Jelikož spolu musíme teď všichni vydržet doma, třeba vás pobaví tento článek o vztazích… Aktuální krize může být příležitostí, jak spolu zase začít mluvit a chovat se k sobě lépe a vrátit se „ke kořenům“…
Asi nejkomplikovanějším místem co do navozování milostných vztahů je Japonsko. Po sblížení s opačným pohlavím tu nijak zvlášť netouží ani muži, ani ženy, a tak tu žije zřejmě nejvíc paniců a panen na světě. A když už se zamilují, tak třeba do kreslené figurky…
„Ti dnešní mladí,“ povzdechne si každá generace přesně v momentu, který signalizuje, že zrovna přestává být mladá. Nemusí to ale znamenat jen skrytou závist, maskovanou za rozumnost – častou příčinou neporozumění mezi lidmi je sprintující doba, měnící se ekonomické podmínky či technologické revoluce všeho druhu. Dřív bylo zkrátka pro naše pradědečky mnohem snazší zvednout prababičkám sukni na poli u lesa a odkutálet se s nimi o přestávce někam za mez, či našim otcům balit matky ve stylu hitu Láska na vsi písničkáře Pokáče – „vzpomínáš, jak poznali jsme se, na hasičským plese, já rámě nabídnul ti, když hráli Katapulti“.
Co má ale mladý člověk dělat ve skleněnobetonové korporaci, kde jsou kamery snad i ve výtahu, všichni jsou děsně proaktivní a vzrušení manažerům způsobuje pouze stoupající index akcií na burze?
Asi nejpodivuhodnější generací, které mají ostatní lidé největší problém porozumět, jsou zřejmě mladí Japonci. Jestli je v Japonsku obtížné prosadit se na pracovním trhu, najít si partnera vzhledem k místnímu životnímu stylu je snad ještě těžší. Oč aktivnější jsou totiž Japonci v továrnách a kancelářích, o to mizerněji si vedou v ložnicích.
Problém s navazováním vztahů zde nabývá život ohrožujících rozměrů a stává se mezigeneračním – podle nedávno zveřejněných vládních statistik je v této zemi asi čtvrtina dospělých lidí ve věku od 20 do 49 let svobodná. To v zemi vycházejícího slunce velmi často znamená, že jsou zároveň single, neboť když už se dá pár dohromady, jde o takovou vzácnost, že se raději hned vezmou, než si to někdo z nich rozmyslí…
Velkou roli hraje ve skomírajícím japonském randění tradiční vysoké pracovní nasazení, kdy zaměstnanci tráví v práci téměř veškerý čas, a pokud už jim zbyde nějaké volno, jsou tak vyčerpaní, že by při pokusech o citové sblížení, či nedejbože při sexu, nejspíš usnuli. A tak se do seznamování vůbec nehrnou.
To by ale nebyl ještě ten největší problém. „Japonské ženy mají tendenci požadovat od mužů vyšší vzdělání a dobré zaměstnání,“ řekl profesor sociologie Šigeki Macuda agentuře AFP, která tento trend na konci loňského roku podrobně zkoumala. Reportérům se podařilo navštívit seznamovací recepci, kde se nervózní nezadaní a nezadané snaží navázat konverzaci a vyměňují si životopisy, v mnoha případech v doprovodu rodičů. I tyto zoufalé akce končí dobře pouze ve dvou procentech případů. Rozhodujícím faktorem úspěchu je totiž ekonomický aspekt (rozuměj peníze), nikoli přitažlivost či sympatie.
Mnoho žen stále trvá na zajištěném muži s dobrým příjmem, zvlášť když stále větší počet žen ve výdělcích muže předčí. A to se zase nelíbí jim. „Vysoký podíl svobodných mužů a žen se nezmění do té doby, dokud ženy nepřistoupí na to, aby si vzaly muže, který vydělává méně než ony,“ myslí si sociolog Masahiro Jamada z univerzity Čúó v Tokiu. „V Japonsku se neoslabuje jen manželství, ale i samotné formování párů. Speciálně u dívek je časté, že rodičovské zázemí je pro ně bezpečným prostorem, kde mohou čekat, až se objeví ideální partner pro sňatek. Místo aby se seznamovaly s muži, jejichž příjem je zatím nestabilní, raději si počkají doma v naději, že se jednou objeví muž s příj-mem stabilním a dostatečným pro zajištění rodiny. To je částečně i důvod, proč zřejmě mladí Japonci jsou málo sexuálně aktivní,“ prozradil profesor Jamada novinářům.
Například sousední Číňané mají podobný problém – ti by se sice družili rádi, ale nemají s kým, neboť je v zemi kvůli politice jednoho dítěte, kdy rodiny – opět z ekonomických důvodů – preferovaly syny, u nichž doufali, že se o ně v důchodu lépe postarají, akutní nedostatek nevěst. A tak se do Číny dovážejí ženy na vdávání ze severní Koreje, Pákistánu či jiných koutů světa. Stejně to řeší Indové. Naopak Číňanky a Indky vybírají muže jako v obchodě a mezi hlavní kritéria patří auto, dům a výše platu.
Agentura AFP svoji reportáž z japonského seznamovacího večírku zakončila nepříliš nadějným postřehem – na akci si všimli čtyřiasedmdesátiletého muže, který přišel hledat vhodnou manželku pro svého šestačtyřicetiletého syna, jenž je vůči ženám nesmělý a vůbec nedorazil, protože byl v práci. Takhle to, chlape, opravdu nefunguje.
Japonci ale na rozdíl od Číňanů nebo Indů o ženy zase tolik nestojí. Mluví se o tom, že mileniálové mají paradoxně méně sexu se skutečnými partnery než jejich předchůdci, a roste též počet lidí, kteří o skutečného partnera už ani nestojí. Místo aby se Japonci trochu víc snažili u dívek zabodovat, britský list Guardian nedávno přinesl alarmující čísla, podle nichž až sedmdesát procent svobodných japonských mužů a pětasedmdesát procent neprovdaných žen nemá ještě ve dvaceti letech žádnou sexuální zkušenost, nepočítáme-li tu s vlastním přirozením. V pětadvaceti je pak pannami a panici celá polovina všech svobodných. A čím více je paniců, tím méně roste touha po sexu, místo aby to bylo naopak. Podle dva roky starého průzkumu Národního statistického úřadu 70 % mužů a 60 % žen ve věku 18–34 let není v žádném partnerském vztahu, a co víc, už jej ani nehledají. Dvaačtyřicet procent mužů a čtyřiačtyřicet procent žen se pak přiznalo, že ještě nikdy nezažili sex a mnozí po něm ani netouží, neboť jsou pro ně partnerské vztahy natolik komplikované, že jim nestojí za námahu.
Poslední hřebíček do milostného života mladých Japonců zřejmě zatloukl nedávný průzkum japonské vlády, který zjistil, že celých třicet procent japonských nezadaných žen a patnáct procent svobodných mužů mezi dvaceti a devětadvaceti lety přiznává, že se zamilovali do postavy v počítačové hře či postavy v kresleném seriálu, takzvaného memu. A to jsem si myslel, že jsou Japonci podivíni, už když jsem si kdysi v novinách přečetl, že tam existují automaty na použité dámské kalhotky. Trochu jsem doufal, že je to jen nějaká bulvární fáma, ale poté, co zde zavedli speciální termín „moe“, jenž označuje člověka, který miluje virtuální postavu a v počítačovém světě s ní i randí, případně si ji může vylepšit k obrazu svému, nevím nevím… Dokonce prý existují již i hotely, kam si může moe vzít svou virtuální kočku a bydlet tam s ní přes herní konzoli. Výhoda je, že ho nemůže peskovat za neuklizené ponožky ani se s ním rozejít…
Blikající srdíčko
A teď si v takové zemi najděte normální děvče, když jste navíc ještě cizinec. „Japonci nemají šanci se potkat, a tím trpí celá země. Když už vznikne nějaký vztah, tak se ti dva znají buď od dětí, nebo z práce. Jednu dobu tu holky nosily blikající srdíčko na znamení, že hledají vztah. To bylo o dost jednodušší,“ glosuje romantické trampoty v zemi vycházejícího slunce šťastný ženáč a otec tří dětí Viktor Ono, jehož dráze brusiče a restaurátora tradičních samurajských mečů jsme se věnovali v předchozích vydáních Šifry. Rodák z Prostějova si po svém zesnulém učiteli osvojil původní, složitější techniku broušení, a pro majitele mečů z řad tradicionalistů, tedy těch, kteří se zaobírají studiem mečů do hloubky, je dnes označován za jediného přeživšího tradičního brusiče, jenž se drží striktně procesů starých škol z dob, kdy Japonsku vládli samurajové.
Aby něčeho takového dosáhl, trávil v dílně dny i noci po dobu patnácti let. Na nějaké seznamování tak neměl ani pomyšlení. Nemluvě o času a penězích. Po tvrdých letech odříkání a skutečného hladu, kdy se toužebně díval přes výlohu na kafe v kavárně, které si nemohl dovolit, se na něj usmálo štěstí. Jak se ale říká, štěstí přeje připraveným. Tím, že vykoukl ze své ulity a snažil se také trošku socializovat, se spustila tříměsíční lavina událostí, která kompletně změnila jeho život. K lepšímu.
Nejprve zamířil na seznamku. Tam ale nepochodil, a když ho začala jedna primabalerína, jež měla zájem o seznámení, hrubě dirigovat a radit mu, co všechno a jak má dělat, aby byl stejně skvělý jako ona, vzal nohy na ramena. „Zemřel bych do půl roku, kdyby nás dal osud dohromady,“ směje se. Krátce nato se ale seznámil se svou pozdější manželkou Kjóko. Úplně obyčejně, když jí pomohl na letišti zvednout kufr na váhu a začali si povídat. Vzal si na ni mailový kontakt a postupně se sblížili, až se za ní přestěhoval do města Gifu a po dvou a půl letech se vzali.
Ve stejné době potkal i jednoho velmi vlivného sběratele, který mu umožnil odrazit se výš od země, než si kdy dokázal představit. „Náhodně jsem se setkal s jedním z nejbohatších mužů v Japonsku, který následně vyřešil všechny mé pracovní problémy. Vykopl mě přímo do nebes. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Něco po mně chtěl, tak jsem to pro něj udělal. Načež mi řekl, že mě zná a že moji práci sleduje už deset let! Svěřil mi velmi odpovědnou zakázku, a když jsem se ho ptal, zda se toho nebojí, víte, co mi odpověděl? ,Kdybych se bál, tak bych nic neměl.‘“ A to platí nejen v práci, ale i ve vztazích.
Velitelka
Díky onomu tajemnému sběrateli získal Viktor Ono postupně práci v několika evropských muzeích a za své broušení a restaurování mečů začal obecně inkasovat větší odměny, než byl zvyklý. „Jak se dostaneš do soukolí, tak to jede. Byla to obrovská změna, jako kdybych přestoupil z české ligy do Realu Madrid,“ pochvaluje si. Poté, co Viktor stabilizoval svoje pracovní a finanční podmínky, mohl konečně začít žít jako (skoro) normální člověk.
Pokud už se v Japonsku muži podaří oženit, v typickém rodinném modelu manželka ovládá celou domácnost a spravuje veškeré finance. Muž, který obvykle téměř všechen čas tráví v práci, jí odevzdá celou výplatu a manželka mu z toho přidělí kapesné, které ona uzná vůči výši jeho platu za vhodné. Tedy to, co zbyde po odečtení nákladů na život rodiny a uložení nějaké částky stranou třeba na důchod. Například sto korun na den… „Manžel má sice po odevzdání výplaty servis, ale je v roli otroka a nemá vůbec žádná práva,“ vysvětluje Viktor, který o své ženě též napůl v žertu a napůl vážně mluví jako o velitelce, i když to má doma trochu jinak.
Tradiční model se poslední dobou rychle proměňuje, neboť globalizace zasáhla i Japonsko – ač muži tráví v práci stále více času, náklady na život rostou tak rychle, že jejich mzda mnohdy na uživení rostliny vůbec nestačí, tak, jak známe i my v Čechách. Ženy, pokud mají děti, pracují na zkrácené úvazky a končí odpoledne tak, aby stihly vyzvednout děti ze školy. Čtyř- či šestihodinovému pracovnímu dni se zde říká arbeito a je výhodný i pro zaměstnavatele, jenž nemusí platit za takového pracovníka sociální a zdravotní pojištění.
Kdyby měl ze svých příjmů Viktor uživit sám celou rodinu jako živnostník a manželka zůstala doma, musel by ze svých výdělků platit nejen zdravotní a sociální pojištění svých dětí, ale i manželčino, což není reálné. Pokud by se s ním navíc cokoli stalo, rodina se octne v neřešitelné situaci. A tak se Viktorova manželka Kjóko rozhodla, že bude chodit do práce na plný úvazek a do hlídání a péče o děti, osmiletou Tojoku a dvanáctiletého Kanehiru, se kromě jejích rodičů zapojí i manžel. Kjóko pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici na oddělení, které pečuje o pacienty s Alzheimerovou nemocí, a chodí i na noční směny.
„Je to něco za něco. Mám kamaráda, který je úspěšný a něčeho dosáhl, ale odešla od něj žena s dětmi. Člověk nemůže mít vše. Pro mě je teď důležité, abych se u té práce udržel v nějakém rytmu a neztrácel svoje schopnosti, které jsem nabyl, aby byly aspoň v provozním stavu. A jakmile děti budou větší a samostatnější, třeba za tři čtyři roky, to pro mě bude zase jednodušší,“ doufá a přidává perličku na závěr: „Japonky jsou obecně velmi drsné. V jednom pořadu se tady dělají na ulici rozhovory se ženami a ptali se jich, jestli mají rády svého manžela. Jedna anketní otázka zněla, zda chtějí být ve společném hrobě se svým manželem. Ptali se žen kolem 50 až 60 let. Všechny řekly, že v žádném případě. Když se zeptali proč, odpověď zněla: ,Protože ho nesnáším.‘ Padla i otázka, jak Japonky řeší svoje spory s manželem. Paní se rozesmála a řekla: ,Když mě naštve, tak vezmu jeho kartáček na zuby a vyčistím jím odpad ve dřezu.“¨
Tento článek vyšel v časopise Šifra č. 2/2020, který si můžete přečíst v tištěné i digitální formě. Předplatné objednávejte zde.
