My ale v tomto vydání Šifry zajdeme ještě dál! Vysvětlíme si strukturu starého i nového světa a ukážeme si, proč právě teď je třeba přejít – definitivně – od jazyka hmoty k jazyku duše. Protože jedině přes duši vede cesta dál. A taky proč je právě konec tohoto roku v tomto ohledu zlomový. Neboť končí první fáze „přechodu“, kdy se frekvence nového světa „objevily“ a starý svět se začal rozpadat. Nyní je na řadě jejich postupné „začleňování“ do života a přestavba systému ze starého na nový.

Připraveni? Jakmile vstoupíme, už nebude cesty zpět. Kdo se bojí nebo nechce, ať to raději vzdá, Šifru odnese do sběru nebo s ní zatopí pod kotlem, případně ji odloží do knihobudky (či kadibudky), kde ji třeba najde někdo, komu může pomoct, a udělá tím dobrý skutek. Prostě ať vezme nohy na ramena, dokud je ještě čas. Sice mu to nijak nepomůže, ale dá se to pochopit. Někoho prostě probere až dotyk či náraz reality a bude schopen jí čelit až ve chvíli, kdy ho přitlačí ke zdi tím, že se mu zjevíe. A že už ji nepůjde ignorovat nebo unikat k iluzím jako ve starém světě, když svou strukturou ještě držel pevně pohromadě. I to je v naprostém pořádku, každý si může vybrat a zvolit vlastní strategii „přežití“.

Šifra však nejde ani nikdy nepůjde cestou pláče nad rozlitým mlékem či pozdní lítosti, ani cestou šoku a následných reakcí na něj, ale cestou vývoje, poctivé přípravy, objevování, poznávání a postupného začleňování nových principů fungování do běžného života tak, aby to bylo příjemné, vzrušující a dobrodružné, nebo aby to – nebude-li zbytí – bolelo co nejméně. Aby to byla škola hrou, nikoli léčba šokem. Tak, abychom tváří v tvář realitě nebyli ochromeni strachem, ale abychom si ve chvíli zlomu řekli jen: „Aha, to je ono.“ Jako dávní mořeplavci, kteří objevovali neprobádané kouty naší krásné Země a následně je zakreslovali do map. A abychom tam, kde ostatní uvidí zmatek či konec, spatřili strukturu, řád a v ideálním případě radost ze začátku něčeho nového. A to i s vědomím toho, že běžný člověk nemá velké změny rád a ze všeho nejvíc miluje pohodu, klídek a tabáček.

Což o to, pohoda, klídek a tabáček jsou možná fajn, ale jen pokud vycházejí z reality a mají se o co opřít. Nikoli z iluzí a stavění vzdušných zámků. Však sami vidíte, kam jsme se dostali a že to jaksi nefunguje. A tak se výčet našich možností zúžil na dvě základní volby – buď čekat, až se svět, jaký jsme znali, sám rozloží a přestane úplně dávat smysl; a „fandit“, jak to dopadne. Anebo trochu předvídat, vidět o pár kroků dopředu a pokládat základy toho nového, kde se naše fungování přizpůsobí principům a zákonům reality. A kde nebudeme očekávat, že se realita z nějakého důvodu přizpůsobí nám, protože už jsme se v posledních letech mohli dostatečně přesvědčit o tom, že tudy cesta nevedla, nevede a nikdy nepovede. 

Ano, je to obranný mechanismus. A racionální strategie přežití. Když je svět moc složitý či nepředvídatelný, mozek se stáhne do jednodušších modelů. A od problému „uteče“. Proto někdo dokáže žít v chaosu, lžích, manipulaci, přetvářce i absurdních situacích, a pořád říkat „klid, to bude dobrý“. Ve stabilních dobách to není tak vidět, ale v bouřlivých časech změn, jež oficiálně „odstartovala“ covidová pandemie, nastala u mnohých doslova panická obrana před realitou.

Jenže zatímco v klidných časech snaha o pohodu, klídek a tabáček nijak výrazněji neškodí a lze tak životem víceméně proplouvat, co funguje v éře klidu, v časech zvichřených fungovat přestává. Obzvláště pak v časech přelomových a přechodových, v časech Špůrkova chaotického hiátu, kde staré vrstvy erodují a nové se ještě nezačaly usazovat. Tam už navíc ani není kam prchnout, protože všechny únikové triky byly vyčerpány a na realitu už NIC nezabírá, neboť ta hovoří jasnou řečí – ať už v hmotné, nebo třeba společenské rovině.

Což o to, pohoda, klídek a tabáček jsou možná fajn, ale jen pokud vycházejí z reality a mají se o co opřít. Nikoli z iluzí a stavění vzdušných zámků.

V dobách „neklidu“ je proto potřebný úplně jiný přístup a schopnosti, dá-li se to tak nazvat. Důležité je v takových chvílích například umět nepodléhat hysterii, emocím ani falešným mesiášům, pojmenovat problém nebo situaci, vydržet tlak, přiznat si chybu, udělat změnu a jít proti proudu, když je to potřeba. To pak vyžaduje jistou odvahu, důstojnost, pevnou páteř, schopnost orientovat se uprostřed zmatku či ochotu růst. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že mnohem lepší je, když to člověk začne dělat sám dobrovolně a dřív (už když se střecha pomyslného domečku z karet naklání), než čekat na to, až to celé spadne a reagovat teprve zpětně. Pro běžného člověka je to ale až příliš vysoká cena, a proto uteče k televizi, rutinám, hmotným statkům, iluzím o stabilitě nebo k rezignaci.

Po covidu tohle bylo obzvláště zřetelné. Protože přece jen – a nemá již cenu předstírat, že ne – zažíváme úplnou změnu paradigmatu, což je něco, co nepřichází každý den, ale jednou za dlouhé tisíce či desetitisíce let. A tak se do značné míry musíme učit za pochodu. Ovšem k tomu, aby něco takového bylo možné a mohli jsme vše zvládnout, je třeba jediné: chuť či odvahu se vyvíjet, neuzavírat se před světem a měnit se. Protože když se mění svět, nemůže člověk zůstat stejný, neboť je jeho přirozenou součástí. Neméně důležitá je odvaha před sebou ani před světem neutíkat a nebýt pořád jako ta ovce vedená na porážku, pasivně vláčená falešnými pastýři a osudem a doufající, že to dobře dopadne.

Většina lidí tohle praktikovala celý život, a podívejte se, jak skončili: se třemi tečkami v paži, držíce se zuby nehty starých, dávno neexistujících jistot, a netušíce, zuby skřípíce, kolem sebe zuřivě kopajíce a nechápajíce, co se ksakru děje. A proč už nic není jako dřív.

Vlastní cestou 

Ale každý má jinou cestu. Někdo se tolik bojí čelit realitě a změnám, že před nimi bude utíkat do poslední chvíle, dokud si ho samy nenajdou. A „kapituluje“ a skloní se až poté. Jako ten pyšný Ivan, který měl svou hlavu a své sebevědomí a na kterého dědeček Hříbeček v pohádce Mrazík volal: „Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.“

Někdo dokonce ví a cítí ve vzduchu, že ty změny přicházejí, ale nemá tu odvahu a sílu jít neznámému naproti, a tak se raději schoulí do klubíčka a vyčkává, jestli ho to náhodou neobejde nebo se nestane zázrak a všechno se nevrátí do starých kolejí. A až když uvidí, že ne, teprve pak se pustí do (vnitřní) práce, aby to nějak zpracoval a na novou realitu se adaptoval. Třeba se ještě necítí připraven pustit svou obrannou ulitu, protože ví, že jakmile vkročí, svět už nikdy neuvidí jako dřív a starému způsobu vidění, slyšení i vnímání bude mávat jako dávné vzpomínce, se kterou se ale ještě nechce loučit. Zde bych jen připomněl jednu úžasně moudrou filmovou hlášku kategorie „best of“ z pohádky Šíleně smutná princezna, kde Helena Vondráčková říká Václavu Neckářovi, který spadl do rybníka: „Koho mají oběsit, ten se hned tak neutopí.“ Co se má stát, to se prostě stane. A každý dojde k poznání vlastní cestou. Jisté je jen to, že se blížíme bodu, kdy okolní realita donutí lidi přestat si lhát, protože už nebude kam uhnout. To všechno je v pořádku…

Šifra má však jiný úkol. Nikoli hladit po srsti, ale ani strašit a křičet v touze po pozornosti. Jen tento transformační proces co nejpřesněji popsat, zachytit a zmapovat pro ostatní, protože tímto hlubinným poznávacím a transformačním procesem v minulosti již sama prošla (podrobněji vám o tom poví za chvíli), a tak se umí vcítit i do lidí, jež tento proces teprve čeká nebo se mu z různých důvodů brání… A proto ví, že to není tak těžké, jak to může na začátku vypadat a jak se tváří lenoch mozek, který rád chodí snazší cestou a nechce se mu o ničem přemýšlet a nic řešit. Natož něco měnit!

Šifra to měla – i díky svému složitému životnímu příběhu – od začátku jinak. Taky se bála, ne že ne. A hodně. Ale na rozdíl od většiny lidí se bála něčeho jiného – víc než se sebou něco dělat a měnit se bála toho, co se stane, když to neudělá. Protože viděla trochu dál za horizont, prostě věděla, že když se nebude měnit průběžně a postupně, tak později, až jí to všechno spadne na hlavu, by to prostě nezvládla.

Krok za krokem

Ten rozdíl tedy není v tom, že se nebála a ostatní se báli. Ale že se bála něčeho jiného a ten její strach ji tlačil vzhůru, zatímco útěkový strach stahuje lidi dolů. Proto Šifra i její tvůrce měnili sami sebe kus po kusu, větu po větě, strach po strachu, téma po tématu, krok za krokem a rok za rokem, protože rozložené v čase se to dá zvládnout a je to únosné. Tak jako v přístupu ke zdraví je lepší se o něj starat preventivně než se ho pak snažit zachraňovat, když je podlomené, podobné je to i s psychikou. Většina lidí ale věci neřeší preventivně, nýbrž reaktivně. Nestarají se o to, co by se mohlo stát, když se na řešení problémů vykašlou, a snaží se je vyřešit, až když jim to spadne na hlavu.

A tak, i když to třeba z pohledu mých reakcí na strach nedává příliš smysl, pro ně je třeba snazší nepříjemné věci odsouvat – a s nimi i možné následky – a pěstovat si iluze, protože se bojí pravdy, nejistoty, změny, bolesti nebo proto, že v dané chvíli nebyl důvod něco řešit, protože následky se zdály daleko. Iluze je vlastně přirozená obrana, zvyk, metoda přežití a způsob, jak si lidé brání duši a své nitro před přetížením.

Proto se žilo lépe v klidných dobách lidem, kteří neřešili, zatímco věční řešiči řešili něco, co nikdo neřešil, protože tušili, že to pro ně bude snazší všechno vstřebávat průběžně. Byl to jen jiný způsob reakce na strach. A protože tušili, že všechnu tu existenciální tíhu a bolest ze stavu světa je snazší rozložit na několik let, než se snažit žít co nejdéle v iluzích a dostat ji pak jednoho dne najednou a v plné palbě. Nedá se přitom říct, že by jedna strategie byla správná a druhá špatná; každá má své výhody i nevýhody.

Rozdíl je jen v tom, že při změně cyklu se role prostě otočí – ti, co již bolestí a ztrátou iluzí prošli, a těch je logicky v populaci výrazně méně, se v transformační době lépe orientují. A ti, co se jim dobře žilo v klidné době a poznání reality se vyhýbali, protože je nic – zevnitř ani zvenku – nenutilo se jí zabývat a některé věci řešit, začnou procházet něčím podobným, čím prošli ti první už dřív. Dalo by se tedy říct, že – dříve či později – každý z nás v životě narazí na chvíli, kdy starý svět přestane dávat smysl a kdy přijde přirozený zlom. Jen někdo dříve a někdo později.

Právě proto o tom mohu teď psát, protože dobře vím, jaké to je. A když jsem o tom psal v době, kdy se ostatní bezstarostně bavili a užívali života, bylo to takové trošku exotické. Ovšem v době, jaká nás čeká, je to rázem kotva v rozbouřeném moři. Hlas, který není ani hysterický, ani agresivní, ani nadřazený, ani spasitelský, ani nezúčastněně analytický. Ale hlas, který je jasný, a přitom lidský.

Pokud ale mají lidi něco pochopit a změnit, možná to ani jinak být nemohlo. Dokud je něco, v tomto případě změna vlastností elektromagnetického pole a kosmického cyklu, nedonutí, sami od sebe by nezačali měnit své smýšlení, ani kdyby kolem trakaře a Kinžaly padaly. Člověk je totiž jako oliva. To nejlepší z něj – pokud to vydrží a nezkazí se nebo nezlomí a nerezignuje – „vyteče“ až pod tlakem. Věřte mi – moc dobře vím, o čem mluvím….   

‍