Šifra nemusí a nepotřebuje být v záři reflektorů, ale bude tou lampou na křižovatce, které si všimne každý, kdo hledá cestu. A až se starý svět definitivně propadne do své vlastní prázdnoty, lži a přetvářky, kam má již dlouhou dobu rázně namířeno, možná mnozí lidé ještě nebudou hned schopni stavět nový. Stane se jim něco podobného, jako se kdysi stalo mně, když jsem poprvé vstupoval do nového myšlenkového světa a rámce. Bylo to někdy v roce 2010, kdy záchvěvy nových vln teprve nesměle ťukaly na dveře. Byly to spíše takové první vlnky. Ale to bych trošku předbíhal. 

Od roku 2004 jsem pracoval, tehdy ještě jako mladý jinoch a vyjukaný studentík, v tradičních médiích hlavního proudu, kde jsem se řekněme „vyučil řemeslu“. Začínal jsem jako jazykový redaktor v týdenní příloze jednoho tehdy významného deníku, kde jsem opravoval písmenka, vymýšlel popisky, hledal vhodnější slova a učesával větičky tak, aby se články dobře četly. 

Moc ale nechybělo, a moje cesta se ubírala jinudy. Ta práce původně nebyla připravená pro mě, ale pro moji spolužačku, s níž jsem studoval český jazyk a literaturu v budově Filozofické fakulty UK na náměstí Jana Palacha. Konkrétně ve 4. patře, kde předloni v prosinci řádil nepříčetný střelec. Ona spolužačka se kamarádila s lektorkou, která na škole vyučovala, a zároveň pracovala v novinách. A když tam zrovna, to jsme byli ve druhém ročníku, sháněli korektora, nabídla to logicky jí. Lucka si ale krátce předtím domluvila hlídání dětí v jedné rodině a vycházelo to zrovna na den, kdy byla v magazínu uzávěrka. A protože jí bylo blbé to rušit, a možná se taky trochu bála, tak paní učitelce z nějakého pro mě neznámého důvodu doporučila ze všech spolužáků zrovna mě. 

Bylo nás tam na bohemistice v ročníku asi sto třicet, a i když jsem se pohyboval ve stejném hloučku jako ona, mohla to nabídnout minimálně deseti dalším lidem, spíš dvaceti. Možná jí to tedy vnukla prozřetelnost, možná se jí zdálo, že se na to hodím nebo že působím seriózně, a tak se neshodí před kamarádkou tím, že jí dohodí nějakého lempla nebo třasořitku. 

Jakmile mě učitelka a redaktorka v jedné osobě oslovila, zda bych o to stál, strašně se to ve mně pralo. Na jedné straně to znělo lákavě, ale představa, že budu mít tak zodpovědnou funkci a každá moje chyba bude na očích a do novin kvůli tomu budou psát rozčilení čtenáři (tehdy ještě lidi noviny četli), mě upřímně děsila. Racionálně jsem to zvážil a říkal si, že nic neumím, nemám žádnou zkušenost a určitě na to nestačím, a tak by bylo rozumnější přenechat to jiným, zkušenějším. Srdce ale i přes ukrutné obavy říkalo: „Nebuď blbej a aspoň to zkus.“ 

Navíc, když jsem si v té době kladl otázku, co bych asi tak chtěl dělat po škole, korektorování, editování nebo psaní v novinách byla jasná volba. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohl dělat něco jiného. Takže kdybych tuhle nabídku nevyužil, studoval bych dalších tři nebo čtyři roky, a pak bych jako sháněl stejnou práci a volal do novin, jestli někoho nehledají?

To nedávalo smysl. Proč bych se později pracně vlamoval do dveří, které se teď samy otevřely? 

Věděl jsem, že bych si to do smrti vyčítal. Takže i když jsem se na to úplně necítil (spíš vůbec) a v Praze jsem se teprve rozkoukával, však jsem byl Vidlák z maloměsta, překvapil jsem sám sebe. A tónem, který nepřipouštěl sebemenší pochybnost, jsem na ni vyhrkl: „No jasně.“ Za týden už jsem mazal na pohovor. 

Nakonec mě nikoli překvapivě přemohla síla okamžiku, a když jsem asi patnáct minut přešlapoval před redakcí, asi třikrát jsem se stihl otočit, že to vzdávám. Jako kdyby mě ale na místě v tu chvíli udržel nějaký silný neviditelný magnet. A hlas, který volal: „Neotáčej se.“ A jako bych věděl, že do té budovy prostě musím vkročit, i kdybych si měl potom měnit plíny. Že když to neudělám, bude to obrovská a nenapravitelná chyba. Bude to zločin proti osudu. 

Ke klidu mi nepřidalo ani to, že z budovy zrovna vycházel Ludvík Vaculík, který do redakce každé pondělí – až do konce života – osobně nosil v aktovce své Poslední slovo. Přesto jsem se ale z posledních duševních sil ztopořil a červený až po konečky vlasů jsem se tichým hlasem na recepci zakuňkal a optal se kudy vede cesta do magazínu.

Měl jsem sice nervy, ale ve zkušebních korekturách se ukázalo, že to asi bude moje parketa. Moje schopnosti byly odmalička výrazně vyšší než sebevědomí, přičemž dost lidí to má úplně obráceně. Jakmile ale přede mě hodili články, zapomněl jsem se bát a pochybovat, ponořil se do textů a jel jsem jako fretka. Ten flek jsem nejen dostal, ale protože jsem byl zvídavý a redakční svět mi učaroval, čtení písmenek mi brzy přestalo stačit a toužil jsem je skládat i do slov a vět. Už od začátku jsem totiž kromě překlepů vždy vnímal obsah i celkové ladění, a četl jsem všechny texty nejen jako korektor, ale i jako dychtivý čtenář. 

Přál jsem si psát stejně jako kolegové, a tak jsem nějakou dobu opravoval písmenka a sem tam si iniciativně střihl nějaký článek, až jsem se postupně vypracoval v horlivého reportéra. Abych to všechno stíhal, nechal jsem ve čtvrtém ročníku s klidem školy. Tedy abych byl upřímný, ono by se to asi i stíhat dalo, ale v té době mi ještě chyběla lepší organizovanost a disciplína a také jsem potřeboval poznat lépe Prahu a její hospodsko-kavárenskou část. 

Věděl jsem už ale, co chci v životě dělat, a cítil jsem, že to, co jsem se ve škole mohl a měl naučit, už umím, a že už to lepší nebude a v životě ji potřebovat nebudu. To bych musel chtít jít učit nebo se mumifikovat ve výzkumném ústavu, a to, když jsem viděl, jak to tam vypadá, jak je to zkostnatělé a jak tam všechno dlouho trvá, bych šel dělat raději hrobníka na Olšany. 

Tím, že jsem dělal v pátečním magazínu, v příloze, nemusel jsem brát drogy ani chlastat jako duha (nikdy jsem nepotkal na jednom místě tolik alkoholiků jako v novinách), a i když to byl taky solidní stres, týdenní rytmus mě naučil aspoň nějaké základní uzávěrkové odolnosti. 

Tahle práce mi umožnila nejen dělat to, co miluji a pro co jsem se zjevně narodil, ale také se potkat s mnoha zajímavými a inspirativními lidmi. S radostí vzpomínám třeba na to, jak jsem tenkrát vyrazil s fotografem do Žďáru nad Sázavou, kde jsem měl udělat rozhovor s tehdejší vycházející superhvězdou českého sportu Martinou Sáblíkovou. Ale nakonec jsem fascinovaně poslouchal příběh jejího trenéra (tedy spíš jsem cítil, že je ještě zajímavější, a tak jsem se ho pořád na něco vyptával; navíc Martině to nevadilo, ta toho stejně moc nenamluví), až z toho vznikl portrét Petra Nováka. Myslím, že o něm už nikdo nikdy tak hezky nenapsal, jako já v článku s poetickým názvem Dívka v rukou alchymisty. 

Mám totiž jednu takovou nepříjemnou a do dnešní doby se nehodící vlastnost. Když něčemu nevěřím, nemůžu to dělat ani za to „kopat“. Zaseknu se a nejde to.

Když jsem ho později potkal na nějaké akci nebo tiskovce či co to bylo, poznal jsem to na něm. Nemluvili jsme o tom, ale věděl, že ten článek pro něj byl zaslouženou odměnou a měl radost, že byly jeho zásluhy nejen viděny, ale také doceněny a úžasným způsobem vyzdvihnuty. Už tehdy jsem měl slabost pro lidi, kteří si jdou vlastní cestou a nepřestanou v ni věřit ani ve chvílích, kdy je ostatní považují za snílky či blázny. A i z takových příběhů jsem čerpal sílu. 

Jednou jsme pro změnu vyrazili až do Valašského Meziříčí, za nesmělou a tehdy ještě nepříliš známou dívkou, která se za boha nechtěla nechat fotit na titulní stranu. Obzvlášť když jí domluvená externí vizážistka, kterou jsme nabrali cestou v Brně, nutila čelenku a svítivý obleček ve stylu barové tanečnice. A hlavně poté, co se zjistilo, že se vizážistka zřejmě již před cestou sjela koňskou dávkou Tramalu, tedy známého a jako kráva silného opioidu. 

Když jsme přišli do šatny, vyšlo najevo, že se ta bláznivá paní nervozitu u devatenáctileté introvertky, jež se poprvé fotila do celostátních novin, pokusila „překonat“ a náladu jí „vylepšit“ stejným způsobem jako u sebe. A kdybychom tam nenakoukli včas, ta protřelá feťačka by zabila Markétu Irglovou, která měla již za pár měsíců dostat jako první Češka v historii filmového Oscara za titulní píseň Falling Slowly k filmu Once. Její tatínek nás chtěl tehdy okamžitě vyhodit, a rozmyslel si to až poté, co pochopil, že za tohle jsem opravdu nemohl a hanbou bych se propadl až do západního Německa. 

Poté, co článek vyšel a sklidil obrovský úspěch, protože ještě prakticky neznámou dívku stylově uvedl na scénu, a poté, co mě pan Irgl pozval na pražskou premiéru filmu Once, mi přiznal, že nás tehdy nevykopl jenom kvůli tomu, co ze mě vyzařovalo, a jak jsem na něj zapůsobil jako člověk. Že nějak cítil, že by to byla chyba, a že by byla škoda ten článek nenapsat. A že jsem vypadal jinak než ostatní novináři. Už tehdy jsem to bral jako poklonu. A to jsem o novinářích ještě ani zdaleka nevěděl, co vím teď. 

Mladý a naivní 

Měl jsem tehdy jedno obrovské štěstí. Tím, jak jsem byl naivní a netušil, jak to funguje, ani ve snu mě nenapadlo, že by to, co se v novinách, kde pracuji, píše, mohlo být ve skutečnosti jinak. 

Jednak jsem pracoval v týdenní příloze, jak už jsem říkal, která se nesla v odlehčenější formě a věnovala se spíše společenským tématům a fenoménům, nikoli přímo politice. Takže jsem se učil řemeslu, ale nebyl jsem od začátku ideologicky indoktrinován natolik, aby mi z této sociální bubliny, dnes se jí říká pražská kavárna, koukaly jenom nohy. A aby mě to otrávilo a znechutilo. 

Kdybych se nenaučil, jak se má ta práce dělat správně (teď myslím technicky), nenaučil se práci s programy, ve kterých se „lámou“ texty, zásadám tvorby titulků, podtitulků či popisek, ale i struktury a tvorby textů, nemohl bych dnes dělat Šifru. A už vůbec ne v takové kvalitě a sám. A hlavně bych nikdy nic nepochopil. 

Druhý důležitý faktor, který mě tam udržel dostatečně dlouho na to, abych si osvojil potřebné dovednosti, které se mi teď tak hodí, bylo to, že jsem si jako mladý naiva a důvěřivec (nebylo mi ani pětadvacet) nedokázal představit, že by tamější redaktoři, a mezi nimi i známá žurnalistická jména, mohli k práci přistupovat jinak než já. A protože jsem to nevěděl, tak jsem k nim vzhlížel, a o to víc mě to bavilo. 

Mám totiž jednu takovou nepříjemnou a do dnešní doby se nehodící vlastnost. Když něčemu nevěřím, nemůžu to dělat ani za to „kopat“. Zaseknu se a nejde to. Neumím to dělat špatně. A proto buď něco dělám pořádně, nebo to raději nedělám vůbec. 

‍