Úplně nejlíp mi vždycky bylo – nikterak překvapivě – ve chvílích, kdy jsem psal a tvořil. A to proto, že v těch chvílích hlubokého soustředění a flow jsem se dokázal skrze duši připojovat ke Zdroji, nebo jak já říkám k Proudu. Zpočátku jej jen slabě slyšet a cítit, později, když jsem čistil svoje „přijímače“, se jím nechat nést. A nakonec se ladit tak, abych se k tomuto poli vždy „externě“ nemusel připojovat, ale vstoupil do něj a stal se jeho součástí. Kdy texty už nevznikají jako záznam a „čtení“ toho, co v tom poli je, ale proudí přímo z něj a skrze mě jen protékají. Psaní jako takové od té doby pro mě není tak náročné jednoduše proto, že už nepíšu ze sebe a informace netahám odněkud „z paty“, ale nechávám Proud, aby psal skrze mne. Snažím se ho tak „jen“ co nejlépe slyšet, vnímat a cítit. Je to dost veliký rozdíl. Těžší je tedy se udržet dostatečně „vysoko“, tedy ve stavu, který to umožňuje, protože pak už to jde snáze a není to tak únavné. Z toho potom vyplývá, že ani fáze, kdy je člověk „dole“, nemusí být tak náročná a dlouhá.

Jinými slovy, víc času jsem v klidu a stabilní, oproti dřívějšku, kdy člověka „připojování“ stálo víc sil, a tudíž byl potom více unavený a vyčerpaný. Bylo to víc nahoru a dolů. Dostal jsem se do proudu, flow, a něco vytvořil. Někdy to šlo snáze, jindy jsem to musel „rvát“ více silou. To mě potom unavilo, a když jsem byl třeba po pár měsících unavený už hodně, tak jsem zase narazil na zem. A takhle to šlo měsíce a měsíce, roky a roky.

Viděl jsem velký rozdíl mezi tím, jak vypadá svět z nadhledu a při nesení Proudem, a jak se jeví ve chvíli, když se tělo a mysl unaví a kanály se uzavřou. Ale nevěděl jsem, proč se to děje, kdy se to děje, čím přesně se to řídí ani co to znamená. Ale co bylo nejhorší, oba ty důvěrně známé stavy jsem bral stejně vážně a nedělal mezi nimi rozdíl. A to byla ta chyba, která mě brzdila nejvíc a která mi dlouho bránila odlišit pocity od reality.

No jo, ale jak tedy poznám, co je skutečné? Jestli bylo reálné to, kdy vše hladce plynulo, viděl jsem věci jasně, byl klidný a rozuměl souvislostem, okolnostem, událostem a viděl vše jakoby z výšky; anebo to druhé, kdy se zdá najednou celý svět šedivý, až černý, věci nedávají smysl, ve vzduchu je cítit tíha kolektivního pole a najednou se zdá, že stojí všechno za houby a nevede z toho žádné východisko? Odpovím si šalamounsky – skutečné je oboje, ale každé se nachází v úplně jiné rovině a má k realitě odlišný vztah a pochází odjinud. A právě mezi těmi rovinami je třeba důsledně rozlišovat, protože ne všemu lze přikládat stejnou váhu.

Ačkoli jsem se cítil mizerně a všechno na mě dolehlo, neudělal jsem tentokrát tu chybu, že bych se svými pocity řídil. Naopak, přijal jsem je a vnímal, ale jinak si jich nevšímal. 

Když jsem psal poslední dvě čísla loňského roku, Jak se tvoří realita a Cesta domů, cítil jsem se výborně. Všechno dávalo smysl, viděl jsem směr, věděl jsem, co mám kdy dělat a nedělat, kdy tvořit a kdy odpočívat, kdy jít spát i kdy se „kousnout“, a cítil jsem něco, čemu se říká stabilita. Žádné kolísání, žádné náhodné či dočasné vstupování do „nového“ pole – tento stabilní stav byl základním výchozím bodem.

Jenže ke konci jsem musel své přirozené tempo zrychlit a rytmus narušit, protože bylo třeba prosincovou Šifru dokončit zhruba o týden dřív oproti normálu, aby mohla být vytištěna a distribuována před všemi těmi vánočními večírky a dny, kdy už se ve firmách nepracuje. Takže ve chvíli, kdy bych si dal pauzu a šel se projít nebo změnil činnost, musel jsem psát. A protože nešlo jen o to zaplnit stránky a nějak to dotlačit do cíle, ale bylo důležité, aby kvalita neklesla ani o milimetr, musel jsem se i víc soustředit. Nemohl jsem to nijak ovlivnit ani si určit svůj rytmus – prostě bylo nutné udělat vše, co bylo třeba, a nijak o tom nespekulovat. 

V podstatě jsem tak obě závěrečná čísla roku vytvořil na jeden zátah. Uzávěrka a zlom, doladění textů, grafiky, korektur a posílání do tisku je náročné vždycky, takže s pouzávěrkovou únavou se počítá, je to normální stav. Tentokrát byl ale ještě zesílený tím, že se potkalo víc věcí najednou: únava, prosinec a těžké společenské pole, zodpovědnost za výsledek, a do toho ještě administrativní záležitosti, jako je jednání o cenách distribuce na příští rok. Neboť jak je v Česku poslední roky v módě, je to vítaná příležitost pro zdražování – důvod se najde vždycky.

Všechno jsem to zvládl, dokonce bych řekl, že lépe než kdykoli předtím. A ještě v den, kdy jsem posílal Šifru do tisku, jsem se cítil lehký jako peříčko. Říkal jsem si „paráda, levou zadní“. Jenže druhý den přišel obrovský sešup a cítil jsem se najednou prázdný, smutný a plný pochybností o tom, co a proč vlastně dělám. Má to vůbec smysl?

Hlavou běhaly různé hloupé myšlenky a můj systém ovládla nečekaně silná úzkost. Ale protože jsem už věděl, že se v tom nemám šťourat, že to nic dobrého nepřinese, a věděl jsem i to, že mám před sebou pár dní volna a nemusím teď dělat nic ani se o ničem rozhodovat nebo se ladit na psaní, nechal jsem to prostě být. A nejen to – začal jsem tu situaci analyzovat a rozhodl se přijít na kloub tomu a přesně popsat, co se vlastně stalo.

A šlo to lépe, než jsem čekal, protože jsem ty nepříjemné pocity a myšlenky sledoval jako pozorovatel a analytik, ale dokázal jsem do nich nespadnout a nezabřednout, protože v tu chvíli bych se s nimi ztotožnil a začal vidět svět jejich optikou. Už jsem měl ale dost sebevědomí a zkušeností na to, abych to neudělal a pochopil, že tento stav není zprávou o realitě, ale informací. Informací o tom, že jde o fyziologickou a psychologickou reakci na dlouhodobý tah na branku a obrovský výkon.

Jako když sportovec doběhne maraton. Jenže zatímco když nás bolí tělo po sportu, nedivíme se tomu, s psychickou únavou a jejími projevy obvykle neumíme zacházet a tolik si to nespojíme. Když totiž dělá hlava rotyku, máme tendenci to, co produkuje, vnímat jako realitu, nikoli jen jako projev nějakého momentálního stavu. A většinou to vůbec nedokážeme odlišit, a proto se točíme jako nudle v bandasce. Když se cítíme dobře, svět se zdá růžový, a když je nám špatně, myslíme si, že brzy skončí. Nic mezi tím. Ale věřit mozku a jeho závěrům by bylo podobně nemoudré jako věřit například politikům. Ti taky melou jenom to, co se jim zrovna hodí, a pravdu řeknou obvykle jen tehdy, když se spletou.

Černé a černější

Ačkoli jsem se cítil mizerně a všechno na mě dolehlo, neudělal jsem tentokrát tu chybu, že bych se svými pocity řídil. Naopak, přijal jsem je a vnímal, ale jinak si jich nevšímal. A to mi umožnilo pochopit, že ten pocit „jsem dole“ není žádná zpráva o realitě, jak se mnohdy mylně domníváme, ani žádná analýza světa, ale pouze aktuální stav mého přetíženého nervového systému.

Po uzávěrce mi totiž klesla hladina adrenalinu a dopaminu, a tělo si „sedlo“. Hlava začala dohánět všechny myšlenky a obavy, které jsem během práce důsledně držel stranou. A opožděně se ozvaly i emoce. A jako bych se lekl toho, co všechno jsem dokázal zvládnout, a zpětně nevěřil tomu, že je něco takového možné. A nevěřil ani tomu, že to někdy dokážu zopakovat. Takže to, že jsem viděl najednou věci černěji, neznamená, že by byly černější. Ale znamená to, že jsem byl vyčerpaný. Nejdůležitější pravidlo v takových chvílích zní: nikdy nevěř svým myšlenkám, když je tělo unavené. A už vůbec nečiň nějaké závěry, plány nebo rozhodnutí.

Druhý důležitý poznatek v takové chvíli byl takový, že i když vnímám tíhu těžkého a hustého prosincového kolektivního pole, musím si uvědomit, že to, co cítím, není moje. Hned to upřesním. Prosinec je pro spoustu lidí finančně vyčerpávající, emocionálně náročný, plný očekávání, která se nenaplní, plný bilancování. Když je někdo citlivý, a to já jsem (někdy bohužel a jindy bohudík), tak to prostě nasává. Obzvláště ve chvílích, kdy je sám oslabený. A tak není divu, že mu z toho za krk dosedne úzkost. A tak jsem prostě jen chodil na procházky, nepřetěžoval hlavu myšlením ani žádnými rozhodnutími, a čekal, až se mi „vrátí“ energie. Tohle nebyl útěk, ale regulace.

A třetí důležitý krok v takové chvíli byl držet směr a klid, a hlavně nepanikařit. Protože směr a klid je důležité držet i ve chvílích, kdy se člověk necítí silný. Klid není žádná euforie ani radost. Klid znamená, že člověk neudělá hloupý pohyb, nezačne rušit či měnit něco, co má smysl, ani se nezačne trestat myšlenkami a pochybnostmi. Protože to, že člověk v danou chvíli nevnímá optimismus, neznamená, že je mimo cestu. A to nejhorší, co by člověk ve slabších okamžicích mohl udělat, je zradit vlastní směr kvůli strachu z budoucnosti, která ještě nenastala.

Protože když je člověk „nahoře“ (a pro každého je to nahoře různě vysoko), nervový systém je regulovaný, tělo je v bezpečí, mozek má kapacitu důvěry, vidí širší souvislosti, uchovává si větší nadhled. A já si třeba pamatuji, že jsem se z těžkých míst dostal. Jakmile jsme ale „dole“, nervový systém je přetížený, tělo cítí ohrožení, mozek se stáhne do kontroly, mysl hledá jistoty a důvěra se fyziologicky vypne. To není selhání víry a důvěry, to je biologie.

Důležité je rovněž nesnažit se to ovládat nebo zarazit, protože to vypnout ani nejde. Ani se nepouštět do žádných velkých věcí, ale dělat jen malé krůčky, které člověk v dané chvíli zvládne a které mu pomohou udržet směr. O nic víc v tu chvíli ani nejde. Jak zpívá skupina Kabát: „Cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever.“ 

Když jsem tak čekal, až se tělo, přes které proudilo dlouhodobě obrovské množství energie a které muselo podávat vrcholové výkony, zotaví, došlo mi, že těžká nebyla pouze dvě poslední čísla, ale extrémně náročný byl celý minulý rok. A teď nemyslím pouze pro mě, ale obecně, pro celé lidstvo, které se octlo na přelomu dvou kosmických cyklů a prochází náročným přechodem. A to včetně těch, kteří o tom nemají ani tušení. V tu chvíli jsem si uvědomil, že by bylo vlastně nepřirozené, kdyby nějaký takový propad nepřišel.

Pokud bych po tom všem, co jsme loni prožili, necítil pokles a únavu, bylo by to spíš varovné a nebezpečné., protože by to znamenalo popření únavy, odpojení od těla či jízdu na setrvačník. Tenhle „propad“ byl naopak důkazem kontaktu s realitou. Proto by bylo kontraproduktivní a sebemrskačské považovat to za slabost, chybu, selhání či ztrátu směru. Tělo, hlava a nervový systém si jen řekly o pauzu ve chvíli, kdy byla práce za loňský rok hotova a mohly si to konečně dovolit.

Nejde tedy o žádnou krizi či špatnou věc, ale o přirozený cyklus. Z takového stavu se nejde dostat hlavou, nejde to vymyslet, přetlačit, přepočítat ani „správně nastavit mysl“ a překonat to silou a vůlí. Jde to jen odpočinkem, změnou prostředí a nějakým výletem či několikadenním pobytem někde mimo domov, návratem do těla a odstupem.

Snažit se to přetlačit silou by bylo proti realitě, a kdyby člověk v takových chvílích tlačil výkon, nutil se do optimismu, snažil se „to nějak vymyslet“ nebo si vyčítal slabost, šel by proti sobě i přirozenému cyklu. A to by nás stálo víc než samotná únava. Takže nejlepší je nechat to prostě být a zpomalit. 

Člověk se nemusí cítit vždycky silný, mít jistotu ani neustálou radost. To jediné, co musí, je jít pořád dál. Ne jet na krev, ignorovat tělo nebo se nutit do výkonu, ale udělat dnes vždy jen to, co je možné, i kdyby to bylo málo. A udělat to stejným způsobem, jako když je mu dobře. Abychom neměnili směr jen proto, že je nám chvilku hůř. Klidná vytrvalost je totiž víc než náhlé záblesky, chvilková vzplanutí, snahy o rychlá řešení nebo předstírání, že jsme vždycky silní, ačkoli to není pravda. 

‍