ostatní, možná si konečně položí otázku: Jsme teď skutečně bezpečnější a je nám lépe?

Pokud budeme stále tak tupí a tvrdohlaví a nedáme věci do pořádku tím, že se vykašleme na tu naši hodnotovou komedii, předstírající, že jsme morálně nadřazeni ostatním, pak už zbývá jen druhá možnost. Naši drazí západní lídři vyhlásí, že se ve vzduchu šíří nějaký nový hantavirus a je tááák nebezpečný, že žádnou ropu ani nebudeme potřebovat, protože se musí zavést lockdowny a všichni budou zase sedět doma, kde můžeme krachovat pěkně ekologicky. A zároveň je třeba se za peníze, které nemáme, vyzbrojit a připravit na válku proti Rusku, protože přece Rusko – a ne my – za to všechno může.

Jen se musí vymyslet, kde se na to vezmou peníze. Protože i kdyby se nakonec rozhodlo, že se ukradnou Rusku peníze z belgického Euroclearu, což se v prosinci prozatím odložilo, na velkou válku je 200 miliard eur jen plivnutím do moře.

O peníze tím, že se žene do války – a místo urovnávání konfliktu a toho, aby řešila svoje problémy, dělá pravý opak –, ale přijde Evropa tak jako tak.

Plán B

Kdybychom přece jen nakonec Rusku ukradli peníze, které mu Evropská unie, nejprve na základě sankcí a od prosince 2025 jenom tak na dobu neurčitou, zmrazila v belgickém Euroclearu, dopadne to tak, jak říkal belgický premiér Bart de Wever a maďarský expremiér Viktor Orbán. Ten bouřlivá prosincová jednání, kterých se účastnil ještě jako premiér a na nichž se na poslední chvíli alespoň dočasně zabránilo nejhoršímu, shrnul takto: „Zároveň se ukázalo, že tento postup není právně obhajitelný, protože bude považován za konfiskaci, zabavení majetku. A existuje přinejmenším riziko – a téměř jistě důsledek –, že Rusové budou své nároky vymáhat soudní cestou. A pokud budou požadovat vrácení a my bychom mezitím tyto prostředky poskytli Ukrajině, bude muset někdo tyto prostředky vrátit. A Belgičané to nechtěli přijmout. Řekli, že s tím budou souhlasit, pokud toto riziko pokryjí členské státy.“

Takže nejde jen o to, že budeme muset vracet zadržené ruské peníze. To by nás nic nestálo. Ale o to, že když je zabavíme a dáme Ukrajině, nebudeme na to vrácení mít.

Inteligence a rozhled evropských čelních představitelů, ale i zkreslené vnímání reality ze strany novinářů a širší veřejnosti zřejmě natolik poklesly a pohybují se na tak nízkých úrovních, že zcela jasnou věc musí vysvětlovat unijní černá ovce stylem, jako by mluvil k pětiletým dětem. Pěkně polopaticky, aby to pochopili i hodnotově ukotvení liberálové, kteří stále žijí v bludu, že jsou nedotknutelní a svět se bude točit podle jejich zvrácených přání a hodnot. 

Je s podivem, že lidé, kteří by neměli řídit ani elektrokoloběžku, řídí kdysi mocný a úspěšný kontinent, který byl dříve ostatním vzorem, ale teď už je všem jenom pro smích. Tedy těm, kteří v něm žijí, spíš pro pláč. 

I Ursula von der Leyenová, hlavní zastánkyně historicky bezprecedentní krádeže peněz zadržených v rámci mezinárodního obchodu, tak musela na poslední chvíli ustoupit a Unie nuceně přešla k plánu B.

Ten sice není tak nebezpečný z toho hlediska, že by byly EU či její členské země odsouzeny mezinárodními soudy k vracení toho, co chtěla Unie ukrást a ihned utratit a předat třetí straně, v tomto případě Ukrajině, ale ve výsledku není o moc chytřejší.

Jednak se tím nic nevyřešilo, pouze odložilo. A jednak jsou dopady improvizovaného plánu B ekonomicky srovnatelné, tedy katastrofální. Oním plánem B je samozřejmě ona půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur, jejíž náležitosti a okolnosti jsme probírali v předchozím vydání Šifry.

Mezi ukradením ruských aktiv a půjčkou je totiž pár rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavní rozdíl je v částce (místo ukradených 200 miliard eur je půjčka nastavená zatím „jen“ na 90 miliard). Jenže půjčka je to pro Evropskou unii, nikoli pro Ukrajinu. Pro ni je to de facto dar, protože jako stát se nachází v ekonomickém, společenském, demografickém i politickém rozvalu, a je více než jisté, že v ní tyto miliardy zahučí jako v černé díře. Zvlášť když Kyjev podle odhadů potřebuje kolem 70 miliard eur jen na to, aby splatil již existující západní úvěr a finančně nezkolaboval. Takže i když tam přiteče dalších 90 miliard půjčených eur, je to jen oddalování nevyhnutelného a vytloukání klínu klínem a nic to vlastně neřeší.

Kdyby zvítězila varianta s ukradením ruských peněz a Rusko peníze vymáhalo, buď by to odnesla jen Belgie, na jejímž území sídlí Euroclear, nebo by to musely vracet – zřejmě i s tučnými penále – i další členské státy, jež by poskytly záruky a Belgii s tím pomohly. Jinými slovy, pokud by v tom Belgii nenechaly samotnou, jak si přál belgický premiér.

Poté, co dostala přednost varianta s gigantickou půjčkou, tak pokud by její splácení bylo hrazeno z unijního rozpočtu, zaplatily by ji všechny členské státy bez rozdílu.

Jenže to by nebyla Unie, kdyby se nepokusila vymyslet, jak to očurat a zase vyváznout bez placení. Jako host, který se chce zúčastnit hostiny, ale hledá někoho, kdo by to zaplatil za něj a na čí účet by to mohlo jít. My jsme šéfové světa, takže přijdeme na raut, kde všechno sežereme a nikomu nic nedáme, ale vy to za nás zaplaťte a chovejte se k nám s náležitou úctou, protože jste jen podlidi. Přesně takto se Evropané k nezápadním státům chovají, a ty to samozřejmě vidí. A tak se jen třesou na to, že se přeskupí řady definitivně a oni budou na Evropu moct udělat dlouhý multipolární nos. A ta bude nakonec ráda, když ji ty méněcenné státy, které po dlouhá století využívala, drancovala a kterými opovrhovala, přiberou zpátky do party. Ale už v jiném finančním a ekonomickém systému, s jinými pravidly a bez nezasloužených privilegií, kde bude mít stejná práva a povinnosti dodržovat pravidla a chovat se s respektem jako všichni ostatní. Přesně tak totiž bude nový světový řád vypadat a fungovat. Už se v něm nebude hrát na zásluhy a výsady, ale na to, že každý se bude mít tak, jak si zaslouží. Tedy v souladu s politickou i ekonomickou realitou, kde skutečná síla nevychází z prázdných slov, ale z činů, práce, správných rozhodnutí a výsledků.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Kdo za to může?

Kde není rozum ani sebereflexe, není ani naděje na zlepšení. Někdy zkrátka cestu pro změnu otevřou až hořké konce.

Jaké možnosti tedy Evropské unii po tom všem vlastně zbývají? Pokud se nestane nějaký zázrak, tak reálně vlastně jenom dvě. Buď unijní lídři zaťukají na brány Kremlu, sklopí uši a požádají Vladimira Vladimiroviče Putina, zda by jim neposlal trubkami trochu té levné ropy, kterou předtím nechtěli (a nechali si ji vozit tankery násobně dražší). A možná i plynu. A to i s vědomím toho, že momentálně nejsou ropa ani plyn tak levné, jako bývaly.

Nejlépe do chvíle, než začnou letní prázdniny a letecké společnosti začnou rušit lety k moři kvůli nedostatku kerosinu. Jinak by voliči nebyli rádi. Na druhou stranu, pokud by do toho Donald Trump, který od setkání na Aljašce zjevně jedná s Putinem přímo a mimo staré evropské noty, pořádně nešlápl a neurychlil probíhající změny světového uspořádání tím, že starý řád tvrdě boří a nejedná v rukavičkách, táhl by se západní rozklad mnohem déle. A místo šokové terapie by probíhalo pomalé zahnívání. A čím rychleji se to vyřeší, tím dříve budou moci všichni vykročit novým směrem. A to i ti, kteří ty změny nechápou a myslí si, že mohou udržet vše při starém. 

Tedy dohoda s Ruskem či nějaký kompromis je jedna možnost. Pokud k ní ale nedošlo dosud, bylo by naivní očekávat, že se evropským lídrům najednou rozsvítí a Brusel slavnostně řekne: „Omlouváme se, Rusko, mělo jsi pravdu, pošli nám plyn.“ Věc došla tak daleko, že už jsme za hranicí toho, kdy by něco takového bylo možné a politicky průchodné. Evropa již investovala příliš mnoho času a energie do snahy o přetlačení či porážku Ruska, a nešlo by couvnout bez ztráty tváře, i když ta už je stejně křivá. Ale politici tohle nemohou udělat už jenom proto, že by tím přiznali, jak moc to celé pokazili a že to všechno, co předtím prováděli, bylo nejen zbytečné, ale především škodlivé a nebezpečné. A že se lidé mají hůř kvůli nim a jejich špatným rozhodnutím, a ne kvůli Putinovi. Kde ale nic není, tam těžko čekat sebereflexi.

Vždyť i bývalý český premiér Petr Fiala, který pokazil, na co sáhl, a doteď ani netuší, co se kolem něj děje a proč, tak místo aby si užíval politického výminku a v tichosti doufal, že se na jeho vládnutí zapomene, se po volební porážce již oklepal a sociální sítě bombarduje svými sebevědomými vystoupeními. Naposledy jezdil třeba vesele na videu na Facebooku po louce malotraktorem (asi aby ukázal, že není trouba, ale člověk z lidu). A pak dával rozhovor někde na Seznamu, kde se z něj snažili vypáčit aspoň zrnko nějakého realistického zhodnocení jeho vlády. On však nemlčel a nedržel se zpátky, ale bez uzardění si připsal neexistující zásluhy za fiktivní zlepšení, i když se situace objektivně zhoršila a zhoršuje se dál: „Co se týká lidí, se kterými mluvím, tak musím říct, že ty debaty jsou velmi povzbudivé v jedné věci. Lidé jednak vyjadřují poděkování za to, jakým způsobem jsme řídili zemi. A myslím si, že s tím odstupem si víc a víc lidí uvědomuje, že to opravdu byla dobrá vláda, jíž jsem měl čest předsedat. Současně i vyjadřují obavy z toho, co se děje, a vyjadřují nějakou naději, že s tím zase něco uděláme.“

Živě si přitom ještě pamatujeme, že kdyby nedělal nic, dopadlo by to bývalo lépe, než když – jeho slovy – něco dělal, protože všemi kroky v domácí či zahraniční politice jeho vláda nejen nezmírňovala problémy nebo nepředcházela následkům, o kterých se bavíme v tomto vydání Šifry, ale pouze je zhoršovala a přilévala (drahý) benzin do ohně.

Ne, tudy cesta nepovede, protože podobně jako on uvažují i ostatní evropští lídři, kteří dovedli náš kontinent k ekonomické i geopolitické propasti. Pokud by zvolila Unie kvůli energetické krizi nějakou kompromisní strategii, pak by to šlo spíše typicky bruselskou cestou v podobě výjimek, přechodných opatření, dočasných technických řešení, nákupů přes třetí země, odkladů zákazů, tichého tolerování některých toků či předstírání, že se to neděje. Anebo většího prostoru pro Maďarsko a Slovensko, které mají s Ruskem normální vztahy, případně tlaku na to, aby se původ ropy a plynu nezkoumal příliš důkladně.

Protože oficiálně EU přijala v lednu 2026, tedy v tom úplně nejhorším možném čase, regulaci na postupný, ale trvalý zákaz ruského potrubního i zkapalněného plynu a Evropská komise to popisuje jako trvalé ukončení ruských dovozů s cílem posílit energetickou bezpečnost a nezávislost, politický obrat o 180 stupňů – a návrat tam, kde jsme byli a kde nám bylo dobře, než do toho začala EU vrtat – by byl obrovskou a pro tyto čelní egomaniaky nepřijatelnou ztrátou tváře. Žádný zdravý rozum tedy v této věci očekávat nemůžeme.

Jenže přesně tady může postupně vzniknout politicky explozivní situace, kdy to nakonec dojde i méně bystrým jedincům. Roky se tady lidem valily do hlav nesmysly typu, že jde o naši bezpečnost, nezávislost, hodnoty a Ukrajinu. Ale až uvidí, že je všechno z toho, o co šlo, v háji, a pokud jim navíc začnou zdražovat letenky, rušit lety, zdražovat potraviny, plyn, benzin a všechno ostatní, možná si konečně položí otázku: Jsme teď skutečně bezpečnější a je nám lépe?

Pokud budeme stále tak tupí a tvrdohlaví a nedáme věci do pořádku tím, že se vykašleme na tu naši hodnotovou komedii, předstírající, že jsme morálně nadřazeni ostatním, pak už zbývá jen druhá možnost. Naši drazí západní lídři vyhlásí, že se ve vzduchu šíří nějaký nový hantavirus a je tááák nebezpečný, že žádnou ropu ani nebudeme potřebovat, protože se musí zavést lockdowny a všichni budou zase sedět doma, kde můžeme krachovat pěkně ekologicky. A zároveň je třeba se za peníze, které nemáme, vyzbrojit a připravit na válku proti Rusku, protože přece Rusko – a ne my – za to všechno může.

Jen se musí vymyslet, kde se na to vezmou peníze. Protože i kdyby se nakonec rozhodlo, že se ukradnou Rusku peníze z belgického Euroclearu, což se v prosinci prozatím odložilo, na velkou válku je 200 miliard eur jen plivnutím do moře.

O peníze tím, že se žene do války – a místo urovnávání konfliktu a toho, aby řešila svoje problémy, dělá pravý opak –, ale přijde Evropa tak jako tak.

Plán B

Kdybychom přece jen nakonec Rusku ukradli peníze, které mu Evropská unie, nejprve na základě sankcí a od prosince 2025 jenom tak na dobu neurčitou, zmrazila v belgickém Euroclearu, dopadne to tak, jak říkal belgický premiér Bart de Wever a maďarský expremiér Viktor Orbán. Ten bouřlivá prosincová jednání, kterých se účastnil ještě jako premiér a na nichž se na poslední chvíli alespoň dočasně zabránilo nejhoršímu, shrnul takto: „Zároveň se ukázalo, že tento postup není právně obhajitelný, protože bude považován za konfiskaci, zabavení majetku. A existuje přinejmenším riziko – a téměř jistě důsledek –, že Rusové budou své nároky vymáhat soudní cestou. A pokud budou požadovat vrácení a my bychom mezitím tyto prostředky poskytli Ukrajině, bude muset někdo tyto prostředky vrátit. A Belgičané to nechtěli přijmout. Řekli, že s tím budou souhlasit, pokud toto riziko pokryjí členské státy.“

Takže nejde jen o to, že budeme muset vracet zadržené ruské peníze. To by nás nic nestálo. Ale o to, že když je zabavíme a dáme Ukrajině, nebudeme na to vrácení mít.

Inteligence a rozhled evropských čelních představitelů, ale i zkreslené vnímání reality ze strany novinářů a širší veřejnosti zřejmě natolik poklesly a pohybují se na tak nízkých úrovních, že zcela jasnou věc musí vysvětlovat unijní černá ovce stylem, jako by mluvil k pětiletým dětem. Pěkně polopaticky, aby to pochopili i hodnotově ukotvení liberálové, kteří stále žijí v bludu, že jsou nedotknutelní a svět se bude točit podle jejich zvrácených přání a hodnot. 

Je s podivem, že lidé, kteří by neměli řídit ani elektrokoloběžku, řídí kdysi mocný a úspěšný kontinent, který byl dříve ostatním vzorem, ale teď už je všem jenom pro smích. Tedy těm, kteří v něm žijí, spíš pro pláč. 

I Ursula von der Leyenová, hlavní zastánkyně historicky bezprecedentní krádeže peněz zadržených v rámci mezinárodního obchodu, tak musela na poslední chvíli ustoupit a Unie nuceně přešla k plánu B.

Ten sice není tak nebezpečný z toho hlediska, že by byly EU či její členské země odsouzeny mezinárodními soudy k vracení toho, co chtěla Unie ukrást a ihned utratit a předat třetí straně, v tomto případě Ukrajině, ale ve výsledku není o moc chytřejší.

Jednak se tím nic nevyřešilo, pouze odložilo. A jednak jsou dopady improvizovaného plánu B ekonomicky srovnatelné, tedy katastrofální. Oním plánem B je samozřejmě ona půjčka Ukrajině ve výši 90 miliard eur, jejíž náležitosti a okolnosti jsme probírali v předchozím vydání Šifry.

Mezi ukradením ruských aktiv a půjčkou je totiž pár rozdílů, ale také mnoho podobností. Hlavní rozdíl je v částce (místo ukradených 200 miliard eur je půjčka nastavená zatím „jen“ na 90 miliard). Jenže půjčka je to pro Evropskou unii, nikoli pro Ukrajinu. Pro ni je to de facto dar, protože jako stát se nachází v ekonomickém, společenském, demografickém i politickém rozvalu, a je více než jisté, že v ní tyto miliardy zahučí jako v černé díře. Zvlášť když Kyjev podle odhadů potřebuje kolem 70 miliard eur jen na to, aby splatil již existující západní úvěr a finančně nezkolaboval. Takže i když tam přiteče dalších 90 miliard půjčených eur, je to jen oddalování nevyhnutelného a vytloukání klínu klínem a nic to vlastně neřeší.

Kdyby zvítězila varianta s ukradením ruských peněz a Rusko peníze vymáhalo, buď by to odnesla jen Belgie, na jejímž území sídlí Euroclear, nebo by to musely vracet – zřejmě i s tučnými penále – i další členské státy, jež by poskytly záruky a Belgii s tím pomohly. Jinými slovy, pokud by v tom Belgii nenechaly samotnou, jak si přál belgický premiér.

Poté, co dostala přednost varianta s gigantickou půjčkou, tak pokud by její splácení bylo hrazeno z unijního rozpočtu, zaplatily by ji všechny členské státy bez rozdílu.

Jenže to by nebyla Unie, kdyby se nepokusila vymyslet, jak to očurat a zase vyváznout bez placení. Jako host, který se chce zúčastnit hostiny, ale hledá někoho, kdo by to zaplatil za něj a na čí účet by to mohlo jít. My jsme šéfové světa, takže přijdeme na raut, kde všechno sežereme a nikomu nic nedáme, ale vy to za nás zaplaťte a chovejte se k nám s náležitou úctou, protože jste jen podlidi. Přesně takto se Evropané k nezápadním státům chovají, a ty to samozřejmě vidí. A tak se jen třesou na to, že se přeskupí řady definitivně a oni budou na Evropu moct udělat dlouhý multipolární nos. A ta bude nakonec ráda, když ji ty méněcenné státy, které po dlouhá století využívala, drancovala a kterými opovrhovala, přiberou zpátky do party. Ale už v jiném finančním a ekonomickém systému, s jinými pravidly a bez nezasloužených privilegií, kde bude mít stejná práva a povinnosti dodržovat pravidla a chovat se s respektem jako všichni ostatní. Přesně tak totiž bude nový světový řád vypadat a fungovat. Už se v něm nebude hrát na zásluhy a výsady, ale na to, že každý se bude mít tak, jak si zaslouží. Tedy v souladu s politickou i ekonomickou realitou, kde skutečná síla nevychází z prázdných slov, ale z činů, práce, správných rozhodnutí a výsledků.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu