Dobře. Takže jsme zjistili, že všichni pořád dokola něco opakují, ale nikdo neví, co říká, protože tomu nerozumí. A tím pádem lidi ani nevědí, co dělají, proč to dělají nebo jak to udělat správně. A navíc to všechno dělají úplně zbytečně!

Snaží se Šifra tím vším snad říct, že jsou všichni – od majitelů kotlů přes odborníky a úředníky až po novináře a techniky – úplní idioti?

V žádném případě! Ukazuji tím a rozkrývám něco úplně jiného – samotný mechanismus rozpadu starého systému (světa). Jeho konec totiž nepřichází proto, že by ho někdo zakázal a vyhlásil místo něj nějaký nový. Přichází proto, že ho držela a dosud na vlásku drží jedna jediná věc nebo síla, chcete-li. A to je síla slov.

Tady nejde o schopnosti, inteligenci nebo chytrost. S tím to vůbec nesouvisí, protože tohle se děje hloupým i chytrým bez rozdílu. Nejde ani o zdánlivou složitost systému, na který by bylo tak lákavé to všechno svést. To dělají oni, ne my, my jsme „správně“. Tahle iluze ale funguje jen do doby, než bychom položili na stůl další otázku – a sice kdo tedy tvoří ten systém – a odpověděli si, že lidé a jejich mentální nastavení. Nebo bychom si uvedli tucet podobných příkladů, kde to funguje nebo spíše nefunguje stejně jako u kontrol kotlů. Ale do různých zákoutí systému se teď pouštět nebudeme, není to ani třeba.

Tady jde o něco úplně jiného. O jeho strukturální kolaps. O něco, co tu zdánlivou složitost a nepřehlednost vytváří. O to, že lidé vykonávají role, aniž by rozuměli jejich smyslu, systém běží jen ze setrvačnosti a slova nemají žádný vztah k realitě. Ten důvod, proč se to děje, proč to nabylo tak obludných rozměrů a proč se to teď najednou celé sype a nedá se to už nadále udržet, je přitom až překvapivě triviální a prostý.

Starý systém ve své finální fázi stojí nebo spíše stál po celou dobu převážně na jedné gigantické iluzi – víře ve slova. A my si jen ukazujeme, kam až nás tato slepá a automatická víra, která v určitém ohledu připomíná až nějaký druh magie, dovedla. Spousta lidí, kteří již vidí, že se tento starý civilizační model, kde se o věcech a procesech jen mluvilo – místo aby se skutečně dělaly –, mají stále tendenci vidět příčinu té nefunkčnosti a problémů dnešního světa právě v systému. Tvrdě jej kritizují a šijí do něj zprava zleva, protože se domnívají, že on je kořenem problému. A že když se systém změní, všechno se tím vyřeší. Částečně mají samozřejmě pravdu a jejich pozorování toho, co nefunguje, je přesné. Jenže to nestačí, protože to už jsou pouze důsledky. A k tomu, aby se mohlo něco změnit, je třeba nejen vidět důsledky, ale především pochopit příčiny, a nezaměňovat je mezi sebou.

Tím, že budeme pohoršeně hanět nešvary doby, kdy zlí nahoře ubližují těm hodným dole, si můžeme dočasně ulevit a ventilovat nahromaděnou frustraci. Nebude to ale stačit.

Šifra už delší dobu cítí, že kritika systému je málo. Tím, že se podivíme nad bizarnostmi dnešního světa a budeme pohoršeně hanět nešvary doby, kdy zlí nahoře ubližují těm hodným dole, si sice můžeme dočasně ulevit a ventilovat nahromaděnou frustraci, nebude to ale stačit. Je to vlastně jen klouzání po povrchu nebo honění hada za svým vlastním ocasem. Jen ne toho staroegyptského s názvem Uroboros, hada zakousnutého do svého konce, který symbolizuje cyklickou podstatu všech věcí, nekonečný návrat od konce k začátku, sebezničení a následnou sebeobnovu a znovuzrození, ale spíše hada Reggieho z britského Sussexu. Toho kdysi vyděšený chovatel přinesl k veterináři s tím, že se omylem zakousl do své vlastní části, protože si svůj ocas spletl s jiným hadem. Jinými slovy, vypadalo to jako někdo jiný, ale byl to on sám. Jenže kvůli silnému stisku zadních zubů se už nedokázal pustit. Hadi mají totiž zuby zakřivené směrem dozadu, do krku, které slouží k pevnému uchopení kořisti, aby nemohla utéct.

Jakmile se ale had zakousne sám do sebe, to, co je při lovení kořisti výhodou, se náhle stane jeho vlastní pastí. K tomu se obvykle přidá velký stres nebo zmatek, což v kombinaci s loveckým instinktem může způsobit, že pokračuje v jídle, zrychlí se mu polykání a začne se dusit. Tak jako Reggie, kterému musel veterinář násilím otevřít tlamu, vykloubit čelist a odstranit ocas, předtím, než mohl být ocas natráven a had by zemřel, kvůli udušení či infekci. Na svobodě se tohle hadům neděje, v malých teráriích jde ale o poměrně častý jev. 

Pokud se tedy z tohoto začarovaného kruhu chceme vymanit, cesta ven nevede skrze kritiku systému nebo boj proti němu, to je jen součástí první, analytické fáze, ale skrze pochopení toho, na čem stojí. A na odhalení toho vzduchoprázdna, které je pod ním. V tom spočívá celý ten trik. Každý jiný pokus nebo neochota jít dál skončí – v lepším případě – rozčarováním a prozřením, kterým v jednom ze svých únorových blogů prošel i můj jmenovec, bloger Vidlák.  

Nejde o jeho politické názory ani ideologii – to mi nepřísluší hodnotit, tudy cesta nevede a to už stačilo. Na blogu s výstižným názvem Co se změnilo? mě ale zaujalo autorovo první uvědomění, že svatý boj za změnu systému nikam nevede a bez ohledu na vynaloženou snahu nebo hlasitost křiku se stav starého systému neustále zhoršuje a míří ke svému nezadržitelnému konci.

„Vidláku, ty jsi byl ještě nedávno ohledně vývoje optimista, ale teď, v poslední době jsi nějak změnil názor. To mi řekl jeden kamarád, s nímž jsme si o víkendu krátce telefonovali. Ano, byl jsem ten, který zhruba do konce roku 2025 viděl světlo na konci tunelu. Pořád tu byly nějaké záchytné body, pořád existovaly výhybky, na kterých se dalo tím naším českým i západním vláčkem změnit směr. Zhruba od ledna jsem je ale vidět přestal (…) “ začíná autor svou zprávu o stavu společnosti.

Za co jsme bojovali

V ní pak různě přemítá o tom, proč nic z toho, „za co jsme bojovali“, nevedlo ani nepovede k úspěchu. Nejzajímavější je část o tom, kterak se zdálo, že ze všeho nejvíc je třeba „vyměnit kapitána na naší lodi, aby s ní konečně přestal bourat do ledovců a dělat další díry do trupu“.

Jenže nový kapitán „sice přibrzdil, ale stále míjíme děsivou rychlostí ty poslední křižovatky dějin, kde se ještě dalo bez velkého karambolu odbočit“. Protože „Andrej Babiš sice brzdí, ale jede pořád po špatné dráze. Z útesu spadneme pomaleji…“

Nechci nijak sýčkovat, jen bych si dovolil připodotknout, že v této fázi už nemá ten pád co tlumit a nepřibrzdil by ho už ani kapitán Kirk ze StarTreku, který na své hvězdné lodi vede posádku „tam, kam se dosud žádný člověk nevydal“, natož majitel Agrofertu, který nás ještě nedávno s vervou, na dluh a dokořán otevřenou státní kasou prováděl covidistickou pandemií. A teď se se stejně roztaženou kapsou, ze které už ale nemá co padat, snaží naši zemi provést bouřlivými změnami světového řádu – bohužel tím způsobem, že se nás zuby nehty pokouší udržet v tom starém.

Už i Vidlák, který ještě na podzim stavěl vzdušné zámky a s nadějemi hovořil o reformě systému (bez ohledu na to, jakými prostředky toho chtěl dosáhnout), to již nyní považuje za nemožné. „Bitva o přesvědčení skončila. Teď přišel čas, abychom se v rámci naší komunity připravili. Už bohužel zřejmě nezachraňujeme Českou republiku. Už se můžeme jen lépe či hůře připravit na náraz,“ varuje a trefuje tím – možná nevědomky – hřebíček na hlavičku.

Zatímco když ty všechny změny na začátku roku 2020 byly odšpuntovány a starý svět ohlašoval začátek svého konce, existovala reálná možnost ten přechod mezi dvěma zvládnout relativně plynule a hladce. Stačilo si jen uvědomit onen nesoulad mezi slovy a tím, co se skutečně děje. Ten rozdíl mezi realitou a tím, co se říká, ještě nikdy nebyl tak jasně vidět. A na chvilku to skutečně zafungovalo a mnoho lidí to poprvé uvidělo.

Jak by ale to zaklínadlo, kdy si lidi zvykli zaměňovat slova a realitu – a nezkoumat, jaký je mezi nimi vztah –, bylo příliš silné. Tak silné, že se s opadnutím prvotního strachu z toho, že by se svět opravdu mohl změnit, postupně začalo zase vše vracet do starých kolejí. A když se lidi lekli a báli uvidět skutečnou realitu a nějak se k ní postavit a něco doopravdy změnit – zejména svůj pohled na svět – udělali to, na co byli zvyklí. Nahradili ji opět slovy, i když třeba jinými.

Součást poblému

Všechny ty věty o tom, co musíme udělat, ať už přicházely zleva, nebo zprava, přitom opomněly na jednu důležitou věc – že slova, která nevycházejí z reality, ale z myšlenek, názorů, iluzí a přesvědčení, nejsou součástí řešení, ale problému. Kolik se toho jen od covidu namluvilo. Co se všechno popsalo. Rozkrylo. Odhalilo. Naplánovalo. Ale nic se neudělalo ani nezměnilo. A tak slova dál plynou, ale realita si žije svým vlastním životem a nebere na ně ohled.

Namísto pochopení, co se děje se světem, přišel poslední neúspěšný pokus o zachování starého systému, ve kterém slova dlouhodobě maskovala a nahrazovala realitu, jež se pod nimi rafinovaně skrývala. Protože starý systém ve svém posledním stádiu rozkladu nebyl ukotvený v realitě, ale ve významových konstruktech, které ji jen simulovaly. On zdánlivě fungoval, ale jen dokud bylo okolní elektromagnetické pole husté, pomalé a setrvačné. Slova suplovala realitu, ale přes mlhu, kterou to vytvářelo, to nebylo vidět. Dnes, kdy se pole změnilo, se konec těchto iluzí ukazuje takřka okamžitě. A z toho nastalého šoku, který to mnohým lidem přináší, vyvstává potřeba věřit slovům ještě víc, i když třeba nějakým jiným.

A čím víc lidi mluví a čím méně se jejich slova opírají o realitu, tím méně se daří ten rozpor maskovat a iluzi udržet. Proto se věci hroutí doslova „kosmickou rychlostí“, proto se autority ztrapňují samy, proto se systémy samy zesměšňují. Ne proto, že by se změnily zákony nebo někdo vyhlásil konec starého světa a nařídil svět nový, ale proto, že se změnily podmínky reality. Ve starém světě totiž mohla slova nahrazovat zkušenost a realitu, a tím doslova držela svět pohromadě. Ale jen do chvíle, než se změnila pravidla hry. A než se iluze začala rozplývat jako pára nad hrncem. A na jedné straně zbyla jen slova, za kterými nic není. To je to, co se říká. A na druhé straně leží realita. To je to, jak se věci skutečně mají a jaké doopravdy jsou. A její tlak začíná být pro mnohé neúnosný.

Šifra neukazuje to, že je starý systém špatný. Ale že už žádný není. A v tom je zásadní rozdíl. Nějak to fungovalo, ale takto to už nefunguje a fungovat nemůže. A proto se to hroutí. Zatímco kritici volají, že je špatně nastavený, Šifra ukazuje, že už není, na čem by mohl stát. Rozpustil se a zbyla už jenom slova.   

‍