Před sto lety byl na Staroměstském náměstí davem Pražanů stržen raně barokní Mariánský sloup, o jehož znovupostavení se dnes vedou líté spory. Nejde však jen o běžnou hádku katolíků a jejich odpůrců. Nenápadná socha se totiž přímo dotýká české státnosti a stala se součástí pozoruhodného příběhu, jenž začal už na Bílé hoře a nyní znovu nabývá na důležitosti…
Desítkám turistů i náhodných kolemjdoucích se v úterý 11. června naskytla netradiční podívaná. Dvě stě padesát pískovcových kamenů o váze 60 tun vměstnaných na nákladní loď pomalu plulo od Malé Strany směrem ke Karlovu mostu. Někteří jen užasle hleděli, našli se ale i tací, kteří plavidlo nadšeně vítali a zdravili posádku, jež mávání opětovala.
O necelé dva týdny dříve, než připlul náklad ze Staré Boleslavi a zakotvil u nejslavnějšího českého mostu, začala skupinka pěti lidí rozebírat pomocí kladívek a dlát dlažbu mezi radnicí a Týnským chrámem na Staroměstském náměstí. Přesně v místě, kde byl v 17. století vztyčen a v roce 1918 stržen takzvaný Mariánský sloup. „Stavba byla oficiálně zahájena,“ radoval se akademický sochař Petr Váňa, jenž se snaží po 100 letech na Staroměstské náměstí cennou památku, která byla před sto lety zničena rozzuřeným davem, vrátit. Na její napodobenině trpělivě pracuje již více než 20 let. Loď, která kameny přivezla, bude nyní sloužit jako staveniště pro dokončení sochařova velkého díla.
Jenže velmi záhy dorazila na místo také policie a úředníci z magistrátu, kteří „opakování dějin“, neboli novému postavení repliky vůbec první barokní sochy v Čechách, zabránili. A oznámili, že veškeré práce v tomto směru probíhají načerno. „Došlo tady k neoprávněnému záboru užívání veřejného prostranství. Svým konáním se dopustili přestupku, a proto jim policie i Městská část Prahy 1 uložili, že musejí místo navrátit do původního stavu,“ prohlásil dramaticky mluvčí magistrátu Vít Hofman s tím, že Praha tento sloup nechce.
A to přesto, že již v roce 2008 primátor Bém zřídil odbornou komisi, která se zabývala rehabilitací Staroměstského náměstí, a v roce 2013 Rada hlavního města Prahy rozhodla, že by bylo dobré Mariánský sloup obnovit v rámci rekonstrukce celého Staroměstského náměstí. K tomuto účelu pak sochař Váňa v roce 2017 obdržel stavební povolení. Tato rozpolcenost a nejednoznačnost je ostatně pro celý šestnáctimetrový artefakt od samého počátku jeho existence typická.
„Pokud chce někdo něco stavět na cizím pozemku, nestačí mu jen stavební povolení, ale musí mít také svolení majitele. Jako město musíme chránit vlastnické právo. Zastupitelstvo se jasně vyjádřilo, že o Mariánský sloup na Staroměstském náměstí Praha nemá zájem, a svolení majitele tedy nedala,“ řekl současný primátor Zdeněk Hřib, který je odpůrcem stavby. Ten během červnového jednání na magistrátu přiznal, že se na věc dívá především z politického hlediska. Podle něj není ani tak důležité, jaká je pravda, ale to, jak jsou věc či symbol vnímány veřejností. Což je přístup zcela odlišný od náboženské či vlastenecké zaťatosti, která byla již tolikrát utopena v krvi.
Primátor rovněž poznamenal, že příznivci sloupu sice mluví o umístění artefaktu coby aktu smíření, jejich snahy však zatím vyvolávají spíše spory a společnost rozdělují: „Nemyslím si proto, že je umístění sloupu na tomto místě vhodné.“
Jde přesně o tu situaci, která se nazývá patová. Ať uděláte, co uděláte, vždy to povede ke konfliktu a vyvolá zlou krev. Uvažování pražského primátora dává v mnoha ohledech smysl: Nač pátrat, na které straně je pravda nebo jaký byl skutečný význam tohoto díla, když daný symbol v lidech vyvolává nepřekonatelné rozpory? Alespoň tedy v těch, kteří se o to, co se kolem nich staví, nezajímají jen v případě, že jde o nový obchodní dům… Proč ale vůbec budí tolik vášní krásně vyvedený šestnáctimetrový kus pískovce?
Při příjezdu majestátně vyhlížejícího říčního plavidla budila pozornost především socha panny Marie na přídi. Právě ona hraje důležitou roli v příběhu, který začal již před dlouhými čtyřmi sty lety. V době, kdy byl český národ na kolenou a vyhlížel jednu z nejhorších etap ve svých dějinách.
Byla to doba vraždění, loupení, krve a zmaru, která začala povstáním české šlechty vůči Habsburkům, konkrétně Matyáši II. a jeho nástupci Ferdinandu II. Štýrskému. Oba porušovali rudolfský Majestát, který zaručoval náboženskou svobodu, jež se v českých myslích zahnízdila zásluhou husitského hnutí. Nespokojenost s nadvládou Habsburků u části šlechtictva vyvrcholila českým stavovským povstáním a prohranou bitvou na Bílé hoře. Ta pak vyústila v třicetiletou válku, jež pustošila celou Evropu a ukončil ji až v roce 1648 Vestfálský mír. O dva roky později byl pak jako připomínka klidu zbraní a toho, že se naše stověžatá Praha dokázala ubránit před obléháním rozjívených Švédů, postaven Mariánský sloup, shodou okolností pravděpodobně první barokní socha v celé střední Evropě. Kýžený klid ale socha přesto nepřinesla…
Jisté je v tomto pozoruhodném příběhu jen jedno – Mariánský sloup je symbolem nesmírné důležitosti. Problém je, že se nikdo nedokáže shodnout, symbolem čeho má vlastně být. I to je důvod, proč mají ohledně sloupu svým způsobem pravdu všichni, v závislosti na úhlu pohledu. Jde o jeden z mála zamotaných případů, kdy různá stanoviska zaujímají i lidé, kteří jsou obvykle na jedné názorové lodi, nebo spolu naopak souhlasí lidé, kteří si jinak nevěří pozdrav a neshodnou se ani na tom, co je za den.
Díky, Marie
Mezi vůbec nejhlasitější obránce Mariánského sloupu patří bývalý diplomat ve Vatikánu a předseda Evropského centra pro staré sakrální umění Jiří Pavel Pešek. Považuje jej za „mimořádně vzácnou duchovní i kulturně-historickou památku jedinečné umělecké hodnoty, jež tvořila integrální nedílnou součást architektonického prostoru Staroměstského náměstí a určovala jeho zcela specifický ráz jako srdce Staré Prahy i Evropy“. Pan Pešek je ortodoxní katolík a zásadně odmítá jakoukoli jinou pohnutku ke stavbě památky než coby „symbolu hluboké láskyplné vděčnosti Pražanů Bohorodičce Panně Marii za záchranu jejich životů a majetků před rabováním, vražděním a znásilňováním žoldáky švédské okupační armády generála Königsmarcka v roce 1648“.
Podobný pohled, i když nekatolický a spojený s duchovnem obecně, nabízí i Martin Kováč, tajemník spolku Univerzalia, jenž navazuje na rozsáhlou činnost předválečné společnosti Universalia. Ta usilovala o co nejhlubší poznání zdroje veškerého esoterismu a sdružovala badatele, jako byl slavný Jan Kefer. „Mariánskou symboliku pokládáme za základ, který formoval duchovní kulturu Evropy v posledních dvou tisících letech, a proto z našeho pohledu tvoří jeden z pilířů současného hermetismu. Symbolika Panny Marie se promítá do studia mystiky i alchymie spirituální i praktické a kulturní památky, obrazy, sochy a tedy i mariánské sloup nesou důležité duchovní poselství. V neposlední řadě tvoří i ,duchovní vysílače‘, tedy zdroj energie, která ovlivňuje a formuje vývoj lidské duše. Přítomnost Mariánského sloupu na tak energeticky citlivém místě, jakým je Praha a její centrum, je z hlediska českého národa, zvláště v současném kritickém období jeho existence, velmi žádoucí. Žádný národ nemůže existovat bez vlastních duchovních kořenů a ty se právě různé síly pokoušejí zničit. Mariánský sloup by se tak stal jistou obranou proti těmto snahám. I jeden ze zakladatelů Universalie, Jan Kefer, nabádal české hermetiky, aby se přimkli ke křesťanskému ,egregoru‘, který jim poskytne pevný základ pro studium duchovních nauk,“ říká Martin Kováč.
Vítěz bere vše
„Nechceme, aby se z obnovy sloupu stala otázka politická ani otázka triumfalismu či vítězství nad někým. Skutečností je, že sloup byl postaven jako poděkování za ubránění Prahy,“ vyslovil se loni za Společnost pro obnovu mariánského sloupu historik Karel Kavička. Především římští katolíci akcentují duchovní význam či lásku k Panně Marii, a hlubší souvislosti například s politikou odmítají. Jenže Panna Marie je v tom, jak to v podobných případech bývá, nevinně a právě politicko-náboženská otázka je s touto stavbou neoddělitelně spjata. A co víc, je klíčová.
Není známo, jaké názory na stavbu Mariánského sloupu v tomto ohledu panovaly v době jeho vzniku. Výzkumy veřejného mínění se tehdy jaksi neprováděly. Po vyčerpávajících bojích, které stály život 30 až 40 % české populace, měli přeživší zcela jiné starosti – například jak se uživit ve zpustošené zemi. Ideologicky a co se vyznání týče byly navíc karty rozdány jasně – Habsburkové potlačili český vzdor a římskokatolická církev převálcovala protestanty. Ten, komu byl život milý, musel otočit a sekat latinu, nebo utéct do okolních zemí tak, jako to učinilo mnoho významných protestantů v čele s Janem Amosem Komenským.
Pokud příznivci Mariánského sloupu uvádějí, že jeho stavba byla od počátku projevem díků Panně Marii za úspěšnou obranu města před Švédy a oslavou míru, pak je třeba se podívat na to, co se za oněmi vzletnými pojmy jako mír, víra či svoboda ukrývá. Jinými slovy, tato verze je oficiální, a tak je ji také třeba brát.
Pokud se ale na věc podíváme nekatolickýma, neuměleckýma či nearchitektonickýma očima, zjistíme, že jednu rovinu, která se nám hodí, od druhé, jež nám nejde pod vousy, nelze zkrátka odpárat. I kdybychom připustili tuto verzi a sdíleli nadšení katolíků z ubránění Prahy a vděk Panně Marii za pomoc při obraně před Švédy a následné ukončení třicetileté války, musíme se v prvé řadě ptát, co konec války stvrzený Vestfálským mírem v roce 1648 pro Čechy znamenal. A právě tady, při vší úctě k Panně Marii, to teprve začíná být zajímavé.
Víra, svoboda a pravda jsou jistě hezká věc, ale s těmi vždy ruku v ruce vždy kráčí i moc a peníze. Ty především. „Hrůza rozšířila se po Praze. Obyvatelstvo se dovtipovalo, že katanské zacházení s mrtvolou Früweinovou bylo nelítostnou předehrou poprav příštích. Advokát pražský Martin Früwein totiž, jenž jako účastník povstání vězněn byl v Bílé věži, spadl ze střechy věžní do Jeleního příkopu a zabil se. Nebylo jasno, potkalo-li ho neštěstí při pokusu útěku či byla-li to sebevražda. Nebylo by divu; trpěl bolestmi od listopadu 1620, kdy surový německý velitel hrabě ze Sulzu po kapitulaci Prahy dal mu páliti přirození, aby na něm vydřel peníze. Již několik dní před smrtí jevil skleslost ducha a pomatenost mysli. Nad mrtvým Früweinem byla vykonána ohavná poprava.
Za svítání kat vyhledal jeho mrtvolu, kterou v pytli přehodil přes zeď a odvezl na katovském voze na Bílou horu. Tam uťal mrtvému hlavu, jeho pacholci rozčtvrtili tělo, vnitřnosti vytrhali a zakopali, kdežto čtvrti těla narazili na kůly: jednu na Bílé hoře, druhou na silnici k Velvarům, třetí za bránou Vyšehradskou a čtvrtou za bránou Horskou. Hlavu a pravou ruku přivezli do města a upevnili je na novoměstské šibenici na hořejší části Koňského trhu. Co vykonáno na mrtvém Früweinovi, to dle rozsudků z 19. června čekalo na živé odsouzence,“ popisoval ve vzácném díle z roku 1921 s názvem Poprava českých pánů český politik, historik a spisovatel Jan Herben neslavný osud českého stavovského povstání, jež bylo ukončeno bitvou na Bílé hoře v roce 1620.
Jak dlouho trvalo věšení a mučení českých pánů? Co bylo jeho výsledkem? A jak dlouho visely jejich hlavy na Mostecké věži? Kdo ukradl jejich majetek? Jak s tím souvisí Mariánský sloup? Proč byl vlastně stržen? Proč o tom všem Jaroslav Seifert napsal báseň? A jak to všechno souvisí s dneškem?
Celý článek si můžete přečíst v Šifře číslo 8/2019, v digitální či tištěné formě.
