Žijeme v období, kdy už se o světě nerozhoduje u volebních uren, ale v každodenním životě. Všechno, co jsme dřív brali jako samozřejmost a čeho jsme si často ani nevážili, protože jsme si mysleli, že je to automatické a máme na to nárok – peníze, systém, stát, bezpečí –, se nám začíná zjevovat v jiném světle. Ne proto, že by se změnil svět, ale proto, že je stále obtížnější dívat se na něj skrz iluze. Prostě se ukazuje, že může být spousta (většina) věcí úplně jinak, než jsme si mysleli nebo než se o tom říkalo.
Každý z nás teď stojí před pomyslnou neviditelnou stěnou, kterou si sám postavil – ať už z víry, strachu, loajality nebo pohodlí. Dlouho jsme se učili, jak v tom žít, jak se vyhnout konfliktu či nepohodlí a procházet životem bez nárazu. Jenže sklo, které nás odděluje od skutečnosti, pomalu praská. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na jednu moji učitelku z mateřské školky, která mě chtěla naučit, abych ve chvíli, kdy něčemu nerozumím, nereagoval otázkou „Co?“, ale „Prosím?“. A tak vždycky, když jsem vyhrkl „Co?“, z legrace odpověděla: „Prasklo sklo.“
Někdo na realitu narazí či již naráží velmi tvrdě, pro jiného bude přechod jemnější, ale nikdo se jí už nebude moct vyhnout a vyhýbat. Říjnové číslo Šifry je o tomto okamžiku pravdy – o chvíli, kdy se nám vlastní rozhodnutí objeví v účetní závěrce života. Nejsou to volby politické, ale volby vědomí. Každý den si vybíráme, komu předáme svou energii, čemu uvěříme, co budeme považovat za skutečné a jak se v dané situaci rozhodneme.
Bylo by snadné smát se těm, kteří „naletěli“, a zapomenout, že jsme někdy v minulosti naletěli všichni – na ideály, na peníze, na jistoty, falešné vztahy. Tato „nová doba“, o které si již nějaký čas povídáme a na kterou se poctivě připravujeme, nás ale nepřichází trestat. Přišla nás vyléčit z iluzí. A čím víc se někdo brání to vidět, tím „silnější“ pro něj dotyk reality bude. Není to trest ani zlo, je to zrcadlo, které nás nechce zničit, ale ukázat nám, co ještě nechápeme a co je třeba změnit.
Dluhy, politika, inflace – to všechno jsou jen učební pomůcky. Nástroje, které nás učí zodpovědnosti za vlastní realitu a rozhodování. Protože dokud si neuvědomíme, že každá volba má své důsledky, budeme stejné chyby opakovat znovu a znovu. A na to už není čas. Protože jenom když narazíme na skleněnou stěnu, pochopíme, že byla celou dobu naše. Že ji před nás nikdo jiný nepostavil. A že můžeme udělat úkrok jinam – ne z úleku, ale z pochopení.
Neboť když se iluze potkají s realitou, nevzniká katastrofa, jak to možná v první chvíli vypadá, ale poznání. A proto možná to vůbec nejdůležitější rozhodnutí, které můžeme udělat, je přestat bojovat s realitou a začít ji vidět. A pak ji přijmout.