Své hořké plody začala nést inkluze až překvapivě rychle. Všimněte si, že postavit či vytvořit něco funkčního nebo něco zlepšit bývá velmi náročné. To proto, že to vyžaduje strukturu, disciplínu, musí se u toho přemýšlet a jde o dlouhodobou poctivou práci. Jakmile jde ale o destrukci, tam to jde s lehkostí a jakoby samo. Protože se tam odrážejí všechny běžné lidské nešvary. Touha po zkratkách, které by zaručily dobrý výsledek, ale vyhnuly se cestě, která k těm dobrým výsledkům vede. Neochota podstupovat tvrdou práci, netrpělivost, duševní lenost a snaha zjednodušovat si věci, které vyžadují píli a trpělivost. Proto se také starý systém rozpadá a dochází mu dech rychleji, než jsme si kdy mohli byť jen přestavit.
V posledních letech se totiž zrychlila postupná změna zemského elektromagnetického pole, která probíhá cyklicky a v historii se takto měnily epochy již mnohokrát, a vlastnosti pole či principy se posunuly směrem, který nenahrává šlendriánu a stavění vzdušných zámků, ale právě těm nepopulárním krokům, jako je život v souladu s realitou a jeho budování od pevných základů. Nikoli od střechy. Kolik jen lidí mluví o tom, co by chtěli, jaké mají cíle a sny, co všechno by chtěli hned a nejlépe bez práce, ale jen málokdo je ochoten si vyhrnout rukávy a jít po té cestě a dělat reálné kroky, které jediné k těm cílům můžou vést. Ani to nezaručuje úspěch a že se to podaří, ale existuje alespoň šance. Vymýšlení zkratek a toho, jak něčeho dosáhnout bez toho, abychom proto museli něco udělat a překonat i nějaké překážky, dlouhodobě nikdy nemůže fungovat a vést k cíli – zato úplně jinam.
Když se život, práce, systém či cokoli jiného vzdálí nebo odtrhne od reality, dříve nebo později to podle toho dopadne a následky bývají mnohdy kruté. To, co se stalo ve školství, totiž neukazuje pouze destrukci vzdělávacího systému, ale obsahuje i univerzální mechanismus degradace a princip civilizačního rozpadu. Rozpadu starého, který postupně povede ke vzniku nového. Ano, konec a rozpad starého – zvlášť když to přestalo fungovat a nedokáže to držet krk s dobou – nemusí být vždycky jen špatně. Aneb když něco starého končí, něco nového začíná. A byť se to zpočátku může jevit hrozivě – a v mnoha aspektech to vskutku hrozivé je –, ve výsledku to zase tak strašné být nemusí. Pokud pochopíme, proč se to děje a kam se ubírá vývoj, že změny jsou součástí života, a pokud se podle toho zařídíme. Jen je k tomu potřeba opustit černobílé vidění světa a začít se na věci dívat z jiné perspektivy. Ale teď se vraťme zpátky do lavic, inkluze nečeká.
Po přijetí inkluzivního zákona v roce 2004 změny začaly nabírat grády. Tím, jak byla profese asistenta standardizována a institucionalizována, posunuta z výjimky v běžný jev a od romských dětí nebo zdravotně postižených ke všem žákům s problémy a asistenti začali být přidělováni častěji, stala se jedna velmi zajímavá věc. Co jedna, hned několik!
Spolu s asistenty přibývali v dříve normálních homogenních třídách, rozkročených od žáků velmi nadané po slabé, i žáci s nejrůznějšími poruchami. Takoví, kteří by dříve na základní školu vůbec chodit nemohli a ani by nikoho nenapadlo je tam posílat. Tím se zvýšil rozptyl mezi nadanými a nejslabšími. Asistenti tak pořád sice patřili formálně ke konkrétnímu dítěti, ale objevil se první paradox: formálně je asistent pořád „pro dítě“, jakožto individuální podpůrné opatření, ale prakticky už začíná pomáhat celé třídě. A učiteli s tím, aby třídu zvládl. Kromě pomoci jednomu dítěti je třeba se soustředit na udržování pozornosti a kázně a diferencování výuky, pomoc s úkoly i ostatním žákům. Jelikož se prohloubil rozdíl mezi špičkou třídy a jejím chvostem, zasáhlo to i do rytmu výuky. Musí se trošku zpomalit, a tím se zdatnější žáci víc nudí. Ale i ti průměrní, protože se najednou nemusí tolik snažit, aby zvládali učivo, a tak mají víc času na zlobení. Tím se poprvé rozšiřuje náplň práce asistenta, a tady také vzniká první napětí mezi papírem a realitou.
Mechanismus snižování úrovně ale pokračoval rychle dál. Čím víc slabších dětí bylo a čím slabší byli ti nejslabší, tím více se tomuto stavu začala přizpůsobovat výuka – její tempo i kvalita. A tak se postupně snížily nároky i rozsah toho, co se ve školách stihne probrat a do jaké hloubky. Tím se ale z nadaných žáků stávali méně nadaní, protože učivo bylo stále snazší a pro ně jednodušší. A tak se zpomalil jejich rozvoj. Roztočila se spirála.
Ruku v ruce s těmito novými jevy se ale projevil další paradox. V období, kdy se poprvé výrazně zvýšil počet asistentů, nějakým záhadným řízením osudu začal narůstat i počet nejrůznějších poruch a diagnóz. Tím přibývalo individuálních integrací, a následně opět asistentů.
Čím víc slabších dětí bylo a čím slabší byli ti nejslabší, tím více se tomu začala přizpůsobovat výuka. A tak se snížily nároky i rozsah toho, co se stihne probrat a do jaké hloubky.
Tohle je ohromně zajímavý fenomén, který se točí kolem starého známého rébusu, jestli bylo dřív vejce, anebo slepice. Podle dosavadních výsledků a oficiálních dat to totiž vypadá tak, že se vejce i slepice objevily zároveň… A je to natolik fascinující jev, že stojí za to jej prozkoumat detailněji.
Když se začalo ukazovat, že některé děti nezvládají běžnou výuku, tak systém zavedl diagnostikování různých poruch učení nebo vývoje v rámci pedagogicko-psychologických poraden nebo speciálně-pedagogických center. Tato zařízení mohou takovým žákům doporučovat individuální plány a případně jim přidělovat asistenty. Idea byla, že tak více dětí může navštěvovat základní školy a systém jim pomůže to zvládnout.
Druhý krok už byl ale politický. Už nestačilo respektovat, že děti mají problémy, a pomáhat jim je překonat. Ale začalo být nepřípustné je oddělovat nebo považovat za slabší, protože v moderní společnosti jsou si přece všichni rovni. A není důležité, jaké mají lidé schopnosti, ale aby se všichni cítili dobře a nikdo nebyl zraňován tím, že je považován za slabšího nebo zařazen do školy či třídy pro děti se speciálními potřebami. Jako moderní společnost všem ukážeme, že jsou si všichni lidé rovni. Tím vznikla pozoruhodná myšlenka, že by měli být postupně všichni nasáčkováni v jedné třídě. To ale automaticky zvýšilo různorodost ve třídách.
A když se – překvapivě – ukázalo, že to nemůže jeden učitel ve zdraví zvládnout, protože by musel pečovat o děti zvládající běžnou výuku, ale zároveň se individuálně věnovat těm, kteří držet krok nedokážou, vyvstala potřeba další kompenzace v podobě zvyšování počtů asistenta pedagoga. To byl technický pokus měnící se systém stabilizovat, protože prudce přibylo problémů ve třídách.
V dnešní škole – a to i u učitele na základní škole – už dávno nejde o to, jaké má znalosti a co si pamatuje z dějepisu, ale aby učitel s asistentem zvládli nesourodou třídu a nezbláznili se.
A definitní zlom přišel v roce 2016, kdy na nové dění systém zareagoval novelou školského zákona a novou školskou vyhláškou, kde na pokles schopností a snižování výkonu školní třídy nezareagoval tím, že by opět zvýšil nároky, některé své představy přehodnotil nebo trochu ubral a necpal mezi normální děti víc a víc těch s poruchami, ale začal posilovat podpůrný systém, který by novou realitu unesl. Neboli nebudeme řešit to, že se nám hroutí výuka, ale vytvoříme podpůrnou síť, která zareaguje na novou školskou realitu tím, že nám to hroucení podepře a zastaví, nebo aspoň zpomalí.
Nový inkluzivní zákon zavedl nárok na takzvaná podpůrná opatření v pěti stupních duševní nebo zdravotní „invalidity“. A zavedl systém financování podle doporučení pedagogických poraden. Výsledkem nebylo ani zlepšení výsledků díky této podpoře, ani lepší atmosféra či fungování ve třídách, ale naopak zvýšení napětí, chaosu a překvapivě i brutální nárůst všemožných poruch, a ruku v ruce s tím i propady žáků v testech měřících jejich výsledky. Učitel už v mnoha případech není schopen výuku zvládnout sám, a asistent se stal z výjimky běžným jevem. Po roce 2016 prudce roste počet dětí s podpůrnými opatřeními a asistent už dávno není pomocník pro slabší dítě, ale druhý dospělý ve třídě. Systémově je to ale stále maskováno jako individuální opatření, přestože se počet asistentů náhle zněkolikanásobil.
Druhá šichta
Po předinkluzivní tisícovce asistentů (2004) jich po pěti letech inkluze (2010) ve školách bylo na tři tisíce, a v roce 2015, těsně před zavedením druhé, hlubší fáze inkluze v roce 2015, bylo už přes deset tisíc. To ale pořád ještě kopírovalo počet nárůstu dětí s obtížemi a jednalo se o podpůrnou profesi, i když se rozšiřovala. Jenže po roce 2016 následuje nejen takřka exponenciální růst počtu asistentů, ale i dramatická proměna náplně jejich práce.
Po dvou letech legislativního inkluzivního cunami z roku 2016, tedy v roce 2018, již školy zaměstnávaly více než 21 000 asistentů – dvojnásobek. Z toho 16 tisíc připadalo na školy základní, zbytek na mateřské (protože některé děti by nezvládly být samy ani ve školce) a nejméně na školách středních, protože tam už se skoro nikdo z těchto dětí zřejmě nedostane. Na univerzity to ještě nedošlo, i proto, že se snížila i jejich úroveň a náročnost, ale kdo ví – co není, může být.
Za další tři roky už na školách působilo až 27 000 asistentů, resp. asistentských úvazků, kde se počet – i kvůli vysokým finančním nákladům na provoz – plus minus ustálil. Jak si ale ukážeme, zřejmě ani to nebude stačit, neboť už to nejde zastavit a systém se drolí dál.
Růst je to tedy extrémně rychlý. Ještě zajímavější údaj je ten, že v roce 2016, na začátku druhé vlny „hardcore“ inkluze, připadalo na 100 učitelů 10,5 asistenta, ale v roce 2023 už to bylo 24,5 asistenta. Počet asistentů tedy roste výrazně rychleji než počet učitelů. A přestože je jejich práce stále náročnější, mají velmi nízký plat.
Aby mohli dělat přímou pedagogickou činnost ve třídě, ve které jsou vzděláváni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, musí mít asistenti pedagoga dokončené střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání – alespoň střední nebo vyšší odbornou školu s pedagogickým zaměřením nebo kvalifikační kurz „studium pedagogiky“ s dotací 120 hodin.
Za to pak berou mizerných 15 tisíc, protože zaplatit plnohodnotně dva dospělé na jednu třídu znamená obrovské náklady navíc. A aby se – často asistentky – uživily, musejí po šichtě s problémovými žáky dopoledne dělat ještě vychovatelky v družině odpoledne. A přitom jejich přítomnost ve třídě již není bonusem či pomocí, ale nezbytností, aby se v ní vůbec dalo „učit“.
V dnešní škole – a to i u učitele na základní škole – už ale dávno nejde o to, jaké má znalosti nebo co si pamatuje z dějepisu, ale aby učitel s asistentem dokázali zvládnout nesourodou třídu, nezbláznili se a udrželi kázeň a pozornost. A to se objevují návrhy, že by se mohlo zakázat ve školách používání mobilních telefonů, na kterých je mnoho dnešních dětí – s poruchami i bez – již zcela závislých.
S takovým návrhem přišli čerstvě opoziční lidovci ve svém návrhu novely školského zákona. Lidovecký návrh by teprve musel získat podporu i u vládnoucí koalice, ale i když s tím předběžně souhlasil premiér Andrej Babiš i ministr školství Robert Plaga, bude se o tom naštěstí teprve diskutovat. Pokud by ale něco takového prošlo, žáci by mohli brzy udělat ze škol kůlničky na dříví a asistenta bude potřebovat každé dítě a každý učitel následně psychologa.
Protože mobily jsou to jediné, co roztěkané děti s poruchami soustředění a pozornosti či s výchovnými problémy dokáže udržet jakžtakž v klidu.
A když začínají zlobit až příliš, je lepší jim dát o přestávce do ruky mobil nebo jim ho slíbit na další přestávku, protože udržet nesourodý kolektiv ve stavu, kdy je schopen se soustředit celé vyučování na výuku, a ještě je hlídat o přestávkách, aby nic nevyvedli, je takřka nadlidský výkon. A to vám poví každý učitel v běžné třídě, pokud nebude lhát a lakovat inkluzi narůžovo.
A tak se asistent pedagoga proměnil ze sociálního experimentu v první fázi v podpůrnou profesi. Poté se stal systémovou součástí inkluze. Za pár let už byl běžnou součástí výuky. A nakonec se transformoval v plnohodnotnou personální pozici. A možná vůbec tu nejdůležitější, protože je poslední instancí, která ještě drží pohromadě přetížený a drolící se systém. Tím to ale zdaleka ještě nekončí. Protože když už se něco se*e, tak se zpravidla se*e kompletně všechno.
