Jelikož se tehdy liberalismus teprve rozjížděl a nikdo ještě pořádně nevěděl, co jsou liberálové vlastně zač, čeho všeho jsou schopni, kam až jsou ochotni zajít a že se z nich za další dvě dekády postupně vyklubou zakuklení nacisté, hrdě jsem nesl liberální prapor a kopal za ten správný demokratický tým.
Rozdíl byl v tom, že já myslel slova jako svoboda, demokracie, humanismus či lidská práva vážně, a netušil jsem, že pro ně znamenají jen nástroj k ovládnutí veřejného prostoru či potvrzení společenského statusu. A taky základní premisu dotační politiky. Jinými slovy, mně šlo o obsah a vznešené ideály, jim o formu a naleštěné floskule. A o prachy.
Já říkal to, čemu jsem věřil, a hlavně věřit chtěl, a oni to, co dobře zní a co jim zajistí dobré bydlo a pořeší splátky hypoték. Teď to popisuji obecně a samozřejmě neházím všechny do jednoho pytle (a ani nikoho nesoudím), protože v redakci seděl třeba i Daniel Kaiser.
Jak jsem ale postupně víc viděl a věděl, začalo to na sebe trochu narážet a v mém „mediálním“ světě se objevovaly první trhliny a rozpory. I když jsem se ale trochu vzdaloval a moje nadšení střízlivělo, ještě nějakou chvíli se to „dalo“. A když jsem přešel koncem první dekády tohoto století do jiného časopisu, měsíčníku, jeho rytmus mi vyhovoval ještě víc než u týdeníku. Měl jsem dost času promýšlet témata víc do hloubky a začal jsem kromě reportáží či portrétů zajímavých lidí psát i eseje, u kterých jsem mohl víc přemýšlet.
A pak to přišlo. Pamatuji si na ten „iniciační“ moment docela dobře. Psal jsem tehdy zrovna esej o pozadí finanční krize. Protože mi pořád vrtalo hlavou, že média najednou začala psát a mluvit o tom, že krize skončila. Jak mohla krize, která vznikla předlužením, skončit a být vyřešena tím, že se svět ještě víc předlužil?
Při psaní jsem se dostal až k pozadí vzniku Federálního rezervního systému, který se celou dobu tváří a vystupuje jako americká centrální banka. Ve skutečnosti je to ale soukromý bankovní kartel, po jehož vzniku se americká vláda vzdala práva na emitování dolaru a veškeré nástroje měnové politiky přešly pod něj. Všechno jsem poctivě ověřil, spoustu toho přečetl, probral to z mnoha různých úhlů a zjistil jsem, že to není žádná konspirační teorie ani dezinformace, jak by se dnes módně řeklo, ale fakt a tvrdá realita. Kromě mě to ale vůbec nikoho nezajímalo.
Kdyby to nešlo postupně a tvrdá realita prošla skrze naše filtry příliš rychle, ošklivá pravda by nás mohla paralyzovat. Proto člověk dostává naloženo jen tolik, kolik může unést.
Ne že by mi ostatní nevěřili, myslím, že to ani nezkoumali. Že jim to prostě bylo úplně u p*dele. Pro ně bylo důležité jen to, jestli budou moct ve svých životech stejným způsobem dál. Bez ohledu na to, jestli je to rozumné či udržitelné. Žádné poučení z krize a toho, co všechno se může stát a kam to jednou povede, žádné memento, žádná katarze z „nečekaného“ návratu. Spíš „udělejte to a nějak zařiďte, ať nemusíme nic měnit a můžeme ve stejném duchu pokračovat dál“. Jen houšť a větší kapky.
Jak říkával můj strýc, když se pokoušel mluvit česky a jako Němec, který měl v dílně srovnané všechny šroubky od nejmenšího k největšímu, nebyl spokojený s mojí slovanskou rozevlátostí: „Milan, šecko jedno, šecko jeeedno!“
Důležité ale bylo, že tohle mi teda na rozdíl od ostatních jedno nebylo. Ne snad proto, že bych se bál nebo chtěl měnit svět. Spíš jsem chtěl vědět, jak to vlastně všechno funguje. Tahle informace byla takzvaným gamechangerem, zlomovým bodem, který zajistil, že už nebylo nic jako dřív.
Nelson a David
Během rešerší jsem náááhodou narazil i na to, že se po členech jedné z bankéřských dynastií, které Fed založily v roce 1913 na konspirativní schůzce na ostrově Jekyll Island, jmenovaly i 11. září 2001 zřícené budovy Světového obchodního centra v New Yorku. Ikonickým věžím se říkalo Dvojčata podle bratrů Nelsona a Davida Rockefellerových, kteří stáli za jejich zbudováním.
No a když už jsem byl v tom, nějaký ošklivý konspirační teoretik kdesi v hlubinách internetu mluvil o tom, že ty baráky, které měly spadnout v důsledku nárazu letadel, jak tvrdila všechna média včetně těch, kde jsem pracoval, nespadly jen tak samy od sebe, ale někdo jim k tomu dost ochotně pomohl.
No nebylo mi z toho dobře, co vám budu povídat. Byl jsem v šoku. Tedy ne z toho, že o tom někdo mluví, konspirační teorie na toto téma vznikaly od samého počátku a alternativní verze existovaly již tehdy úplně na všechno. V šoku jsem byl z něčeho úplně jiného – z toho, že jsem se to nedozvěděl mnohem dřív, přesto (nebo proto?), že jsem pracoval v novinách.
Do té doby, když mi jeden rebelský kamarád a někdejší spolužák z gymplu tvrdil, ať se podívám na videa či dokumentární snímky k 11. září 2001, které ukazují, že se to nemohlo stát tak, jak média a Američani tvrdí, jsem ho odbýval s tím, že je to blbost.
Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.
Kdyby to nešlo postupně a tvrdá realita prošla skrze naše filtry příliš rychle, ošklivá pravda by nás mohla paralyzovat. Proto člověk dostává naloženo jen tolik, kolik může unést.
Že kdyby to byla pravda, už by se to dávno vědělo. A ctihodní novináři, včetně mých kolegů ze zahraničních rubrik, by o jakýchkoli nesrovnalostech dávno psali. On se mi jenom smál a říkal: „Ty vole, a jak vysvětlíš pád budovy WTC č. 7?“
Jenže já ho v tu chvíli neposlouchal. Nebo spíš neslyšel. Kdybych toho byl schopen a podíval se na to, co mi říkal, věděl bych, že má pravdu. Že po nárazu dvou letadel nemůžou spadnout tři mrakodrapy, ani kdyby to tvrdila CNN s BBC dohromady a zpívala jim k tomu Rihanna. A pochopil bych to již o pár let dřív. Jenže já zpočátku vlastně ani netušil, že nějaká WTC č. 7 spadla; mluvilo se o ní tak nějak mimochodem, jako by nebyla důležitá, a člověk si tu absurditu vůbec neuvědomil.
To, jakým směrem se člověk zrovna ubírá, jestli duševně i lidsky roste, nebo upadá, se v každičkém okamžiku a v každé situaci řídí naším rozhodnutím.
Až později jsem si uvědomil, že celý háček, ale možná i štěstí je v tom, že člověk dostává naloženo jen tolik, kolik může v danou chvíli unést a kolik zrovna potřebuje. Či spíš obráceně – nikdo nedostane na svá bedra naloženo víc, než může v danou chvíli unést. Anebo více, nežli kolik v danou chvíli potřebuje k tomu, aby se probudil nebo někam posunul.
Kdyby to nešlo postupně a tvrdá realita prošla skrze naše filtry příliš rychle, ošklivá pravda by nás mohla úplně paralyzovat. Jeden můj vzácný přítel, který měl dar i sílu vidět i věci, které jiní nevidí, a od kterého jsem se mnoho naučil, včetně toho, jakým směrem se dívat, abych viděl, mi jednou řekl: „Kdybys viděl realitu celou i to, co se tady na Zemi děje v té nehmotné sféře, v tu ránu bys zešedivěl a vezli by tě rovnou k Chocholouškovi.“
Navíc každý člověk je jiný, a k čemu někomu stačí jenom naťuknutí a jemné postrčení, jiného neprobere ani tvrdé fackování. Filtrem toho, co je člověk schopen a ochoten pojmout a přijmout, je přitom úroveň jeho vlastního vědomí. A ta roste nebo klesá podle toho, jak člověk žije, čemu se věnuje, jaké má hodnoty, zda na sobě pracuje a je otevřen novým věcem či chápe souvislosti, zda je tvrdý materialista, nebo naslouchá i volání své duše, jestli se chce učit, nebo se utápí v požitcích, laská si své ego a hraje si na něco, čím není. A taky zda je ochoten poučit se z vlastních chyb a posunout se dál, nebo se točit v kruhu a stejné chyby opakovat stále dokola. Zkrátka jakým směrem se zrovna ubírá, jestli duševně i lidsky roste, nebo upadá. A to se v každém okamžiku řídí naším rozhodnutím.
Záhadné případy
Protože „každým zločinem, každou laskavostí utváříme budoucnost“, jak píše David Mitchell v kultovním románu Atlas mraků, podle kterého sourozenci Wachowští natočili neméně zdařilý film. (Jestli jste ho neviděli, tak to doporučuji rychle napravit. A jestli jste ho viděli, tak doporučuji podívat se ještě aspoň jednou nebo dvakrát, protože má tolik vrstev, že vám budou odhalovat postupně.) „Naše životy a naše rozhodnutí jsou jako kvantové trajektorie. Dají se chápat jako časové úseky a konec každého úseku, každá křižovatka nabízí možnosti nových směrů. Včera směřoval můj život jedním směrem, dnes má směr zcela jiný. Včera jsem věřil, že nikdy neudělám, co jsem udělal dnes,“ píše David Mitchell.
Kdo nechce, toho neprobudí a neposune nic. Někdo se prostě rozhodne setrvat ve svých iluzích až do poslední možné chvíle. I kdyby mu osud házel do cesty jedno znamení za druhým, i kdyby se jemu i kolem něj dělo cokoli. Jako tažný kůň – klapky na očích a zabírat. Ani ten nejnatvrdlejší a nejzatvrzelejší kverulant ale neví, že jednou bude muset povolit a jednou stejně pochopí, že se mýlil. Nakonec to totiž budou stejně muset pochopit všichni. Ten zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že když to pochopíme včas, můžeme s tím ještě něco udělat. Ale pokud budeme před realitou zavírat oči a volání své duše ignorovat příliš dlouho, může se stát, že to pochopíme až na smrtelné posteli. A ve chvíli, kdy se otočíme a odhodíme vše, co není důležité, tedy věci, které si odtud neodneseme a nemůžeme vzít s sebou, spatříme tu děsivou prázdnotu. A tehdy pochopíme, že jsme prohráli, protože už nemáme čas to změnit. A na druhý břeh odejdeme právě s tím vědomím ztraceného času. Dobře tento moment prozření umírajícího popsal Antoine de Saint-Exupéry ve své úžasné Citadele: „Zbytečné je všechno, co mu kdy patřilo, co zdobilo, živilo, oslavovalo to zpola cizí tělo, z něhož už je jen jakési domovní příslušenství, něco jako osel přivázaný ke kůlu. V tu chvíli nastává agónie, a to už se vědomí jen kolébá, jak je střídavě vyprazdňují a zase naplňují vlny paměti. Odcházejí a přicházejí jako odliv a příliv a odnášejí a zase přinášejí veškerou zásobu obrazů, ulity vzpomínek, mušle znějící veškerými kdy zaslechnutými hlasy. Zvednou se, zalijí poznovu srdeční řasy a všechny city zase ožijí. Ale obratník už chystá rozhodující odliv…“ A právě v tomhle okamžiku se láme chleba.
Lidi si myslí, že nejdůležitější je to, co se děje tady, v hmotném světě na planetě Zemi. Ale vůbec si neuvědomují, že to, co vytvoří či nevytvoří, pochopí či nepochopí, udělají či neudělají, uzdraví či neuzdraví, vyřeší či nevyřeší, zpracují či nezpracují nebo zvládnou či nezvládnou, si s sebou duše odnáší dál, do nehmotné sféry. A sakra tedy záleží na tom, v jakém stavu odejde. A i když se třeba ještě někdy vrátí, aby to napravila, jako zpívá Šaman rockové skupiny Kabát („Kolikrát se ještě vrátím, abych žil, a co jsem nezvlád‘, napravil; chtěl bych to spláchnout jednou rád“), musí to stihnout ještě předtím, než ta duše shnije natolik, že plamínek jejího světla definitivně zhasne. A strhne jim tam dole váhu jako Dorota Máchalová, neb skončí v Dantově pekle, odkud není návratu a kde je psáno: „Ty, který vcházíš, zanech všech nadějí.“ (V moderním překladu Božské komedie od Vladimíra Mikeše stojí: „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.“)
Nádherně to popsala i hlavní postava zajímavého a na české poměry velmi zdařilého a inteligentního mysteriózního seriálu Záhadné případy, který vytvořila televize Nova, resp., její streamovací služba Oneplay. Miroslav Donutil tu hraje léčitele Jaroslava, jenž rozumí lidem, jejich potřebám, ale i věcem a souvislostem mimo jejich chápání. Jeho schopnosti mu pomáhají i v odhalování starých tajemství – ať už jde o milovanou osobu, která se i po své smrti snaží zůstat se svými blízkými, rodinu pronásledovanou krutou chybou z minulosti nebo starý dům, který nese prokletí.
V jednom díle s názvem Onlinegeist se matka mrtvého syna pana Jaroslava ptá: „Vy věříte, že existuje místo, kde jednou všichni skončíme? Kde se znovu potkáme?“ Jaroslav jí odpoví: „Nevěřím, vím to. Jen to místo není tak černobílé, jak si většina lidí myslí. Křivdy ani výčitky se smrtí nekončí. To, co nestihneme vyřešit za života, si neseme s sebou dál, jako břemeno. Ať už se tomu místu, kde s tím břemenem skončíme, rozhodneme říkat jakkoli, je jen na nás, jestli z tohoto světa odejdeme smířeni sami se sebou, vyrovnáni se světem, s lidmi, které jsme milovali…“
Ten největší rozdíl je zkrátka v tom, že zatímco tedy ještě můžeme všechno změnit, v jiné sféře už nezměníme nic. Tam už je všechno dané. Jsme jenom tím, čím jsme se stali tady. A proto bychom se tady měli co nejvíc snažit, abychom se tam měli dobře. Protože všichni sice jednou umřeme, ale přesto každého čeká úplně jiný osud.
