Třikrát jsem ještě nevěřícně objel parkoviště, jestli jen blbě nekoukám, ale volná byla jen tři místa pro elektromobily, u nichž stály i nabíjecí stanice. V duchu jsem si položil otázku, jaký smysl má vyhrazovat parkovací místa pro elektromobily – vždyť je auto jako auto a místo jako místo. Proč prostě nemůže na daném místě zaparkovat ten, kdo zrovna přijede? Přijede-li normální auto, zaparkuje normální auto. Pokud přijede elektroauto, zaparkuje elektroauto.

Jenže tohle lamentování bylo zbytečné a jen by mi ubíralo síly. Parkoviště se vybavují speciálními místy pro elektromobily nikoli proto, že by místní samosprávy chtěly „brát“ místa běžným řidičům nebo to někomu přišlo jako dobrý nápad, ale protože se na to poskytují unijní i národní dotace. Tyto dotace pak určují přesné podmínky – včetně počtu vyhrazených míst nebo povinnosti instalovat nabíjecí stanice určitého typu. Jde tedy o širší uspořádání, které má své vlastní ekonomické a dotační zákonitosti, ale žádnou logiku nebo smysl v něm není třeba hledat.

V praxi to pak znamená, že se z funkčních parkovacích míst stávají dotační objekty. Nabíječky se vybudují, aby se splnil plán, ale reálné využití je mizivé.

Podobných případů je nejen v Česku spousta: prázdné nabíjecí stanice u nádraží, u parkovišť v menších městech, kam elektromobily téměř nejezdí. A proč by vlastně někdo měl chtít dobíjet elektromobil na parkovišti? Tedy místě, na kterém zastavíte a odkud pokračujete v cestě pěšky či jiným dopravním prostředkem? A když se k autu vrátíte, chcete co nejrychleji zmizet? Buď si ho dobije doma, nebo někde jinde na trase, až bude potřebovat.

Smysl by to mělo možná u obchoďáku, kdyby spotřebitelsky orientovaná maminka ještě běhala po nákupech a ekologický tatínek by mezitím pustil vozu trochu šťávy, aby mu čekání na maminku lépe uteklo. Ale u nádraží? Vezmeme-li v potaz skutečné potřeby parkování, na čistě racionální úrovni je tohle plýtvání prostorem zjevný nesmysl (navíc ta místa pro elektroauta jsou kvůli stojanům širší). Ale z hlediska dotační politiky je to logické: město dostane peníze, splní kvótu a udělá si čárku, že je zase o něco víc zelené.

Po třetím kolečku jsem pochopil, že cedule s deseti volnými místy na tabuli, ale nulou v reálu není chybou v matrixu, ale typickým symptomem současné reality, kde se slova a gesta stále více rozcházejí s tím, jak je to doopravdy. A celé to jen ukazuje, jak jsou dnešní systémy nastavené víc na formu než na smysl, a proto se vše hroutí. Hořce jsem se pousmál, protože vztek by mi v tu chvíli zabránil najít řešení. A v klidu, ale rychle jsem přemýšlel, jak se z té šlamastyky dostanu.

Kromě tří míst pro neexistující elektroauta byla volná již jen tři místa pro invalidy. To je další problém, ukazující hloubku dnešního rozpadu. Míst pro invalidy je totiž opět výrazně víc než reálných invalidů, jen to nebije tolik do očí jako nabíjecí stojany na vesnici nebo u nádraží. Obrovské množství řidičů si totiž obstarává od lékařů průkazky ZTP, ačkoli jim nic není a jsou čilí jako rybičky. Někteří mají průkazky kvůli mírným obtížím, jiní z čisté pohodlnosti nebo díky známému lékaři.

Když se například strážníci v Olomouckém kraji zaměřili na kontroly „zdravotních“ průkazů pro invalidy, nestačili se divit. Auto sice často formálně správně označuje parkovací průkaz pro lidi se zdravotním postižením, ale řidiči nikoho postiženého nedoprovázejí, a tak na vyhrazeném stání parkují neoprávněně. „Je s podivem, kolik lidí tento průkaz využívá, a přitom by neměli,“ divil se loni v MF Dnes šéf šumperských strážníků. Běžné jsou též propadlé průkazy kvůli tomu, že postižený již před časem zemřel. Stejně tak se hojně zneužívají průkazy v cizích městech. Někdo si vezme průkazku, kterou si vyřídil doma, protože vozí příbuzného s omezenou pohyblivostí, a vyrazí si třeba z Moravy parkovat při výletě do Prahy. Průkazy totiž nejsou omezeny územně. Objevují se též falešné průkazy nebo si je lidé půjčují. Ty „pravé“ přitom vydávají sociální odbory obcí s rozšířenou působností a jen „sociálka“ šumperské radnice jich ve svém obvodu, kde se strážníci zaměřili na kontroly, podle MF Dnes eviduje přibližně 2700. To je ve městě s pětadvaceti tisíci obyvateli slušný výkon.

„Je to obrovský problém,“ stěžoval si už před šestnácti lety předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása s tím, že půjčené či falešné průkazky užívá stále víc řidičů jako nejlevnější parkovací kartu. Policie přitom rozdíl nepozná, pokud podvodníka nechytí při činu. „Na barevné kopírce se dá značka vytisknout na tvrdý papír tak, že znak vypadá velmi věrně. (...).“

A tak zatímco kartiček od té doby neubylo, spíš naopak, po všechny ty roky přibývá parkovacích míst pro skutečné i domnělé postižené. Neboť čím víc takových míst na parkovišti je, nejlépe v doprovodu míst pro elektroauta s nabíječkami, tím moderněji, vyspěleji a morálněji se společnost může tvářit. 

Správné logo

A tak se systém, jenž byl kdysi vytvořen z pochopitelného důvodu (pomoc těm, kdo ji potřebují), časem zvrhl ve formalitu, kterou využívají ti, kdo umí obejít pravidla. Ve výsledku pak slušný člověk, který jedná v dobré víře a s čistým úmyslem, doplácí na formální spravedlnost, která ztratila smysl, zatímco „šikovnější“ typy s razítkem nebo známým lékařem mají klidné svědomí i parkovací místo.

To není moralizování, ale reflexe pokřiveného významu slov „pravidlo“ a „právo“. Dnes už totiž dávno nejde o to, co je správné, ale co je formálně v pořádku. A rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je přesně ten prostor, kde se rozpadá zdravý svět. Kdybych to měl převést do symbolické řeči Šifry: parkovací místo pro invalidy je v tomhle příběhu obraz celé společnosti – vyhrazený prostor pro ty, kdo to potřebují, bývá nejčastěji obsazený těmi, kdo si umí zařídit papír. A když se tam jednou postaví někdo, kdo opravdu musel, je z něj podle nefunkčních pravidel viník.

Kdybychom se na to podívali jako na mikrodrama, byl to typický příběh o srážce logiky člověka se slepou logikou systému. Čas a situace mě v kombinaci s nefunkčním systémem neúprosně zatlačily do kouta, kde jsem si musel vybrat mezi dvěma špatnými variantami: buď mi ujede vlak, propadne jízdenka a přijedu za dvojnásobnou cenu a ještě pozdě, nebo nechám auto na místě, které je volné, ale podle předpisů tam nemohu stát.

V tomhle příběhu, který není o přestupku, ale o špatně nastaveném systému, jenž trestá rozumné lidi za to, že se snaží jednat správně, je všehno – humor, tragédie i hloubka.

Z parkování se v něm stává metafora civilizace, jež se dusí ve formulářích a falešné spravedlnosti — kde se rozumné jednání stává prohřeškem, zatímco přizpůsobivost systému se vydává za ctnost.

Kde už se věci nedělají proto, že dávají smysl, ale proto, že na ně jsou peníze. Kde vládne ekonomicko-byrokratická forma šílenství, jež se navenek tváří jako pokrok, ale ve skutečnosti rozkládá funkčnost systému zevnitř. Tři místa s nabíječkami, které nikdo nepoužívá, symbolizují mnohem víc než špatné plánování — jsou obrazem doby, kdy reálný účel ustoupil ideologii a užitek nahradila dotace. A kde se vedle falešných průkazek a nefunkčních tabulí s volnými místy ukazuje další vrstva neviditelné invalidity: společnosti, která nevidí realitu. Státu, který předstírá pokrok. A systému, který vyřazuje zdravý rozum jako překážku.

Protože tam, kde dřív stávala auta, stojí dnes nabíječky. Nikdo u nich nenabíjí, ale na papíře svítí zeleně. Stromy se kácejí, aby mohly růst solární panely, a silnice (například v pirátské Praze) se zužují, aby mohly být „udržitelné“. Invalidní společnost už nepotřebuje funkčnost. Stačí jí, že má barevné logo, zelený certifikát a tučnou dotaci.  

‍