Jeden dobrý muž na Facebooku napsal: „Přestávám věřit tvrzením typu ,uvědomme si, že jich je jen pár; nás je 8 miliard!‘. Pardon, ale množství, jak se ostatně ukazuje, neznamená nic. Nás, těch 8 miliard, nemá ani jednu atomovku, vodíkovku, Burevestnika, Orešnika ani Poseidona. Nemá ani jednu Alphabet, Metu nebo Microsoft, nemá ani jeden Pfizer či Modernu, ani jednu AFP, Reuters, New York Times, nemá ani jednu tajnou službu. Nemá nic. Resp. má: pohodlnost, touhu nic neřešit, jezdit na dovolené, a hlavně ze všeho nejvíc být konformní. Těch ,pár‘ má vše výše vyjmenované, a navíc je ,dostatečně amorálních‘, takže mohou těch 8 miliard dokonale ovládat levou zadní a k tomu se hlasitě řehtat, až se za břicho popadat. Takže, pokud si oněch 8 miliard lidí řeklo ,ale já sám přece nic nezmůžu!‘, tak mají jednoduše pravdu. Osm miliard lidí se nikdy nesjednotí, je mi líto. Schválně mi zkuste napsat: pokud tady bude zavedeno digitální ID, digitální měna, prostě digitální všechno, a vy budete stát před volbou, že se tomu buď plně podřídíte, anebo se ,hrdě vzbouříte‘, ale nekoupíte si ani rohlík – co budete dělat? Někteří tvrdí, že pozemská naděje, resp. pozemské řešení neexistuje. Úplně tomu rozumím. Přesto nechci ztratit důvěru v to, že má cenu se nějak spojovat, byť do malých skupinek. Co konkrétně v nich ale podnikat, je otázka za milion. V každém případě však nelze vyloučit, že prostě může přijít nějaké pozitivní velké překvapení. Nemusí, ale může.“
Co je platné, že toho pisatel spoustu vidí, když sám myslí podobným nihilistickým způsobem, který všechny ty problémy vytvořil? Jeho status dokonale ukazuje vnitřní rozpor moderního člověka. Ten se na jedné straně probouzí, ale na straně druhé stále netuší, že je sám hluboko zakódován a začleněn v paradigmatu a systému, proti kterému brojí a na který si stěžuje. Tím, co ten pán napsal – a co si myslí i velké množství probouzejících se (záměrně neříkám probuzených) lidí –, v podstatě říká toto: „My, lidé, jsme oběti těch nahoře, kteří mají moc, zbraně a peníze. My nemáme nic.“ Ale tím, že to říká, posiluje přesně tu realitu, proti níž brojí. Protože v ni věří. A protože se podle ní chová. A realita, do které vkládáš víru, se posiluje – ať už je jakákoli.
Jeho slova jsou typickým projevem mentální pasivity přestrojené za prozření. Ano, pojmenoval přesně nemoc (pohodlnost, konformitu i slabost ducha), ale zároveň tím stvrdil její „neléčitelnost“. A v tom je ta past. To, co ten muž popisuje, je svět, kde „moc“ znamená kontrolu nad hmotou. Ale svět, do kterého již delší dobu směřujeme, stojí na rezonanci vědomí. Na duchu. Tam už zbraně, korporace ani média netvoří realitu. Jsou jen posledními dozvuky starého energetického pole. Mnoho lidí bude muset dojít až na samý práh beznaděje, aby jim došlo, že „nic nemít“ znamená „mít všechno“. A proto jeho závěr – že možná přijde nějaké „velké pozitivní překvapení“ – je vlastně intuitivně pravdivý, i když obrácený naruby.
To překvapení totiž nepřijde zvenčí. Ale může přijít zevnitř – jako pochopení, že to, co považoval za bezmoc, byla celou dobu jen ztráta spojení s vlastním zdrojem. Protože teprve tam začíná skutečná síla. Zákon rezonance říká: „Starý svět ovládají ti, kdo dokážou manipulovat strachem. Nový svět tvoří ti, kteří už se nenechají vyděsit.“ Jsou tu oba. Každý si jen svým smýšlením a nastavením vybírá, do kterého bude patřit.