Víte, co je na tom nejkomičtější? Že celá tahle pokroková, zelená a jiná „budoucnost“, pro kterou se všechen ten pokrok a humbuk vlastně děje, je jen náhradní realita – virtuální, dotační a ideologická –, která se NIKDY neuskuteční. Ani nemůže, protože nikdy neměla oporu v realitě. A to je to, o čem tady celou dobu mluvíme.
Nejde o to, že by někdo přišel a řekl, takhle to bude, tak to nebude, tohle zakážeme a to zavedeme, špatný svět zrušíme a zakážeme a dobrý zavedeme a umožníme. Není tady nějaký vládce, který otáčí knoflíkem a rozhoduje o tom, jak to všechno bude. To realita sama začíná odhalovat, co je funkční a co funkční není, a co budoucnost má a nemá. Obzvláště ve chvíli, kdy končí starý kosmický cyklus, ve kterém se – jak jsme si podrobně vysvětlovali – vlivem nižších frekvencí světla a kvůli tomu zpomalenému rezonančnímu zákonu projevovaly následky lidských činů v elektromagnetickém poli, ve kterém žijeme, pomaleji. Vypadalo to proto opticky – ale bylo to jen zdání –, tak, že člověk může udělat cokoli a projde mu to. Jenže každý čin a každé rozhodnutí zanechává v poli otisk a vše se sčítá.
Takže i když se zdánlivě nic nedělo a lidi vesele „blbnuli“ víc a víc, a důsledky chybných rozhodnutí a spousty pochybných činů nebyly okamžitě vidět, zákon rezonance nikam nezmizel. Jen se v pomalejších frekvencích výrazně zpožďoval jeho účinek, resp. jeho viditelné projevy v hmotném světě.
Ovšem ve chvíli, kdy začíná cyklus nový a frekvence světla v něm zrychlují (vysvětlovali jsme si například v Šifře č. 8/2025), zrychluje s nimi i zpětná vazba mezi činy a jejich následky. Jako když natahujete gumu a zkoušíte, kam až se vám to podaří. Ještě kousek, ještě kousek… V jedné chvíli ale buď guma praskne, nebo se vrátí s velkou razancí do místa, kde jste ji začali natahovat.
Jinými slovy: to, co není v měnícím se elektromagnetickém poli rezonančně v souladu a co není funkční, se velmi rychle projeví i v hmotné části reality tím, že to… prostě nefunguje. A nedá se to opravit ani zakrýt, naopak je to víc a víc vidět. Neboli zpětná vazba, která byla ve starém cyklu rozvolněna a opožděna, je nyní velmi svižná, a tak nám nahromaděné i nově vytvářené problémy padají na hlavu v podstatě všechny najednou.
Dobrá zpráva je, že se frekvence světla a intenzita takzvaných Schumannových rezonancí ve vyšších frekvenčních pásmech zvyšují postupně, a tak máme dost prostoru k tomu, abychom se změnám přizpůsobili a zvykali si na ně postupně – tak, aby nám to nenafackovalo příliš tvrdě. Ovšem to platí jen za podmínky, že ty změny vidíme či cítíme, a jsme ochotni vnímat opravdovou realitu, aniž bychom zůstávali chyceni v pasti reality iluzorní a náhradní, která zde vládla doteď. A jejímž „zářivým“ projevem je mimo jiné třeba právě takzvaný zelený úděl či pravidla beze smyslu, která nezpůsobují jen absurdní situace podobné té, jakou jsem zažil při nedávném parkování, ale i úpadek celé západní civilizace. Proto nám ujíždí vlak, proto přebírají dirigentskou taktiku jiní, proto se Evropa proměnila z lídra v otloukánka.
Evropa udávala trendy ve vývoji lidského konání a myšlení tak, že ji obdivoval a snažil se kopírovat celý svět. Dnes se místo slov obdivu jako ozvěna vrací již jenom dutý smích…
To není způsobeno žádným trestem, rozhodnutím shora ani nepřízní osudu. Dokonce ani Putin za to nemůže. Je to způsobeno tím, že se současný přístup Evropy až příliš vzdálil od svých kořenů a toho, co z ní udělalo kontinent, kde se lidem dobře žilo, a který udával trendy ve vývoji lidského konání a myšlení tak, že jej obdivoval a snažil se kopírovat celý zbytek světa. Dnes se místo slov obdivu jako ozvěna vrací již jenom dutý smích…
A právě to, jak se měnící se pravidla a rezonance projevují v hmotné části reality, kterou můžeme pozorovat v běžném životě, si ukážeme v listopadové Šifře. V předchozích vydáních jsme si poodhalili realitu v jejích „neviditelných“ částech a principech, přecházejících do mentálních vzorců a nastavení, a teď je čas si totéž ukázat v oblasti hmoty. Protože jen tak – když si ukážeme, jak se jedno konkrétně projevuje v druhém – můžeme vnímat, vidět a chápat realitu celou, a přestat viditelné oddělovat od neviditelného. Vždyť jde přece, u všech rohatých, pořád o jeden jediný celek.
Konec iluzí
Ta všude propagovaná a tlačená myšlenka, že my jsme ti dobří, kteří dělají něco pro planetu, zachraňují klima, a tím i budoucí generace s tím, že jednou tyhle elektroauta a solární panely budou potřeba, míří k obrovskému a epochálnímu fiasku právě proto, že není skutečná, ale skrz naskrz falešná.
Nestojí na pevných základech, dobrém úmyslu ani zdravém úsudku, ale slouží jako záminka pro novou alokaci zdrojů. Skutečné problémy, jako je nedostatek míst pro normální lidi u nádraží, nikdo neřeší – pokud se v rámci nové ideologie lepšího světa přímo nevytvářejí problémy nové. Takže jsme došli do bodu, že parkovací místa pro budoucí svět už máme, jen ten svět stále nepřijel. Protože se vybil ještě dřív, než stačil dojet k nabíječce.
A právě proto tento virtuální svět, kvůli kterému se obětovalo a vyplýtvalo tolik energie, peněz i úsilí, nikdy nenastane, protože byl od začátku pouhou projekcí a vizí bez opory ve skutečnosti. Byl vytvořen jako příběh, kterým se zdůvodňovalo přerozdělování zdrojů, technologické megaprojekty, dotační toky, zelené plány, cyklostezky, dětská hřiště i výroba iluze nekonečného pokroku. Jenže svět se řídí zákony fyziky, biologie a ekonomiky – ne powerpointovými prezentacemi. A tak právě tyto skutečné zákony teď začínají vystupovat zpoza kulis a připomínají, že realita není software, který lze přepsat grantem.
Postavili jsme stojany pro auta, která nejezdí. Solární panely tam, kde je tma. A dotace na budoucnost, která nepřijde. Naše civilizace žije v předstihu vůči světu, který nikdy neexistoval ani existovat nebude. Protože naše společnost žije v projekci, a ne v realitě. A plánuje a vymýšlí nesmysly místo toho, aby žila. Veškerý kapitál investovala do snu, jenž se rozpadá už ve fázi výroby. Navíc docházejí peníze a realita pokračovat v tomhle „pokrokovém“ šílenství jednoduše nedovolí.
Proto se blíží bod zlomu, kdy se fiktivní ekonomika levných peněz střetává se skutečným světem a naráží na inflaci, krachy projektů, rozpad infrastruktury, stárnutí společnosti či úpadek vzdělání a práce. A všechno, co bylo tlačeno ideologicky, naráží na své fyzické limity – a svět se začíná „vracet zpět“ k reálnému, k hmatatelnému, k prostému zdravému rozumu. Respektive realita jej k tomu tlačí, protože sám od sebe, kdyby nemusel, by to zjevně neudělal, neboť se již příliš vychýlil z rovnováhy.
Bude to sice možná bolet, ale ve výsledku to není špatná zpráva – naopak. Protože když se zhroutí svět, který nikdy nebyl, zůstane tu jen ten, který tu vždycky byl. A který jsme jen neviděli či nechtěli vidět, neboť jsme si malovali nějaký jiný, virtuální. To rozhodně neplatí jenom pro green deal či politiku, ale i v jiných oblastech. To všechno, co kolem sebe vidíme, je toho jen projevem a důkazem.
