Bizarní film

Proč svinskost nikdy nepřemůžeš bojem proti svinskosti, ale jen úplnou změnou sebe a svého postoje?

Nic tedy nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Protože to, co se může zdát jako obrovská výhoda protistrany – tedy silný byrokratický aparát a obrovské množství peněz vynakládaných na omezení svobody a proti vlastním obyvatelům –, je zároveň její největší nevýhodou. Je to totiž přesně obráceně, než to vypadá – všechna ty hysterie a snaha futrovat vybrané lidi penězi, aby to zastavili, není známkou síly a směru, kam se vývoj ubírá, ale známkou slabosti a poslední zoufalé snahy všem změnám zabránit.

Funguje to tak dlouho a dlouho se utahovaly šrouby, takže se to zdá silné a neporazitelné, ale fungovalo to jenom do doby, dokud fungoval starý euroatlantický systém v éře levných peněz. To teď ale končí.

To, co se děje a jak eurokraté zintenzivňují své aktivity, je jen viditelnou známkou nervozity a toho, že vědí, že se jim to hroutí pod rukama. Jinými slovy, starý západní systém krachuje a formuje se nový, pod dirigentskou taktovkou globálního Jihu (a Ruska). Takže tuto zdánlivě neporazitelnou hydru nezastaví boj, ale geopolitické změny a změna systému, kterou Evropa neřídí, ale které se bude muset chtě nechtě přizpůsobit a adaptovat se na ni. Bojovat proti euronacistům tak dnes má asi podobný smysl jako bojovat proti komunistům v roce 1989.

Já vím, teď je ve hře navíc válka, ale to na věci nic nemění. Protože oni už se pro ni rozhodli jako pro svou poslední šanci a my nemáme možnost tento euromoloch zastavit. Ale stále je velká šance, že jim dojdou peníze nebo zbraně dřív, než pořádně začnou. Popřípadě to rychle skončí, protože protistrana – tedy globální Jih a Rusko, které se snaží starý systém „ukončit“ – je k tomu, samozřejmě ve spolupráci s ekonomickou i politickou realitou, prostě dotlačí.

Tohle je velká hra a není v silách jednotlivce, aby mohl ovlivnit její průběh nebo výsledek. Ano, samozřejmě že kdyby lidi nebyli – v globále – tak strašně nevědomí a byli aspoň o trochu chytřejší a vědomější, mohlo to bývalo jít i snazší cestou. Ale realita je prostě taková, že se lidi nechtějí měnit a nechtějí nic chápat, a tak to vypadá tak, jak to vypadá. A kolektivní vědomí je na takové úrovni, na jaké je.

Co naopak v silách jednotlivce je, je dělat to, co je nutné. Tedy nečekat, jak to dopadne, ale snažit se na novou dobu adaptovat a dělat to, co je potřeba, abychom se v novém světe neztratili. A i když to může znít jako klišé, tak snažit se být lepšími lidmi. Protože jedině to může okolní elektromagnetické pole aspoň trochu pročistit a „vylepšit“. Jinudy než přes vnitřní změnu a pochopení prostě stejně cesta nevede.

Takže i když probíhají tyto z minulosti povědomé společenské procesy v celé Evropě, Šifra ony totalitární tendence v tomto vydání popsala více v návaznosti na naše prostředí a se zaměřením na zdejší reálie, neboť každá země má svá vlastní specifika. A než mluvit obecně či ve frázích, pod kterými si nedokážeme nic představit, je vždycky lepší odhalovat mechanismy a principy toho, jak věci fungují, na co nejkonkrétnějších příbězích a v místech, kde se odehrávají.

Mluvil-li jsem proto o nějakém historickém konfliktu, který ovlivňuje a zkresluje společenskou debatu, protože se velká část lidí nedokáže oprostit od minulosti, pak především proto, že toto české specifikum zesiluje dynamiku veřejného dění možná ještě silněji a nebezpečněji než v jiných zemích a působí jako jakýsi nebezpečný katalyzátor těchto toxických procesů. (Někdy, když člověk pozoruje tu šílenou nenávist a propagandu takzvaných demokratů, možná spíš jako detonátor.)

Zfanatizování části veřejnosti, jež probíhá od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády problém neřeší. 

Neznamená to tedy, že jinde není společnost také rozdělená a nebojují se bitvy My vs. Oni. Jenom to, že když se naši soudruzi přidají k zeleným soudruhům z Berlína, Bruselu či Paříže, kteří vymýšlejí nesmysly se stejnou vervou, a přidají do toho své staré „know-how“ okořeněné pocitem křivdy, vyjde nám z toho jeden z nejfanatičtějších, nejeurohujerštějších, nejválečněji naladěných a nejvíce „vyhajpovaných“ evropských států s až chorobně nenávistnou protiruskou rétorikou, zatemňující mysl politikům i obyvatelům, který by kvůli 60 let starým událostem klidně zatáhl své vlastní obyvatelstvo do jaderné války.

A to přesto, že na naši armádu by si troufla i pouťová parta historických šermířů s kušemi, natož pak největší jaderná mocnost, na které si na Ukrajině vylámaly zuby i americké zbrojovky. A přesto, že se USA po porážce na Ukrajině a neúspěchu v Íránu stahují z pozice světového policajta a hegemona, a že celá Evropa se předtím bez USA bála nahlas říct i to, co je za den, tak se kolabující evropské země snaží zvrátit nepříznivý vývoj tím, že vojensky porazí Rusko.

Znepokojivé je, že naše liberálně-demokratická frakce vycházející z ideologie reformních komunistů z osmašedesátého je v tomto bubnování v rámci celé Evropy nejaktivnější – což není něco, co bychom chtěli, čím bychom se měli chlubit nebo na co bychom měli být hrdí. Zvláště když za sebou již podobnou zkušenost máme, když jsme po celou druhou světovou válku sloužili jako zbrojovka Třetí říše a – až na několik významných odbojových skupin a velké činy odvážných jednotlivců, jako byli Gabčík a spol. – na stranu vítězů protinacistické fronty jsme přeběhli, až když bylo jasné, že nacisté prohrají.

To není výčitka, jen připomínka toho, že bychom nemuseli být teď tolik aktivní a mohli bychom zpomalit a všechny ty prezidenty, Fialy, kulturtrégry a jiné kašpary v přestrojení za demokraty, kteří by se nejradši shromáždili někde v Národním divadle a zdviženou pravicí za pár stříbrných přísahali na vznešené evropské hodnoty, trošku umravnit. A ne si od nich nechat nadávat a diktovat. Pro začátek třeba tak, že se s nimi nebudeme hádat a dodávat jim energii z konfliktů, po kterých tak touží a které neustále rozdmýchávají, ale pojedeme si svou. A takové zrušení dotací pro politické neziskovky by mohlo být dobrým prvním krokem. 

Teď, po podzimních parlamentních volbách, se to sice politicky trochu zklidnilo a utlumilo, protože eurohujeři a štváči, kteří bubnovali do války nejhlasitěji, se věnovali víc budování válečného kultu než spravování státu. A jelikož si přitom počínali jako sloni v porcelánu, voliči je zahnali do opozice.

Zfanatizování části veřejnosti, které probíhá nepřetržitě od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly kyjevským Majdanem do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády v tomto ohledu problém neřeší.

Nová vláda se ve své rétorice zatím krotí, vystupuje docela smířlivě a nestihla toho ještě tolik pokazit ani provést něco, co by mohlo veřejnost popudit. Jinými slovy – až na nějakou málo významnou kosmetiku neudělala ještě nic. A kromě zahraniční politiky, kde se umírnil tón a Česká republika neadoruje tak otevřeně Ukrajinu, ale drží se víc zpátky (či přesněji na různých místech říká to, co daná cílová skupina potřebuje slyšet, takže na domácí scéně se nepodporuje válka na Ukrajině, ale jakmile ministři odjedou do Izraele, klidně tam sionistům schválí genocidu Palestinců), se toho zase tolik nezměnilo.

Přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, a umírněně působí i premiér Babiš, konalo se proti ní už několik demonstrací.

A přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si nepochybně uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, její představitelé nekonají hystericky a umírněně působí i její předseda Andrej Babiš, který dříve emoce ždímal, co to šlo, konalo se proti ní už několik demonstrací a happeningů a napětí ve společnosti by se dalo krájet. Z opozičního tábora – teď nemyslím jen stranického, ale i voličského – je cítit, že se jen čeká na nějakou záminku či příležitost, která by umožnila další akce proti současné vládní moci a tomu, co představuje. Nebo možná přesněji proti tomu, co postrádá – nesmiřitelný boj proti lidem, kteří mají jiný názor. Nedemokrati tohle – když to není kdo s koho – přímo nesnášejí.

Právě ve vypjatých časech, kdy lidem ze všech těch změn a mizejících iluzí, jež dříve mylně považovali za jistoty, tečou nervy a lámou se charaktery, není nic důležitějšího než zvolený postoj k tomu, co se odehrává.

Kromě falešného a černobílého rozdělování na dobro a zlo, jež bez hlubšího uvědomění hrozí vtahovat emočními reakcemi i lidi, kterých by se ten dávný konflikt mezi mocenskými frakcemi, obohacený o koňskou dávku euronacismu, netýkal, hýbe ale českou společností ještě jeden fenomén, který silně odvádí pozornost od důležitých věcí. Svinskost totiž neporazíš bojem proti svinskosti, ale úplnou změnou sebe a svého postoje. Kdybych měl tento fenomén pojmenovat co nejvýstižněji, označil bych jej jako „řešení světa okolo, namísto řešení světa vlastního“.

Vidět věci jasně

Pokud se nenecháme do všech těch emočních ejakulajd přimíchat a udržíme si tolik potřebný nadhled, pozorujíce vše z odstupu jako bizarní film, jehož vedlejší zápletka se nás netýká, teprve tehdy můžeme začít věci vidět jasněji. A pokud uvidíme věci jasněji, teprve poté můžeme činit správná a pro naši budoucnost prospěšná rozhodnutí. A naopak – jakmile budeme přistupovat k tomu, co se děje kolem nás – a kvůli tomu poté i v nás – emočně a emotivně a chytat se na první signální, žádná rozhodnutí – natož dobrá – nikdy činit nebudeme.

Protože na to jednak nebudeme mít čas, a jednak – kvůli soustředění na to, na co se soustředit nemáme, a nesoustředění na to, na co se soustředit máme – nikdy neuvidíme reálný stav věcí. Neboť se na svět budeme dívat zkresleně přes filtry hněvu, strachu, ale třeba i obráceně přes růžové brýle. A až ho jednou spatříme, jaký je, bude už pozdě něco měnit nebo to bude výrazně složitější. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Proto je tak důležitá dobrá příprava a přemýšlení ne o jeden, ale aspoň o pět kroků dopředu. Proto je tak důležité nerozptylovat svou pozornost věcmi, které ovlivnit nemůžeme, ale naopak napnout všechny síly do toho, co ovlivnit můžeme. A hlavně nedělat tu chybu, kterou bohužel dělá drtivá většina lidí – čekají, jak to všechno dopadne. Jenže to, jak to všechno dopadne na makroúrovni, a to, jak se nám bude žít na mikroúrovni, jsou dvě docela odlišné věci.

Neboť se můžeme mít dobře (nebo aspoň lépe, než kdybychom se nesnažili), ať už se bude dít „venku“ cokoli. A naopak – i kdyby vnější události nabraly nadějnější směr, než to v tuto chvíli vypadá, situace se rychle uklidnila i bez konfliktů na Ukrajině či Blízkém východě, evropští lídři dostali rozum a začali tvořit, ne bořit, neznamená to, že se nám osobně musí vést lépe. Ze světa (období), kde se lidé mohli vzdát zodpovědnosti za své osudy a proplouvali životem poměrně snadno bez ohledu na to, jak moc se o to přičinili, a hojně spoléhali na stát a na to, že problémy, pokud nastanou, vyřeší někdo jiný, míříme do světa (období), kde bude mnohem větší roli hrát to zodpovědnost individuální. 

Je dobré si uvědomit, že žijeme v přelomovém, transformačním období, kde to, jak jsme k sobě, životu i realitě přistupovali a jak jsme především vnitřně nastaveni, rozhodne o tom, jak se nám povede v blízké či střední budoucnosti a jakou nohou do nové doby vykročíme.

Když to teď záměrně hodně zjednoduším, rozdíl ve vnímání či nevnímání toho, co se děje či co se neděje, je tak obrovský, že lze bez nadsázky říct, že vedle sebe koexistují paralelně dva světy, dvě reality. Jak je to možné?

Ve starém, zhuštěném elektromagnetickém poli, to nebylo ještě tolik vidět, ale nyní se rozdíly mezi jednotlivými přístupy zvyšují, ba dokonce přímo zhmotňují. Ono to do jisté míry platilo vždy, že si člověk mohl vylepšit či pohnojit život podle toho, jak k němu přistupoval, jak smýšlel a jak se choval. Jen to nebylo tolik vidět, protože zpětná vazba nebyla tak rychlá a zřetelná. A tak nebyly rozdíly mezi lidmi tolik patrné – teď nemyslím ve společenském postavení nebo hmotném smyslu, ale v tom, jak souviselo jejich vnitřní nastavení s tím, co se jim děje v životě. Leccos šlo „urvat“ silou nebo „schovat“, protože realita toho dost odpouštěla a nebylo tak úzce vidět spojení mezi tím, co děláme „uvnitř“, a jak moc je to vidět „navenek“. A také mezi tím, jak se na svět díváme a co on nám potom na základě toho umožňuje vidět on.

My právě teď neřešíme jenom to, jak bude vypadat svět, ale hlavně to, kým se staneme či stáváme my sami. Samozřejmě že to spolu úzce souvisí, ale jinak, než si většina lidí představuje. Není to tak, že nejprve si vybojujeme nějaký lepší svět, a až to bude, můžeme se stát i my lepšími lidmi. Je tomu přesně naopak.  

‍

Bizarní film

Proč svinskost nikdy nepřemůžeš bojem proti svinskosti, ale jen úplnou změnou sebe a svého postoje?

Nic tedy nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Protože to, co se může zdát jako obrovská výhoda protistrany – tedy silný byrokratický aparát a obrovské množství peněz vynakládaných na omezení svobody a proti vlastním obyvatelům –, je zároveň její největší nevýhodou. Je to totiž přesně obráceně, než to vypadá – všechna ty hysterie a snaha futrovat vybrané lidi penězi, aby to zastavili, není známkou síly a směru, kam se vývoj ubírá, ale známkou slabosti a poslední zoufalé snahy všem změnám zabránit.

Funguje to tak dlouho a dlouho se utahovaly šrouby, takže se to zdá silné a neporazitelné, ale fungovalo to jenom do doby, dokud fungoval starý euroatlantický systém v éře levných peněz. To teď ale končí.

To, co se děje a jak eurokraté zintenzivňují své aktivity, je jen viditelnou známkou nervozity a toho, že vědí, že se jim to hroutí pod rukama. Jinými slovy, starý západní systém krachuje a formuje se nový, pod dirigentskou taktovkou globálního Jihu (a Ruska). Takže tuto zdánlivě neporazitelnou hydru nezastaví boj, ale geopolitické změny a změna systému, kterou Evropa neřídí, ale které se bude muset chtě nechtě přizpůsobit a adaptovat se na ni. Bojovat proti euronacistům tak dnes má asi podobný smysl jako bojovat proti komunistům v roce 1989.

Já vím, teď je ve hře navíc válka, ale to na věci nic nemění. Protože oni už se pro ni rozhodli jako pro svou poslední šanci a my nemáme možnost tento euromoloch zastavit. Ale stále je velká šance, že jim dojdou peníze nebo zbraně dřív, než pořádně začnou. Popřípadě to rychle skončí, protože protistrana – tedy globální Jih a Rusko, které se snaží starý systém „ukončit“ – je k tomu, samozřejmě ve spolupráci s ekonomickou i politickou realitou, prostě dotlačí.

Tohle je velká hra a není v silách jednotlivce, aby mohl ovlivnit její průběh nebo výsledek. Ano, samozřejmě že kdyby lidi nebyli – v globále – tak strašně nevědomí a byli aspoň o trochu chytřejší a vědomější, mohlo to bývalo jít i snazší cestou. Ale realita je prostě taková, že se lidi nechtějí měnit a nechtějí nic chápat, a tak to vypadá tak, jak to vypadá. A kolektivní vědomí je na takové úrovni, na jaké je.

Co naopak v silách jednotlivce je, je dělat to, co je nutné. Tedy nečekat, jak to dopadne, ale snažit se na novou dobu adaptovat a dělat to, co je potřeba, abychom se v novém světe neztratili. A i když to může znít jako klišé, tak snažit se být lepšími lidmi. Protože jedině to může okolní elektromagnetické pole aspoň trochu pročistit a „vylepšit“. Jinudy než přes vnitřní změnu a pochopení prostě stejně cesta nevede.

Takže i když probíhají tyto z minulosti povědomé společenské procesy v celé Evropě, Šifra ony totalitární tendence v tomto vydání popsala více v návaznosti na naše prostředí a se zaměřením na zdejší reálie, neboť každá země má svá vlastní specifika. A než mluvit obecně či ve frázích, pod kterými si nedokážeme nic představit, je vždycky lepší odhalovat mechanismy a principy toho, jak věci fungují, na co nejkonkrétnějších příbězích a v místech, kde se odehrávají.

Mluvil-li jsem proto o nějakém historickém konfliktu, který ovlivňuje a zkresluje společenskou debatu, protože se velká část lidí nedokáže oprostit od minulosti, pak především proto, že toto české specifikum zesiluje dynamiku veřejného dění možná ještě silněji a nebezpečněji než v jiných zemích a působí jako jakýsi nebezpečný katalyzátor těchto toxických procesů. (Někdy, když člověk pozoruje tu šílenou nenávist a propagandu takzvaných demokratů, možná spíš jako detonátor.)

Zfanatizování části veřejnosti, jež probíhá od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády problém neřeší. 

Neznamená to tedy, že jinde není společnost také rozdělená a nebojují se bitvy My vs. Oni. Jenom to, že když se naši soudruzi přidají k zeleným soudruhům z Berlína, Bruselu či Paříže, kteří vymýšlejí nesmysly se stejnou vervou, a přidají do toho své staré „know-how“ okořeněné pocitem křivdy, vyjde nám z toho jeden z nejfanatičtějších, nejeurohujerštějších, nejválečněji naladěných a nejvíce „vyhajpovaných“ evropských států s až chorobně nenávistnou protiruskou rétorikou, zatemňující mysl politikům i obyvatelům, který by kvůli 60 let starým událostem klidně zatáhl své vlastní obyvatelstvo do jaderné války.

A to přesto, že na naši armádu by si troufla i pouťová parta historických šermířů s kušemi, natož pak největší jaderná mocnost, na které si na Ukrajině vylámaly zuby i americké zbrojovky. A přesto, že se USA po porážce na Ukrajině a neúspěchu v Íránu stahují z pozice světového policajta a hegemona, a že celá Evropa se předtím bez USA bála nahlas říct i to, co je za den, tak se kolabující evropské země snaží zvrátit nepříznivý vývoj tím, že vojensky porazí Rusko.

Znepokojivé je, že naše liberálně-demokratická frakce vycházející z ideologie reformních komunistů z osmašedesátého je v tomto bubnování v rámci celé Evropy nejaktivnější – což není něco, co bychom chtěli, čím bychom se měli chlubit nebo na co bychom měli být hrdí. Zvláště když za sebou již podobnou zkušenost máme, když jsme po celou druhou světovou válku sloužili jako zbrojovka Třetí říše a – až na několik významných odbojových skupin a velké činy odvážných jednotlivců, jako byli Gabčík a spol. – na stranu vítězů protinacistické fronty jsme přeběhli, až když bylo jasné, že nacisté prohrají.

To není výčitka, jen připomínka toho, že bychom nemuseli být teď tolik aktivní a mohli bychom zpomalit a všechny ty prezidenty, Fialy, kulturtrégry a jiné kašpary v přestrojení za demokraty, kteří by se nejradši shromáždili někde v Národním divadle a zdviženou pravicí za pár stříbrných přísahali na vznešené evropské hodnoty, trošku umravnit. A ne si od nich nechat nadávat a diktovat. Pro začátek třeba tak, že se s nimi nebudeme hádat a dodávat jim energii z konfliktů, po kterých tak touží a které neustále rozdmýchávají, ale pojedeme si svou. A takové zrušení dotací pro politické neziskovky by mohlo být dobrým prvním krokem. 

Teď, po podzimních parlamentních volbách, se to sice politicky trochu zklidnilo a utlumilo, protože eurohujeři a štváči, kteří bubnovali do války nejhlasitěji, se věnovali víc budování válečného kultu než spravování státu. A jelikož si přitom počínali jako sloni v porcelánu, voliči je zahnali do opozice.

Zfanatizování části veřejnosti, které probíhá nepřetržitě od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly kyjevským Majdanem do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády v tomto ohledu problém neřeší.

Nová vláda se ve své rétorice zatím krotí, vystupuje docela smířlivě a nestihla toho ještě tolik pokazit ani provést něco, co by mohlo veřejnost popudit. Jinými slovy – až na nějakou málo významnou kosmetiku neudělala ještě nic. A kromě zahraniční politiky, kde se umírnil tón a Česká republika neadoruje tak otevřeně Ukrajinu, ale drží se víc zpátky (či přesněji na různých místech říká to, co daná cílová skupina potřebuje slyšet, takže na domácí scéně se nepodporuje válka na Ukrajině, ale jakmile ministři odjedou do Izraele, klidně tam sionistům schválí genocidu Palestinců), se toho zase tolik nezměnilo.

Přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, a umírněně působí i premiér Babiš, konalo se proti ní už několik demonstrací.

A přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si nepochybně uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, její představitelé nekonají hystericky a umírněně působí i její předseda Andrej Babiš, který dříve emoce ždímal, co to šlo, konalo se proti ní už několik demonstrací a happeningů a napětí ve společnosti by se dalo krájet. Z opozičního tábora – teď nemyslím jen stranického, ale i voličského – je cítit, že se jen čeká na nějakou záminku či příležitost, která by umožnila další akce proti současné vládní moci a tomu, co představuje. Nebo možná přesněji proti tomu, co postrádá – nesmiřitelný boj proti lidem, kteří mají jiný názor. Nedemokrati tohle – když to není kdo s koho – přímo nesnášejí.

Právě ve vypjatých časech, kdy lidem ze všech těch změn a mizejících iluzí, jež dříve mylně považovali za jistoty, tečou nervy a lámou se charaktery, není nic důležitějšího než zvolený postoj k tomu, co se odehrává.

Kromě falešného a černobílého rozdělování na dobro a zlo, jež bez hlubšího uvědomění hrozí vtahovat emočními reakcemi i lidi, kterých by se ten dávný konflikt mezi mocenskými frakcemi, obohacený o koňskou dávku euronacismu, netýkal, hýbe ale českou společností ještě jeden fenomén, který silně odvádí pozornost od důležitých věcí. Svinskost totiž neporazíš bojem proti svinskosti, ale úplnou změnou sebe a svého postoje. Kdybych měl tento fenomén pojmenovat co nejvýstižněji, označil bych jej jako „řešení světa okolo, namísto řešení světa vlastního“.

Vidět věci jasně

Pokud se nenecháme do všech těch emočních ejakulajd přimíchat a udržíme si tolik potřebný nadhled, pozorujíce vše z odstupu jako bizarní film, jehož vedlejší zápletka se nás netýká, teprve tehdy můžeme začít věci vidět jasněji. A pokud uvidíme věci jasněji, teprve poté můžeme činit správná a pro naši budoucnost prospěšná rozhodnutí. A naopak – jakmile budeme přistupovat k tomu, co se děje kolem nás – a kvůli tomu poté i v nás – emočně a emotivně a chytat se na první signální, žádná rozhodnutí – natož dobrá – nikdy činit nebudeme.

Protože na to jednak nebudeme mít čas, a jednak – kvůli soustředění na to, na co se soustředit nemáme, a nesoustředění na to, na co se soustředit máme – nikdy neuvidíme reálný stav věcí. Neboť se na svět budeme dívat zkresleně přes filtry hněvu, strachu, ale třeba i obráceně přes růžové brýle. A až ho jednou spatříme, jaký je, bude už pozdě něco měnit nebo to bude výrazně složitější. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Proto je tak důležitá dobrá příprava a přemýšlení ne o jeden, ale aspoň o pět kroků dopředu. Proto je tak důležité nerozptylovat svou pozornost věcmi, které ovlivnit nemůžeme, ale naopak napnout všechny síly do toho, co ovlivnit můžeme. A hlavně nedělat tu chybu, kterou bohužel dělá drtivá většina lidí – čekají, jak to všechno dopadne. Jenže to, jak to všechno dopadne na makroúrovni, a to, jak se nám bude žít na mikroúrovni, jsou dvě docela odlišné věci.

Neboť se můžeme mít dobře (nebo aspoň lépe, než kdybychom se nesnažili), ať už se bude dít „venku“ cokoli. A naopak – i kdyby vnější události nabraly nadějnější směr, než to v tuto chvíli vypadá, situace se rychle uklidnila i bez konfliktů na Ukrajině či Blízkém východě, evropští lídři dostali rozum a začali tvořit, ne bořit, neznamená to, že se nám osobně musí vést lépe. Ze světa (období), kde se lidé mohli vzdát zodpovědnosti za své osudy a proplouvali životem poměrně snadno bez ohledu na to, jak moc se o to přičinili, a hojně spoléhali na stát a na to, že problémy, pokud nastanou, vyřeší někdo jiný, míříme do světa (období), kde bude mnohem větší roli hrát to zodpovědnost individuální. 

Je dobré si uvědomit, že žijeme v přelomovém, transformačním období, kde to, jak jsme k sobě, životu i realitě přistupovali a jak jsme především vnitřně nastaveni, rozhodne o tom, jak se nám povede v blízké či střední budoucnosti a jakou nohou do nové doby vykročíme.

Když to teď záměrně hodně zjednoduším, rozdíl ve vnímání či nevnímání toho, co se děje či co se neděje, je tak obrovský, že lze bez nadsázky říct, že vedle sebe koexistují paralelně dva světy, dvě reality. Jak je to možné?

Ve starém, zhuštěném elektromagnetickém poli, to nebylo ještě tolik vidět, ale nyní se rozdíly mezi jednotlivými přístupy zvyšují, ba dokonce přímo zhmotňují. Ono to do jisté míry platilo vždy, že si člověk mohl vylepšit či pohnojit život podle toho, jak k němu přistupoval, jak smýšlel a jak se choval. Jen to nebylo tolik vidět, protože zpětná vazba nebyla tak rychlá a zřetelná. A tak nebyly rozdíly mezi lidmi tolik patrné – teď nemyslím ve společenském postavení nebo hmotném smyslu, ale v tom, jak souviselo jejich vnitřní nastavení s tím, co se jim děje v životě. Leccos šlo „urvat“ silou nebo „schovat“, protože realita toho dost odpouštěla a nebylo tak úzce vidět spojení mezi tím, co děláme „uvnitř“, a jak moc je to vidět „navenek“. A také mezi tím, jak se na svět díváme a co on nám potom na základě toho umožňuje vidět on.

My právě teď neřešíme jenom to, jak bude vypadat svět, ale hlavně to, kým se staneme či stáváme my sami. Samozřejmě že to spolu úzce souvisí, ale jinak, než si většina lidí představuje. Není to tak, že nejprve si vybojujeme nějaký lepší svět, a až to bude, můžeme se stát i my lepšími lidmi. Je tomu přesně naopak.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu

Úvodní slovo

Bizarní film

Nic tedy nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Protože to, co se může zdát jako obrovská výhoda protistrany – tedy silný byrokratický aparát a obrovské množství peněz vynakládaných na omezení svobody a proti vlastním obyvatelům –, je zároveň její největší nevýhodou. Je to totiž přesně obráceně, než to vypadá – všechna ty hysterie a snaha futrovat vybrané lidi penězi, aby to zastavili, není známkou síly a směru, kam se vývoj ubírá, ale známkou slabosti a poslední zoufalé snahy všem změnám zabránit.

Funguje to tak dlouho a dlouho se utahovaly šrouby, takže se to zdá silné a neporazitelné, ale fungovalo to jenom do doby, dokud fungoval starý euroatlantický systém v éře levných peněz. To teď ale končí.

To, co se děje a jak eurokraté zintenzivňují své aktivity, je jen viditelnou známkou nervozity a toho, že vědí, že se jim to hroutí pod rukama. Jinými slovy, starý západní systém krachuje a formuje se nový, pod dirigentskou taktovkou globálního Jihu (a Ruska). Takže tuto zdánlivě neporazitelnou hydru nezastaví boj, ale geopolitické změny a změna systému, kterou Evropa neřídí, ale které se bude muset chtě nechtě přizpůsobit a adaptovat se na ni. Bojovat proti euronacistům tak dnes má asi podobný smysl jako bojovat proti komunistům v roce 1989.

Já vím, teď je ve hře navíc válka, ale to na věci nic nemění. Protože oni už se pro ni rozhodli jako pro svou poslední šanci a my nemáme možnost tento euromoloch zastavit. Ale stále je velká šance, že jim dojdou peníze nebo zbraně dřív, než pořádně začnou. Popřípadě to rychle skončí, protože protistrana – tedy globální Jih a Rusko, které se snaží starý systém „ukončit“ – je k tomu, samozřejmě ve spolupráci s ekonomickou i politickou realitou, prostě dotlačí.

Tohle je velká hra a není v silách jednotlivce, aby mohl ovlivnit její průběh nebo výsledek. Ano, samozřejmě že kdyby lidi nebyli – v globále – tak strašně nevědomí a byli aspoň o trochu chytřejší a vědomější, mohlo to bývalo jít i snazší cestou. Ale realita je prostě taková, že se lidi nechtějí měnit a nechtějí nic chápat, a tak to vypadá tak, jak to vypadá. A kolektivní vědomí je na takové úrovni, na jaké je.

Co naopak v silách jednotlivce je, je dělat to, co je nutné. Tedy nečekat, jak to dopadne, ale snažit se na novou dobu adaptovat a dělat to, co je potřeba, abychom se v novém světe neztratili. A i když to může znít jako klišé, tak snažit se být lepšími lidmi. Protože jedině to může okolní elektromagnetické pole aspoň trochu pročistit a „vylepšit“. Jinudy než přes vnitřní změnu a pochopení prostě stejně cesta nevede.

Takže i když probíhají tyto z minulosti povědomé společenské procesy v celé Evropě, Šifra ony totalitární tendence v tomto vydání popsala více v návaznosti na naše prostředí a se zaměřením na zdejší reálie, neboť každá země má svá vlastní specifika. A než mluvit obecně či ve frázích, pod kterými si nedokážeme nic představit, je vždycky lepší odhalovat mechanismy a principy toho, jak věci fungují, na co nejkonkrétnějších příbězích a v místech, kde se odehrávají.

Mluvil-li jsem proto o nějakém historickém konfliktu, který ovlivňuje a zkresluje společenskou debatu, protože se velká část lidí nedokáže oprostit od minulosti, pak především proto, že toto české specifikum zesiluje dynamiku veřejného dění možná ještě silněji a nebezpečněji než v jiných zemích a působí jako jakýsi nebezpečný katalyzátor těchto toxických procesů. (Někdy, když člověk pozoruje tu šílenou nenávist a propagandu takzvaných demokratů, možná spíš jako detonátor.)

Zfanatizování části veřejnosti, jež probíhá od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády problém neřeší. 

Neznamená to tedy, že jinde není společnost také rozdělená a nebojují se bitvy My vs. Oni. Jenom to, že když se naši soudruzi přidají k zeleným soudruhům z Berlína, Bruselu či Paříže, kteří vymýšlejí nesmysly se stejnou vervou, a přidají do toho své staré „know-how“ okořeněné pocitem křivdy, vyjde nám z toho jeden z nejfanatičtějších, nejeurohujerštějších, nejválečněji naladěných a nejvíce „vyhajpovaných“ evropských států s až chorobně nenávistnou protiruskou rétorikou, zatemňující mysl politikům i obyvatelům, který by kvůli 60 let starým událostem klidně zatáhl své vlastní obyvatelstvo do jaderné války.

A to přesto, že na naši armádu by si troufla i pouťová parta historických šermířů s kušemi, natož pak největší jaderná mocnost, na které si na Ukrajině vylámaly zuby i americké zbrojovky. A přesto, že se USA po porážce na Ukrajině a neúspěchu v Íránu stahují z pozice světového policajta a hegemona, a že celá Evropa se předtím bez USA bála nahlas říct i to, co je za den, tak se kolabující evropské země snaží zvrátit nepříznivý vývoj tím, že vojensky porazí Rusko.

Znepokojivé je, že naše liberálně-demokratická frakce vycházející z ideologie reformních komunistů z osmašedesátého je v tomto bubnování v rámci celé Evropy nejaktivnější – což není něco, co bychom chtěli, čím bychom se měli chlubit nebo na co bychom měli být hrdí. Zvláště když za sebou již podobnou zkušenost máme, když jsme po celou druhou světovou válku sloužili jako zbrojovka Třetí říše a – až na několik významných odbojových skupin a velké činy odvážných jednotlivců, jako byli Gabčík a spol. – na stranu vítězů protinacistické fronty jsme přeběhli, až když bylo jasné, že nacisté prohrají.

To není výčitka, jen připomínka toho, že bychom nemuseli být teď tolik aktivní a mohli bychom zpomalit a všechny ty prezidenty, Fialy, kulturtrégry a jiné kašpary v přestrojení za demokraty, kteří by se nejradši shromáždili někde v Národním divadle a zdviženou pravicí za pár stříbrných přísahali na vznešené evropské hodnoty, trošku umravnit. A ne si od nich nechat nadávat a diktovat. Pro začátek třeba tak, že se s nimi nebudeme hádat a dodávat jim energii z konfliktů, po kterých tak touží a které neustále rozdmýchávají, ale pojedeme si svou. A takové zrušení dotací pro politické neziskovky by mohlo být dobrým prvním krokem. 

Teď, po podzimních parlamentních volbách, se to sice politicky trochu zklidnilo a utlumilo, protože eurohujeři a štváči, kteří bubnovali do války nejhlasitěji, se věnovali víc budování válečného kultu než spravování státu. A jelikož si přitom počínali jako sloni v porcelánu, voliči je zahnali do opozice.

Zfanatizování části veřejnosti, které probíhá nepřetržitě od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly kyjevským Majdanem do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády v tomto ohledu problém neřeší.

Nová vláda se ve své rétorice zatím krotí, vystupuje docela smířlivě a nestihla toho ještě tolik pokazit ani provést něco, co by mohlo veřejnost popudit. Jinými slovy – až na nějakou málo významnou kosmetiku neudělala ještě nic. A kromě zahraniční politiky, kde se umírnil tón a Česká republika neadoruje tak otevřeně Ukrajinu, ale drží se víc zpátky (či přesněji na různých místech říká to, co daná cílová skupina potřebuje slyšet, takže na domácí scéně se nepodporuje válka na Ukrajině, ale jakmile ministři odjedou do Izraele, klidně tam sionistům schválí genocidu Palestinců), se toho zase tolik nezměnilo.

Přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, a umírněně působí i premiér Babiš, konalo se proti ní už několik demonstrací.

A přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si nepochybně uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, její představitelé nekonají hystericky a umírněně působí i její předseda Andrej Babiš, který dříve emoce ždímal, co to šlo, konalo se proti ní už několik demonstrací a happeningů a napětí ve společnosti by se dalo krájet. Z opozičního tábora – teď nemyslím jen stranického, ale i voličského – je cítit, že se jen čeká na nějakou záminku či příležitost, která by umožnila další akce proti současné vládní moci a tomu, co představuje. Nebo možná přesněji proti tomu, co postrádá – nesmiřitelný boj proti lidem, kteří mají jiný názor. Nedemokrati tohle – když to není kdo s koho – přímo nesnášejí.

Právě ve vypjatých časech, kdy lidem ze všech těch změn a mizejících iluzí, jež dříve mylně považovali za jistoty, tečou nervy a lámou se charaktery, není nic důležitějšího než zvolený postoj k tomu, co se odehrává.

Kromě falešného a černobílého rozdělování na dobro a zlo, jež bez hlubšího uvědomění hrozí vtahovat emočními reakcemi i lidi, kterých by se ten dávný konflikt mezi mocenskými frakcemi, obohacený o koňskou dávku euronacismu, netýkal, hýbe ale českou společností ještě jeden fenomén, který silně odvádí pozornost od důležitých věcí. Svinskost totiž neporazíš bojem proti svinskosti, ale úplnou změnou sebe a svého postoje. Kdybych měl tento fenomén pojmenovat co nejvýstižněji, označil bych jej jako „řešení světa okolo, namísto řešení světa vlastního“.

Vidět věci jasně

Pokud se nenecháme do všech těch emočních ejakulajd přimíchat a udržíme si tolik potřebný nadhled, pozorujíce vše z odstupu jako bizarní film, jehož vedlejší zápletka se nás netýká, teprve tehdy můžeme začít věci vidět jasněji. A pokud uvidíme věci jasněji, teprve poté můžeme činit správná a pro naši budoucnost prospěšná rozhodnutí. A naopak – jakmile budeme přistupovat k tomu, co se děje kolem nás – a kvůli tomu poté i v nás – emočně a emotivně a chytat se na první signální, žádná rozhodnutí – natož dobrá – nikdy činit nebudeme.

Protože na to jednak nebudeme mít čas, a jednak – kvůli soustředění na to, na co se soustředit nemáme, a nesoustředění na to, na co se soustředit máme – nikdy neuvidíme reálný stav věcí. Neboť se na svět budeme dívat zkresleně přes filtry hněvu, strachu, ale třeba i obráceně přes růžové brýle. A až ho jednou spatříme, jaký je, bude už pozdě něco měnit nebo to bude výrazně složitější. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Proto je tak důležitá dobrá příprava a přemýšlení ne o jeden, ale aspoň o pět kroků dopředu. Proto je tak důležité nerozptylovat svou pozornost věcmi, které ovlivnit nemůžeme, ale naopak napnout všechny síly do toho, co ovlivnit můžeme. A hlavně nedělat tu chybu, kterou bohužel dělá drtivá většina lidí – čekají, jak to všechno dopadne. Jenže to, jak to všechno dopadne na makroúrovni, a to, jak se nám bude žít na mikroúrovni, jsou dvě docela odlišné věci.

Neboť se můžeme mít dobře (nebo aspoň lépe, než kdybychom se nesnažili), ať už se bude dít „venku“ cokoli. A naopak – i kdyby vnější události nabraly nadějnější směr, než to v tuto chvíli vypadá, situace se rychle uklidnila i bez konfliktů na Ukrajině či Blízkém východě, evropští lídři dostali rozum a začali tvořit, ne bořit, neznamená to, že se nám osobně musí vést lépe. Ze světa (období), kde se lidé mohli vzdát zodpovědnosti za své osudy a proplouvali životem poměrně snadno bez ohledu na to, jak moc se o to přičinili, a hojně spoléhali na stát a na to, že problémy, pokud nastanou, vyřeší někdo jiný, míříme do světa (období), kde bude mnohem větší roli hrát to zodpovědnost individuální. 

Je dobré si uvědomit, že žijeme v přelomovém, transformačním období, kde to, jak jsme k sobě, životu i realitě přistupovali a jak jsme především vnitřně nastaveni, rozhodne o tom, jak se nám povede v blízké či střední budoucnosti a jakou nohou do nové doby vykročíme.

Když to teď záměrně hodně zjednoduším, rozdíl ve vnímání či nevnímání toho, co se děje či co se neděje, je tak obrovský, že lze bez nadsázky říct, že vedle sebe koexistují paralelně dva světy, dvě reality. Jak je to možné?

Ve starém, zhuštěném elektromagnetickém poli, to nebylo ještě tolik vidět, ale nyní se rozdíly mezi jednotlivými přístupy zvyšují, ba dokonce přímo zhmotňují. Ono to do jisté míry platilo vždy, že si člověk mohl vylepšit či pohnojit život podle toho, jak k němu přistupoval, jak smýšlel a jak se choval. Jen to nebylo tolik vidět, protože zpětná vazba nebyla tak rychlá a zřetelná. A tak nebyly rozdíly mezi lidmi tolik patrné – teď nemyslím ve společenském postavení nebo hmotném smyslu, ale v tom, jak souviselo jejich vnitřní nastavení s tím, co se jim děje v životě. Leccos šlo „urvat“ silou nebo „schovat“, protože realita toho dost odpouštěla a nebylo tak úzce vidět spojení mezi tím, co děláme „uvnitř“, a jak moc je to vidět „navenek“. A také mezi tím, jak se na svět díváme a co on nám potom na základě toho umožňuje vidět on.

My právě teď neřešíme jenom to, jak bude vypadat svět, ale hlavně to, kým se staneme či stáváme my sami. Samozřejmě že to spolu úzce souvisí, ale jinak, než si většina lidí představuje. Není to tak, že nejprve si vybojujeme nějaký lepší svět, a až to bude, můžeme se stát i my lepšími lidmi. Je tomu přesně naopak.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Zprávy

Z jiného světa

Nic tedy nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Protože to, co se může zdát jako obrovská výhoda protistrany – tedy silný byrokratický aparát a obrovské množství peněz vynakládaných na omezení svobody a proti vlastním obyvatelům –, je zároveň její největší nevýhodou. Je to totiž přesně obráceně, než to vypadá – všechna ty hysterie a snaha futrovat vybrané lidi penězi, aby to zastavili, není známkou síly a směru, kam se vývoj ubírá, ale známkou slabosti a poslední zoufalé snahy všem změnám zabránit.

Funguje to tak dlouho a dlouho se utahovaly šrouby, takže se to zdá silné a neporazitelné, ale fungovalo to jenom do doby, dokud fungoval starý euroatlantický systém v éře levných peněz. To teď ale končí.

To, co se děje a jak eurokraté zintenzivňují své aktivity, je jen viditelnou známkou nervozity a toho, že vědí, že se jim to hroutí pod rukama. Jinými slovy, starý západní systém krachuje a formuje se nový, pod dirigentskou taktovkou globálního Jihu (a Ruska). Takže tuto zdánlivě neporazitelnou hydru nezastaví boj, ale geopolitické změny a změna systému, kterou Evropa neřídí, ale které se bude muset chtě nechtě přizpůsobit a adaptovat se na ni. Bojovat proti euronacistům tak dnes má asi podobný smysl jako bojovat proti komunistům v roce 1989.

Já vím, teď je ve hře navíc válka, ale to na věci nic nemění. Protože oni už se pro ni rozhodli jako pro svou poslední šanci a my nemáme možnost tento euromoloch zastavit. Ale stále je velká šance, že jim dojdou peníze nebo zbraně dřív, než pořádně začnou. Popřípadě to rychle skončí, protože protistrana – tedy globální Jih a Rusko, které se snaží starý systém „ukončit“ – je k tomu, samozřejmě ve spolupráci s ekonomickou i politickou realitou, prostě dotlačí.

Tohle je velká hra a není v silách jednotlivce, aby mohl ovlivnit její průběh nebo výsledek. Ano, samozřejmě že kdyby lidi nebyli – v globále – tak strašně nevědomí a byli aspoň o trochu chytřejší a vědomější, mohlo to bývalo jít i snazší cestou. Ale realita je prostě taková, že se lidi nechtějí měnit a nechtějí nic chápat, a tak to vypadá tak, jak to vypadá. A kolektivní vědomí je na takové úrovni, na jaké je.

Co naopak v silách jednotlivce je, je dělat to, co je nutné. Tedy nečekat, jak to dopadne, ale snažit se na novou dobu adaptovat a dělat to, co je potřeba, abychom se v novém světe neztratili. A i když to může znít jako klišé, tak snažit se být lepšími lidmi. Protože jedině to může okolní elektromagnetické pole aspoň trochu pročistit a „vylepšit“. Jinudy než přes vnitřní změnu a pochopení prostě stejně cesta nevede.

Takže i když probíhají tyto z minulosti povědomé společenské procesy v celé Evropě, Šifra ony totalitární tendence v tomto vydání popsala více v návaznosti na naše prostředí a se zaměřením na zdejší reálie, neboť každá země má svá vlastní specifika. A než mluvit obecně či ve frázích, pod kterými si nedokážeme nic představit, je vždycky lepší odhalovat mechanismy a principy toho, jak věci fungují, na co nejkonkrétnějších příbězích a v místech, kde se odehrávají.

Mluvil-li jsem proto o nějakém historickém konfliktu, který ovlivňuje a zkresluje společenskou debatu, protože se velká část lidí nedokáže oprostit od minulosti, pak především proto, že toto české specifikum zesiluje dynamiku veřejného dění možná ještě silněji a nebezpečněji než v jiných zemích a působí jako jakýsi nebezpečný katalyzátor těchto toxických procesů. (Někdy, když člověk pozoruje tu šílenou nenávist a propagandu takzvaných demokratů, možná spíš jako detonátor.)

Zfanatizování části veřejnosti, jež probíhá od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády problém neřeší. 

Neznamená to tedy, že jinde není společnost také rozdělená a nebojují se bitvy My vs. Oni. Jenom to, že když se naši soudruzi přidají k zeleným soudruhům z Berlína, Bruselu či Paříže, kteří vymýšlejí nesmysly se stejnou vervou, a přidají do toho své staré „know-how“ okořeněné pocitem křivdy, vyjde nám z toho jeden z nejfanatičtějších, nejeurohujerštějších, nejválečněji naladěných a nejvíce „vyhajpovaných“ evropských států s až chorobně nenávistnou protiruskou rétorikou, zatemňující mysl politikům i obyvatelům, který by kvůli 60 let starým událostem klidně zatáhl své vlastní obyvatelstvo do jaderné války.

A to přesto, že na naši armádu by si troufla i pouťová parta historických šermířů s kušemi, natož pak největší jaderná mocnost, na které si na Ukrajině vylámaly zuby i americké zbrojovky. A přesto, že se USA po porážce na Ukrajině a neúspěchu v Íránu stahují z pozice světového policajta a hegemona, a že celá Evropa se předtím bez USA bála nahlas říct i to, co je za den, tak se kolabující evropské země snaží zvrátit nepříznivý vývoj tím, že vojensky porazí Rusko.

Znepokojivé je, že naše liberálně-demokratická frakce vycházející z ideologie reformních komunistů z osmašedesátého je v tomto bubnování v rámci celé Evropy nejaktivnější – což není něco, co bychom chtěli, čím bychom se měli chlubit nebo na co bychom měli být hrdí. Zvláště když za sebou již podobnou zkušenost máme, když jsme po celou druhou světovou válku sloužili jako zbrojovka Třetí říše a – až na několik významných odbojových skupin a velké činy odvážných jednotlivců, jako byli Gabčík a spol. – na stranu vítězů protinacistické fronty jsme přeběhli, až když bylo jasné, že nacisté prohrají.

To není výčitka, jen připomínka toho, že bychom nemuseli být teď tolik aktivní a mohli bychom zpomalit a všechny ty prezidenty, Fialy, kulturtrégry a jiné kašpary v přestrojení za demokraty, kteří by se nejradši shromáždili někde v Národním divadle a zdviženou pravicí za pár stříbrných přísahali na vznešené evropské hodnoty, trošku umravnit. A ne si od nich nechat nadávat a diktovat. Pro začátek třeba tak, že se s nimi nebudeme hádat a dodávat jim energii z konfliktů, po kterých tak touží a které neustále rozdmýchávají, ale pojedeme si svou. A takové zrušení dotací pro politické neziskovky by mohlo být dobrým prvním krokem. 

Teď, po podzimních parlamentních volbách, se to sice politicky trochu zklidnilo a utlumilo, protože eurohujeři a štváči, kteří bubnovali do války nejhlasitěji, se věnovali víc budování válečného kultu než spravování státu. A jelikož si přitom počínali jako sloni v porcelánu, voliči je zahnali do opozice.

Zfanatizování části veřejnosti, které probíhá nepřetržitě od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly kyjevským Majdanem do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády v tomto ohledu problém neřeší.

Nová vláda se ve své rétorice zatím krotí, vystupuje docela smířlivě a nestihla toho ještě tolik pokazit ani provést něco, co by mohlo veřejnost popudit. Jinými slovy – až na nějakou málo významnou kosmetiku neudělala ještě nic. A kromě zahraniční politiky, kde se umírnil tón a Česká republika neadoruje tak otevřeně Ukrajinu, ale drží se víc zpátky (či přesněji na různých místech říká to, co daná cílová skupina potřebuje slyšet, takže na domácí scéně se nepodporuje válka na Ukrajině, ale jakmile ministři odjedou do Izraele, klidně tam sionistům schválí genocidu Palestinců), se toho zase tolik nezměnilo.

Přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, a umírněně působí i premiér Babiš, konalo se proti ní už několik demonstrací.

A přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si nepochybně uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, její představitelé nekonají hystericky a umírněně působí i její předseda Andrej Babiš, který dříve emoce ždímal, co to šlo, konalo se proti ní už několik demonstrací a happeningů a napětí ve společnosti by se dalo krájet. Z opozičního tábora – teď nemyslím jen stranického, ale i voličského – je cítit, že se jen čeká na nějakou záminku či příležitost, která by umožnila další akce proti současné vládní moci a tomu, co představuje. Nebo možná přesněji proti tomu, co postrádá – nesmiřitelný boj proti lidem, kteří mají jiný názor. Nedemokrati tohle – když to není kdo s koho – přímo nesnášejí.

Právě ve vypjatých časech, kdy lidem ze všech těch změn a mizejících iluzí, jež dříve mylně považovali za jistoty, tečou nervy a lámou se charaktery, není nic důležitějšího než zvolený postoj k tomu, co se odehrává.

Kromě falešného a černobílého rozdělování na dobro a zlo, jež bez hlubšího uvědomění hrozí vtahovat emočními reakcemi i lidi, kterých by se ten dávný konflikt mezi mocenskými frakcemi, obohacený o koňskou dávku euronacismu, netýkal, hýbe ale českou společností ještě jeden fenomén, který silně odvádí pozornost od důležitých věcí. Svinskost totiž neporazíš bojem proti svinskosti, ale úplnou změnou sebe a svého postoje. Kdybych měl tento fenomén pojmenovat co nejvýstižněji, označil bych jej jako „řešení světa okolo, namísto řešení světa vlastního“.

Vidět věci jasně

Pokud se nenecháme do všech těch emočních ejakulajd přimíchat a udržíme si tolik potřebný nadhled, pozorujíce vše z odstupu jako bizarní film, jehož vedlejší zápletka se nás netýká, teprve tehdy můžeme začít věci vidět jasněji. A pokud uvidíme věci jasněji, teprve poté můžeme činit správná a pro naši budoucnost prospěšná rozhodnutí. A naopak – jakmile budeme přistupovat k tomu, co se děje kolem nás – a kvůli tomu poté i v nás – emočně a emotivně a chytat se na první signální, žádná rozhodnutí – natož dobrá – nikdy činit nebudeme.

Protože na to jednak nebudeme mít čas, a jednak – kvůli soustředění na to, na co se soustředit nemáme, a nesoustředění na to, na co se soustředit máme – nikdy neuvidíme reálný stav věcí. Neboť se na svět budeme dívat zkresleně přes filtry hněvu, strachu, ale třeba i obráceně přes růžové brýle. A až ho jednou spatříme, jaký je, bude už pozdě něco měnit nebo to bude výrazně složitější. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Proto je tak důležitá dobrá příprava a přemýšlení ne o jeden, ale aspoň o pět kroků dopředu. Proto je tak důležité nerozptylovat svou pozornost věcmi, které ovlivnit nemůžeme, ale naopak napnout všechny síly do toho, co ovlivnit můžeme. A hlavně nedělat tu chybu, kterou bohužel dělá drtivá většina lidí – čekají, jak to všechno dopadne. Jenže to, jak to všechno dopadne na makroúrovni, a to, jak se nám bude žít na mikroúrovni, jsou dvě docela odlišné věci.

Neboť se můžeme mít dobře (nebo aspoň lépe, než kdybychom se nesnažili), ať už se bude dít „venku“ cokoli. A naopak – i kdyby vnější události nabraly nadějnější směr, než to v tuto chvíli vypadá, situace se rychle uklidnila i bez konfliktů na Ukrajině či Blízkém východě, evropští lídři dostali rozum a začali tvořit, ne bořit, neznamená to, že se nám osobně musí vést lépe. Ze světa (období), kde se lidé mohli vzdát zodpovědnosti za své osudy a proplouvali životem poměrně snadno bez ohledu na to, jak moc se o to přičinili, a hojně spoléhali na stát a na to, že problémy, pokud nastanou, vyřeší někdo jiný, míříme do světa (období), kde bude mnohem větší roli hrát to zodpovědnost individuální. 

Je dobré si uvědomit, že žijeme v přelomovém, transformačním období, kde to, jak jsme k sobě, životu i realitě přistupovali a jak jsme především vnitřně nastaveni, rozhodne o tom, jak se nám povede v blízké či střední budoucnosti a jakou nohou do nové doby vykročíme.

Když to teď záměrně hodně zjednoduším, rozdíl ve vnímání či nevnímání toho, co se děje či co se neděje, je tak obrovský, že lze bez nadsázky říct, že vedle sebe koexistují paralelně dva světy, dvě reality. Jak je to možné?

Ve starém, zhuštěném elektromagnetickém poli, to nebylo ještě tolik vidět, ale nyní se rozdíly mezi jednotlivými přístupy zvyšují, ba dokonce přímo zhmotňují. Ono to do jisté míry platilo vždy, že si člověk mohl vylepšit či pohnojit život podle toho, jak k němu přistupoval, jak smýšlel a jak se choval. Jen to nebylo tolik vidět, protože zpětná vazba nebyla tak rychlá a zřetelná. A tak nebyly rozdíly mezi lidmi tolik patrné – teď nemyslím ve společenském postavení nebo hmotném smyslu, ale v tom, jak souviselo jejich vnitřní nastavení s tím, co se jim děje v životě. Leccos šlo „urvat“ silou nebo „schovat“, protože realita toho dost odpouštěla a nebylo tak úzce vidět spojení mezi tím, co děláme „uvnitř“, a jak moc je to vidět „navenek“. A také mezi tím, jak se na svět díváme a co on nám potom na základě toho umožňuje vidět on.

My právě teď neřešíme jenom to, jak bude vypadat svět, ale hlavně to, kým se staneme či stáváme my sami. Samozřejmě že to spolu úzce souvisí, ale jinak, než si většina lidí představuje. Není to tak, že nejprve si vybojujeme nějaký lepší svět, a až to bude, můžeme se stát i my lepšími lidmi. Je tomu přesně naopak.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek

Bizarní film

Proč svinskost nikdy nepřemůžeš bojem proti svinskosti, ale jen úplnou změnou sebe a svého postoje?

Nic tedy nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. Protože to, co se může zdát jako obrovská výhoda protistrany – tedy silný byrokratický aparát a obrovské množství peněz vynakládaných na omezení svobody a proti vlastním obyvatelům –, je zároveň její největší nevýhodou. Je to totiž přesně obráceně, než to vypadá – všechna ty hysterie a snaha futrovat vybrané lidi penězi, aby to zastavili, není známkou síly a směru, kam se vývoj ubírá, ale známkou slabosti a poslední zoufalé snahy všem změnám zabránit.

Funguje to tak dlouho a dlouho se utahovaly šrouby, takže se to zdá silné a neporazitelné, ale fungovalo to jenom do doby, dokud fungoval starý euroatlantický systém v éře levných peněz. To teď ale končí.

To, co se děje a jak eurokraté zintenzivňují své aktivity, je jen viditelnou známkou nervozity a toho, že vědí, že se jim to hroutí pod rukama. Jinými slovy, starý západní systém krachuje a formuje se nový, pod dirigentskou taktovkou globálního Jihu (a Ruska). Takže tuto zdánlivě neporazitelnou hydru nezastaví boj, ale geopolitické změny a změna systému, kterou Evropa neřídí, ale které se bude muset chtě nechtě přizpůsobit a adaptovat se na ni. Bojovat proti euronacistům tak dnes má asi podobný smysl jako bojovat proti komunistům v roce 1989.

Já vím, teď je ve hře navíc válka, ale to na věci nic nemění. Protože oni už se pro ni rozhodli jako pro svou poslední šanci a my nemáme možnost tento euromoloch zastavit. Ale stále je velká šance, že jim dojdou peníze nebo zbraně dřív, než pořádně začnou. Popřípadě to rychle skončí, protože protistrana – tedy globální Jih a Rusko, které se snaží starý systém „ukončit“ – je k tomu, samozřejmě ve spolupráci s ekonomickou i politickou realitou, prostě dotlačí.

Tohle je velká hra a není v silách jednotlivce, aby mohl ovlivnit její průběh nebo výsledek. Ano, samozřejmě že kdyby lidi nebyli – v globále – tak strašně nevědomí a byli aspoň o trochu chytřejší a vědomější, mohlo to bývalo jít i snazší cestou. Ale realita je prostě taková, že se lidi nechtějí měnit a nechtějí nic chápat, a tak to vypadá tak, jak to vypadá. A kolektivní vědomí je na takové úrovni, na jaké je.

Co naopak v silách jednotlivce je, je dělat to, co je nutné. Tedy nečekat, jak to dopadne, ale snažit se na novou dobu adaptovat a dělat to, co je potřeba, abychom se v novém světe neztratili. A i když to může znít jako klišé, tak snažit se být lepšími lidmi. Protože jedině to může okolní elektromagnetické pole aspoň trochu pročistit a „vylepšit“. Jinudy než přes vnitřní změnu a pochopení prostě stejně cesta nevede.

Takže i když probíhají tyto z minulosti povědomé společenské procesy v celé Evropě, Šifra ony totalitární tendence v tomto vydání popsala více v návaznosti na naše prostředí a se zaměřením na zdejší reálie, neboť každá země má svá vlastní specifika. A než mluvit obecně či ve frázích, pod kterými si nedokážeme nic představit, je vždycky lepší odhalovat mechanismy a principy toho, jak věci fungují, na co nejkonkrétnějších příbězích a v místech, kde se odehrávají.

Mluvil-li jsem proto o nějakém historickém konfliktu, který ovlivňuje a zkresluje společenskou debatu, protože se velká část lidí nedokáže oprostit od minulosti, pak především proto, že toto české specifikum zesiluje dynamiku veřejného dění možná ještě silněji a nebezpečněji než v jiných zemích a působí jako jakýsi nebezpečný katalyzátor těchto toxických procesů. (Někdy, když člověk pozoruje tu šílenou nenávist a propagandu takzvaných demokratů, možná spíš jako detonátor.)

Zfanatizování části veřejnosti, jež probíhá od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády problém neřeší. 

Neznamená to tedy, že jinde není společnost také rozdělená a nebojují se bitvy My vs. Oni. Jenom to, že když se naši soudruzi přidají k zeleným soudruhům z Berlína, Bruselu či Paříže, kteří vymýšlejí nesmysly se stejnou vervou, a přidají do toho své staré „know-how“ okořeněné pocitem křivdy, vyjde nám z toho jeden z nejfanatičtějších, nejeurohujerštějších, nejválečněji naladěných a nejvíce „vyhajpovaných“ evropských států s až chorobně nenávistnou protiruskou rétorikou, zatemňující mysl politikům i obyvatelům, který by kvůli 60 let starým událostem klidně zatáhl své vlastní obyvatelstvo do jaderné války.

A to přesto, že na naši armádu by si troufla i pouťová parta historických šermířů s kušemi, natož pak největší jaderná mocnost, na které si na Ukrajině vylámaly zuby i americké zbrojovky. A přesto, že se USA po porážce na Ukrajině a neúspěchu v Íránu stahují z pozice světového policajta a hegemona, a že celá Evropa se předtím bez USA bála nahlas říct i to, co je za den, tak se kolabující evropské země snaží zvrátit nepříznivý vývoj tím, že vojensky porazí Rusko.

Znepokojivé je, že naše liberálně-demokratická frakce vycházející z ideologie reformních komunistů z osmašedesátého je v tomto bubnování v rámci celé Evropy nejaktivnější – což není něco, co bychom chtěli, čím bychom se měli chlubit nebo na co bychom měli být hrdí. Zvláště když za sebou již podobnou zkušenost máme, když jsme po celou druhou světovou válku sloužili jako zbrojovka Třetí říše a – až na několik významných odbojových skupin a velké činy odvážných jednotlivců, jako byli Gabčík a spol. – na stranu vítězů protinacistické fronty jsme přeběhli, až když bylo jasné, že nacisté prohrají.

To není výčitka, jen připomínka toho, že bychom nemuseli být teď tolik aktivní a mohli bychom zpomalit a všechny ty prezidenty, Fialy, kulturtrégry a jiné kašpary v přestrojení za demokraty, kteří by se nejradši shromáždili někde v Národním divadle a zdviženou pravicí za pár stříbrných přísahali na vznešené evropské hodnoty, trošku umravnit. A ne si od nich nechat nadávat a diktovat. Pro začátek třeba tak, že se s nimi nebudeme hádat a dodávat jim energii z konfliktů, po kterých tak touží a které neustále rozdmýchávají, ale pojedeme si svou. A takové zrušení dotací pro politické neziskovky by mohlo být dobrým prvním krokem. 

Teď, po podzimních parlamentních volbách, se to sice politicky trochu zklidnilo a utlumilo, protože eurohujeři a štváči, kteří bubnovali do války nejhlasitěji, se věnovali víc budování válečného kultu než spravování státu. A jelikož si přitom počínali jako sloni v porcelánu, voliči je zahnali do opozice.

Zfanatizování části veřejnosti, které probíhá nepřetržitě od roku 2014, kdy se plány dominantní části západních elit na dobytí Ruska daly kyjevským Majdanem do pohybu, je ale tak silné, že výměna vlády v tomto ohledu problém neřeší.

Nová vláda se ve své rétorice zatím krotí, vystupuje docela smířlivě a nestihla toho ještě tolik pokazit ani provést něco, co by mohlo veřejnost popudit. Jinými slovy – až na nějakou málo významnou kosmetiku neudělala ještě nic. A kromě zahraniční politiky, kde se umírnil tón a Česká republika neadoruje tak otevřeně Ukrajinu, ale drží se víc zpátky (či přesněji na různých místech říká to, co daná cílová skupina potřebuje slyšet, takže na domácí scéně se nepodporuje válka na Ukrajině, ale jakmile ministři odjedou do Izraele, klidně tam sionistům schválí genocidu Palestinců), se toho zase tolik nezměnilo.

Přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, a umírněně působí i premiér Babiš, konalo se proti ní už několik demonstrací.

A přesto, že vláda vystupuje smířlivě, neboť si nepochybně uvědomuje, v jak křehkém období změn se nacházíme, její představitelé nekonají hystericky a umírněně působí i její předseda Andrej Babiš, který dříve emoce ždímal, co to šlo, konalo se proti ní už několik demonstrací a happeningů a napětí ve společnosti by se dalo krájet. Z opozičního tábora – teď nemyslím jen stranického, ale i voličského – je cítit, že se jen čeká na nějakou záminku či příležitost, která by umožnila další akce proti současné vládní moci a tomu, co představuje. Nebo možná přesněji proti tomu, co postrádá – nesmiřitelný boj proti lidem, kteří mají jiný názor. Nedemokrati tohle – když to není kdo s koho – přímo nesnášejí.

Právě ve vypjatých časech, kdy lidem ze všech těch změn a mizejících iluzí, jež dříve mylně považovali za jistoty, tečou nervy a lámou se charaktery, není nic důležitějšího než zvolený postoj k tomu, co se odehrává.

Kromě falešného a černobílého rozdělování na dobro a zlo, jež bez hlubšího uvědomění hrozí vtahovat emočními reakcemi i lidi, kterých by se ten dávný konflikt mezi mocenskými frakcemi, obohacený o koňskou dávku euronacismu, netýkal, hýbe ale českou společností ještě jeden fenomén, který silně odvádí pozornost od důležitých věcí. Svinskost totiž neporazíš bojem proti svinskosti, ale úplnou změnou sebe a svého postoje. Kdybych měl tento fenomén pojmenovat co nejvýstižněji, označil bych jej jako „řešení světa okolo, namísto řešení světa vlastního“.

Vidět věci jasně

Pokud se nenecháme do všech těch emočních ejakulajd přimíchat a udržíme si tolik potřebný nadhled, pozorujíce vše z odstupu jako bizarní film, jehož vedlejší zápletka se nás netýká, teprve tehdy můžeme začít věci vidět jasněji. A pokud uvidíme věci jasněji, teprve poté můžeme činit správná a pro naši budoucnost prospěšná rozhodnutí. A naopak – jakmile budeme přistupovat k tomu, co se děje kolem nás – a kvůli tomu poté i v nás – emočně a emotivně a chytat se na první signální, žádná rozhodnutí – natož dobrá – nikdy činit nebudeme.

Protože na to jednak nebudeme mít čas, a jednak – kvůli soustředění na to, na co se soustředit nemáme, a nesoustředění na to, na co se soustředit máme – nikdy neuvidíme reálný stav věcí. Neboť se na svět budeme dívat zkresleně přes filtry hněvu, strachu, ale třeba i obráceně přes růžové brýle. A až ho jednou spatříme, jaký je, bude už pozdě něco měnit nebo to bude výrazně složitější. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Proto je tak důležitá dobrá příprava a přemýšlení ne o jeden, ale aspoň o pět kroků dopředu. Proto je tak důležité nerozptylovat svou pozornost věcmi, které ovlivnit nemůžeme, ale naopak napnout všechny síly do toho, co ovlivnit můžeme. A hlavně nedělat tu chybu, kterou bohužel dělá drtivá většina lidí – čekají, jak to všechno dopadne. Jenže to, jak to všechno dopadne na makroúrovni, a to, jak se nám bude žít na mikroúrovni, jsou dvě docela odlišné věci.

Neboť se můžeme mít dobře (nebo aspoň lépe, než kdybychom se nesnažili), ať už se bude dít „venku“ cokoli. A naopak – i kdyby vnější události nabraly nadějnější směr, než to v tuto chvíli vypadá, situace se rychle uklidnila i bez konfliktů na Ukrajině či Blízkém východě, evropští lídři dostali rozum a začali tvořit, ne bořit, neznamená to, že se nám osobně musí vést lépe. Ze světa (období), kde se lidé mohli vzdát zodpovědnosti za své osudy a proplouvali životem poměrně snadno bez ohledu na to, jak moc se o to přičinili, a hojně spoléhali na stát a na to, že problémy, pokud nastanou, vyřeší někdo jiný, míříme do světa (období), kde bude mnohem větší roli hrát to zodpovědnost individuální. 

Je dobré si uvědomit, že žijeme v přelomovém, transformačním období, kde to, jak jsme k sobě, životu i realitě přistupovali a jak jsme především vnitřně nastaveni, rozhodne o tom, jak se nám povede v blízké či střední budoucnosti a jakou nohou do nové doby vykročíme.

Když to teď záměrně hodně zjednoduším, rozdíl ve vnímání či nevnímání toho, co se děje či co se neděje, je tak obrovský, že lze bez nadsázky říct, že vedle sebe koexistují paralelně dva světy, dvě reality. Jak je to možné?

Ve starém, zhuštěném elektromagnetickém poli, to nebylo ještě tolik vidět, ale nyní se rozdíly mezi jednotlivými přístupy zvyšují, ba dokonce přímo zhmotňují. Ono to do jisté míry platilo vždy, že si člověk mohl vylepšit či pohnojit život podle toho, jak k němu přistupoval, jak smýšlel a jak se choval. Jen to nebylo tolik vidět, protože zpětná vazba nebyla tak rychlá a zřetelná. A tak nebyly rozdíly mezi lidmi tolik patrné – teď nemyslím ve společenském postavení nebo hmotném smyslu, ale v tom, jak souviselo jejich vnitřní nastavení s tím, co se jim děje v životě. Leccos šlo „urvat“ silou nebo „schovat“, protože realita toho dost odpouštěla a nebylo tak úzce vidět spojení mezi tím, co děláme „uvnitř“, a jak moc je to vidět „navenek“. A také mezi tím, jak se na svět díváme a co on nám potom na základě toho umožňuje vidět on.

My právě teď neřešíme jenom to, jak bude vypadat svět, ale hlavně to, kým se staneme či stáváme my sami. Samozřejmě že to spolu úzce souvisí, ale jinak, než si většina lidí představuje. Není to tak, že nejprve si vybojujeme nějaký lepší svět, a až to bude, můžeme se stát i my lepšími lidmi. Je tomu přesně naopak.  

‍

Zpět k obsahu čísla
Další článek
Pokračovat v ŠifřeZpět na hlavní stranu