O tom, že je celý Svět v pohybu a prochází obrovskými změnami, není pochyb. Vidíme to ostatně na vlastní oči. To, co se dnes stane za několik týdnů či měsíců, dříve trvalo celé roky či dekády. Zatímco však změny v hmotné části svých životů a společenského uspořádání můžeme se zatajeným dechem sledovat doslova v přímém přenosu a vnímat běžnými informačními kanály, děje se toho mnoho i v oblasti nehmotné či jemnohmotné. Tyto transformační procesy sice nevidíme, avšak začínáme je již pomalu, ale jistě – někteří s příjemným mrazením v zádech a plni očekávání, jiní se staženými půlkami a vytřeštěnými bulvami – pociťovat na vlastní kůži.

Co se ale liší, je postoj a přístup k těmto událostem a změnám. Zatímco jedni se vyvíjejí, probouzejí a postupně jim dotékají dříve netušené a nepředstavitelné souvislosti a dochází u nich k jednomu „aha momentu“ za druhým, a osobnostně rostou nebo se o to aspoň snaží, u druhé skupiny je vidět v lepším případě únava materiálu, stagnace či mírný pokles, a v tom horším „blbnou“ v uvozovkách ještě víc než kdy dřív. Nemá cenu je o ničem přesvědčovat a nejlepší je řídit se heslem Já mám pravdu, ty máš klid.

No jo, ale jak se v tom všem, co se děje, má člověk vyznat? Pro jednoho může být pohodlnější a lákavější věřit všemu, co se mu nakuká, ať už to smysl dává, nebo nedává; zatímco pro druhého je snazší nevěřit ničemu a všechno znegovat tak, aby ani on nemusel vynaložit příliš mnoho úsilí k vlastnímu samostatnému myšlení. Nebo jinak – jeden uvěří kdejakému blábolu na většinové, mainstreamové straně, a jiný nemá problém s tím naskočit na kdejakou teorii konspiračního či alternativního výkladu událostí či jevů, byť by byla sebešílenější a za vlasy sebepřitaženější. Obě strany si přitom myslí, že Co je psáno, to je dáno.

Málokdo si přitom uvědomuje, že média, která nám připadají jako běžná součást života, jsou tady s námi jednak velice krátce, a jednak slouží k úplně jinému účelu, než si lidé obvykle myslí. Dočtete se o tom v článku s názvem Ďábelský stroj pana Fausta. Problém je v tom, že bude-li člověk pouze náchylný něčemu nebo někomu slepě věřit, aniž by věci kriticky zkoumal, zvažoval a přistupoval k nim a priori neutrálně, tedy nikoli pod návalem pozitivních či negativních nemocí, stává se velmi snadno manipulovatelným. A o to právě jde.

Málokdo například ví, že spoluzakladatel knihtisku Johann Fust, který tento vynález rozšířil po celé Evropě, se stal z různých důvodů předobrazem slavného Johanna Fausta. Více se dozvíte v článku s názvem Blázen, nebo génius?

Fust, stejně jako Faust, jsou totiž skvělým příkladem toho, že nic v životě není černobílé a vždy je třeba rozlišovat. Bylo by například obrovskou chybou myslet si, že může být nějaký člověk jenom dobrý, nebo naopak pouze zlý. Všichni totiž máme v sobě obsažené obojí, dobro i zlo, které je neoddělitelnou součástí naší pozem­ské reality. Ta je totiž přímo charakterizová­na a definována dualitou světla (vysoké vib­race) a temnoty (nízké vibrace), která je celou její podstatou. V textu Zevnitř ven se dozvíte i to, proč je život jako fraktál, jehož podstatou jsou stále se opakující stejné motivy. A to proto, že je sám sobě podobný na všech úrovních…

V další části první letošní Šifry, například v článku Kdopak to mluví?, se budeme zabývat tím, že pokud se chceme vyznat v myšlenkách, pocitech a informacích, je třeba naučit se důsledně rozlišovat, odkud pocházejí. V textu s příznačným názvem Proč, proč, proč? si pak vysvětlíme, proč ta nejjednodušší „dětská“ otázka je zároveň tou nejdůležitější.

No a nakonec si ukážeme, jak to může dopadnout, pokud se rozlišovat a správně ptát nenaučíme. Například v teorii ploché Země je možné úplně všechno. Kromě velké ledové zdi na Antarktidě, která připomíná tu v seriálové Hře o trůny, třeba skutečnost, že vedle sebe může existovat placatá Země a kolem ní kroužit kulatý Měsíc. O Slunci ani nemluvě. Hlavně Nepřepadnout přes okraj.

‍