V dalším povídání Viktor Ono, jediný profesionální nejaponský brusič samurajských mečů na japonských ostrovech, vypráví o vůli, která naráží na limity těla, o bolesti, ze které tryskají slzy, nejvyšší profesionalitě, mýtu o něžném pohlaví a o tom, proč na vybudování jména nestačí v zemi vycházejícího slunce ani třicet let…
Cos měl k obědu? Zapečené brambory… Ty brďo, ty bych si hned dal. Víš, jak mi někdy chybí?“ posteskl si Viktor Ono, jediný nejaponský profesionální brusič samurajských mečů v zemi vycházejícího slunce, který se doslova probojoval mezi padesátku strážců a pokračovatelů tradice tohoto pradávného řemesla. „Přestože jsem chtěl přijmout okamžitě vše, co mi Japonsko dávalo nebo co bylo nutné k mé asimilaci, některé věci byly hodně těžké. Jedna z nich byla právě strava,“ říká muž, který musel podstoupit pro běžného smrtelníka nepředstavitelná muka, aby si mohl splnit dětský sen. Nespal, neměl co jíst, pokud ho vyhodili dveřmi, vrátil se oknem, a když se mu věhlasný ředitel šermířské školy vysmál, ještě znásobil svoje úsilí a všem ukázal, že když něco opravdu chcete, tak to dokážete.
Ptát se Viktora, co měl k obědu, jsem se při našem dalším videohovoru ani nemusel. „Rýže se tady jí k snídani, obědu i k večeři. A k tomu je vždycky nějaká příloha. Ráno si dávají třeba rýži a k tomu vařenou zeleninu nebo podobné věci. Hlavní je rýže a polévka miso ze sójové pasty. Do toho se přidávají například řasy. Není to špatné, když se ale narodíš jinde a jsi odkojený jinými věcmi, tak i když se vším přejdeš do nové kultury, máš v sobě vjemy a podmíněné reflexy, kterých se do konce života nezbavíš.“
Třeba takové knedlo-vepřo-zelo. Když se Viktor vrátil poprvé po šesti letech v Japonsku poprvé domů na Moravu a spořádal babiččin oběd, dva dny ležel s rukama a nohama nahoře a nafouklým břichem, šťasten a omámen.
V předchozím vydání Šifry jsem popisoval, jak se Viktor Chromec vydal v sedmadvaceti z Prostějova do Japonska s jediným cílem – stát se brusičem samurajských mečů. Odmala chodil na judo a příběhy, které jim o daleké zemi vyprávěl trenér, jej fascinovaly. Ideály malého kluka však měly s realitou jen pramálo společného. Proniknout do uzavřené japonské společnosti je velice obtížné. Před třiceti lety to však byl téměř nadlidský úkol – obzvláště v oboru, který byl výsadou starých japonských rodů a kde je reputace a doporučení vším. Přesto to Viktor dokázal. Dřel v továrně na zpracování ryb, často neměl co jíst, ale rychle se učil a dřel do úmoru, až se uchytil v jedné známé mečířské dílně v horách, asi hodinu jízdy vlakem od Tokia.
Po šesti letech strádání a ďábelského tempa, kdy se zdálo být vše na dobré cestě, však v tu nejnevhodnější chvíli řeklo Viktorovo tělo dost. Hlava sice odmítala tělesnou únavu jako osobní slabost, ale jednoho dne se adept brusičského řemesla probudil a zjistil, že nemůže vstát z postele. „Pokusil jsem se pohnout, a ozvala se dosud nepoznaná bolest v bederní páteři. Nahmatal jsem rukama své nohy, ale necítil jsem, že se jich mé ruce dotýkají. Jakýkoliv pohyb způsobil další neskutečnou bolest. Mé tělo si řeklo o odpočinek samo a po svém, když jsem ho neposlouchal. Zůstal jsem sám, nemohoucí a bez prostředků vzdálen možnosti pomoci svých blízkých. Mečíř, který bydlel nedaleko, mě navštívil, protože mu bylo divné, že jsem nepřišel pracovat do jeho dílny tak jako každý den. Když mě viděl, řekl, ať si odpočinu, a popřál mi brzké uzdravení,“ vzpomíná Viktor Ono na nejtěžší chvíle v životě, kdy netušil, co bude dál a zda to neznamená definitivní konec jeho snu.
Druhý den mečíř přišel znovu. S hlávkou zelí a krabičkou s vitaminy. Opět Viktorovi popřál brzké uzdravení a po pěti minutách zmizel. Třetí den už se jej ptal, kdy bude schopen pracovat – v Japonsku se nikdo s nikým nemaže. Čech netušil. Ze dne na den se stal z učně opuštěný ležák, jemuž byl jediným společníkem milovaný samurajský meč. Ten je sice krásný, ale na nákup nedojde.
Po pár dnech začal Viktor cítit nohy – a to ve všech významech toho slova. „Nemohl jsem o sebe nijak pečovat. Nejhorší bylo odplazit se na toaletu, přičemž bolest se nenechala mou vůlí unavit. Byly velice parné letní dny. V domečku, kde jsem bydlel, nebyla klimatizace, a tak jsem si užíval nehybného horkého vzduchu. V pokoji mohlo být dobrých čtyřicet stupňů, potil jsem se a začínal zapáchat. Jít se umýt bylo nad moje síly. Tak jsem v podstatě v nezměněné podobě odležel asi týden. Na bolest jsem si začínal zvykat a snažil jsem se ji překonávat.“ Moc to ale nešlo. Ušel nejvýše deset metrů a tak strašně to bolelo, až mu vyhrkly slzy.
Když jej opět navštívil mečíř, už se raději neptal. Vyjednal mu vyšetření u jednoho ze svých zákazníků, který byl lékařem a majitelem soukromé kliniky. Vyšetření ukázalo jednak špatně zhojené zranění páteře z mladých judistických let, a jednak rozestoupení obratlů a přiskřípnutí nervů. „Najednou zjistíš, že tvoje spirituální osobní vůle nemá limit. Ale tělo ho má. A když tělo nerespektuješ, pokud žádá a prosí o to, abys ho nechal odpočinout, postaví se proti vůli a mysli. Vymyslí si na tebe něco, aby tě znehybnilo. Tehdy jsem to pochopil, do té doby jsem měl hesla jako ,únava nic není‘ nebo co ,nenaspíš teď, naspíš v hrobě‘… Tak to ale není. Pokud člověk něco přehání, tělo se postaví na odpor.“
Následná nucená tříměsíční rehabilitace připomínala spíš středověké mučení, nicméně překvapivě pomohla. Fyzioterapeut natahoval pacienta na jakýsi žebřiňák, doslova prý „na skřipec“, aby se uvolnily skřípnuté nervy.
Rekonvalescence si však vyžádala velkou oběť – Viktor Ono musel opustit mečířskou dílnu a nevrátil se ani za tři měsíce, kdy mohl zase chodit. Důvod byl prostý – aby se uživil, musel by pracovat v obrovském tempu jako předtím, což bylo v tu chvíli nemyslitelné. „Vypadalo to, že v té práci nebudu moct už nikdy pokračovat. Bral jsem to jako svoje obrovské selhání a zklamání. Cítil jsem se pod psa, podobně jako plavec František Venclovský, když se mu napoprvé nepodařilo přeplavat kanál La Manche,“ líčí adept restaurátorského řemesla, který se rozhodl vrátit do Čech a dát se dohromady.
V té době se též naposledy pokusil slepit, co předtím rozbil – vztah s manželkou, která jej po šesti letech neustálého odříkání a utrpení chtěla opustit. Pomáhala mu s uzdravováním a on se rozhodl vyhovět jejímu přání před návratem do rodné vlasti trochu cestovat. Na jakoukoli cestu ale neměli peníze, a tak na ni bylo potřeba vydělat.
Viktor se nechal zaměstnat jako číšník ve vyhlášeném baru, manželka zvolila stejný způsob. Za pár měsíců se jim podařilo vydělat dost peněz na cestu i na to, aby si mohl Viktor nakoupit brusičský materiál. I přes nejisté zdravotní prognózy se svého snu samozřejmě nehodlal vzdát. Břidlice na broušení mečů se ale těží v hlubinných dolech a jeden kámen stojí i dva tisíce dolarů (v roce 1997 byl průměrný kurz přes třicet korun za dolar). V celé zemi je v provozu jediný důl s jedním zaměstnancem, který obsluhuje a zásobuje všechny brusiče mečů v Japonsku. Proto mají nejen vysokou kvalitu, ale i cenu.
Poprvé po dlouhé době žil i přes bolesti Viktor Ono jako běžný člověk, který se potkává – ač jen pracovně – s ostatními lidskými bytostmi a není nonstop „asociálně“ zavřený v dílně. Ve vyhlášeném tokijském baru poznal spoustu nových lidí. Pod barem, v němž pracoval, se navíc nacházel striptýzový klub. Ovšem pro dámy. „Byl to nejpopulárnější klub v celém Japonsku. Na show se jezdily podívat holky a ženy z celého Japonska. Kluci, kteří tam tančili, byli nejlepší profíci z celého světa a všichni měli baletní vzdělání.“
Něžné pohlaví?
Občas, ve všední den, kdy nebylo dole dost hostů, posílali majitelé obsluhu horního baru, aby rozšířila řady publika a klub nevypadal prázdně. „To byla tak obrovská profesionalita, že jsem koukal s otevřenou pusou. Ti kluci měli klasické baletní vzdělání, bylo to divadelní představení. Oni nikdy nic neukázali. Pořád byli nahatí, ale v místě, kde měli pinďoura, pořád něco bylo – jednou poklička, po druhé noviny,“ líčí Viktor Ono, který obdivuje všechny lidi, kteří dělají svou profesi na té nejvyšší úrovni, jíž jsou schopni.
Právě v útrobách striptýzového klubu v centru Tokia však prožil asi největší překvapení svého pětapadesátiletého života – to když uviděl, jak se na striptýzu chovají ženy. „To si nedovedeš představit, co se z holek, které vypadaly jako andělé, stalo za rozvášněné hydry. Byly by schopné čehokoli. Takhle jsem ženský v životě neviděl a zbořilo mi to všechny dosavadní představy o ,něžném pohlaví‘. Něžné pohlaví? Kdo to vymyslel? Chlapi na striptýzu, to je učiněná elegance oproti tomu, co jsem zažil tam. To byla zvěř. Nikdy jsem netušil, jak se ženy dokážou přetvařovat,“ směje se.
Show probíhala pětkrát za večer, jedno vystoupení trvalo padesát minut. Většinou, obzvláště v pátek a v sobotu, nebylo v klubu k hnutí. Po vystoupení se ženy a dívky obvykle přesouvaly nahoru do baru, kde pracoval Viktor. „Tam si potom dávaly do nosu. Když jsem roznášel pití, tak mě ty ženské, jak byly opilé, osahávaly. Představ si to: procházíš kolem stolu, v obou rukou neseš pití, a ženská tě bez varování popadne za ,nádobíčko‘ a zmáčkne. Stál jsem na špičkách, ani nedutal a půlku toho pití jsem vylil. Všechno to přitom byly ženy z ,lepší společnosti.‘“
V barech, kde tehdy stále ještě manželé Chromcovi pracovali, dobře platili a za několik měsíců se jim při skromném životním stylu podařilo našetřit na brusičské kameny i dlouhou cestu do Čech – přes Indii, Tibet a Nepál.
(…)
Co Viktora Ono na cestách nejvíc šokovalo? Jak se v Japonsku žije řemeslníkům? Proč v Japonsku nezáleží na tom, jestli jste průměrní, dobří nebo nejlepší, ale na kontaktech a pověsti? Jak se mu podařilo proniknout mezi japonskou elitu? Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 11/2019 a další díl v Šifře č. 12/2019, v tištěné i digitální podobě. Objednat si můžete i předplatné. Poštovné a balné je zdarma.
