Navzdory tomu, že má člověk oči otevřené, nebojí se vidět realitu a uvědomuje si, co se děje v něm i kolem něj, neznamená to, že by si mohl kdovíjak prozpěvovat. Naopak, čím vědoměji svět kolem pozoruje a čím informovanější a pozornější je, tím je to v některých ohledech dokonce náročnější. A to především proto, že když se rozhodne vykročit novým, transformačním směrem, tedy od systému směrem ke skutečnému životu, stane se vnímavějším, ale také otevřenějším a citlivějším.

Neboli to, co mu ve starém nastavení přišlo normální nebo si toho ani nevšiml, najednou vidí jasněji a v jiném světle, a je z toho často úplně perplex. Je to sice vyváženo tím, že když si začne uvědomovat, co se kolem reálně děje, činí lepší rozhodnutí a je schopen na většinu situací lépe reagovat (ve skutečnosti spíše nereagovat a jen jimi projít jako neutrální a klidný pozorovatel), ale někdy mu jde z těch všech „bizárů“ hlava kolem. Jediné, co na to pomáhá, je klid, nadhled a humor, protože kdyby to bral vážně, utopil by se v trudnomyslnosti. Ale pořád je lepší vidět realitu a divit se než ji ignorovat, stavět si vzdušné zámky, naletět na sladké řeči či sebou nechat manipulovat.

Těžko se na to  zvyká. Vlastně si na to – popravdě – člověk nezvykne nikdy. Protože vidí, jak snadné by bylo myslet a žít jinak. Jenže většina lidí si dobrovolně nasadila na oči klapky, v bláhové naději, že tak bude život snazší, přestože je tomu naopak. Neboť pouze to, že člověk opravdu vidí a uvědomuje si, mu umožňuje ze začarovaného kruhu vystoupit a žít normálně, tedy po svém. To je ale svobodná volba každého jednotlivce, a ta je posvátná a je třeba ji respektovat. Šifra „jen“ popisuje realitu a principy, jež se za ní ukrývají… 

 V první chvíli „po probuzení“ může člověk snadno podlehnout mylnému pocitu, že se svět najednou dočista zbláznil. Vidí totiž kolem sebe tolik absurdit, že to snad ani není možné. Jenže pak, když to chvilku pozoruje, zjistí, že se nezměnil svět, ale jeho rozpoznávání reality. Zjednodušeně řečeno, takové, jaké to teď vidí, to bylo vždycky, jen on to dřív nechtěl nebo nebyl schopen vnímat. Nezměnila se tedy realita, ale to, jak ji člověk vnímá. A když se k tomu přidá to, co jsme si v Šifře ukázali a ukazujeme – že se mění vlastnosti elektromagnetického pole, ve kterém se TO všechno odehrává a ve kterém se díky změně kosmického cyklu zvyšují frekvence světla –, o zábavu je postaráno.

Zhoršení po vylepšení

Jedné říjnové středy jsem se chystal vyrazit do Olomouce, kam mě pozvala tamější Vlastivědná společnost muzejní na besedu o tom, jak se vyznat v dnešní záplavě informací. Měl jsem těsně po uzávěrce Šifry, a tak to krásně vyšlo. Zabalil jsem si s sebou svačinu a Božskou komedii od Danteho Alighieriho a s dostatečným předstihem a dobrou náladou vyrazil autem do dřívějšího okresního středočeského města, dnes obce s rozšířenou působností, kde jsem si ještě musel něco zařídit.

Měl jsem místenku, a tak jsem se zhruba dvacet minut před desátou hodinou ranní chystal zaparkovat. Ve městě jsou u nádraží tři parkoviště. Dvě placená a jedno „volné“. Radnice, kde dříve starostoval i jeden ze současných ministrů, nedávno s velkou pompou obě placená parkoviště rekonstruovala a vylepšovala. Ovšem z nějakého nepochopitelného důvodu bylo zrušeno ještě jedno výborné místo k parkování, které bylo podél nádraží na hrbolaté, ale dostatečně prostorné travnaté ploše se stejně hrbolatou polní cestou.

Tam dříve zajížděli obvykle ti, na které nezbylo místo ve špičce na žádném z oficiálních parkovišť. Ten, kdo přijel později, musel sice po cestě plné výmolů projet až dozadu a často nechat vůz v blátě nebo louži, ale místo vždycky našel. Otázkou bylo jen to, zda přijel natolik včas, aby stihl doběhnout na vlak.

Jenže pak se pustili do opravy parkovišť. A když už se do toho dali, na ploše, která sloužila jako nouzové parkování ve špičce pro ty, kteří se nevešli jinam, se objevila závora. Prostě se to neoficiální parkoviště zrušilo, aniž by se však rozšířily plochy parkovišť oficiálních. Tam se jen měnil a upravoval parkovací systém, ale nikdo je kapacitně nanafouknul.

Na papíře si tak mohli sice úředníci odškrtnout, že se udělalo či opravilo nové parkoviště, ale ve skutečnosti se dostupnost parkování nejenže nezlepšila, ale dokonce zhoršila. A takhle je to poslední dobou skoro se vším – jakýkoli proklamovaný pokus o vylepšení systému, politické situace nebo čehokoliv jiného, třeba klimatu, končí VŽDY tím, že po každé změně je situace ještě horší, než byla před zásahem. Vždyť kdyby například odcházející fialová vláda celé čtyři roky nedělala vůbec nic, jen udržovala v chodu stávající běh věcí a úřadů, byla by na tom naše země určitě lépe. Nebo by to „pouze“ jelo dolů samospádem, ale nebyla by na tom aspoň hůř.

S tím parkováním je to dost podobné. Když už investuješ do zlepšení parkovacího systému, mělo by být na konci parkování lepší, ne horší. Jenže oni jednu parkovací plochu zavřeli a dvě upravili, například tím, že dali ke vjezdu závoru, parkovací automat, u nějž zaplatíte až při výjezdu, na asfalt namalovali nové čáry, instalovali digitální tabule s přehledem parkovacích míst apod. Samá „kosmetika“. Kdyby aspoň to rozumně fungovalo, dejme tomu. Ale ono nefunguje ani to…

Nejprve jsem se pokusil zajet na zadní parkoviště, které je klidnější a „zašitější“. Odbočil jsem, ale digitální nápis před závorou hlásil, že je obsazeno. Dřív bych to dal na tu plochu, kde se parkovalo dlouhá léta předtím, ale protější závora byla proti.

Musel jsem se tedy otočit a zkusit o kus dál neoficiální parkovací plochu. Ta sice vypadá veliká, ale na kapacitu okresního města, odkud jezdí hodně lidí pracovat do Prahy, přesto nestačí. I tam bylo plno. Naštěstí jsem si všiml, že digitální cedule ukazuje 10 volných míst na prvním parkovišti hned před nádražím. Takže jsem vjel tam. Stiskl jsem tlačítko, závora mě pustila dovnitř a tam… nebylo ani jedno místo. Ukazovalo to deset, ale v reálu to byla nula. A jak se moje časová rezerva rozplývala, měl jsem jen dvě možnosti – buď to nějak vyřeším, nebo mi ujede vlak, na který mám zakoupenou jízdenku i místenku. A tím se mi s prominutím rozesere celý den. Toho dne se ale odehrálo něco, co jsem si soukromě označil jako „kafkárnu s kvantovým přesahem“. Na ní si můžeme ukázat nejen to, jak (ne)funguje starý systém, který si se skutečností hlavu neláme, ale i to, jak funguje ten nový, který je nejen v souladu s realitou, ale i s celým kosmickým řádem.

Ten první symbolizuje svět, který se rozpadá před očima; a ten druhý nový, který přichází a funguje podle úplně jiných principů. Oba existují paralelně vedle sebe, ale jen jeden z nich má budoucnost. Který z nich, to pro trpělivou čtenářku a soustředěného čtenáře nebude těžké uhodnout. 

‍