V Tripolisu, hlavním městě Libye, už několik dní bojují znepřátelené ozbrojené skupiny a roste napětí. Situace v Libyi je přitom dlouhodobě katastrofální – z nejbohatší africké země zbylo po svržení plukovníka Muammara Kaddáfího jenom rozvrácené území plné násilí, utrpení, anarchie a beznaděje.

Nestalo se tak samozřejmě bez příčiny, ale jako již tradičně vinou Západu a jeho brutální zahraniční politiky obsazování a drancování strategicky významných států, které mají nerostné suroviny nebo chtějí dělat svoji vlastní politiku. V různých státech světa NATO intervenuje buď přímo – v Afghánistánu, Iráku či Libyi, tak nepřímo podporou různých teroristických či politických skupin (Sýrie, Ukrajina), případně kombinuje dohromady obě varianty. Důsledkem je pak mimo jiné masová migrace a další problémy, které se přenášejí na území Evropy.

Agentury hlásí, že z detenčního centra blízko tripoliského letiště uprchlo asi 1800 migrantů, které libyjské úřady držely v zajetí a chytily je při pokusu vyplout směrem k Itálii. V Tripolisu vypukly minulý týden tuhé boje mezi znepřátelenými skupinami, o víkendu pak uprchlo z vězení 400 trestanců.

Italský ministr vnitra Matteo Salvini potvrdil, že nejde o žádné spontánní násilí, nýbrž o režírované události sledující konkrétní politické cíle. Právě Itálie je migrací z Libye velmi ohrožena. „Někdo za tím bezpochyby stojí. Nic se neděje náhodou. Obávám se, že někdo z egoistických národních ekonomických důvodů ohrožuje stabilitu Afriky a potažmo i stabilitu Evropy.“ Na dotaz novinářů, koho tím myslí, Salvini ukázal na Francii: „Myslím toho, kdo začal válku, ke které nemělo dojít, organizuje volby, aniž vyslechne spojence, OSN či Libyjce.“

Ano, válku v Libyi začala s podporou Američanů Francie, jejíž komanda řádí léta po celé Africe a Blízkém východě. Libye, Alžírsko, Mali, Sýrie… Čím víc je někde francouzských vojáků, tím je situace horší. Francouzi jsou takoví evropští Američané – evropský tahoun NATO. Tím se vysvětluje i množství teroristických útoků ve Francii – může jít o přímý důsledek jejich vojenských operací na Blízkém východě. Kdo seje vítr…

V květnu informovala turecká tisková agentura Anadol o tom, že v syrské provincii Hasaka, na kontrolním stanovišti vládních vojsk, bylo zadrženo asi 70 francouzských, plně vyzbrojených vojáků. Konvoj 20 džípů, který mířil do syrské provincie Dajr az-Zaur, měl dojet do města Kámišlí přes kontrolní stanoviště syrských Kurdů (YPG). Jenže vojáci zřejmě zabloudili a omylem se dostali na kontrolní stanoviště vládních vojsk. Později na kontrolní stanoviště přijeli členové kurdské strany (YPG), kteří francouzským vojákům potvrdili totožnost, a uvedli, že s nimi francouzské jednotky spolupracují a poskytují jim vojenskou pomoc. Na konci dubna stejná agentura s odkazem na syrské zdroje sdělila, že speciální francouzské jednotky byly přemístěny na americkou základnu, která se nachází ve městě Rumeilan na severu Sýrie pod kontrolou Kurdů, a že v poslední době francouzští vojáci čím dál častěji překračují hranici mezi Sýrií a Irákem.

To ale dělají celou dobu. Přítomnost speciálních jednotek v Sýrii přiznal mluvčí ministerstva obrany Jean-Yves Le Drian až v roce 2016, ale již počátkem března 2012 – kdy se, podle oficiální verze, snažil syrský lid svrhnout prezidenta Asada – bylo třináct členů francouzských speciálních sil objeveno a zatčeno syrskou armádou v tunelech pod Homsem ve čtvrti Baba Amro, kde pomáhali teroristům v boji za svržení Asada. Oficiálně tam nebyli, ale fakticky tam operovali celou dobu, jen se o tom nemluvilo. Houby povstání obyvatel proti Asadovi…

Ale zpět do Libye, kde Rada bezpečnosti OSN v březnu 2011 poskytla organizaci NATO  mandát k vojenským akcím „na ochranu civilistů“. Tak se říká tomu, když je třeba rozbít či okupovat cizí suverénní zemi. Po šestadvaceti tisících náletech, zničení šesti tisíc objektů, ubití Muammara Kaddáfího a uvržení bohaté země zpět do středověku, tehdejší generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen cynicky prohlásil: „Jednali jsme plně v souladu s historickým mandátem na ochranu Libyjců, k prosazování bezletových zón a zbrojního embarga. Operace Jednotný ochránce byla jednou z nejúspěšnějších v historii Aliance.“

NATO podpořilo teroristy, zapřičinilo Kaddáfího pád, následný chaos, násilí a dlouholetou válku a poštvání nepřátelských kmenů proti sobě, ale možná byl Rasmussen opravdu upřímný a z jeho pohledu to byl fenomenální úspěch, přesně podle plánu. U psychopatů člověk nikdy neví.

Oproti obvyklému scénáři, kdy ostatní státy NATO sekundují v ničení „nepřátelských“ zemí Američanům, zde roli vrchních sadistů přebrali ochotně Francouzi. Operace a nálety řídili oni. A podle všeho zabili i Kaddáfího – žádní povstalci, ale Francouzi. Později vyšlo najevo, že měl tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy pro Kaddáfího vraždu speciální motivaci.

V červenci 2012 prohlásil tehdejší dočasný libyjský premiér Ahmad Džibríl, že svrženého diktátora „zabil zahraniční agent, který se vmísil mezi revolucionáře“. V srpnu 2014 pak britský Daily Mail napsal, že Kaddáfího zavraždil střelbou do hlavy francouzský tajný agent, osobně za tím účelem vyslaný do Libye francouzským prezidentem.

Když se totiž Francouzi a spol. na Libyi vrhli jako hladoví psi na svou kořist a začali zemi svévolně bombardovat, Kaddáfí, který zřejmě netušil, čeho všeho jsou jeho „civilizovaní evropští kamarádi“ schopni, pohrozil, že zveřejní podrobnosti o svých kontaktech s evropskými státníky. A mezi nimi francouzský vztekloun zaujímal prim. „Sarkozy měl velký důvod snažit se umlčet Kaddáfího, co nejdříve to bude možné,“ napsal italský deník Corriere della Serra 29. září 2012.

Šlo o informace nezávislého investigativního magazínu Mediapart, který založil v roce 2008 bývalý šéfredaktor významného francouzského deníku Le Monde Edwy Plenel. To by asi v „závislém“ korporátním deníku napsat nemohl. Mediapart zjistil, že se Srakozy dohodl s Kaddáfím na tom, že dostane od Afričanů 50 milionů eur – to je více než miliarda korun! – na svou politickou kampaň, aby se mohl stát prezidentem. Dobře se mu Sarkozy odvděčil, jen co je pravda.

Nicolas Sarkozy novináře zažaloval, ale důkazy byly tak neprůstřelné, že francouzská justice jednoznačně povrdila, že je to pravda. Sarkozyho člověk Brice Hortefeux uzavřel písemnou smlouvu s šéfem Kaddáfího tajné služby jménem Músa Kúsá. V roce 2006. Tečka. A Sarkozy dostal „kufry nacpané miliony eur“.

Kdyby Sarkozy nezametl stopy a svého sponzora nenechal ubít na ulici jako psa, kdo ví, co bychom se ještě dozvěděli. I tohle je ale silná káva. Zabiti byli také Kaddáfího spolupracovníci, kteří měli o tomto financování detailní záznamy.

Od vraždy Kaddáfího je Libye v troskách, Sarkozy byl v březnu vzat do vazby a je vyšetřován kvůli korupci, ale Francie v Libyi řádí dál i bez něj. A situace se stále zhoršuje. O vládu se kromě mnoha lokálních ozbrojených skupin perou dvě party – na východě v Benghází o ni usiluje generál Chalífa Haftár (74), V Tripolisu potom kabinet s podporou OSN.

I když se chaos v severoafrické zemi přímo dotýká kvůli migraci Italů a ministr vnitra Salvini veřejně obviňuje ze situace Francii, přímý italský zásah vylučuje a vyzývá ke klidu. „Kategoricky popíráme, že se italské speciální jednotky připravují na intervenci v Libyi. Itálie dál pozorně sleduje vývoj situace na místě… a spolu se Spojenými státy, Francií a Británií vyzvala k okamžitému ukončení bojů,“ uvedla italská vláda. Salvini naopak vyzval k míru a Francii vzkázal: „Vylučuji vojenské zásahy, které nic neřeší. A to by měli pochopit i ostatní.“ Na přímou otázku novinářů, zda tedy považuje situaci v Libyi i z hlediska migrantů i Itálie za bezpečnou, Salvini lakonicky odvětil: „Zeptejte se v Paříži.“

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra