Myslíte si, že dnes tvořím Šifru proto, že jsem měl lehký a pohodový život? Anebo proto, že jsem zažil bolest, strach a temnotu a tím vším si na vlastní kůži prošel? To je samozřejmě pouze řečnická otázka, protože vnímavá čtenářka i pozorný čtenář na ni jistě dávno znají odpověď.

Kdybych to vše neprožil na vlastní kůži, nemohl bych o tom teď psát. Nešlo by to, ani kdybych si to někde načetl a chtěl dělat chytrého. Protože jsou prostě věci, které se zjeví a začnou dávat smysl až ve chvíli, kdy skrze ně projdete. Ale můžu vás uklidnit a s velkou pokorou říct, že kdybyste se mě zeptali, jestli to za to stálo, tak bez váhání odpovím: „Ano.“ Ne že bych si to nějak extra užíval, ani nejsem masochista, co by se rád nechal řezat páskem po zádech a radostně u toho hýkal „ještě, ještě“. Ani bych tím netoužil procházet znovu, protože si umím představit příjemnější trávení chvil. Ale kdybych se tomu vyhnul tenkrát, musel bych tím stejně projít později. Možná ne v takové míře, ale musel.

Chci tím ukázat ten princip. Kdybych měl život jako v bavlnce a stínu se mi nějakým zázrakem podařilo vyhnout, nebyl bych tím, kým jsem dnes. Život by mi třeba otevřel jen malou trhlinku nebo průměrnou trhlinu, mně by se to nelíbilo, a tak bych hledal únikové cesty. Zalepil bych ji, zavřel a zaplácal. Nějak bych tím životem proplouval až dodnes, až bych došel do bodu, kdy by se měnilo okolní pole a já bych cítil zvyšující se tlak.

Už bych tušil, že tam nějaká trhlina opravdu je, že jsem ji jen přikryl, a život by mi taktně připomněl, že je třeba ji znovu otevřít a přijít na kloub tomu, jak vznikla, proč se utvořila a k čemu mě má přivést. Nejprve covidem a pak tím, jak postupně utahuje šrouby a nutí postupně lidi, aby se nedívali jen ven, ale také dovnitř.

Bál bych se, ale stejně by mi nakonec nic jiného nezbylo, pokud bych nechtěl, aby tlak a úzkost rostly. Byl by to jen souboj o to, jestli to pochopím dříve, nebo později. A jestli začnu přicházející signály vnímat a snažit se je rozluštit, anebo dojdu až do bodu, kdy mi to spadne na hlavu a budu nucen jen reagovat a hasit. Každý má jinou cestu a každému vyhovuje něco jiného, já měl ale v životě tu smůlu – a zároveň štěstí –, že jsem podobné věci musel začít řešit mnohem dřív. Nebyla to otázka volby, ale přežití.

Pokud bych to měl říct zjednodušeně a s trochou nadsázky, moje trhlina či trhliny v duši byly tak veliké, že se mi je nepodařilo zavřít, ani když jsem se o to roky snažil.

Můj život byl totiž od počátku plný katastrof, z nichž většina se nikdy nestala. (Bonmot jsem si vypůjčil z knih amerického spisovatele Dalea Carnegieho, který lidem radil například s tím, jak se zbavit starostí a začít žít.) Ale když už se staly, tak stály za to.

Všechno špatně

Už když jsem se narodil, zjistil jsem, že je něco (všechno) špatně. Jen jsem nevěděl, jestli se mnou, nebo se světem, případně obojí. Moje nejstarší vzpomínka z dětství je ta, že stojím před bytovkou, kde jsme bydleli, a cítím, že tu nemám být. Že to funguje nějak úplně obráceně, než by mělo, a že to cítím až do břicha. Že se někde stala chyba, ale nevím kde.

Už jsem vám říkal minule, že jsem měl mimořádně citlivé nervy. Prostě jsem cítil i to, co nešlo pojmenovat. A protože to nebylo vůbec příjemné, mírně řečeno, ruku v ruce s tím přicházel i strach, který ale nebyl konkrétní a racionální, jen všudypřítomný. Jako kdybych měl dokořán otevřený nervový systém, který nic nechránilo a reagoval i na sebemenší podněty a nesoulady. A když jsem to cítil, padl z toho na mě obrovský smutek, který pronikal až do kostí. Zažíval jsem svoji zranitelnost a samotu, až to fyzicky a existenciálně bolelo. Všechno jsem to cítil – duši, která není chráněná, i svět, který je příliš tvrdý.

A když jsem tam tak stál, normálně jsem se z toho rozbrečel. Až vyběhla z bytu stará Podlipská a začala řvát: „Uklidněte si toho spratkaaaa.“ Tím mi jen potvrdila, že mé pocity jsou reálné, a tak jsem ještě přidal.

To nebyla žádná trhlinka, to byla trhlina jako kráva – a nedala se nijak zavřít. A přitom jsem se fakt snažil. Chtěl jsem zapadnout. Choval jsem se jako ostatní. Měl jsem rád lidi. Ale byl jsem uvnitř příliš jemný, vnímavý, intuitivní a „napojený“ (nebo spíš neodpojený?), a tak jsem vnímal i všechny rozpory. Jen jsem tomu nerozuměl a neuměl to vysvětlit.

Nebyla to jinakost chování, ale bytí. Cítil jsem světlo i stín. Cítil emoce druhých. Jejich bolest, i když o ní nic neříkali. A viděl jsem v nich světýlko i v případě, že se nechovali dobře a oni o něm ani nevěděli. Víc jsem viděl to, jací by mohli být, než jací aktuálně jsou, a tak jsem mnohokrát naletěl. Ale zároveň jsem si přál zoufale být jako oni, protož jsem měl v sobě zvláštní ticho, které mi nikdo nevysvětlil a se kterým jsem neuměl pracovat.

Stejně silně, jako jsem cítil to dobré, cítil jsem i to špatné. Problém byl, že toho špatného bylo o dost víc. Tvrdá slova. Necitlivost. Tlaky. Požadavky. Lži. Manipulace. Neuctivost. Nerespektování druhých. Tlak na výkon. Sociální prostředí…

Pro mě byl nejzásadnější moment, když duše i přes konstantní bolest zjistila, že pokud neuteče a nezlomí se, ale udělá další krok a potom další, tak začne růst.  

S postupujícím věkem se to nezlepšovalo, ale zhoršovalo, řekl bych. Nebo spíš toho člověk víc vnímal. Trhlina byla moc velká, a ego ji nestačilo chránit. Bylo příliš slabé, aby ji „přikrylo“. Otevíraly se přede mnou dvě možnosti – buď se uzavřu (i když jsem nevěděl jak), nebo se rozsypu. K tomu druhému jsem měl blíž, ale pak jsem objevil třetí možnost: nezavřel jsem se, ale začal jsem si na to zvykat. A naučil jsem se přežít.

Jestli ale bylo dětství náročné, tak puberta byla skoro k nevydržení. Dnes si myslím, že slabší „kusy“ by se z toho zbláznily. Strach, nejistota, hutnost pole a reality, přecitlivělost – přesná, ale zároveň bolavá jako laser. Pocit, že nezapadám do „konceptu“. Tělo, jež nestíhá „duši“. To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Když mi v šestnácti umřela máma, pamatuji si, jak jsem v noci ležel v posteli a nemohl spát. Nervy jely na plný výkon, nezabíral ani lexaurin a venku celou noc štěkal pes. Každé jeho štěknutí mě praštilo do hlavy jak rána palicí a já už neměl sílu vzdorovat ani se snažit. A tak jsem to všechno pustil. Teda všechno ne, kalhoty zůstaly suché.

Nějak jsem ještě chvíli přežíval a „zvykal“ si, ale pak jsem si všiml jedné věci. Že i když se necítím dobře, mám strach, splín nebo bych nejradši utekl někam daleko (jenže nebylo kam; před sebou se prostě neschováš), tak když udělám další krok a necouvnu, zvládnu to. A tak jsem postupně dělal kroky a věci i se strachem. Protože to bych jinak nemohl dělat nic. Ostatně byl to „jen“ pocit a nic strašného se ve skutečnosti nedělo.

Když jsem měl pocit, že mám něco důležitého udělat, tak jsem se to snažil udělat, ač to bylo nepříjemné a bál jsem se. Tak jsem třeba nastoupil do novin, kde vnitřní pocit „neutíkej“ zvítězil nad hlasitým „kašli na to, to za to nestojí“. Jenže stálo… Časem jsem si uvědomil, že smrt mámy mě vlastně „dorazila“ a vzala mi část starého já, které jsem se pracně snažil vytvářet. Ale postupně se tím otevíral prostor pro to skutečné. U mnoha lidí se bolest zavře, u mě se otevřela.

Až mnohem později jsem pochopil, že jsem nevědomě – protože jsem netušil, co dělám a proč – přijal svůj stín. Přestal jsem se snažit před ním utíkat, protože už jsem na to stejně neměl sílu, a udělal jsem si z něj spojence, součást svého života. A tím se z něj mohl stát základ mé budoucí síly.

Každý má jiný osud, jiné problémy, jiné slabosti a jiné dary, a každý k sobě dojde (nebo nedojde) jinou cestou. Pro mě byl nejzásadnější moment, když duše zjistila, že pokud neuteče a nezlomí se, tak začne růst. 

Do té doby jsem se soustředil jen na nepříjemnosti, které mi moje dispozice způsobovaly. Chtěl jsem být jiný – klidný, v pohodě a nad věcí, jako jsem to viděl u jiných lidí. Nevěděl jsem, že jsou v klidu proto, že mají trhlinu do duše užší nebo se nevytvořila tak silná, a tak je jejich ego před jemnější a neviditelnou realitou víc chrání. Co pro mě ale bylo ve věku ega zdánlivou nevýhodou, už tak v počínajícím věku duše nutně nevypadá.

Když jsem si kromě těch nevýhod, které to přinášelo, začal všímat i výhod, třeba že lépe cítím a vnímám pravdu, lež poznám na tři kilometry, dokážu číst a vnímat motivy lidí, rozpoznám manipulaci, struktury systému a cítím, když něco není v souladu nebo slova neodpovídají činům, a taky že „slyším“ frekvence, mohl se začít probouzet i dar, který dnes používám při psaní. Dar vyjádření toho, co druzí třeba tuší nebo cítí, ale nedokážou to uchopit a pojmenovat. Protože co se ve věku ega naučíš, ve věku duše jako když najdeš.

Pracovně bych si to označil jako „alchymickou“ transformaci duše skrz hmotu, při které se mi podařilo vyhnout dvěma obvyklým scénářům: kdy duše zůstane moc jemná a zlomí se, nebo kdy naopak sice zesílí, ale pak se příliš zatvrdí.

V příštím roce toho budeme moct plně využít. Povím vám nejen to, jak jsem poprvé poznal a uslyšel jazyk duše, ale „přeložím“ vám ho do češtiny, jako když Jiřík ve Zlatovlásce slyšel, co si povídají mravenci a ptáčci. A můžeme se jím bavit společně.

Nakreslíme si celou mapu lidských archetypů podle trhlin duše a citlivosti tak, že se v ní každý bude moct najít, uvidět a zorientovat. A také ten jazyk duše přeložíme do konkrétních melodií a frekvencí tak, aby nebyl příliš abstraktní a beztvarý, ale konkrétní, určitý a „melodický“.

Právě příští rok totiž přesně tohle budeme potřebovat. A taky si povíme, jak projít zlomovým obdobím lidských dějin co nejelegantněji, s nadhledem a vtipem, a bez zbytečné bolesti. Protože čím ochotněji a rychleji člověk signály a změny vnímá, tím míň to potom bolí. Teď už totiž vůbec není třeba trpět, stačí „jenom“ dobře naladit.  

‍