Celý život jsem podléhal jednomu velmi zásadnímu a sugestivnímu omylu – a to až do chvíle, než jsem pochopil, že je to omyl. Příliš jsem se spoléhal na to, jak se cítím, a podle toho často hodnotil realitu, smýšlel nebo jednal. Když jsem se cítil dobře, myslel jsem, že se věci vyvíjejí správným směrem. Jakmile jsem se ale cítil špatně, usuzoval jsem z toho, že je se mnou něco nebo že něco dělám špatně. A že pokud udělám všechno pro to, abych se zas cítil lépe, bude to znamením, že jsem se vrátil na správnou cestu.

Až nedávno jsem však začal zjišťovat a všímat si toho, že to, jak se člověk cítí, a jestli něco dělá dobře nebo špatně, jsou dvě zcela odlišné disciplíny, které spolu nemusejí až tak úzce souviset. Resp. souviset spolu mohou, ale jinak, než bych si ještě před pár měsíci či roky uměl představit.

Proč je ale hodnocení reality podle vlastních pocitů zavádějící? Bylo by přece logické se tím v životě řídit, nebo ne? Emoce a pocity jsou důležitým a silným ukazatelem, jakýmsi lakmusovým papírkem stavu, ve kterém se nacházíme, nebo ne? To je sice pravda, ale jinak, než by se dalo očekávat. Abychom porozuměli tomu, co ty pocity znamenají, musíme nejprve vědět, z čeho pramení a odkud přicházejí. A nepřikládat jim větší váhu, než jakou skutečně mají.

Někdy v polovině prosince na mě sedla nepříjemná chandra. Nevím, jak to v tomto období máte vy, ale já jako osoba s citlivými neurony považuji předvánoční období za nejsložitější v roce. Lidstvo totiž právě koncem každého kalendářního roku „bláznívá“ ještě silněji než obvykle; a to už je co říct. Dohánění restů starého roku a vyhlídky na nové měsíce a začátky v kombinaci s tím, jak společnost zprznila Vánoce a absolutně pokřivila jejich původní význam a utopila je ve falešném předstírání, přetvářce i nezřízeném konzumu, vytváří jen těžko popsatelnou směs stresu, šílenství, presu a chaosu, který na moje vnitřní ustrojení působí silněji než tlačenka s cibulí těsně před spaním. Cítím, že brzy vrhnu, ale nejde to a ta divná pachuť a těžkost leží v břiše nehnutě jako kámen.

Prosinec je pro spoustu lidí náročný jak emocionálně, tak finančně. Bývá plný bilancování, ale i očekávání, která se skoro nikdy nenaplní. V zimní dny je nedostatek světla a stmívá se už po šestnácté hodině. A pokud je navíc člověk třeba unavený a vyčerpaný, protože se snaží stihnout před svátky všechny termíny a uzávěrky, které bývají kratší než v ostatních měsících, všechno se to jakoby spojuje a zesiluje.

Elektromagnetické pole jednotlivce je navíc významně ovlivňováno elektromagnetickými poli ostatních lidí, která dohromady tvoří takzvané pole kolektivní, a naopak.

Pokud se cítíte dobře a vaše energie (vibrace vašeho elektromagnetického pole) je vyšší, nevnímáte tak silně nižší a hustější kolektivní pole, které odráží vnitřní nastavení a úroveň vědomí lidstva. Nebo, přesněji řečeno, vnímáte jej, ale tolik se vás nedotýká a nijak vás nerozhodí. Jen ho berete na vědomí. V případě, že jste ale zrovna „níže“ a dolehne na vás únava či se necítíte dobře, hutné okolní pole vám může ještě „přidat“ a „naložit“ tak, že kromě svých vlastních pocitů či problémů pocítíte i tíhu kolektivní.

Držet směr znamená dělat kroky v pohodě i nepohodě, nerozhodovat se dle momentálního pocitu a nepřehodnocovat smysl věcí pokaždé, když přijde únava či úzkost nebo úzkost.  

Citlivější čtenářka i vnímavý čtenář vědí, o čem mluvím. Protože když je někdo hodně senzitivní, tak to vše vnímá a nasává jako houba. A tak není divu, že má člověk v takových chvílích úzkostnější ladění.

Ale i ti, kteří jemné vrstvy necítí tak intenzivně a jejich nervy mají pevnější obal, mohou v těchto dnech na konci roku cítit větší napětí nebo to, že je něco trochu jinak.

O tom teď, v úvodním čísle nového roku, ale mluvit nechci. Rád bych se totiž zaměřil právě na jeden z nejrozšířenějších a výše naznačených omylů moderní doby, která hlásá, že by se všichni měli cítit jako v bavlnce a mít se za každých okolností stále dobře. A že pokud tomu tak není, něco je určitě špatně a je třeba rychle udělat či vymyslet něco, abychom se hned zase cítili lépe.

Protože když se cítíme dobře, znamená to, že jdeme správně, že? A když se cítíme pod psa, je to známka selhání (ezoterici by řekli, že nízkých vibrací). Anebo ne?

Prosincová Šifra, která jemně načrtla, jaký je rozdíl mezi realitou a iluzí, mezi egem a duší, mezi řešením problémů a útěkem od nich či mezi úlevou a směrem, by mohla svádět přesně k tomuto nesprávnému závěru: že když porozumím a začnu věci řešit, tak to, že jdu správně, poznám podle toho, že se automaticky začnu cítit dobře. A že když se naopak budu cítit špatně, jenom to potvrzuje, že jsem asi někde udělal chybu a ztratil směr a měl bych se „polepšit“.

Jenže co když je to úplně jinak? Tohle totiž není pouze všeobecně rozšířený omyl – je to past, do které je velmi snadné spadnout. Kdybych se například řídil v životě tímto ukazatelem já, nemohla by nikdy vzniknout Šifra. Anebo by nepřežila ani první moji krizi, natož všechny ty ostatní. Protože kdyby měl člověk fungovat jen tehdy, když se cítí dobře a „nahoře“, v životě by nic nevytvořil. Nemluvě o tom, že by se „nahoru“ ani neměl jak dostat. 

Snažím se tím tedy naopak říct, že aby mohl člověk dělat dobré či správné věci, má nebo musí se cítit špatně? Nikoli – pouze to, že je třeba naučit se ty dvě věci, jak se cítíme a kam kráčíme, od sebe oddělovat. A že někdy mohou být věci správně, a my se u toho cítíme špatně; a jindy se zase můžeme cítit dobře a v pohodě, ale kráčet úplně špatně. A je to proto, že realita a správný směr často bolí, správné kroky jsou mnohdy nepříjemné a dlouhodobá práce na sobě či nějakém projektu bývá provázená nervozitou, tlakem, únavou a pochybnostmi. Kdyby byl ale měřítkem správnosti pocit pohody, nikdo by nikdy nic kloudného neudělal, nedotáhl, nepochopil ani nepřekročil.

Já například většinu dobrých věcí v životě udělal opravdu zejména tehdy, kdy jsem se necítil moc dobře, pokud ne rovnou špatně. Protože můj funkční modus operandi není „být nahoře“, ale jít dál i tehdy, když nahoře nejsem. A to je – jak jsem zjistil – mnohem pevnější základ pro život než jakákoli motivace, přání, předsevzetí, očekávání, iluze nebo euforie. Držet směr a cítit se dobře totiž není jedno a totéž. Držet směr znamená dělat kroky v pohodě i nepohodě, nerozhodovat se podle momentálního pocitu a nepřehodnocovat smysl věcí pokaždé, když přijde únava nebo úzkost. 

Došel jsem k tomu neplánovaně tak, že jsem se tím intuitivně řídil a dělal to tak, aniž bych to zpočátku chápal. A tak jsem postupně zjistil, že to funguje, i když mi to došlo až zpětně. Ale kdybych tušil to, co vím dnes, mohl jsem si ušetřit mnoho zádrhelů a nejít takovou oklikou. Vždycky mě totiž zbrzdilo to, že když jsem se cítil špatně, přikládal jsem tomu příliš velkou váhu. Bylo to jako na houpačce. Něco jsem udělal dobře, vytvořil, snažil se. Ale pak mi spadl řetěz. A já začal pochybovat a v té fázi dělal zbytečné chyby či rozhodnutí nebo věnoval energii něčemu, co nemělo smysl. Protože jsem si myslel, že je něco špatně. Ten stav „dole“ mě vždycky znejistil, rozkýval a zpomalil, začal jsem v té chvíli přemýšlet, přemítat, pochybovat a nevěřit si. A to všechno proto, že jsem netušil, co to „dole“ znamená, a myslel jsem si, že aby to bylo správně, měl bych být „nahoře“.

Až mnohem později jsem si všiml, že se opakuje podobný vzorec. Nikdy to u mě nebylo tak, že bych něco „pochopil“ a pak se to celé magicky rozjelo. Vždycky to bylo jinak. Udělal jsem nějaký krok, i když se mi nechtělo nebo jsem se ho bál. A necítil jsem se dobře, pochyboval, zpochybňoval. Pak přišla fáze klidu, kdy jsem nějak fungoval a cítil se o něco lépe. A až zpětně se ukázalo, že to, co jsem udělal předtím, když mi nebylo dobře, byl malý, ale důležitý krok vpřed, kterým se něco pootevřelo. Ale nikdy jsem ten posun necítil v momentě, kdy vznikal – vždycky až zpětně. A to mi pomohlo udělat další krok a nezastavit se ani v těžkých chvílích, kdy jsem zase nevěděl a pochyboval a přede mnou stálo nějaké rozhodnutí. Vzpomněl jsem si totiž, že minule to bylo taky takové, ale něco jsem tehdy udělal. Už jsem měl tu zkušenost, a tak jsem to udělal i tentokrát. A mělo to podobný průběh i efekt – další krůček dopředu.

Krůček po krůčku

Samozřejmě že byla i spousta věcí a kroků, které jsem neudělal, protože jsem se jim kvůli nedostatku odvahy opustit komfortní zónu či příliš velkým pochybnostem a „neakceschopnosti“ vyhnul nebo jsem neměl dost drajvu a sil. O mnoha těch chybách vím a pamatuji si je. Ale zatímco u věcí, které jsem udělal, mohu zpětně sledovat, kam mě dovedly a proč byly důležité, u těch, které jsem neudělal, už se to nedozvím. Už nezjistím, kam mě mohly neprovedené kroky dostat a jaké by to bylo, kdyby se člověk tehdy „kousnul“ a nepromeškal všechny ty příležitosti a varianty, jež by do určité míry ovlivnily či změnily trajektorii života.

Těchto chyb ale nelituji, protože byly součástí cesty a už to stejně nezměním. Jen si je připomínám proto, abych se příště v podobných situacích rozhodoval lépe a nenechal se ovlivňovat pocity. Nakonec totiž nejde ani tak o to udělat správně všechno, ale nezastavit se a nepřestat dělat kroky, jít dopředu, když je to třeba; a neztratit směr.

S přibývajícími krůčky se postupně obě fáze růstu a pohybu vpřed trochu měnily. Ve fázích, kdy jsem se cítil dobře či aspoň solidně, jsem se cítil vždy o trochu lépe. A ty druhé, kdy jsem se dobře necítil nebo se cítil vyloženě špatně, nebyly tak hluboké či dlouhé. Bylo to tím, že jsem se celou dobu učil a učím žít to, o čem píšu v Šifře. Cítil jsem to, že rostu krůček po krůčku spolu s ní. A to v obou fázích – té příjemnější, kdy se cítím víc nahoře, ale i té náročnější, kdy si připadám dole.

Těchto chyb ale nelituji, protože byly součástí cesty a už to stejně nezměním. Jen si je připomínám, abych se příště rozhodoval lépe a nenechal se ovlivňovat pocity. 

Ale tím, jak ty hranice nebyly tak ostré a já spoustě věcí nerozuměl nebo jsem jim rozuměl ještě méně, než jim rozumím teď, nevěděl jsem, čím se to řídí a proč se to děje. Bez ohledu na úroveň vědomí nebo životní situaci, myslel jsem si prostě jako většina ostatních lidí to, že nahoře je dobře a dole špatně, a snažil jsem se být pořád nahoře a trápilo či zneklidňovalo mě, když jsem byl dole.

I proto mě překvapilo – poté, co se rozdíl mezi nahoru a dolů zmírnil a dlouho jsem držel stabilitu a konzistenci v tom, jak se cítím a zvládám život i v této transformační a prudce proměnlivé a nestabilní době –, jak velký propad u mě přišel poté, co jsem dokončil poslední loňskou Šifru.

Jediné štěstí bylo, že už jsem věděl, co mám dělat, a tak to trvalo jen několik dní a do konce roku jsem byl zase jako rybička. Kdybych takový sešup zažil před pár lety, sbíral bych a drápal nahoru týdny, možná i déle. Jenže teď jsem konečně pochopil, co který stav znamená a jak s nimi zacházet. A co jsem před koncem starého roku natrénoval, to se v tom novém bude zrovna hodit. Mně tedy určitě. A věřím, že to v těchto zvichřených časech přijde k užitku i vám.

‍