„Zdá se to jenom mně, anebo se svět úplně zbláznil?“ ptá se smutně u své psychiatričky osamělý třicátník Arthur Fleck, který neprožívá zrovna šťastné dny, jemně řečeno. Ve skutečnosti nebyl šťastný „ani vteřinu svého podělaného života“.
Píše se rok 1981 a v Gotham City již několik dní stávkují popeláři. Ve městě, které svou ponurou atmosférou připomíná New York 70. let, kde se stalo něco podobného, se povalují odpadky, na nichž si pochutnávají krysy. Člověk je člověku vlkem a atmosféra zmaru tak hmatatelná, že není tak těžké domyslet si, o čem hlavní hrdina filmu Joker, zřejmě nejlepšího a nejdůležitějšího snímku (nejen) roku 2019, mluví.
Duševně nemocný muž žije se svou podobně labilní matkou, o niž se v rámci svých možností snaží starat. Přivydělává si jako agenturní klaun, jenž je firmou Ha Ha posílán na místa, kde je potřeba. Arthur má tenhle job moc rád a sní o tom, že se stane sólovým neboli stand-up komikem. S kartami, které drží v rukou, jsou to ale plané naděje. Kvůli neurologické poruše způsobené tím, že byl jako miminko upuštěn na hlavu, propuká v nezadržitelný a nelibozvučný smích kdykoli, kdy je mu trapně nebo se cítí nepříjemně. To je naneštěstí skoro pořád, a tak se směje hlavně ve chvílích, kdy se to absolutně nehodí, což lidi velmi těžce nesou. Navíc kvůli své psychiatrické diagnóze vůbec nerozumí humoru, a to je u komika trochu problém. Je jako adept kuchařského umění, který přišel o všechny chuťové buňky a chce vařit svíčkovou – i kdyby znal recept a dal do toho vše, nikdy to nebude dost dobré.
Přesto se Arthur snaží být jako ostatní a začlenit se do společnosti. Bojuje jako lev. V životě se řídí heslem, které mu odmala vštěpovala bláznivá matka – tvař se vždycky vesele a nepřestávej se usmívat. Ta jej také kdo ví proč oslovuje přezdívkou Štístko. K tomu má ale její syn propastně daleko. „Je tak těžké se pořád snažit a být celou dobu šťastný…“ stýská si.
Neměla by být ale právě snaha a to, oč kdo usiluje, tím hlavním kritériem pro posuzování kvalit člověka? Je přece rozdíl, jestli je někdo znuděný privilegovaný synek, který se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, dostane od rodičů všechno pod nos a pak si hraje na důležitého, přičemž se sám o nic nezasloužil, nebo osoba, která bojuje se svým znevýhodněním a ze všech sil se snaží být lepší, což v tomto případě znamená aspoň trochu normální.
Jenže společnost o Artura a jeho snažení vůbec nestojí a jeho pocity, myšlenky a přání jsou jí dočista ukradeny. Naopak, je ráda, že existuje někdo tak zranitelný a slabý, do koho si lze beztrestně kopnout. Sice by se Arthurovi dalo snadno pomoci (klidně jen tím, že ho nechá společnost být, když už pro něj nic neudělá), ale mnohem přitažlivější je vybít si na takovém jedinci svoji frustraci, komplexy, zlost či sadismus.
Hned v úvodní scéně prochází kolem smutného klauna, jenž se snaží svými kreacemi přilákat zákazníky do krachujícího obchodu s hudebninami, parta pubertálních výrostků. Vytrhnou Arthurovi z rukou reklamní ceduli, a když se je snaží dohonit a zabočí za nimi do postranní uličky, cedulí ho přetáhnou a skopou téměř do bezvědomí. „Dejte mu do držky. Je slabý, nic nám neudělá,“ pokřikují mladí smradi, kteří nenapadli a neokradli člověka proto, že se bránili nebo měli hlad, ale jen z toho důvodu, že je baví ubližovat druhým a škodit.
Další políček následuje hned vzápětí, kdy je po návratu do práce klaun posetý modřinami zavolán na kobereček do kanceláře. Tam mu šéf vynadá za to, že si majitel obchodu, před nímž měl klaun lákat zákazníky, stěžoval na to, že Arthur odešel a ukradl mu ceduli. Ale vždyť mě přepadli, brání se zoufalý zaměstnanec, a proč bych mu ji asi tak bral? „Prostě mu tu ceduli vrať, vždyť krachuje, proboha,“ trvá na svém pan šéf, jemuž je úplně fuk, že byl jeho zaměstnanec právě surově zmlácen, a ceduli mu strhne z platu. A ještě blábolí cosi o tom, že se Arthurovi snaží pomoct a že byl vždy na jeho straně…
A tak je to se vším. Kolega Randall, jenž se též tváří jako přítel, dá Arthurovi zbraň, aby se mohl v podobných situacích bránit, i když ví, že je psychicky nemocný a sebeovládání nepatří mezi jeho nejsilnější disciplíny. Poté, co Arthurovi vypadne nešťastnou náhodou revolver z kapsy při výstupu v dětské nemocnici a dostane z Ha Ha padáka, právě „kamarád“ Randall ho potopí tím, že šéfovi namluví, jak si od něj Arthur chtěl před pár dny zbraň koupit.
Zkrachovalý klaun má obrovskou kupu problémů, ale není zlý. Dokáže poznat dobré a špatné lidi i motivy, které je k jejich jednání vedou. Ti druzí bohužel drtivě převažují a podle toho taky svět vypadá. A tak si zrovna jede domů metrem a přemýšlí o tom, proč jsou lidi tak strašně zlí, když v jedné stanici většina pasažérů vystoupí a ve voze zůstane jen on v klaunském kostýmu, mladá dívka a tři přistoupivší mladí finančníci v oblecích.
Mladíci začnou na dívku dorážet. Házejí po ní hranolky, vedou oplzlé řeči a do toho se Arthur v předtuše něčeho zlého nekontrolovaně rozesměje. To je voda na jejich mlýn. Slizký úsměv, nadřazenost, sadismus a vědomí, že můžou ve svém postavení všechno, z nich jenom čiší. Dívka díky Arthurově indispozici stihne utéct, a tak se jejich ideálním cílem rázem stane výstřední klaun. Jen tak pro radost jej chtějí zabít. Zcela určitě by se to stalo, kdyby jejich oběť z posledních sil nesáhla do kapsy pro zbraň a agresory nepostřílela jako zajíce.
Město (především média a establishment) je trojnásobnou brutální vraždou otřeseno a v médiích se o ničem jiném nemluví. „Byli jako moje rodina,“ teskní v televizi miliardář Thomas Wayne, pro jehož impérium zavraždění pracovali a který záhy incident umně využívá v politické kampani při své kandidatuře na starostu. Podle Waynea zemřeli „spořádaní lidé s dobrým vzděláním“. Což v překladu neznamená nic jiného než příslušníci privilegované vrstvy nadlidí, kteří na ostatní shlížejí skrz prsty. My hoši, co spolu mluvíme…
„Zabil je někdo, kdo závidí těm, kteří měli víc štěstí než on. Když se tihle lidé nezmění, ti z nás, kteří něco dokázali, se vždy budou na ty, kteří nic nedokázali, dívat jako na klauny,“ nadýmá se v televizním rozhovoru miliardář, když pronáší stěžejní věty pro pochopení celého příběhu. Příběhu, jenž pojednává o zrodu nejslavnějšího filmového zločince jménem Joker (kterého znají všichni fanoušci jako úhlavního nepřítele komiksového hrdiny Batmana), ale mezi řádky toho prozrazuje mnohem víc.
Překročili byste mě
Film Joker, kde hlavního hrdinu fantasticky ztvárnil Joaquin Phoenix, má ale s komiksem společný jen název a část příběhu zasazeného do „předbatmanovské“ doby. Režisér Todd Phillips i studio Warner Brothers Jokera označují jako „antikomiksový komiksový film“. Phillips deníku Washington Post dokonce přiznal, že chtěl celou dobu natočit vážné psychologické drama, ale pragmaticky jej propojil se slavnou komiksovou značkou, neboť věděl, že tak natáčení dostane zelenou a víc peněz. A naopak – i sebezajímavější příběh chlapíka bojujícího o přežití v degenerující společnosti by vedení filmového studia shodilo pod stůl.
Přesto (nebo proto?) se režisérovi, jenž se proslavil jako tvůrce nezapomenutelné komedie Pařba ve Vegas a jejích dvou pokračování, podařilo natočit nejúspěšnější „komiksový“ snímek všech dob se ziskem přesahujícím miliardu dolarů. Komiksové fandy až na výjimky Joker neurazil, a naopak do kin přitáhl diváky, kteří se nevyžívají například v často infantilních velkofilmech komiksového studia Marvel. Tahle kombinace seriózního dramatu s komiksovými prvky funguje skvěle a je téměř neodolatelná. Což vysvětluje i zdánlivý paradox, že se na film s depresivní poetikou a tematikou přivalily nekonečné davy diváků.
V úvodní části – kdy se na hlavního antihrdinu valí jedna pohroma za druhou – Joker umně a ve zkratce připravuje půdu pro postupnou destrukci psychiky Arthura Flecka, jehož zoufalství umocněné psychickými chorobami přechází v šílenství. Při projevu miliardáře Waynea, který má pověst dobrého člověka a filantropa – jako většina těch největších darebáků –, a jeho větách, že se lidi jako Arthur musí změnit, aby se na ně nadlidi jako Wayne nemuseli dívat jako na klauny, budoucí padouch Joker jen nervózně klepe nohama. „Podlidi“ jako on již dávno vědí, že kdyby zastřelil někdo je, nikdo se nad nimi v televizi vzrušovat nebude. „Kdybych umíral na chodníku já, překročili byste mě,“ odtuší Arthur v televizní show, kam si ho slavný komik Murray Franklin pozve jen proto, že v minulém díle show pustil video s Arthurovým nepovedeným komickým výstupem, aby jej zesměšnil. Z tohoto všeobecného výsměchu nemocnému člověku chce komik za každou cenu a cynicky vytěžit ještě jeden díl.
„Zajímají vás ti hoši z Wall Street jen proto, že kvůli nim fňukal Thomas Way-ne v televizi?“ spustí Joker – který z vlastní zkušenosti moc dobře ví, o čem mluví – svoji litanii nad stavem světa. A ptá se komika Murrayho, kterého považoval za svůj celoživotní vzor (než ho též zklamal), jestli někdy vůbec vyšel ze svého studia a byl se podívat „tam venku“, jak žijí normální, optikou privilegovaných vrstev podřadní lidé. „Všichni na sebe křičí a nikdo už není slušný. Nikdo se už nezajímá o to, jaké to je být v kůži někoho jiného. Myslíš si, že lidi, jako je Thomas Wayne, někdy přemýšlejí o tom, jaké by to bylo, kdyby byli někým, jako jsem já? Myslí někdy na někoho jiného než na sebe? Ani náhodou… Myslí si, že budeme jen sedět a poslouchat jako malé děti a všechno si od nich necháme líbit.“
Arthur, který se již vtělil do identity šíleného klauna Jokera, odkud není cesty zpět, se rozhodl, že už poslouchat nebude, protože nemá co ztratit. Stává se z něj Zorro mstitel, jenž přestává dodržovat společenské normy a dopřává zlým lidem to, co si podle něj zaslouží. Arthur je sice šílený, a tak nemá hranice a ztrácí zábrany, ale ani jeho zločinecké řádění nemůže zakrýt, že přesně ví, co, komu a proč dělá.
V jiné kůži
Když jsem film viděl poprvé, nechal jsem se trochu unést a zmást Jokerovou psychickou nemocí. Místy působil skutečně děsivě, šíleně a odpudivě. A i když s ním měl člověk soucit a jeho neštěstí chápal, vnější projevy zcela zastínily to, na co poukazoval. Díval jsem se na to optikou, že je sice nemocný a lidi mu ublížili, ale to jej neopravňuje k tomu, aby někoho sejmul. Přemítal jsem o tom, že z něj hovoří ego a sebelítost, když se rozhodne mstít za všechna příkoří, ale uniklo mi nejzajímavější poselství tohoto výjimečného filmového díla.
(…)
Co všechno musel pro roli Jokera udělat Joaquin Phoenix? Proč Joker dělá to, co dělá? Proč chce, abychom se na svět podívali jinýma očima? Proč jsou všichni tak zlí? Co dostanete, když zkřížíte duševně nemocného samotáře a společnost, která se na něj vykašle a chová se k němu jako k odpadu?
Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 1/2020, v tištěné, nebo digitální formě. Předplatné objednávejte zde.
