Vidět věci, které na první pohled vidět nejsou, nebo které jsme dříve neviděli, nechtěli vidět. Anebo možná ani nemohli. To je, oč tu běží. Toť heslo počínajícího nového věku, kde se díky zvyšující se intenzitě světla neboli slunečního záření dopadajícího na Zemi, a z toho plynoucímu růstu intenzity takzvaných Schumannových rezonancí, přesouvá důraz od hmoty směrem k duchu. 

Jak to spolu souvisí? Jak se to děje? A proč k tomu dochází? A zrovna teď? A co hůř, proč se o tom nikde nemluví a většina odborné i laické veřejnosti se tváří, jako kdyby se nic nedělo, nebo všechny změny bagatelizují či považují za „náhodné“? A proč drtivá většina lidí absolutně netuší, která bije, a jsou tak mimo, jak mimo lze jenom být? A proč vůbec nejsou schopni vnímat nové paradigma? Právě nad tím bych se chtěl zamyslet v májové Šifře, protože cítím, že nastal čas. Byl první máj, byl lásky čas a hrdliččin zval ku lásce… a růstu vědomí hlas. 

A také proto, že jde o nejdůležitější téma dneška, které přímo určuje, jak lehko nebo těžko se nám již v blízké budoucnosti povede. Jestli porosteme, nebo se zřítíme do propasti. A to jak na kolektivní, tedy společenské úrovni, tak na individuální – úrovni každého jednoho z nás, naší duše. 

Vyrosteme, nebo padneme? Je to buď, anebo. Balancujeme na stále ostřejší hraně a lavírovat už prostě dál nejde. Je třeba si konečně „vybrat“. Rozhodnout se. Protože odchází doba, kdy člověk dělal věci špatně, a stále mu to procházelo, ale kvůli měnícím se vlnám – a to není metafora, nýbrž fakt – nastávají časy, kdy to, co do éteru vyšleme, to se nám také vrátí. A to jak v dobrém, tak špatném. 

Což je přesně ta věc, kterou nechce většina lidí slyšet, chápat ani přijmout, protože by nejraději pokračovali v tom, co dělali doteď.

I nadále by chtěli dělat všechny ty oblíbené „prasárny“, ale s bláhovou iluzí, že za to nebudou muset nést následky. 

Věřte, že i když to na první pohled může vypadat poněkud komplikovaně, vysvětlení toho všeho a odpovědi na uvedené „neviditelné“ otázky nejsou až tak složité, jak by se mohlo zdát. Vlastně je to všechno ohromně jednoduché, až triviální. Kdybychom to pro zmenšení obav či posílení sebedůvěry a důvěryhodnosti chtěli pojmenovat vědecky, řekli bychom to takto: „Je to jen kvantová fyzika.“ 

Chce to prostě „jenom“ posbírat trochu odvahy, pootevřít hlavu a srdce, zbavit se všech předsudků, nebrzdit si spojení a nesedět si na vedení. Jakmile to uděláme a vykročíme těmto „novým“ věcem v ústrety, odměna bude sladká – nejen že se nám otevřou netušené obzory rozšiřujícího se vědomí a poznání, ale zachráníme tím svoji duši bez ohledu na to, co se zrovna děje kolem nás. I kdyby třeba zrovna atomovky padaly a Danuše bez duše plamenně řečnila o hodnotách bruselské demokracie. 

Ano, ve světě, jehož staré struktury se nenávratně sypou, a to nebývalou rychlostí, vyvstávají jenom dvě možnosti – buď se zhroutíme spolu s nimi a vezme nás čert, nebo to pojmeme jako příležitost (či poslední šanci?) a vykročíme jiným směrem. A tím, že pozměníme svůj přístup a pootočíme své radary, přinejmenším přežijeme, anebo, když se zadaří, dokonce povstaneme jako bájný Fénix z popela.

Na opačnou stranu 

Musíme ale už konečně pochopit, že nejde sledovat jen viditelnou hmotu, hmotu a zase jen hmotu, ale je třeba ji uvádět do souladu s tím, co není vidět, ale cítit – duchem. Pokud bych měl nový věk charakterizovat co nejpřízemněji a nejstřízlivěji tak, aby tomu rozuměli i racionálněji založení lidé, kteří si potřebují na věci trochu „sáhnout“, aby je považovali za skutečné, řekl bych to asi takto: vstupujeme do doby, která je charakteristická přechodem z extrémní disbalance a převahy hmoty nad duchem, jež byly základním poznávacím znamením právě končící epochy, ke snaze o jejich vzájemnou rovnováhu. 

Jednou z největších a nejbolestnějších iluzí starých myšlenkových schémat a jejich rigidních vzorců je představa, že lze změnám uniknout a zůstat stát na místě.

S dodatkem, že to je něco, o čem nerozhodujeme my (ačkoli si mnozí pyšní hříšníci či hříšní pyšníci dosud mysleli, že člověk může rozhodovat o všem), ale jde o záležitost astronomickou – skrz naskrz kosmickou. A je to tedy něco, co nás vysoce přesahuje a s čím se, ať už to chápat budeme, nebo nebudeme, ať už se nám to líbit bude, nebo nebude a ať už si to přiznáme, nebo nepřiznáme, budeme chtě nechtě muset nějak vypořádat. A kdo se s tím nevypořádá, vypořádá se to velmi brzy s ním. 

Jak říkal nejlepší přítel lidí Ježíš Nazaretský v Evangeliu podle Jana, kde se představoval jako „světlo tohoto světa“: „Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boží vůli, trvá navěky.“ Nebo jak se praví v biblickém Listu Korintským: „Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné." 

Možná kdyby šlo pouze o nějaké hlubší pochopení nebo rozšířené vědomí, tedy něco nehmotného, a zdánlivě nepotřebného, skeptik a čistý materialista by to snadno mohl odpálit slovy: „Ale mně je takhle dobře a spokojím se s tím, co mám a co vidím. Já nic měnit nechci a nebudu.“ Jenže takhle to v transformujícím se elektromagnetickém a informačním poli bohužel (nebo bohudík?) už nefunguje. 

Pakliže se – tak jako tomu bylo díky periodickému rytmu dějin v minulosti již mnohokrát – mění celkový vzorec či civilizační model a celý obraz světa, byť třeba zatím plně nechápeme proč, člověk si sice může vybrat, zda se novým principům a pořádkům otevře či přizpůsobí, či nikoli. Pokud to však neudělá, neznamená to, že se ho ty změny nedotknou a že ho toto rozhodnutí uchrání od následků. Právě naopak! Je to podobné, jako kdybyste v divoké řece tvrdohlavě trvali na tom, že budete pádlovat na opačnou stranu, tedy proti jejímu proudu, místo abyste využili její síly a synchronicity k tomu, abyste pluli hladce a v souladu s ním. 

Jednou z největších a nejbolestnějších iluzí starých myšlenkových schémat a jejich rigidních vzorců je totiž představa, že lze změnám uniknout a zůstat stát na místě. Že si lze zachovat „to své“, a nedotknout se tak a nenechat se vtáhnout do proudů, které hýbou světem. Vždyť základní vlastností celého univerza je neustálý pohyb. Tak jak by si mohl člověk bláhově myslet, že se z vesmíru oddělí, označí si svoji parcelu, nebo si „ukradne“ kus půdy či majetku, a zůstane stát na místě jen proto, že se mu to zrovna hodí a USAID (ten už vlastně ne) nebo Evropská unie posílá dotace?

‍