Slyšeli jste někdy o Telfordu? Ne? Ani většina Britů o něm neslyšela. My máme kromě soukromých korporátních médií Českou televizi, Britové mají BBC. Výsledek je v obou případech stejný – lidé nejsou informováni o důležitých věcech. Důvod je jasný – kdyby lidi znali pravdu, tropili by mnohem větší povyk, než když se realita lakuje narůžovo a bubáci se hledají tam, kde nejsou.

Telford je stosedmdesátitisícové město nedaleko Birminghamu s nejvyšší mírou kriminality v podobě sexuálního násilí vůči dětem. Přesněji řečeno, asijské gangy (za pomoci podobně úchylných Britů) tu systematicky znásilňují a jinak zneužívají nezletilé, povětšinou britské dívky.

Vyšetřovaní v rámci policejní Operace Pohár (Chalice) odhalilo v Telfordu v období 2007 až 2009 přinejmenším stovku potenciálních obětí. Zatčeno bylo ale jen devět pachatelů a tím byl případ uzavřen.

Jenže nově list Sunday Mirror zveřejnil výsledky 18 měsíců trvajícího šetření, během něhož se ukázalo, i na základě rozhovorů s oběťmi, charitativními pracovníky a policisty k závěru, že v průběhu uplynulých 40 let se mohlo obětmi stát až tisíc dívek. Sunday Mirror hovoří o nejhorším groomingu všech dob (grooming je kriminální aktivita, jejímž cílem je pomocí psychické manipulace vylákat z oběti osobní údaje, vyvolat falešnou důvěru a vylákat ji na osobní schůzku, kde většinou dochází k fyzickému násilí, sexuálnímu zneužití, zneužití oběti pro dětskou prostituci, k výrobě dětské pornografie a vydírání). Terčem pedofilů asijského původu v Telfordu byly dokonce jedenáctileté děti.

Místo aby padaly hlavy a řešilo se, jak je něco takového vůbec možné, docházelo dle četných kritiků k ignorování či bagatelizování kauzy ze strany veřejnoprávní BBC. Místo sebereflexe ale BBC označila v nejnovějším článku „čísla obětí za zveličená“.

Text BBC také zpochybňuje tvrzení telfordské konzervativní poslankyně Lucy Allanové, že obětmi byly většinou bělošské dívky z dělnických vrstev, když cituje vyjádření policisty, podle nehož se běloši dopouštějí zneužívání dětí stejně často.

Veřejnoprávní médium tedy neřeší pimárně desítky obětí, které předstoupily se svými příběhy, ale svůj článek začíná slovy vysokého policejního důstojníka Toma Hardinga, podle něhož v řadách policie „panují značné pochybnosti“ o počtech zneužitých dívek.

Tento oficír se nechal slyšet, že „nevěří, že je to v Telfordu horší než v řadě dalších měst napříč Anglií a Walesem“. Odvážný argument policie, která čelí podezření z nečinnosti včetně přehlížení dívek, které policisté našli v autech se staršími muži, rodiček ve věku 14 let nebo dívek, jež několikrát týdně užívaly antikoncepční pilulku „den poté“. Informoval o tom server Breitbart.

Argumentovat tím, že to není v Telfordu horší než jinde, se též nejví jako nejšťastnější, uvážíme-li, že v takovém Bristolu bylo za znásilňování odsouzeno 13 mužů somálského původu. V květnu 2014 byla zase publikována zpráva městské rady v Rotherhamu, která mapuje zneužívání mladých dívek v letech 1997 až 2013 a která říká, že v těchto letech bylo znásilněno až 1400 dívek pákistánskými gangy.

Média i policisté situaci v Rotherhamu též dlouho tutlali. Policista Harding se navíc domnívá, že „sexuální zločiny v Telfordu a Wrekin v podstatě přesně odpovídají složení obyvatelstva, takže žádná jedna část nepřevažuje nad jinou“, a že oběťmi nebyly jen bělošské dívky, ale též černošské. Jestli tohle má být polehčující okolnost…

Poslankyně Lucy Allanová se týden nechala slyšet, že asijští pachatelé útočí na děvčata z „bělošské dělnické vrstvy“ kvůli jejich původu a obvinila BBC, která podle ní dívky zradila, když o skandálu dostatečně neinformovala.

Těžko se ale divit, když samotná BBC je pedofilů ráj. Stačí vzpomenout na kauzu Jimmyho Savila, moderátorské hvězdy pořadů pro děti. Tento člověk, který dostal titul Sir od královny, systematicky zneužíval děti, které se účastnily natáčení jeho pořadů, a aby mohl provádět své perverzity a zneužívat děti v sirotčincích, dal se na charitu.

Toto monstrum řádilo v Británii desítky let a stanice BBC o tom všem věděla a kryla ho. Protože si byl jistý svou pozicí, troufl si dokonce osahávat dívky v přímém přenosu. Na záznamu hitparády Top of the Pops například zvrhlý moderátor během ohlášení nadcházející písně osahával mladou dívku Sylvii Edwardsovou. Ta, jakmile ucítila jeho ruku na svém zadku, zděšeně vyjekla. „Cítila jsem jeho prsty na zadku. Bylo to nechutné,“ popsala hrůzný zážitek dnes 55letá matka dvou dětí. Když vše šla tehdy oznámit produkci BBC, odpověděli jí: „Neblbni a ztrať se!“

BBC je zřejmě rájem takových úchylů. Liz MacKeanová, bývalá investigativní reportérka BBC, která mimo jiné odhalila právě Jimmyho Savila, zažila tutlání pedofilních aktivit v televizi BBC na vlastní kůži. MacKeanová pracovala pro britskou veřejnoprávní televizi až do roku 2013. Tehdy se rozhodla odejít právě proto, že se vedení BBC rozhodlo zakázat její vyšetřování pedofilních aktivit Jimmyho Savila, údajně proto, aby predátora a další pedofily chránilo. V roce 2012 vedení BBC označilo pátrání MacKeanové za „šílené a nebezpečné“, nicméně pravda ještě onen rok vyšla najevo.

Televize BBC se namísto toho, aby novinářku podpořila, jala její reputaci démonizovat několik následujících let. Předmětem jejího vyšetřování totiž nebyl jen Jimmy Savile, ale i další elity ve vedení BBC. Liz MacKeanová se dle svých slov během tohoto vyšetřování obávala o vlastní život.

Když se rozhodnutí BBC zablokovat vysílání výsledků její investigativní práce dostalo na veřejnost, MacKeanová promluvila: „Byla jsem velice nešťastná, že se moje práce nevysílala, cítila jsem, že lidé, se kterými jsme mluvila, si všichni zasloužili být vyslyšeni. Ale vyslyšeni nebyli. Považovala jsem to za selhání, cítila jsem vůči nim zodpovědnost. Přiměli jsme je promluvit, a co je nejdůležitější, věřili jsme jim. A aby to bylo marné a jejich příběhy pak zůstaly nevyslyšeny, cítila jsem se opravdu hrozně. Že jsem je všechny zklamala.“

Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra