Kdyby to byl film

Úvodní slovo

Dějiny byly vždycky plné zvratů, konfliktů a proměn. Dlouho byl ale docela klid a svět se obvykle měnil předvídatelným tempem. Případně se odehrávala velká událost, která rozčeřila vodu, a my jsme pak jen čekali, až utichnou vlny. A pak zas přišlo něco jiného. Dnes se toho ale děje tolik a najednou, že jsme to ještě nezažili.

Kdyby byl takto nabušený dějem nějaký film, sledovali bychom jej se zatajeným dechem a ani na chvilku bychom se nenudili, protože je neskutečně zajímavý, napínavý a střídá se v něm jeden zvrat za druhým. Napětí, humor, strach, překvapivá rozuzlení – to všechno v něm je. Člověk by při takové podívané snadno zapomněl na to, že má i další povinnosti, a věnoval by sledování víc času, než je zdrávo.

Jenže to, co se děje nyní ve světě a se světem, není film, ale realita. A přesto mám často pocit, že se sledováním všech těch napínavých událostí zabývá mnoho lidí kolem mě natolik intenzivně a věnuje tomu tolik času a energie, až jim mohou utíkat jiné důležité záležitosti, které se přitom týkají jejich konkrétních životů. A které kvůli sledování zajímavého „bijáku“ zanedbávají či odkládají na druhou kolej. Čekají, jak dopadne film, a až pak budou sami něco dělat.

Svým způsobem je to pochopitelné. Svět kolem nás divoce pulzuje událostmi. Každý den přináší nové zprávy, nové příběhy, nové důvody k obavám, nadějím nebo rozhořčení. Máme pocit, že je důležité být u toho. Rozumět tomu. Vědět, co se děje. Mít názor. A ten pak někde prezentovat či se o něm dohadovat s ostatními.

A tak sledujeme. Čteme. Posuzujeme. Přemýšlíme, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Snažíme se pochopit směr, jakým se věci ubírají, a někdy i odhadnout, jak to všechno dopadne.

Jenže čím víc toho víme, tím méně se zdá, že bychom na to měli skutečný vliv. Možná právě proto je tak lákavé zůstat u toho pozorování. Je to bezpečné. Dává to pocit účasti. A přitom to od nás nevyžaduje žádnou skutečnou změnu a bezprostředně se nás to netýká.

A právě o tom je tohle dubnové vydání Šifry. Není o tom, co se děje ve světě – i když o tom bude hodně mluvit. Není ani o tom, kdo má pravdu. Přestože se dotkne mnoha témat, která dnes rozdělují společnost.

Je o něčem jiném. O tom, co se děje ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpovědi venku. O momentu, kdy si uvědomíme, že sledování světa a jeho řešení může být někdy jen způsobem, jak se vyhnout tomu vlastnímu. Nikoli proto, že by svět nebyl důležitý. Ale proto, že náš život se neodehrává tam, ale tady. A teď.

Provoz a činnost Šifry můžete podpořit libovolným příspěvkem na účet č. 123–3079870247/0100 (KB). Platbu prosím označte jako Dar. Jakékoli podpory si vážím a děkuji za ni.

Vědomé čtení přeje

Milan Vidlák

‍

Kdyby to byl film

Úvodní slovo

Dějiny byly vždycky plné zvratů, konfliktů a proměn. Dlouho byl ale docela klid a svět se obvykle měnil předvídatelným tempem. Případně se odehrávala velká událost, která rozčeřila vodu, a my jsme pak jen čekali, až utichnou vlny. A pak zas přišlo něco jiného. Dnes se toho ale děje tolik a najednou, že jsme to ještě nezažili.

Kdyby byl takto nabušený dějem nějaký film, sledovali bychom jej se zatajeným dechem a ani na chvilku bychom se nenudili, protože je neskutečně zajímavý, napínavý a střídá se v něm jeden zvrat za druhým. Napětí, humor, strach, překvapivá rozuzlení – to všechno v něm je. Člověk by při takové podívané snadno zapomněl na to, že má i další povinnosti, a věnoval by sledování víc času, než je zdrávo.

Jenže to, co se děje nyní ve světě a se světem, není film, ale realita. A přesto mám často pocit, že se sledováním všech těch napínavých událostí zabývá mnoho lidí kolem mě natolik intenzivně a věnuje tomu tolik času a energie, až jim mohou utíkat jiné důležité záležitosti, které se přitom týkají jejich konkrétních životů. A které kvůli sledování zajímavého „bijáku“ zanedbávají či odkládají na druhou kolej. Čekají, jak dopadne film, a až pak budou sami něco dělat.

Svým způsobem je to pochopitelné. Svět kolem nás divoce pulzuje událostmi. Každý den přináší nové zprávy, nové příběhy, nové důvody k obavám, nadějím nebo rozhořčení. Máme pocit, že je důležité být u toho. Rozumět tomu. Vědět, co se děje. Mít názor. A ten pak někde prezentovat či se o něm dohadovat s ostatními.

A tak sledujeme. Čteme. Posuzujeme. Přemýšlíme, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Snažíme se pochopit směr, jakým se věci ubírají, a někdy i odhadnout, jak to všechno dopadne.

Jenže čím víc toho víme, tím méně se zdá, že bychom na to měli skutečný vliv. Možná právě proto je tak lákavé zůstat u toho pozorování. Je to bezpečné. Dává to pocit účasti. A přitom to od nás nevyžaduje žádnou skutečnou změnu a bezprostředně se nás to netýká.

A právě o tom je tohle dubnové vydání Šifry. Není o tom, co se děje ve světě – i když o tom bude hodně mluvit. Není ani o tom, kdo má pravdu. Přestože se dotkne mnoha témat, která dnes rozdělují společnost.

Je o něčem jiném. O tom, co se děje ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpovědi venku. O momentu, kdy si uvědomíme, že sledování světa a jeho řešení může být někdy jen způsobem, jak se vyhnout tomu vlastnímu. Nikoli proto, že by svět nebyl důležitý. Ale proto, že náš život se neodehrává tam, ale tady. A teď.

Provoz a činnost Šifry můžete podpořit libovolným příspěvkem na účet č. 123–3079870247/0100 (KB). Platbu prosím označte jako Dar. Jakékoli podpory si vážím a děkuji za ni.

Vědomé čtení přeje

Milan Vidlák

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Kdyby to byl film

Dějiny byly vždycky plné zvratů, konfliktů a proměn. Dlouho byl ale docela klid a svět se obvykle měnil předvídatelným tempem. Případně se odehrávala velká událost, která rozčeřila vodu, a my jsme pak jen čekali, až utichnou vlny. A pak zas přišlo něco jiného. Dnes se toho ale děje tolik a najednou, že jsme to ještě nezažili.

Kdyby byl takto nabušený dějem nějaký film, sledovali bychom jej se zatajeným dechem a ani na chvilku bychom se nenudili, protože je neskutečně zajímavý, napínavý a střídá se v něm jeden zvrat za druhým. Napětí, humor, strach, překvapivá rozuzlení – to všechno v něm je. Člověk by při takové podívané snadno zapomněl na to, že má i další povinnosti, a věnoval by sledování víc času, než je zdrávo.

Jenže to, co se děje nyní ve světě a se světem, není film, ale realita. A přesto mám často pocit, že se sledováním všech těch napínavých událostí zabývá mnoho lidí kolem mě natolik intenzivně a věnuje tomu tolik času a energie, až jim mohou utíkat jiné důležité záležitosti, které se přitom týkají jejich konkrétních životů. A které kvůli sledování zajímavého „bijáku“ zanedbávají či odkládají na druhou kolej. Čekají, jak dopadne film, a až pak budou sami něco dělat.

Svým způsobem je to pochopitelné. Svět kolem nás divoce pulzuje událostmi. Každý den přináší nové zprávy, nové příběhy, nové důvody k obavám, nadějím nebo rozhořčení. Máme pocit, že je důležité být u toho. Rozumět tomu. Vědět, co se děje. Mít názor. A ten pak někde prezentovat či se o něm dohadovat s ostatními.

A tak sledujeme. Čteme. Posuzujeme. Přemýšlíme, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Snažíme se pochopit směr, jakým se věci ubírají, a někdy i odhadnout, jak to všechno dopadne.

Jenže čím víc toho víme, tím méně se zdá, že bychom na to měli skutečný vliv. Možná právě proto je tak lákavé zůstat u toho pozorování. Je to bezpečné. Dává to pocit účasti. A přitom to od nás nevyžaduje žádnou skutečnou změnu a bezprostředně se nás to netýká.

A právě o tom je tohle dubnové vydání Šifry. Není o tom, co se děje ve světě – i když o tom bude hodně mluvit. Není ani o tom, kdo má pravdu. Přestože se dotkne mnoha témat, která dnes rozdělují společnost.

Je o něčem jiném. O tom, co se děje ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpovědi venku. O momentu, kdy si uvědomíme, že sledování světa a jeho řešení může být někdy jen způsobem, jak se vyhnout tomu vlastnímu. Nikoli proto, že by svět nebyl důležitý. Ale proto, že náš život se neodehrává tam, ale tady. A teď.

Provoz a činnost Šifry můžete podpořit libovolným příspěvkem na účet č. 123–3079870247/0100 (KB). Platbu prosím označte jako Dar. Jakékoli podpory si vážím a děkuji za ni.

Vědomé čtení přeje

Milan Vidlák

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Dějiny byly vždycky plné zvratů, konfliktů a proměn. Dlouho byl ale docela klid a svět se obvykle měnil předvídatelným tempem. Případně se odehrávala velká událost, která rozčeřila vodu, a my jsme pak jen čekali, až utichnou vlny. A pak zas přišlo něco jiného. Dnes se toho ale děje tolik a najednou, že jsme to ještě nezažili.

Kdyby byl takto nabušený dějem nějaký film, sledovali bychom jej se zatajeným dechem a ani na chvilku bychom se nenudili, protože je neskutečně zajímavý, napínavý a střídá se v něm jeden zvrat za druhým. Napětí, humor, strach, překvapivá rozuzlení – to všechno v něm je. Člověk by při takové podívané snadno zapomněl na to, že má i další povinnosti, a věnoval by sledování víc času, než je zdrávo.

Jenže to, co se děje nyní ve světě a se světem, není film, ale realita. A přesto mám často pocit, že se sledováním všech těch napínavých událostí zabývá mnoho lidí kolem mě natolik intenzivně a věnuje tomu tolik času a energie, až jim mohou utíkat jiné důležité záležitosti, které se přitom týkají jejich konkrétních životů. A které kvůli sledování zajímavého „bijáku“ zanedbávají či odkládají na druhou kolej. Čekají, jak dopadne film, a až pak budou sami něco dělat.

Svým způsobem je to pochopitelné. Svět kolem nás divoce pulzuje událostmi. Každý den přináší nové zprávy, nové příběhy, nové důvody k obavám, nadějím nebo rozhořčení. Máme pocit, že je důležité být u toho. Rozumět tomu. Vědět, co se děje. Mít názor. A ten pak někde prezentovat či se o něm dohadovat s ostatními.

A tak sledujeme. Čteme. Posuzujeme. Přemýšlíme, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Snažíme se pochopit směr, jakým se věci ubírají, a někdy i odhadnout, jak to všechno dopadne.

Jenže čím víc toho víme, tím méně se zdá, že bychom na to měli skutečný vliv. Možná právě proto je tak lákavé zůstat u toho pozorování. Je to bezpečné. Dává to pocit účasti. A přitom to od nás nevyžaduje žádnou skutečnou změnu a bezprostředně se nás to netýká.

A právě o tom je tohle dubnové vydání Šifry. Není o tom, co se děje ve světě – i když o tom bude hodně mluvit. Není ani o tom, kdo má pravdu. Přestože se dotkne mnoha témat, která dnes rozdělují společnost.

Je o něčem jiném. O tom, co se děje ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpovědi venku. O momentu, kdy si uvědomíme, že sledování světa a jeho řešení může být někdy jen způsobem, jak se vyhnout tomu vlastnímu. Nikoli proto, že by svět nebyl důležitý. Ale proto, že náš život se neodehrává tam, ale tady. A teď.

Provoz a činnost Šifry můžete podpořit libovolným příspěvkem na účet č. 123–3079870247/0100 (KB). Platbu prosím označte jako Dar. Jakékoli podpory si vážím a děkuji za ni.

Vědomé čtení přeje

Milan Vidlák

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Kdyby to byl film

Úvodní slovo

Dějiny byly vždycky plné zvratů, konfliktů a proměn. Dlouho byl ale docela klid a svět se obvykle měnil předvídatelným tempem. Případně se odehrávala velká událost, která rozčeřila vodu, a my jsme pak jen čekali, až utichnou vlny. A pak zas přišlo něco jiného. Dnes se toho ale děje tolik a najednou, že jsme to ještě nezažili.

Kdyby byl takto nabušený dějem nějaký film, sledovali bychom jej se zatajeným dechem a ani na chvilku bychom se nenudili, protože je neskutečně zajímavý, napínavý a střídá se v něm jeden zvrat za druhým. Napětí, humor, strach, překvapivá rozuzlení – to všechno v něm je. Člověk by při takové podívané snadno zapomněl na to, že má i další povinnosti, a věnoval by sledování víc času, než je zdrávo.

Jenže to, co se děje nyní ve světě a se světem, není film, ale realita. A přesto mám často pocit, že se sledováním všech těch napínavých událostí zabývá mnoho lidí kolem mě natolik intenzivně a věnuje tomu tolik času a energie, až jim mohou utíkat jiné důležité záležitosti, které se přitom týkají jejich konkrétních životů. A které kvůli sledování zajímavého „bijáku“ zanedbávají či odkládají na druhou kolej. Čekají, jak dopadne film, a až pak budou sami něco dělat.

Svým způsobem je to pochopitelné. Svět kolem nás divoce pulzuje událostmi. Každý den přináší nové zprávy, nové příběhy, nové důvody k obavám, nadějím nebo rozhořčení. Máme pocit, že je důležité být u toho. Rozumět tomu. Vědět, co se děje. Mít názor. A ten pak někde prezentovat či se o něm dohadovat s ostatními.

A tak sledujeme. Čteme. Posuzujeme. Přemýšlíme, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Snažíme se pochopit směr, jakým se věci ubírají, a někdy i odhadnout, jak to všechno dopadne.

Jenže čím víc toho víme, tím méně se zdá, že bychom na to měli skutečný vliv. Možná právě proto je tak lákavé zůstat u toho pozorování. Je to bezpečné. Dává to pocit účasti. A přitom to od nás nevyžaduje žádnou skutečnou změnu a bezprostředně se nás to netýká.

A právě o tom je tohle dubnové vydání Šifry. Není o tom, co se děje ve světě – i když o tom bude hodně mluvit. Není ani o tom, kdo má pravdu. Přestože se dotkne mnoha témat, která dnes rozdělují společnost.

Je o něčem jiném. O tom, co se děje ve chvíli, kdy přestaneme hledat odpovědi venku. O momentu, kdy si uvědomíme, že sledování světa a jeho řešení může být někdy jen způsobem, jak se vyhnout tomu vlastnímu. Nikoli proto, že by svět nebyl důležitý. Ale proto, že náš život se neodehrává tam, ale tady. A teď.

Provoz a činnost Šifry můžete podpořit libovolným příspěvkem na účet č. 123–3079870247/0100 (KB). Platbu prosím označte jako Dar. Jakékoli podpory si vážím a děkuji za ni.

Vědomé čtení přeje

Milan Vidlák

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu