Ačkoliv zařízení působí moderně a progresivně, nejedná se zdaleka o nový nápad. Už Aristoteles si údajně pohrával s nápady, jak využít slunce k vypařování a filtrování vody před více než 2000 lety. Moderní přístup nyní, jak se zdá, umožnil zařízení efektivní využití.
„Naše zařízení dovede produkovat čistou vodu rychleji, než je teoreticky vypočítané, že by bylo možné pod přímým slunečním svitem,“ prohlásil výzkumník a doktor Čchiao-čchiang Kan, profesor elektrického inženýrství z Univerzity v Buffalu. Kan dále vysvětluje: „Obvykle, když se solární energie využívá k vypařování vody, část z této energie se zbytečně uvolní ve formě tepla do okolního prostředí. To tento proces činí méně než 100% efektivním. Náš systém ale umožňuje přitahovat teplo z okolního prostředí, což vede k téměř perfektní efektivitě.“
Finančně nenáročná technologie také může poskytnout pitnou vodu v regionech, kde je jí nedostatek (a jejich počet se neustále navyšuje), a také na místech, kde udeřila přírodní katastrofa. Vývoj této technologie je více rozepsaný ve studii, jež byla publikována 3. května v Advanced Science. Projekt financuje NSF (National Science Foundation) a jedná se o spolupráci Univerzity Fu-Tan v Číně a Wisconsinské univerzity v USA.
Snahy vyústily ve vznik startupu, na němž se podílí jak Kan, tak řada jeho kolegů, zvaný Sunny Clean Water, aby se z testovaného prototypu stal dostupný produkt. „Když mluvíte s vládními představiteli nebo neziskovkami pracujícími přímo v místech postižených katastrofou, chtějí vědět vždy jedno: Kolik vody dokážete vyprodukovat denně? My máme strategii, s níž lze denní produktivitu navýšit. Se solárním destilátorem velikosti miniledničky dokážeme vyprodukovat zhruba 10 až 20 litrů čisté vody každý den.“
Tato relativně drobná zařízení mají pomocí slunečního tepla vypařovat čistou vodu a dostat z ní sůl, bakterie i všelijaké nečistoty. Když se vypařená voda zchladí, vrátí se v kapalném stavu do připravené čisté nádoby. Hlavní výhodou tohoto konceptu je využívání solární energie, takže jej lze nasadit takřka kdekoliv, aniž by lidé potřebovali jakékoliv další příslušenství.
Hlavní součástí této šikovné krabičky je potah papíru s vrstvou uhlíku ve tvaru „V“, připomínající tak drobnou střechu. Oba konce papíru jsou namočené ve vodě, kterou nasávají, přičemž uhlíková vrstva zároveň absorbuje sluneční svit a převádí jej na teplo – čímž se nasáklá voda odpařuje. Tvar „V“ je klíčový proto, aby se zredukovala intenzita přijímaného tepla, což je dle slov Kana klíčové, aby nedocházelo k úniku tepla do okolního prostředí.
Během testování se výzkumníkům podařilo získat 2,2 litru vody za hodinu za každý metr čtvrteční sluncem ozářené plochy. Optimistický pro krizová prostředí je i přístup výzkumníků k dostupnosti materiálů: „Většina společností pracujících na technologiích solárně poháněného vypařování používání pokrokové materiály, jako nanomateriály založené na uhlíku. My jsme se soustředili na využití extrémně levných materiálů, a i přesto se nám podařilo zlomit rekordy…“
