Situací, kdy jsou Češi bruselštější než Brusel, už jsme zažili mnoho. Existuje pro to dokonce odborný termín – gold plating. To by se dalo přeložit jako „zlaté obložení“. V evropském právu se tím myslí situace, kdy nějaký členský stát převezme evropskou směrnici nebo požadavek a udělá ho ještě přísnější, než je nutné. Jde tedy o nežádoucí rozšiřování obsahu směrnic při jejich implementaci do národního práva. Místo prostého převzetí pravidla se přidají další povinnosti, které EU vůbec nepožadovala. Výsledek je, že lidé nadávají na Brusel, ale ve skutečnosti to přehnal nějaký domácí úřad či zákonodárci.

Když se téma řešilo například v roce 2013 v jednom z článků na serveru euractiv.cz, jenž se zabývá právě různými euroagendami s přesahem do českého prostředí, vyjadřovalo se k tomu ministerstvo průmyslu a obchodu. To za tím vidělo „snahu navrhovatelů právních předpisů, ale i jejich schvalovatelů, rozšířit okruh povinností, a to například na základě negativních kontrolních výsledků v regulované oblasti, nebo z důvodu aplikace normy na specifické národní podmínky, které nejsou směrnicí zohledněny“. A také „požadavky některých dotčených nebo zájmových skupin“. Neboli kdekdo si chce přihřát svoji polívčičku, úředník i lobbista.

Potvrdil to i senátor Miroslav Krejča, který tehdy vedl senátní Výbor pro záležitosti Evropské unie. Tento výbor je spolu s Výborem pro EU při Úřadu vlády a Výborem pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny součástí trojice úřadů, jež se evropskou agendou zabývají. „Spíš než prosazení nějakých ,vnitrostátních záměrů‘ bych za gold platingem viděl úplně obyčejný lobbing, jak na nějaký ,nosič‘, obvykle legislativního rázu, navěsit něco, na čem má někdo osobní, především ekonomický zájem,“ nechal se slyšet senátor s tím, že se tak běžně děje i „u standardních legislativních předloh především ve fázi zpracování vládního návrhu a jeho projednávání ve sněmovně“.

Na tom by nebylo až tak nic divného. Nejdřív to „zprasí“ v Bruselu, kde do předpisů a směrnic promlouvají lobbisté nadnárodních korporací či průmyslových odvětví. Pak se to již „zprasené“ dostane k nám, kde se to má začlenit do tuzemské legislativy. A na to se vrhnou lobbisté a zájmové skupiny domácí, kteří to „zprasí“ ještě víc. A když lidi nadávají, co je to zase za blbost a šikanu, svede se to celé na „ošklivý Brusel“.

V prosinci se gold plating řešil na velmi zajímavé odborné konferenci, kterou uspořádali europoslanec Jan Farský a Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Jejím hlavním tématem bylo to, že mnoho přehnaných povinností Česko svým občanům a podnikatelům přidává samo, neboť v Praze evropské právo bobtná do mnohem většího byrokratického molochu, než jak to původně navrhly evropské instituce. Zaznělo tam i pár pozoruhodných příkladů z „praxe“.

Trenýrky před brodem

Advokátka Nikola Turková vysvětlovala, jak se české zákony zbytečně nafukují, kdy stát otevře a změní celý zákon kvůli transpozici směrnice, ale přilepí tam vlastní nápady, jež nemají s EU nic společného. Třeba novela zákoníku práce z roku 2024 měla zavést evropskou směrnici o work-life balance. Ministerstvo práce do ní ale přidalo český vynález – novou úpravu práce z domova. Ta přitom nereaguje na směrnici, ale na domácí poptávku z doby covidu.

Podobně dopadl i zákon o kybernetické bezpečnosti. Ten měl do českého práva převést směrnici NIS2. Jenže Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) do něj přidal kontroly dodavatelských řetězců. Takže povinnosti, které platí pro velké a strategicky významné podniky, tím propadávají i na jejich dodavatele, mezi nimiž jsou i malé a střední firmy, které nemají na takovou agendu aparát ani finance. Takových vlezdobruselových příkladů jsou přitom desítky.

Asi nejikoničtější byl případ takzvaného GDPR z roku 2016, kdy nikdo nevěděl, co to znamená, ale všichni Češi implementovali, až se z nich kouřilo. A zatímco Evropská unie chtěla ochranu dat, my jsme chtěli paralyzovat školky. EU přitom zavedla GDPR jen jako obecný rámec. V Česku se ale zvedla obrovská hysterie, která vedla k tomu, že se školy či školky bály zveřejnit fotku dítěte na nástěnce, obce přestávaly zveřejňovat zápisy a všichni podepisovali papíry, kterým nikdo nerozuměl. A místo ochrany soukromí vznikl kult zbytečných formulářů. Takového času a peněz to stálo, pokutami se vyhrožovalo… A dnes, vzpomene si na to ještě někdo?

Jeden z přítomných analytiků pak vysvětlil, že kromě toho, že to zbytečně zvyšuje byrokratickou zátěž, má to všechno i zřetelné a měřitelné ekonomické dopady. „Pokud jeden členský stát nahrne na adresáty norem více povinností než jiný, dochází k nerovnostem na jednotném trhu. To má vliv na konkurenceschopnost firem.“ Nemluvě o tom, že si firmy vyšší náklady způsobené regulací často promítnou do cen pro zákazníky.

Ze všeho nejzajímavější přitom bylo zdůvodnění, proč se to děje. „Máme pocit, že snahou úředníků je být přísnější, než vyžaduje evropská směrnice. Převažuje strach, že by jim Komise mohla vytknout příliš měkký výklad,“ uvedla Alena Mastantuono z bruselského zastoupení české Hospodářské komory.

Takže místo abychom si hájili to naše a řešili problém až tehdy, kdyby nastal, stáhneme trenýrky ještě před brodem. A než abychom riskovali, že na nás udělá Unie bububu, chceme jí udělat radost jako Hujerovi. Podlézat „mocným“ je totiž naše mentalita.

Předseda Českého svazu a obchodu Tomáš Prouza, který na konferenci vysvětloval, že čeští zákonodárci mají zjevně obavy, aby je Evropská komise nepeskovala za „slabou“ transpozici, toto zbytečné utahování regulačních šroubů glosoval slovy: „Rozumné země transponují evropské předpisy na 90 %. Když dojde k řízení o porušení povinnosti před Evropskou komisí, teprve pak úpravy doplní. Česká mentalita spíše spočívá v tom, že transponujeme na 120 %.“ Tak jako jsme plnili plány za minulého režimu, plníme je i dnes.

Ač se skřípěním zubů, to, že byrokrati – jejichž náplní práce je zavádět byrokracii –, implementují zákony, které ani nejsou potřeba, by se možná dalo ještě pochopit. Hrůzostrašné ale je, že my se dokážeme byrokraticky knockoutovat i sami a bez nich.

Moje „kauza“ s kotlem nebyla příkladem gold platingu, nýbrž něčeho mnohem horšího. Tohle není gold plating ve smyslu zákona. Evropský Ecodesign řeší nové výrobky, český zákon jasně říká jen „dle návodu výrobce“. Pokud se ale přidá chybný výklad, školicí zkratka a obyčejná lidská lenost a tupost, celý systém už se nemá o co opřít a začíná implodovat. Jedna věc je, když stát chce po občanech nesmysly, a oni to vidí, uvědomují si stav věcí a různě kreativně to obcházejí. S tím se ještě dá pracovat.

Něco jiného ale je, když papouškování systému dojde tak daleko, že stát ani Evropská unie nic nechce, ale praxe si to vymyslí sama.

‍