Možná namítnete, že je důležité sledovat světové a společenské dění proto, aby byl člověk informován. A proto, že na tom visí osud společnosti či celé planety.

Ano, je jistě dobré snažit se rozumět světu okolo a tomu, kam směřuje, ale pouze za určitého předpokladu: že to neodvádí naši pozornost, ale pomáhá nám to k tomu, abychom se orientovali a činili v životě lepší rozhodnutí. Nebo ještě jinak – bude mi k ničemu, když budu spekulovat, jestli je lepší Magyar, nebo třeba Tatar, nebo jestli se zbláznil či nezbláznil Trump, pokud zároveň nebudu dělat důležité kroky ve svém vlastním životě. A pokud do něj nebudu umět tyto informace začlenit, naložit s nimi nebo se podle nich zařídit.

Až příliš mnoho lidí totiž dělá to, že od sebe tyto věci zapomíná oddělovat. A tak řeší pořád ty velké a důležité věci a problémy, které se dějí ve světě a ve společnosti, a zabírá jim to tolik času, že už jim nezbývá skoro žádný čas na to, aby řešili své vlastní problémy a životy. A co víc, když tohle dělají, vypadá to skoro, že vlastně ani možná žádné nemají. Vždyť ve srovnání s jadernou válkou a plány globalistů je to vlastně nepodstatné a jsou to jenom drobnosti. Jenže v tom je právě ta past. Znám spoustu lidí, kteří doslova utíkají na internet, kde si vytvářejí alibi pro to, aby nic řešit nemuseli. Vždyť oni tím, že se o takové věci zajímají, přece již důležité věci řeší, nebo ne?

Protože když se člověk zabývá „velkými věcmi“ – geopolitikou, válkami, mocenskými hrami –, dostává se automaticky do pozice někoho, kdo řeší něco důležitého. Něco, co ho přesahuje. Něco, co má váhu. A tím vzniká pocit smysluplnosti. Jenže zároveň platí i druhá, méně viditelná rovina: čím větší a vzdálenější problém řešíš, tím menší je šance, že za něj poneseš přímou odpovědnost. Tím snazší je potom neřešit to, co je blízko. Však proto to taky tolik lidí dělá, a proto tomu věnují tolik energie.

Tento mechanismus je ale zrádný i v tom, že působí na první pohled docela rozumně. Na rozdíl od klasického neřešení, kdy člověk ví, že něco odkládá, něčemu se vyhýbá nebo od něčeho utíká, tady má pocit, že dělá pravý opak — že se věnuje tomu nejdůležitějšímu. Ve skutečnosti ale jenom přesouvá těžiště svého života mimo sebe. A tak čím víc člověk řeší svět, který nemůže ovlivnit, tím snáz přehlédne ten, který ovlivnit může a který by ovlivňovat měl. Řešení světa se tím může velmi snadno stát nejpohodlnějším způsobem, jak se vyhnout řešení vlastního života. A tak to, co na první pohled vypadá jako zájem o svět, může být ve skutečnosti jen sofistikovaná forma úniku od reality.

Člověk sleduje dění, má přehled, komentuje, analyzuje. Ví, co se děje v Americe, na Blízkém východě i v Evropě. Dokáže si vytvořit názor, odhadnout scénáře, někdy i velmi přesně. Na úrovni vědomí tedy působí jako někdo, kdo je „v obraze“, a on sám má pocit, že se něco děje a hýbe.

Řešení světa se může snadno stát způsobem, jak se vyhnout řešení vlastního života. Sofistikovanou formou úniku od reality...  

Jenže když se podíváme hlouběji, zachytíme jeden zvláštní paradox. Tento typ zájmu je totiž často zcela odpojený od skutečného jednání. Psychologie pro to má několik pojmů. Jedním z nich je iluze kontroly – pocit, že tím, že o něčem víme a rozumíme tomu, nad tím máme i určitou moc. Dalším je kognitivní náhradní aktivita – mozek se procvičuje a „něco dělá“, ač vlastně jen zpracovává informace bez reálného dopadu na jeho život.

A pak je tu možná ten nejdůležitější psychologický mechanismus ze všech: distanční prožívání reality. Člověk se dívá na svět jako na příběh. Jako na film.

Je v něm emoce – napětí, rozhořčení, naděje, obavy. Ale není v něm přímá účast. Není v něm rozhodnutí. Není v něm konkrétní krok. A právě to vytváří zvláštní vnitřní komfort. Protože když sleduješ film, neneseš odpovědnost za děj.

Brzy bude líp?

Tento mechanismus má ještě jednu důležitou vrstvu: snaží se mozek chránit před nejistotou a přetížením. Svět je totiž složitý, nepředvídatelný a často hrozivý. A tak si člověk, který to potřebuje nějak zpracovat a nějak se s tím vyrovnat, vytváří zjednodušený „obranný“ model: „Tohle se děje tam venku. Já to bedlivě sleduji. A někdo jiný to určitě řeší a vyřeší.“ Tím vlastně vzniká tichá, často neuvědomovaná víra: že existuje někdo, kdo má situaci pod kontrolou. Často strana, které fandíme. Politici. Mocnosti. Nebo celý vesmír. Nějaký proces, vývoj, dějiny. Ať už si to ale člověk přebere či vysvětlí jakkoli, výsledek je vždy stejný: odpovědnost je přesunuta mimo něj. A o to obvykle jde.

Zajímavé je, že tohle neplatí jen pro „mainstream“ a lidi, kteří demonstrují za pana prezidenta, demokratické hodnoty či proti ruské hrozbě (pokaždé se něco najde) a kteří se spoléhají na to, že někdo zachrání jejich starý svět a způsob života, ale velmi často to postihuje právě pro lidi, kteří se považují za probuzené nebo alternativní a kteří si přejí změnu poměrů. Ti sice odmítají oficiální výklad reality, ale místo něj si nezřídka vytvářejí jiný – často ještě silnější narativ.

Například věří, že se systém zhroutí. A ten nový bude lepší. Nebo se na nás naopak řítí nějaká katastrofa a bude to ještě horší. Ale objevuje se u nich zároveň jakýsi iracionální, podvědomý pocit, že na ně – protože o tom vědí a nejsou ovce – to třeba bude mít menší dopady. Mezi další typy přesvědčení patří, že přichází velká změna a že stačí vydržet a vyčkat, až starý prohnilý systém skončí, protože brzy bude líp.

To samo o sobě nemusí být špatně. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z toho stane jakási čekací strategie na to, až TO přijde, ať už je TO cokoli. Jenže právě v tom je háček. Tento typ „zájmu o svět“ totiž paradoxně odvádí pozornost od jediné oblasti, kterou člověk skutečně ovlivnit může. Od sebe. Od svého jednání. Od své přípravy. Od svých rozhodnutí. Od vlastního pochopení. Či od vlastní změny. A čekání, až se něco změní, bez pocitu, že je nutné měnit hlavně sebe.

A tak zatímco někdo sleduje Trumpa, Írán a geopolitiku jako nekonečný seriál, jiný člověk ve stejnou dobu dělá souběžně s tím konkrétní kroky. Buduje zázemí. Učí se nové věci. Připravuje se. Rozdíl mezi nimi se neprojeví hned. Ten první, který sleduje „svět“, ale nemá kvůli tomu čas na ten vlastní, dokonce může vypadat víc v klidu a nad věcí. A ten, který na sobě maká a snaží se posouvat, aby s měnícím se světem udržel krok, má nervy na pochodu a kruhy pod očima. To ale nic neznamená.

Ten hlavní rozdíl se totiž projeví až v okamžiku nárazu. Protože ten, kdo jen sledoval, bude překvapený. A ten, kdo jednal, bude připravený. Únik od reality dnes často nevypadá jako útěk od informací. Naopak – vypadá jako jejich nadbytek.

Jenže bez přímého vztahu k vlastnímu životu. A bez kroku, který by z nich něco skutečně udělal.  

‍