Odklady patří na hnůj?

Co odhalila takzvaná temná noc společnosti?

Tuším, že to bylo v č. 9/2025, ve vydání věnovaném velkému českému vědci Milanu Špůrkovi, který popsal a vysvětlil změnu cyklů, jíž právě procházíme; a dal jí strukturu a řád, které se nám budou při přechodu mezi věky ještě velice hodit. Ne, tak pardon, týkalo se to sice Špůrkových kosmických cyklů, ale zmínil jsem to až o vydání později, v čísle říjnovém. Padla tam mimo jiné, hned v otvíracím článku, zmínka o tom, jak to všechno v roce 2012, na konci starého a začátku nového kosmického cyklu, vlastně začalo.

Popsal jsem to – a ne náhodou – jako epochální změnu melodie a rytmu: „Od doby kolem konce roku 2012 najednou hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, ,ochutnávat‘ nové myšlenky, ,chytat‘ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již ,tam‘. Nebo obráceně – jednou nohou ,tam‘, ale druhou mít na relativně pevné půdě ,tady‘. Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě – ale hlavně viditelně – erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco ,hýbe‘, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní.“

Tohle „drolení“, to byl ale teprve začátek. Začátek konce starého a zrodu nového. V roce 2012, bylo to čerstvě po odeznění světové finanční krize, kdy se poprvé objevily ve starém systému vážné existenční i existenciální trhliny. Kromě toho, co bylo vidět, tedy to zatřesení strukturami, institucemi a starým řádem, se otevřely první trhliny, kudy mohly přicházet nové pohledy a vhledy. Byla to fáze otevírání, začátek přechodu. A rozpadu, i když to ještě nebylo vidět – jen tušit a cítit.

Když to vezmeme z pohledu lidí, a ne systému, šlo by toto období označit jako „čas přípravy“. A také milosti. Protože „zúčtování“ se starými pořádky probíhalo při kvalitativní, protože frekvenční změně velmi pozvolna, a každý tak měl prostor a dostatek času na to, aby se „otevřel“ a trošku zamyslel nad tím, jak žít dál.

Dnes už nám to tak možná ani nepřijde, protože když je člověk u toho, ty jemné posuny ani neregistruje. Jako když máte doma dítě nebo kočku, které taky rostou jako z vody, ale jak je máte na očích každý den, ani vám to tak nepřijde. Jakmile se ale zastavíte, najednou si všimnete, o kolik jsou větší. U cizích dětí a koček, které delší dobu nevidíte, si toho tempa růstu všimnete daleko snáze.

Podobné je to i s tempem doby. Tehdy, v roce 2012, se otevřela brána, můžeme-li to tak říct, a začalo se dít to, co dnes vnímáme už jako samozřejmé, neboť se to vynořovalo z hlubších vrstev na povrch pozvolna. Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – zvyšování polarizace, nedůvěra k autoritám a první krize smyslu, kdy si někteří lidé začali klást otázky, které byly dříve nemyslitelné.

V té době také začaly staré instituce ztrácet legitimitu. Po kolapsu finančních trhů například došlo ke spuštění druhé fáze éry levných peněz a rozjetí dluhové spirály, tentokráte již definitivně poslední. Bylo to vlastně odložení a oddálení nevyhnutelného konce starých pořádků. Protože kdyby odpovědí na tuto krizi nebylo prodloužení a prohloubení stejného vzorce, jenž tuto krizi způsobil, přišel by ten „konec“ už tehdy. Na to ale lidi ani instituce ještě nebyli připraveni, a tak se druhou fází éry levných peněz čas – díky Bohu – ještě trochu „natáhl“. Nebylo to ale zadarmo, protože cena za to bude – pro většinu lidí – velmi vysoká. Jako u lichváře. Jestli by se někam hodila lidová moudrost, že odklady patří na hnůj, pak právě sem.

Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – polarizace, nedůvěra k autoritám a krize smyslu, kdy si lidé začali klást dříve nemyslitelné otázky.

Jenže jinak to prostě zřejmě nešlo. Když si vezmete, že většinu lidí neprobral ze spánku ani covid, který přímo bil do očí, těžko to mohla udělat nějaká dluhová krize či jemná změna melodie, kterou těžko může vnímat někdo, kdo je zvyklý mít vatu v uších a klapky na očích. A tak to v podobném duchu pokračovalo i dál.

Jen minimum lidí totiž dokáže, pokud dostane z nějakého důvodu čas navíc, využít ten čas moudře – k lepší integraci, „úklidu“, restartu, potřebným změnám ve svém životě a posílení své osobnosti, disciplíny či odolnosti tak, aby podobný šok, až přijde příště, nebyl už takovým šokem. A aby byli připraveni, nikoli překvapeni. Já si třeba tenkrát začal klást otázky, které jsem si do té doby nikdy nekladl, protože jsem byl starý naiva, který dlouho věřil lidem i systému.

A k prozření a probuzení jsem se dostal jedině tak, že jsem si položil zásadní otázku, kterou jsem si předtím nikdy neměl odvahu položit – jednak proto, že jsem měl jiné starosti, a jednak proto, že dokud vše tak nějak fungovalo, nebyl pro to zase takový důvod.

Takoví jsme my, lidé. I když tušíme, že je něco špatně nebo rozbité, ignorujeme to nebo řešení odkládáme, protože si myslíme, že je ještě dost času. Až tohle, až tamto, a ještě toto… Třeba oranžovou kontrolku v autě dokážou někteří bohorovně přehlížet, protože to ještě jede, a do servisu nejedou a nejedou. A teprve až se jednou rozsvítí kontrolka červená, začnou shánět číslo na odtahovku a pořádně se plácnou přes kapsu.  

Bylo to v momentě, kdy jsem ve zprávách slyšel, že finanční krize skončila a byla vyřešena, a ta moje otázka zněla takto: „Jak může být finanční krize, která vznikla obrovským zadlužením států, institucí i jednotlivců, být vyřešena tím, že se státy, instituce i jednotlivci ještě víc zadluží?“

Konec pohádkám

Dobře položená otázka pak může člověka často vést k zajímavým odpovědím. Samozřejmě jen v případě, že se nelekne mnohdy šokujících a nečekaných odpovědí. Nebo se lekne, ale neodradí ho to a pokračuje dál, protože jeho zvědavost a touha znát pravdu a rozumět souvislostem je větší než strach z neznámého – a právě z té pravdy.

Mě dobře mířená otázka dovedla k prvnímu, v podstatě iniciačnímu eseji o fungování finančního systému; a odvedla mě definitivně od publicistického mainstreamu k publicistickému prošlapávání nových cestiček. A mapování nových obzorů. Asi definitivní zlom nastal poté, co mě odpovědi na otázky týkající se světového finančnictví dovedly zpětně až k tématu 11. září 2001, kde se některé „konspirační“ linky propojily a kde jsem přestal definitivně věřit mediálním pohádkám a začal věřit realitě, která nikdy nelže a postupně se odhalí každému, kdo chce a umí vidět. A ne, dvě letadla opravdu nemohou zbořit tři mrakodrapy, i kdyby to opakovali všichni kašpaři světa. Tam už nesahají politika, moc ani peníze, jen prostá fyzika. A ta se prostě obejít nedá.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. Nebyla náhoda, že jsem se probral z naivity a zimního spánku zrovna na začátku roku 2012. A tohle se dělo mnoha lidem. Tím, že se to odehrává postupně, si to člověk ani neuvědomuje, ale kdybych napsal před třinácti lety to, co píšu dneska, doktor Chocholoušek by měl politováníhodné nedopatření, ke kterému v jeho ústavu dochází „jednou, maximálně dvakrát za deset let“.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. 

Pole se ale mění tak rychle, že podobné články, jaké píšu, nyní nejen psát mohu, ale musím, protože přesně odpovídají rytmu doby a všem vrstvám reality, které se postupně víc a víc odkrývají. Jsou svědectvím a průvodcem složité doby. A čtenáři jim rozumějí buď obsahově, nebo rezonančně a vibračně, protože se v nich dotýkají něčeho jemnějšího a hlubšího, co ani nedokážou přesně pojmenovat. A moje otevřenost a jasnost psaní často některé z nich irituje, protože míří přímo k jádru bez nějakých tanečků a mazání medu, a ego se pochopitelně často vzpouzí, když je čte. Ale zároveň je na Šifře něco neodolatelně přitahuje, protože jejich duše plesá a tu energii z ní přijímá jako potravu. To je právě ten jazyk duše, který jsem zmínil v úvodním textu a který bude jazykem nové doby, neboť ten starý, popisný, argumentující, vysvětlující a hašteřivý, bude jen tupým odrazem ozvěny prázdna, neboť nebude rezonovat. It’s only words, jak zpívají bratři Gibbovi alias Bee Gees… Důležitá je ale energie, kterou ta slova nesou. Důkazem oněch změn budiž nejen to, co se děje okolo nás v hmotné části světa, ale i samotný vývoj Šifry, který za těch 11 let udělala a kam se posunula.

Změkčení a otevření

Vám i mně se totiž dělo mnoho změn uvnitř, v oné mnou často popisované neviditelné sféře. Zvyšovala se citlivost na pravdu a na různé manipulace. Začali jsme vnímat, že „něco je jinak“, i když jsme zpočátku nevěděli, že je jinak úplně všechno. Mnoha lidem se začaly objevovat první trhliny vědomí, které umožňovaly přijímat i jiné možnosti a úhly pohledu, které byly dříve nemyslitelné. Kdybychom tuto první fázi přeložili v duchu nového jazyka, tedy jazyka smyslu a obsahu, nikoli slov a vysvětlování, přiřadili bychom jí tento frekvenční charakter: změkčení – otevření – citlivost – rozpad starých rámců.

Do popředí šla tedy intuice, zároveň se rozpadaly staré identity, a abychom nezapomněli, na scéně se rovněž začaly objevovat nové technologie, které začaly přetvářet realitu obrovsky rychlým tempem.

Většina lidí bohužel nezačala tyto nové impulsy začleňovat do svých životů kvůli onomu strachu, neochotě se měnit a tradiční pohodlnosti, a místo otevření se naopak začali ještě víc uzavírat. Začaly se tedy zároveň rozevírat nůžky mezi vědomím lidí, kteří se otevřeli, a těch, kteří se „zabejčili“. Naplno se to ukázalo na začátku druhé fáze změn, která vypukla přesně po sedmi letech od počátku nového kosmického cyklu.

Jestliže první sedmiletku bychom mohli označit jako dobu OTEVŘENÍ, pak ta druhá by se nesla ve znamení úplně jiného tónu. Byla to sedmiletka, která nemůže nést jiný název než sedmiletka KRIZE. Kdybych si chtěl „zapoetovat“, nebál bych se zvolit mnohem vzletnější titulek – Temná noc společnosti. S podtitulem „Teď se ukáže, kdo má vědomí – a kdo jenom ego“.

Všechno to spustil a odkryl, jak víme, onen tajemný covid, který dodnes spousta lidí vnímá pouze v jeho základní, tedy faktické rovině – jedni jako nemoc a smrtelné nebezpečí (budiž jim Země – nebo země? – lehká), druzí jako falešnou hru a podvod tisíciletí. Jen málokdo byl ale schopen či ochoten vidět i hlubší vrstvy a to, co covid představoval ve skutečnosti primárně. Nebyla to jenom obyčejná nemoc, ani pouze nafouknutá bublina. To, čím byl covid především a co signalizoval, bylo něco jiného – byla to psychologická detonace společnosti. A obnažení toho, na jak křehkých základech stojí a že se civilizace psychicky hroutí.

Tato fáze měla obrovský význam, protože poprvé naplno a chirurgicky přesně odhalila stav společnosti a vynesla na světlo i potlačované a ukrývané vrstvy. Nelakovala věci narůžovo ani nezakrývala jako předchozí období, ale ukázala, co v lidech doopravdy je. A kdo si jak stojí. Ne, nemá cenu si nic nalhávat – nebyl to příjemný pohled.   

‍

Odklady patří na hnůj?

Co odhalila takzvaná temná noc společnosti?

Tuším, že to bylo v č. 9/2025, ve vydání věnovaném velkému českému vědci Milanu Špůrkovi, který popsal a vysvětlil změnu cyklů, jíž právě procházíme; a dal jí strukturu a řád, které se nám budou při přechodu mezi věky ještě velice hodit. Ne, tak pardon, týkalo se to sice Špůrkových kosmických cyklů, ale zmínil jsem to až o vydání později, v čísle říjnovém. Padla tam mimo jiné, hned v otvíracím článku, zmínka o tom, jak to všechno v roce 2012, na konci starého a začátku nového kosmického cyklu, vlastně začalo.

Popsal jsem to – a ne náhodou – jako epochální změnu melodie a rytmu: „Od doby kolem konce roku 2012 najednou hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, ,ochutnávat‘ nové myšlenky, ,chytat‘ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již ,tam‘. Nebo obráceně – jednou nohou ,tam‘, ale druhou mít na relativně pevné půdě ,tady‘. Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě – ale hlavně viditelně – erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco ,hýbe‘, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní.“

Tohle „drolení“, to byl ale teprve začátek. Začátek konce starého a zrodu nového. V roce 2012, bylo to čerstvě po odeznění světové finanční krize, kdy se poprvé objevily ve starém systému vážné existenční i existenciální trhliny. Kromě toho, co bylo vidět, tedy to zatřesení strukturami, institucemi a starým řádem, se otevřely první trhliny, kudy mohly přicházet nové pohledy a vhledy. Byla to fáze otevírání, začátek přechodu. A rozpadu, i když to ještě nebylo vidět – jen tušit a cítit.

Když to vezmeme z pohledu lidí, a ne systému, šlo by toto období označit jako „čas přípravy“. A také milosti. Protože „zúčtování“ se starými pořádky probíhalo při kvalitativní, protože frekvenční změně velmi pozvolna, a každý tak měl prostor a dostatek času na to, aby se „otevřel“ a trošku zamyslel nad tím, jak žít dál.

Dnes už nám to tak možná ani nepřijde, protože když je člověk u toho, ty jemné posuny ani neregistruje. Jako když máte doma dítě nebo kočku, které taky rostou jako z vody, ale jak je máte na očích každý den, ani vám to tak nepřijde. Jakmile se ale zastavíte, najednou si všimnete, o kolik jsou větší. U cizích dětí a koček, které delší dobu nevidíte, si toho tempa růstu všimnete daleko snáze.

Podobné je to i s tempem doby. Tehdy, v roce 2012, se otevřela brána, můžeme-li to tak říct, a začalo se dít to, co dnes vnímáme už jako samozřejmé, neboť se to vynořovalo z hlubších vrstev na povrch pozvolna. Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – zvyšování polarizace, nedůvěra k autoritám a první krize smyslu, kdy si někteří lidé začali klást otázky, které byly dříve nemyslitelné.

V té době také začaly staré instituce ztrácet legitimitu. Po kolapsu finančních trhů například došlo ke spuštění druhé fáze éry levných peněz a rozjetí dluhové spirály, tentokráte již definitivně poslední. Bylo to vlastně odložení a oddálení nevyhnutelného konce starých pořádků. Protože kdyby odpovědí na tuto krizi nebylo prodloužení a prohloubení stejného vzorce, jenž tuto krizi způsobil, přišel by ten „konec“ už tehdy. Na to ale lidi ani instituce ještě nebyli připraveni, a tak se druhou fází éry levných peněz čas – díky Bohu – ještě trochu „natáhl“. Nebylo to ale zadarmo, protože cena za to bude – pro většinu lidí – velmi vysoká. Jako u lichváře. Jestli by se někam hodila lidová moudrost, že odklady patří na hnůj, pak právě sem.

Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – polarizace, nedůvěra k autoritám a krize smyslu, kdy si lidé začali klást dříve nemyslitelné otázky.

Jenže jinak to prostě zřejmě nešlo. Když si vezmete, že většinu lidí neprobral ze spánku ani covid, který přímo bil do očí, těžko to mohla udělat nějaká dluhová krize či jemná změna melodie, kterou těžko může vnímat někdo, kdo je zvyklý mít vatu v uších a klapky na očích. A tak to v podobném duchu pokračovalo i dál.

Jen minimum lidí totiž dokáže, pokud dostane z nějakého důvodu čas navíc, využít ten čas moudře – k lepší integraci, „úklidu“, restartu, potřebným změnám ve svém životě a posílení své osobnosti, disciplíny či odolnosti tak, aby podobný šok, až přijde příště, nebyl už takovým šokem. A aby byli připraveni, nikoli překvapeni. Já si třeba tenkrát začal klást otázky, které jsem si do té doby nikdy nekladl, protože jsem byl starý naiva, který dlouho věřil lidem i systému.

A k prozření a probuzení jsem se dostal jedině tak, že jsem si položil zásadní otázku, kterou jsem si předtím nikdy neměl odvahu položit – jednak proto, že jsem měl jiné starosti, a jednak proto, že dokud vše tak nějak fungovalo, nebyl pro to zase takový důvod.

Takoví jsme my, lidé. I když tušíme, že je něco špatně nebo rozbité, ignorujeme to nebo řešení odkládáme, protože si myslíme, že je ještě dost času. Až tohle, až tamto, a ještě toto… Třeba oranžovou kontrolku v autě dokážou někteří bohorovně přehlížet, protože to ještě jede, a do servisu nejedou a nejedou. A teprve až se jednou rozsvítí kontrolka červená, začnou shánět číslo na odtahovku a pořádně se plácnou přes kapsu.  

Bylo to v momentě, kdy jsem ve zprávách slyšel, že finanční krize skončila a byla vyřešena, a ta moje otázka zněla takto: „Jak může být finanční krize, která vznikla obrovským zadlužením států, institucí i jednotlivců, být vyřešena tím, že se státy, instituce i jednotlivci ještě víc zadluží?“

Konec pohádkám

Dobře položená otázka pak může člověka často vést k zajímavým odpovědím. Samozřejmě jen v případě, že se nelekne mnohdy šokujících a nečekaných odpovědí. Nebo se lekne, ale neodradí ho to a pokračuje dál, protože jeho zvědavost a touha znát pravdu a rozumět souvislostem je větší než strach z neznámého – a právě z té pravdy.

Mě dobře mířená otázka dovedla k prvnímu, v podstatě iniciačnímu eseji o fungování finančního systému; a odvedla mě definitivně od publicistického mainstreamu k publicistickému prošlapávání nových cestiček. A mapování nových obzorů. Asi definitivní zlom nastal poté, co mě odpovědi na otázky týkající se světového finančnictví dovedly zpětně až k tématu 11. září 2001, kde se některé „konspirační“ linky propojily a kde jsem přestal definitivně věřit mediálním pohádkám a začal věřit realitě, která nikdy nelže a postupně se odhalí každému, kdo chce a umí vidět. A ne, dvě letadla opravdu nemohou zbořit tři mrakodrapy, i kdyby to opakovali všichni kašpaři světa. Tam už nesahají politika, moc ani peníze, jen prostá fyzika. A ta se prostě obejít nedá.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. Nebyla náhoda, že jsem se probral z naivity a zimního spánku zrovna na začátku roku 2012. A tohle se dělo mnoha lidem. Tím, že se to odehrává postupně, si to člověk ani neuvědomuje, ale kdybych napsal před třinácti lety to, co píšu dneska, doktor Chocholoušek by měl politováníhodné nedopatření, ke kterému v jeho ústavu dochází „jednou, maximálně dvakrát za deset let“.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. 

Pole se ale mění tak rychle, že podobné články, jaké píšu, nyní nejen psát mohu, ale musím, protože přesně odpovídají rytmu doby a všem vrstvám reality, které se postupně víc a víc odkrývají. Jsou svědectvím a průvodcem složité doby. A čtenáři jim rozumějí buď obsahově, nebo rezonančně a vibračně, protože se v nich dotýkají něčeho jemnějšího a hlubšího, co ani nedokážou přesně pojmenovat. A moje otevřenost a jasnost psaní často některé z nich irituje, protože míří přímo k jádru bez nějakých tanečků a mazání medu, a ego se pochopitelně často vzpouzí, když je čte. Ale zároveň je na Šifře něco neodolatelně přitahuje, protože jejich duše plesá a tu energii z ní přijímá jako potravu. To je právě ten jazyk duše, který jsem zmínil v úvodním textu a který bude jazykem nové doby, neboť ten starý, popisný, argumentující, vysvětlující a hašteřivý, bude jen tupým odrazem ozvěny prázdna, neboť nebude rezonovat. It’s only words, jak zpívají bratři Gibbovi alias Bee Gees… Důležitá je ale energie, kterou ta slova nesou. Důkazem oněch změn budiž nejen to, co se děje okolo nás v hmotné části světa, ale i samotný vývoj Šifry, který za těch 11 let udělala a kam se posunula.

Změkčení a otevření

Vám i mně se totiž dělo mnoho změn uvnitř, v oné mnou často popisované neviditelné sféře. Zvyšovala se citlivost na pravdu a na různé manipulace. Začali jsme vnímat, že „něco je jinak“, i když jsme zpočátku nevěděli, že je jinak úplně všechno. Mnoha lidem se začaly objevovat první trhliny vědomí, které umožňovaly přijímat i jiné možnosti a úhly pohledu, které byly dříve nemyslitelné. Kdybychom tuto první fázi přeložili v duchu nového jazyka, tedy jazyka smyslu a obsahu, nikoli slov a vysvětlování, přiřadili bychom jí tento frekvenční charakter: změkčení – otevření – citlivost – rozpad starých rámců.

Do popředí šla tedy intuice, zároveň se rozpadaly staré identity, a abychom nezapomněli, na scéně se rovněž začaly objevovat nové technologie, které začaly přetvářet realitu obrovsky rychlým tempem.

Většina lidí bohužel nezačala tyto nové impulsy začleňovat do svých životů kvůli onomu strachu, neochotě se měnit a tradiční pohodlnosti, a místo otevření se naopak začali ještě víc uzavírat. Začaly se tedy zároveň rozevírat nůžky mezi vědomím lidí, kteří se otevřeli, a těch, kteří se „zabejčili“. Naplno se to ukázalo na začátku druhé fáze změn, která vypukla přesně po sedmi letech od počátku nového kosmického cyklu.

Jestliže první sedmiletku bychom mohli označit jako dobu OTEVŘENÍ, pak ta druhá by se nesla ve znamení úplně jiného tónu. Byla to sedmiletka, která nemůže nést jiný název než sedmiletka KRIZE. Kdybych si chtěl „zapoetovat“, nebál bych se zvolit mnohem vzletnější titulek – Temná noc společnosti. S podtitulem „Teď se ukáže, kdo má vědomí – a kdo jenom ego“.

Všechno to spustil a odkryl, jak víme, onen tajemný covid, který dodnes spousta lidí vnímá pouze v jeho základní, tedy faktické rovině – jedni jako nemoc a smrtelné nebezpečí (budiž jim Země – nebo země? – lehká), druzí jako falešnou hru a podvod tisíciletí. Jen málokdo byl ale schopen či ochoten vidět i hlubší vrstvy a to, co covid představoval ve skutečnosti primárně. Nebyla to jenom obyčejná nemoc, ani pouze nafouknutá bublina. To, čím byl covid především a co signalizoval, bylo něco jiného – byla to psychologická detonace společnosti. A obnažení toho, na jak křehkých základech stojí a že se civilizace psychicky hroutí.

Tato fáze měla obrovský význam, protože poprvé naplno a chirurgicky přesně odhalila stav společnosti a vynesla na světlo i potlačované a ukrývané vrstvy. Nelakovala věci narůžovo ani nezakrývala jako předchozí období, ale ukázala, co v lidech doopravdy je. A kdo si jak stojí. Ne, nemá cenu si nic nalhávat – nebyl to příjemný pohled.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Odklady patří na hnůj?

Tuším, že to bylo v č. 9/2025, ve vydání věnovaném velkému českému vědci Milanu Špůrkovi, který popsal a vysvětlil změnu cyklů, jíž právě procházíme; a dal jí strukturu a řád, které se nám budou při přechodu mezi věky ještě velice hodit. Ne, tak pardon, týkalo se to sice Špůrkových kosmických cyklů, ale zmínil jsem to až o vydání později, v čísle říjnovém. Padla tam mimo jiné, hned v otvíracím článku, zmínka o tom, jak to všechno v roce 2012, na konci starého a začátku nového kosmického cyklu, vlastně začalo.

Popsal jsem to – a ne náhodou – jako epochální změnu melodie a rytmu: „Od doby kolem konce roku 2012 najednou hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, ,ochutnávat‘ nové myšlenky, ,chytat‘ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již ,tam‘. Nebo obráceně – jednou nohou ,tam‘, ale druhou mít na relativně pevné půdě ,tady‘. Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě – ale hlavně viditelně – erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco ,hýbe‘, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní.“

Tohle „drolení“, to byl ale teprve začátek. Začátek konce starého a zrodu nového. V roce 2012, bylo to čerstvě po odeznění světové finanční krize, kdy se poprvé objevily ve starém systému vážné existenční i existenciální trhliny. Kromě toho, co bylo vidět, tedy to zatřesení strukturami, institucemi a starým řádem, se otevřely první trhliny, kudy mohly přicházet nové pohledy a vhledy. Byla to fáze otevírání, začátek přechodu. A rozpadu, i když to ještě nebylo vidět – jen tušit a cítit.

Když to vezmeme z pohledu lidí, a ne systému, šlo by toto období označit jako „čas přípravy“. A také milosti. Protože „zúčtování“ se starými pořádky probíhalo při kvalitativní, protože frekvenční změně velmi pozvolna, a každý tak měl prostor a dostatek času na to, aby se „otevřel“ a trošku zamyslel nad tím, jak žít dál.

Dnes už nám to tak možná ani nepřijde, protože když je člověk u toho, ty jemné posuny ani neregistruje. Jako když máte doma dítě nebo kočku, které taky rostou jako z vody, ale jak je máte na očích každý den, ani vám to tak nepřijde. Jakmile se ale zastavíte, najednou si všimnete, o kolik jsou větší. U cizích dětí a koček, které delší dobu nevidíte, si toho tempa růstu všimnete daleko snáze.

Podobné je to i s tempem doby. Tehdy, v roce 2012, se otevřela brána, můžeme-li to tak říct, a začalo se dít to, co dnes vnímáme už jako samozřejmé, neboť se to vynořovalo z hlubších vrstev na povrch pozvolna. Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – zvyšování polarizace, nedůvěra k autoritám a první krize smyslu, kdy si někteří lidé začali klást otázky, které byly dříve nemyslitelné.

V té době také začaly staré instituce ztrácet legitimitu. Po kolapsu finančních trhů například došlo ke spuštění druhé fáze éry levných peněz a rozjetí dluhové spirály, tentokráte již definitivně poslední. Bylo to vlastně odložení a oddálení nevyhnutelného konce starých pořádků. Protože kdyby odpovědí na tuto krizi nebylo prodloužení a prohloubení stejného vzorce, jenž tuto krizi způsobil, přišel by ten „konec“ už tehdy. Na to ale lidi ani instituce ještě nebyli připraveni, a tak se druhou fází éry levných peněz čas – díky Bohu – ještě trochu „natáhl“. Nebylo to ale zadarmo, protože cena za to bude – pro většinu lidí – velmi vysoká. Jako u lichváře. Jestli by se někam hodila lidová moudrost, že odklady patří na hnůj, pak právě sem.

Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – polarizace, nedůvěra k autoritám a krize smyslu, kdy si lidé začali klást dříve nemyslitelné otázky.

Jenže jinak to prostě zřejmě nešlo. Když si vezmete, že většinu lidí neprobral ze spánku ani covid, který přímo bil do očí, těžko to mohla udělat nějaká dluhová krize či jemná změna melodie, kterou těžko může vnímat někdo, kdo je zvyklý mít vatu v uších a klapky na očích. A tak to v podobném duchu pokračovalo i dál.

Jen minimum lidí totiž dokáže, pokud dostane z nějakého důvodu čas navíc, využít ten čas moudře – k lepší integraci, „úklidu“, restartu, potřebným změnám ve svém životě a posílení své osobnosti, disciplíny či odolnosti tak, aby podobný šok, až přijde příště, nebyl už takovým šokem. A aby byli připraveni, nikoli překvapeni. Já si třeba tenkrát začal klást otázky, které jsem si do té doby nikdy nekladl, protože jsem byl starý naiva, který dlouho věřil lidem i systému.

A k prozření a probuzení jsem se dostal jedině tak, že jsem si položil zásadní otázku, kterou jsem si předtím nikdy neměl odvahu položit – jednak proto, že jsem měl jiné starosti, a jednak proto, že dokud vše tak nějak fungovalo, nebyl pro to zase takový důvod.

Takoví jsme my, lidé. I když tušíme, že je něco špatně nebo rozbité, ignorujeme to nebo řešení odkládáme, protože si myslíme, že je ještě dost času. Až tohle, až tamto, a ještě toto… Třeba oranžovou kontrolku v autě dokážou někteří bohorovně přehlížet, protože to ještě jede, a do servisu nejedou a nejedou. A teprve až se jednou rozsvítí kontrolka červená, začnou shánět číslo na odtahovku a pořádně se plácnou přes kapsu.  

Bylo to v momentě, kdy jsem ve zprávách slyšel, že finanční krize skončila a byla vyřešena, a ta moje otázka zněla takto: „Jak může být finanční krize, která vznikla obrovským zadlužením států, institucí i jednotlivců, být vyřešena tím, že se státy, instituce i jednotlivci ještě víc zadluží?“

Konec pohádkám

Dobře položená otázka pak může člověka často vést k zajímavým odpovědím. Samozřejmě jen v případě, že se nelekne mnohdy šokujících a nečekaných odpovědí. Nebo se lekne, ale neodradí ho to a pokračuje dál, protože jeho zvědavost a touha znát pravdu a rozumět souvislostem je větší než strach z neznámého – a právě z té pravdy.

Mě dobře mířená otázka dovedla k prvnímu, v podstatě iniciačnímu eseji o fungování finančního systému; a odvedla mě definitivně od publicistického mainstreamu k publicistickému prošlapávání nových cestiček. A mapování nových obzorů. Asi definitivní zlom nastal poté, co mě odpovědi na otázky týkající se světového finančnictví dovedly zpětně až k tématu 11. září 2001, kde se některé „konspirační“ linky propojily a kde jsem přestal definitivně věřit mediálním pohádkám a začal věřit realitě, která nikdy nelže a postupně se odhalí každému, kdo chce a umí vidět. A ne, dvě letadla opravdu nemohou zbořit tři mrakodrapy, i kdyby to opakovali všichni kašpaři světa. Tam už nesahají politika, moc ani peníze, jen prostá fyzika. A ta se prostě obejít nedá.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. Nebyla náhoda, že jsem se probral z naivity a zimního spánku zrovna na začátku roku 2012. A tohle se dělo mnoha lidem. Tím, že se to odehrává postupně, si to člověk ani neuvědomuje, ale kdybych napsal před třinácti lety to, co píšu dneska, doktor Chocholoušek by měl politováníhodné nedopatření, ke kterému v jeho ústavu dochází „jednou, maximálně dvakrát za deset let“.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. 

Pole se ale mění tak rychle, že podobné články, jaké píšu, nyní nejen psát mohu, ale musím, protože přesně odpovídají rytmu doby a všem vrstvám reality, které se postupně víc a víc odkrývají. Jsou svědectvím a průvodcem složité doby. A čtenáři jim rozumějí buď obsahově, nebo rezonančně a vibračně, protože se v nich dotýkají něčeho jemnějšího a hlubšího, co ani nedokážou přesně pojmenovat. A moje otevřenost a jasnost psaní často některé z nich irituje, protože míří přímo k jádru bez nějakých tanečků a mazání medu, a ego se pochopitelně často vzpouzí, když je čte. Ale zároveň je na Šifře něco neodolatelně přitahuje, protože jejich duše plesá a tu energii z ní přijímá jako potravu. To je právě ten jazyk duše, který jsem zmínil v úvodním textu a který bude jazykem nové doby, neboť ten starý, popisný, argumentující, vysvětlující a hašteřivý, bude jen tupým odrazem ozvěny prázdna, neboť nebude rezonovat. It’s only words, jak zpívají bratři Gibbovi alias Bee Gees… Důležitá je ale energie, kterou ta slova nesou. Důkazem oněch změn budiž nejen to, co se děje okolo nás v hmotné části světa, ale i samotný vývoj Šifry, který za těch 11 let udělala a kam se posunula.

Změkčení a otevření

Vám i mně se totiž dělo mnoho změn uvnitř, v oné mnou často popisované neviditelné sféře. Zvyšovala se citlivost na pravdu a na různé manipulace. Začali jsme vnímat, že „něco je jinak“, i když jsme zpočátku nevěděli, že je jinak úplně všechno. Mnoha lidem se začaly objevovat první trhliny vědomí, které umožňovaly přijímat i jiné možnosti a úhly pohledu, které byly dříve nemyslitelné. Kdybychom tuto první fázi přeložili v duchu nového jazyka, tedy jazyka smyslu a obsahu, nikoli slov a vysvětlování, přiřadili bychom jí tento frekvenční charakter: změkčení – otevření – citlivost – rozpad starých rámců.

Do popředí šla tedy intuice, zároveň se rozpadaly staré identity, a abychom nezapomněli, na scéně se rovněž začaly objevovat nové technologie, které začaly přetvářet realitu obrovsky rychlým tempem.

Většina lidí bohužel nezačala tyto nové impulsy začleňovat do svých životů kvůli onomu strachu, neochotě se měnit a tradiční pohodlnosti, a místo otevření se naopak začali ještě víc uzavírat. Začaly se tedy zároveň rozevírat nůžky mezi vědomím lidí, kteří se otevřeli, a těch, kteří se „zabejčili“. Naplno se to ukázalo na začátku druhé fáze změn, která vypukla přesně po sedmi letech od počátku nového kosmického cyklu.

Jestliže první sedmiletku bychom mohli označit jako dobu OTEVŘENÍ, pak ta druhá by se nesla ve znamení úplně jiného tónu. Byla to sedmiletka, která nemůže nést jiný název než sedmiletka KRIZE. Kdybych si chtěl „zapoetovat“, nebál bych se zvolit mnohem vzletnější titulek – Temná noc společnosti. S podtitulem „Teď se ukáže, kdo má vědomí – a kdo jenom ego“.

Všechno to spustil a odkryl, jak víme, onen tajemný covid, který dodnes spousta lidí vnímá pouze v jeho základní, tedy faktické rovině – jedni jako nemoc a smrtelné nebezpečí (budiž jim Země – nebo země? – lehká), druzí jako falešnou hru a podvod tisíciletí. Jen málokdo byl ale schopen či ochoten vidět i hlubší vrstvy a to, co covid představoval ve skutečnosti primárně. Nebyla to jenom obyčejná nemoc, ani pouze nafouknutá bublina. To, čím byl covid především a co signalizoval, bylo něco jiného – byla to psychologická detonace společnosti. A obnažení toho, na jak křehkých základech stojí a že se civilizace psychicky hroutí.

Tato fáze měla obrovský význam, protože poprvé naplno a chirurgicky přesně odhalila stav společnosti a vynesla na světlo i potlačované a ukrývané vrstvy. Nelakovala věci narůžovo ani nezakrývala jako předchozí období, ale ukázala, co v lidech doopravdy je. A kdo si jak stojí. Ne, nemá cenu si nic nalhávat – nebyl to příjemný pohled.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Tuším, že to bylo v č. 9/2025, ve vydání věnovaném velkému českému vědci Milanu Špůrkovi, který popsal a vysvětlil změnu cyklů, jíž právě procházíme; a dal jí strukturu a řád, které se nám budou při přechodu mezi věky ještě velice hodit. Ne, tak pardon, týkalo se to sice Špůrkových kosmických cyklů, ale zmínil jsem to až o vydání později, v čísle říjnovém. Padla tam mimo jiné, hned v otvíracím článku, zmínka o tom, jak to všechno v roce 2012, na konci starého a začátku nového kosmického cyklu, vlastně začalo.

Popsal jsem to – a ne náhodou – jako epochální změnu melodie a rytmu: „Od doby kolem konce roku 2012 najednou hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, ,ochutnávat‘ nové myšlenky, ,chytat‘ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již ,tam‘. Nebo obráceně – jednou nohou ,tam‘, ale druhou mít na relativně pevné půdě ,tady‘. Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě – ale hlavně viditelně – erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco ,hýbe‘, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní.“

Tohle „drolení“, to byl ale teprve začátek. Začátek konce starého a zrodu nového. V roce 2012, bylo to čerstvě po odeznění světové finanční krize, kdy se poprvé objevily ve starém systému vážné existenční i existenciální trhliny. Kromě toho, co bylo vidět, tedy to zatřesení strukturami, institucemi a starým řádem, se otevřely první trhliny, kudy mohly přicházet nové pohledy a vhledy. Byla to fáze otevírání, začátek přechodu. A rozpadu, i když to ještě nebylo vidět – jen tušit a cítit.

Když to vezmeme z pohledu lidí, a ne systému, šlo by toto období označit jako „čas přípravy“. A také milosti. Protože „zúčtování“ se starými pořádky probíhalo při kvalitativní, protože frekvenční změně velmi pozvolna, a každý tak měl prostor a dostatek času na to, aby se „otevřel“ a trošku zamyslel nad tím, jak žít dál.

Dnes už nám to tak možná ani nepřijde, protože když je člověk u toho, ty jemné posuny ani neregistruje. Jako když máte doma dítě nebo kočku, které taky rostou jako z vody, ale jak je máte na očích každý den, ani vám to tak nepřijde. Jakmile se ale zastavíte, najednou si všimnete, o kolik jsou větší. U cizích dětí a koček, které delší dobu nevidíte, si toho tempa růstu všimnete daleko snáze.

Podobné je to i s tempem doby. Tehdy, v roce 2012, se otevřela brána, můžeme-li to tak říct, a začalo se dít to, co dnes vnímáme už jako samozřejmé, neboť se to vynořovalo z hlubších vrstev na povrch pozvolna. Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – zvyšování polarizace, nedůvěra k autoritám a první krize smyslu, kdy si někteří lidé začali klást otázky, které byly dříve nemyslitelné.

V té době také začaly staré instituce ztrácet legitimitu. Po kolapsu finančních trhů například došlo ke spuštění druhé fáze éry levných peněz a rozjetí dluhové spirály, tentokráte již definitivně poslední. Bylo to vlastně odložení a oddálení nevyhnutelného konce starých pořádků. Protože kdyby odpovědí na tuto krizi nebylo prodloužení a prohloubení stejného vzorce, jenž tuto krizi způsobil, přišel by ten „konec“ už tehdy. Na to ale lidi ani instituce ještě nebyli připraveni, a tak se druhou fází éry levných peněz čas – díky Bohu – ještě trochu „natáhl“. Nebylo to ale zadarmo, protože cena za to bude – pro většinu lidí – velmi vysoká. Jako u lichváře. Jestli by se někam hodila lidová moudrost, že odklady patří na hnůj, pak právě sem.

Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – polarizace, nedůvěra k autoritám a krize smyslu, kdy si lidé začali klást dříve nemyslitelné otázky.

Jenže jinak to prostě zřejmě nešlo. Když si vezmete, že většinu lidí neprobral ze spánku ani covid, který přímo bil do očí, těžko to mohla udělat nějaká dluhová krize či jemná změna melodie, kterou těžko může vnímat někdo, kdo je zvyklý mít vatu v uších a klapky na očích. A tak to v podobném duchu pokračovalo i dál.

Jen minimum lidí totiž dokáže, pokud dostane z nějakého důvodu čas navíc, využít ten čas moudře – k lepší integraci, „úklidu“, restartu, potřebným změnám ve svém životě a posílení své osobnosti, disciplíny či odolnosti tak, aby podobný šok, až přijde příště, nebyl už takovým šokem. A aby byli připraveni, nikoli překvapeni. Já si třeba tenkrát začal klást otázky, které jsem si do té doby nikdy nekladl, protože jsem byl starý naiva, který dlouho věřil lidem i systému.

A k prozření a probuzení jsem se dostal jedině tak, že jsem si položil zásadní otázku, kterou jsem si předtím nikdy neměl odvahu položit – jednak proto, že jsem měl jiné starosti, a jednak proto, že dokud vše tak nějak fungovalo, nebyl pro to zase takový důvod.

Takoví jsme my, lidé. I když tušíme, že je něco špatně nebo rozbité, ignorujeme to nebo řešení odkládáme, protože si myslíme, že je ještě dost času. Až tohle, až tamto, a ještě toto… Třeba oranžovou kontrolku v autě dokážou někteří bohorovně přehlížet, protože to ještě jede, a do servisu nejedou a nejedou. A teprve až se jednou rozsvítí kontrolka červená, začnou shánět číslo na odtahovku a pořádně se plácnou přes kapsu.  

Bylo to v momentě, kdy jsem ve zprávách slyšel, že finanční krize skončila a byla vyřešena, a ta moje otázka zněla takto: „Jak může být finanční krize, která vznikla obrovským zadlužením států, institucí i jednotlivců, být vyřešena tím, že se státy, instituce i jednotlivci ještě víc zadluží?“

Konec pohádkám

Dobře položená otázka pak může člověka často vést k zajímavým odpovědím. Samozřejmě jen v případě, že se nelekne mnohdy šokujících a nečekaných odpovědí. Nebo se lekne, ale neodradí ho to a pokračuje dál, protože jeho zvědavost a touha znát pravdu a rozumět souvislostem je větší než strach z neznámého – a právě z té pravdy.

Mě dobře mířená otázka dovedla k prvnímu, v podstatě iniciačnímu eseji o fungování finančního systému; a odvedla mě definitivně od publicistického mainstreamu k publicistickému prošlapávání nových cestiček. A mapování nových obzorů. Asi definitivní zlom nastal poté, co mě odpovědi na otázky týkající se světového finančnictví dovedly zpětně až k tématu 11. září 2001, kde se některé „konspirační“ linky propojily a kde jsem přestal definitivně věřit mediálním pohádkám a začal věřit realitě, která nikdy nelže a postupně se odhalí každému, kdo chce a umí vidět. A ne, dvě letadla opravdu nemohou zbořit tři mrakodrapy, i kdyby to opakovali všichni kašpaři světa. Tam už nesahají politika, moc ani peníze, jen prostá fyzika. A ta se prostě obejít nedá.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. Nebyla náhoda, že jsem se probral z naivity a zimního spánku zrovna na začátku roku 2012. A tohle se dělo mnoha lidem. Tím, že se to odehrává postupně, si to člověk ani neuvědomuje, ale kdybych napsal před třinácti lety to, co píšu dneska, doktor Chocholoušek by měl politováníhodné nedopatření, ke kterému v jeho ústavu dochází „jednou, maximálně dvakrát za deset let“.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. 

Pole se ale mění tak rychle, že podobné články, jaké píšu, nyní nejen psát mohu, ale musím, protože přesně odpovídají rytmu doby a všem vrstvám reality, které se postupně víc a víc odkrývají. Jsou svědectvím a průvodcem složité doby. A čtenáři jim rozumějí buď obsahově, nebo rezonančně a vibračně, protože se v nich dotýkají něčeho jemnějšího a hlubšího, co ani nedokážou přesně pojmenovat. A moje otevřenost a jasnost psaní často některé z nich irituje, protože míří přímo k jádru bez nějakých tanečků a mazání medu, a ego se pochopitelně často vzpouzí, když je čte. Ale zároveň je na Šifře něco neodolatelně přitahuje, protože jejich duše plesá a tu energii z ní přijímá jako potravu. To je právě ten jazyk duše, který jsem zmínil v úvodním textu a který bude jazykem nové doby, neboť ten starý, popisný, argumentující, vysvětlující a hašteřivý, bude jen tupým odrazem ozvěny prázdna, neboť nebude rezonovat. It’s only words, jak zpívají bratři Gibbovi alias Bee Gees… Důležitá je ale energie, kterou ta slova nesou. Důkazem oněch změn budiž nejen to, co se děje okolo nás v hmotné části světa, ale i samotný vývoj Šifry, který za těch 11 let udělala a kam se posunula.

Změkčení a otevření

Vám i mně se totiž dělo mnoho změn uvnitř, v oné mnou často popisované neviditelné sféře. Zvyšovala se citlivost na pravdu a na různé manipulace. Začali jsme vnímat, že „něco je jinak“, i když jsme zpočátku nevěděli, že je jinak úplně všechno. Mnoha lidem se začaly objevovat první trhliny vědomí, které umožňovaly přijímat i jiné možnosti a úhly pohledu, které byly dříve nemyslitelné. Kdybychom tuto první fázi přeložili v duchu nového jazyka, tedy jazyka smyslu a obsahu, nikoli slov a vysvětlování, přiřadili bychom jí tento frekvenční charakter: změkčení – otevření – citlivost – rozpad starých rámců.

Do popředí šla tedy intuice, zároveň se rozpadaly staré identity, a abychom nezapomněli, na scéně se rovněž začaly objevovat nové technologie, které začaly přetvářet realitu obrovsky rychlým tempem.

Většina lidí bohužel nezačala tyto nové impulsy začleňovat do svých životů kvůli onomu strachu, neochotě se měnit a tradiční pohodlnosti, a místo otevření se naopak začali ještě víc uzavírat. Začaly se tedy zároveň rozevírat nůžky mezi vědomím lidí, kteří se otevřeli, a těch, kteří se „zabejčili“. Naplno se to ukázalo na začátku druhé fáze změn, která vypukla přesně po sedmi letech od počátku nového kosmického cyklu.

Jestliže první sedmiletku bychom mohli označit jako dobu OTEVŘENÍ, pak ta druhá by se nesla ve znamení úplně jiného tónu. Byla to sedmiletka, která nemůže nést jiný název než sedmiletka KRIZE. Kdybych si chtěl „zapoetovat“, nebál bych se zvolit mnohem vzletnější titulek – Temná noc společnosti. S podtitulem „Teď se ukáže, kdo má vědomí – a kdo jenom ego“.

Všechno to spustil a odkryl, jak víme, onen tajemný covid, který dodnes spousta lidí vnímá pouze v jeho základní, tedy faktické rovině – jedni jako nemoc a smrtelné nebezpečí (budiž jim Země – nebo země? – lehká), druzí jako falešnou hru a podvod tisíciletí. Jen málokdo byl ale schopen či ochoten vidět i hlubší vrstvy a to, co covid představoval ve skutečnosti primárně. Nebyla to jenom obyčejná nemoc, ani pouze nafouknutá bublina. To, čím byl covid především a co signalizoval, bylo něco jiného – byla to psychologická detonace společnosti. A obnažení toho, na jak křehkých základech stojí a že se civilizace psychicky hroutí.

Tato fáze měla obrovský význam, protože poprvé naplno a chirurgicky přesně odhalila stav společnosti a vynesla na světlo i potlačované a ukrývané vrstvy. Nelakovala věci narůžovo ani nezakrývala jako předchozí období, ale ukázala, co v lidech doopravdy je. A kdo si jak stojí. Ne, nemá cenu si nic nalhávat – nebyl to příjemný pohled.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Odklady patří na hnůj?

Co odhalila takzvaná temná noc společnosti?

Tuším, že to bylo v č. 9/2025, ve vydání věnovaném velkému českému vědci Milanu Špůrkovi, který popsal a vysvětlil změnu cyklů, jíž právě procházíme; a dal jí strukturu a řád, které se nám budou při přechodu mezi věky ještě velice hodit. Ne, tak pardon, týkalo se to sice Špůrkových kosmických cyklů, ale zmínil jsem to až o vydání později, v čísle říjnovém. Padla tam mimo jiné, hned v otvíracím článku, zmínka o tom, jak to všechno v roce 2012, na konci starého a začátku nového kosmického cyklu, vlastně začalo.

Popsal jsem to – a ne náhodou – jako epochální změnu melodie a rytmu: „Od doby kolem konce roku 2012 najednou hrála dvojí hudba – stará i nová – zároveň. Bylo možné experimentovat, ,ochutnávat‘ nové myšlenky, ,chytat‘ novou inspiraci, ale přitom se stále opírat o staré vrstvy a struktury. Lidé mohli žít jednou nohou ještě tady, ale druhou již ,tam‘. Nebo obráceně – jednou nohou ,tam‘, ale druhou mít na relativně pevné půdě ,tady‘. Jenže pak, po sedmi letech, začala stará vrstva povážlivě – ale hlavně viditelně – erodovat. Už to nebylo jen tušení, že se něco ,hýbe‘, ale jistota. Obnažily se její jednotlivé části i struktura. Začala se bortit, sesedat, drolit se a hroutit, a spolu s ní i mizet iluze o tom, jak je pevná a stabilní.“

Tohle „drolení“, to byl ale teprve začátek. Začátek konce starého a zrodu nového. V roce 2012, bylo to čerstvě po odeznění světové finanční krize, kdy se poprvé objevily ve starém systému vážné existenční i existenciální trhliny. Kromě toho, co bylo vidět, tedy to zatřesení strukturami, institucemi a starým řádem, se otevřely první trhliny, kudy mohly přicházet nové pohledy a vhledy. Byla to fáze otevírání, začátek přechodu. A rozpadu, i když to ještě nebylo vidět – jen tušit a cítit.

Když to vezmeme z pohledu lidí, a ne systému, šlo by toto období označit jako „čas přípravy“. A také milosti. Protože „zúčtování“ se starými pořádky probíhalo při kvalitativní, protože frekvenční změně velmi pozvolna, a každý tak měl prostor a dostatek času na to, aby se „otevřel“ a trošku zamyslel nad tím, jak žít dál.

Dnes už nám to tak možná ani nepřijde, protože když je člověk u toho, ty jemné posuny ani neregistruje. Jako když máte doma dítě nebo kočku, které taky rostou jako z vody, ale jak je máte na očích každý den, ani vám to tak nepřijde. Jakmile se ale zastavíte, najednou si všimnete, o kolik jsou větší. U cizích dětí a koček, které delší dobu nevidíte, si toho tempa růstu všimnete daleko snáze.

Podobné je to i s tempem doby. Tehdy, v roce 2012, se otevřela brána, můžeme-li to tak říct, a začalo se dít to, co dnes vnímáme už jako samozřejmé, neboť se to vynořovalo z hlubších vrstev na povrch pozvolna. Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – zvyšování polarizace, nedůvěra k autoritám a první krize smyslu, kdy si někteří lidé začali klást otázky, které byly dříve nemyslitelné.

V té době také začaly staré instituce ztrácet legitimitu. Po kolapsu finančních trhů například došlo ke spuštění druhé fáze éry levných peněz a rozjetí dluhové spirály, tentokráte již definitivně poslední. Bylo to vlastně odložení a oddálení nevyhnutelného konce starých pořádků. Protože kdyby odpovědí na tuto krizi nebylo prodloužení a prohloubení stejného vzorce, jenž tuto krizi způsobil, přišel by ten „konec“ už tehdy. Na to ale lidi ani instituce ještě nebyli připraveni, a tak se druhou fází éry levných peněz čas – díky Bohu – ještě trochu „natáhl“. Nebylo to ale zadarmo, protože cena za to bude – pro většinu lidí – velmi vysoká. Jako u lichváře. Jestli by se někam hodila lidová moudrost, že odklady patří na hnůj, pak právě sem.

Ve společnosti rostlo něco, co dříve v podobné intenzitě neexistovalo – polarizace, nedůvěra k autoritám a krize smyslu, kdy si lidé začali klást dříve nemyslitelné otázky.

Jenže jinak to prostě zřejmě nešlo. Když si vezmete, že většinu lidí neprobral ze spánku ani covid, který přímo bil do očí, těžko to mohla udělat nějaká dluhová krize či jemná změna melodie, kterou těžko může vnímat někdo, kdo je zvyklý mít vatu v uších a klapky na očích. A tak to v podobném duchu pokračovalo i dál.

Jen minimum lidí totiž dokáže, pokud dostane z nějakého důvodu čas navíc, využít ten čas moudře – k lepší integraci, „úklidu“, restartu, potřebným změnám ve svém životě a posílení své osobnosti, disciplíny či odolnosti tak, aby podobný šok, až přijde příště, nebyl už takovým šokem. A aby byli připraveni, nikoli překvapeni. Já si třeba tenkrát začal klást otázky, které jsem si do té doby nikdy nekladl, protože jsem byl starý naiva, který dlouho věřil lidem i systému.

A k prozření a probuzení jsem se dostal jedině tak, že jsem si položil zásadní otázku, kterou jsem si předtím nikdy neměl odvahu položit – jednak proto, že jsem měl jiné starosti, a jednak proto, že dokud vše tak nějak fungovalo, nebyl pro to zase takový důvod.

Takoví jsme my, lidé. I když tušíme, že je něco špatně nebo rozbité, ignorujeme to nebo řešení odkládáme, protože si myslíme, že je ještě dost času. Až tohle, až tamto, a ještě toto… Třeba oranžovou kontrolku v autě dokážou někteří bohorovně přehlížet, protože to ještě jede, a do servisu nejedou a nejedou. A teprve až se jednou rozsvítí kontrolka červená, začnou shánět číslo na odtahovku a pořádně se plácnou přes kapsu.  

Bylo to v momentě, kdy jsem ve zprávách slyšel, že finanční krize skončila a byla vyřešena, a ta moje otázka zněla takto: „Jak může být finanční krize, která vznikla obrovským zadlužením států, institucí i jednotlivců, být vyřešena tím, že se státy, instituce i jednotlivci ještě víc zadluží?“

Konec pohádkám

Dobře položená otázka pak může člověka často vést k zajímavým odpovědím. Samozřejmě jen v případě, že se nelekne mnohdy šokujících a nečekaných odpovědí. Nebo se lekne, ale neodradí ho to a pokračuje dál, protože jeho zvědavost a touha znát pravdu a rozumět souvislostem je větší než strach z neznámého – a právě z té pravdy.

Mě dobře mířená otázka dovedla k prvnímu, v podstatě iniciačnímu eseji o fungování finančního systému; a odvedla mě definitivně od publicistického mainstreamu k publicistickému prošlapávání nových cestiček. A mapování nových obzorů. Asi definitivní zlom nastal poté, co mě odpovědi na otázky týkající se světového finančnictví dovedly zpětně až k tématu 11. září 2001, kde se některé „konspirační“ linky propojily a kde jsem přestal definitivně věřit mediálním pohádkám a začal věřit realitě, která nikdy nelže a postupně se odhalí každému, kdo chce a umí vidět. A ne, dvě letadla opravdu nemohou zbořit tři mrakodrapy, i kdyby to opakovali všichni kašpaři světa. Tam už nesahají politika, moc ani peníze, jen prostá fyzika. A ta se prostě obejít nedá.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. Nebyla náhoda, že jsem se probral z naivity a zimního spánku zrovna na začátku roku 2012. A tohle se dělo mnoha lidem. Tím, že se to odehrává postupně, si to člověk ani neuvědomuje, ale kdybych napsal před třinácti lety to, co píšu dneska, doktor Chocholoušek by měl politováníhodné nedopatření, ke kterému v jeho ústavu dochází „jednou, maximálně dvakrát za deset let“.

Neměnila se ale jen situace a realita společenská, systémová. Změny zasáhly i vnitřní krajinu člověka a obě ty roviny šly ruku v ruce. 

Pole se ale mění tak rychle, že podobné články, jaké píšu, nyní nejen psát mohu, ale musím, protože přesně odpovídají rytmu doby a všem vrstvám reality, které se postupně víc a víc odkrývají. Jsou svědectvím a průvodcem složité doby. A čtenáři jim rozumějí buď obsahově, nebo rezonančně a vibračně, protože se v nich dotýkají něčeho jemnějšího a hlubšího, co ani nedokážou přesně pojmenovat. A moje otevřenost a jasnost psaní často některé z nich irituje, protože míří přímo k jádru bez nějakých tanečků a mazání medu, a ego se pochopitelně často vzpouzí, když je čte. Ale zároveň je na Šifře něco neodolatelně přitahuje, protože jejich duše plesá a tu energii z ní přijímá jako potravu. To je právě ten jazyk duše, který jsem zmínil v úvodním textu a který bude jazykem nové doby, neboť ten starý, popisný, argumentující, vysvětlující a hašteřivý, bude jen tupým odrazem ozvěny prázdna, neboť nebude rezonovat. It’s only words, jak zpívají bratři Gibbovi alias Bee Gees… Důležitá je ale energie, kterou ta slova nesou. Důkazem oněch změn budiž nejen to, co se děje okolo nás v hmotné části světa, ale i samotný vývoj Šifry, který za těch 11 let udělala a kam se posunula.

Změkčení a otevření

Vám i mně se totiž dělo mnoho změn uvnitř, v oné mnou často popisované neviditelné sféře. Zvyšovala se citlivost na pravdu a na různé manipulace. Začali jsme vnímat, že „něco je jinak“, i když jsme zpočátku nevěděli, že je jinak úplně všechno. Mnoha lidem se začaly objevovat první trhliny vědomí, které umožňovaly přijímat i jiné možnosti a úhly pohledu, které byly dříve nemyslitelné. Kdybychom tuto první fázi přeložili v duchu nového jazyka, tedy jazyka smyslu a obsahu, nikoli slov a vysvětlování, přiřadili bychom jí tento frekvenční charakter: změkčení – otevření – citlivost – rozpad starých rámců.

Do popředí šla tedy intuice, zároveň se rozpadaly staré identity, a abychom nezapomněli, na scéně se rovněž začaly objevovat nové technologie, které začaly přetvářet realitu obrovsky rychlým tempem.

Většina lidí bohužel nezačala tyto nové impulsy začleňovat do svých životů kvůli onomu strachu, neochotě se měnit a tradiční pohodlnosti, a místo otevření se naopak začali ještě víc uzavírat. Začaly se tedy zároveň rozevírat nůžky mezi vědomím lidí, kteří se otevřeli, a těch, kteří se „zabejčili“. Naplno se to ukázalo na začátku druhé fáze změn, která vypukla přesně po sedmi letech od počátku nového kosmického cyklu.

Jestliže první sedmiletku bychom mohli označit jako dobu OTEVŘENÍ, pak ta druhá by se nesla ve znamení úplně jiného tónu. Byla to sedmiletka, která nemůže nést jiný název než sedmiletka KRIZE. Kdybych si chtěl „zapoetovat“, nebál bych se zvolit mnohem vzletnější titulek – Temná noc společnosti. S podtitulem „Teď se ukáže, kdo má vědomí – a kdo jenom ego“.

Všechno to spustil a odkryl, jak víme, onen tajemný covid, který dodnes spousta lidí vnímá pouze v jeho základní, tedy faktické rovině – jedni jako nemoc a smrtelné nebezpečí (budiž jim Země – nebo země? – lehká), druzí jako falešnou hru a podvod tisíciletí. Jen málokdo byl ale schopen či ochoten vidět i hlubší vrstvy a to, co covid představoval ve skutečnosti primárně. Nebyla to jenom obyčejná nemoc, ani pouze nafouknutá bublina. To, čím byl covid především a co signalizoval, bylo něco jiného – byla to psychologická detonace společnosti. A obnažení toho, na jak křehkých základech stojí a že se civilizace psychicky hroutí.

Tato fáze měla obrovský význam, protože poprvé naplno a chirurgicky přesně odhalila stav společnosti a vynesla na světlo i potlačované a ukrývané vrstvy. Nelakovala věci narůžovo ani nezakrývala jako předchozí období, ale ukázala, co v lidech doopravdy je. A kdo si jak stojí. Ne, nemá cenu si nic nalhávat – nebyl to příjemný pohled.   

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu