Od dob komunismu patří Češi podle srovnávacích žebříčků mezi nejrovnostářštější společnosti na světě, kde nejsou sociální nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími rozevřeny tak doširoka jako třeba ve Spojených státech amerických nebo v Rusku. Tam jsou občané buď hodně bohatí, anebo příšerně chudí. I u nás je ale mantrou doby úspěch.

Na jedné straně nemáme rádi, když někdo nezapadá a příliš vyčnívá z řady, na straně druhé se ovšem až obsesivně porovnáváme s ostatními a snažíme se v očích druhých vypadat co nejlépe. Tu se pochlubit novou ledničkou, tu opravenou fasádou, aby druzí viděli, že nejsme žádné „socky“.

Jak by také ne, když na nás z billboardů či stránek lifestylových magazínů permanentně shlížejí vyretušované culící se obličeje a v televizních reklamách na vysmátý hypotékový svět se to jen hemží šťastnými lidmi. Problémy řeší jen postavy v nekonečných seriálech typu Ulice, a když divák poté dostane do těla dávku politiky a špetku vražd ve zprávách, blok se zakončí veselým videem se zvířátky. Jen ten, kdo udrží tempo a americký úsměv, časem víc a víc připomínající smutného klauna Jokera, může být považován za úspěšného. Otázka ovšem zní, jak dlouho a za jakou cenu. Tlak doby ale působí nejen na ambiciózní „dravce“, ale i na citlivější jedince, neboť se neustále posouvají hranice toho, co by měl člověk zvládnout, aby přežil a obstál. 

Herečka a improvizátorka Simona Babčáková, s níž vyšly v předchozích dvou vydáních Šifry rozhovory o lidské psýché a povaze naší doby, které vzbudily velký ohlas, říká systému, ve kterém se jedinec snaží dostát se vším všudy nárokům doby i okolí, být úspěšný a pokud možno perfektní – a ještě se u toho usmívat – „masomlejnek“. Sama několikrát prošla „vyhořením“ a nebojí se o tom mluvit. 

Hranice toho, nač si lidé dokážou zvyknout, se posouvají. Vzpomínám si, jak po krizi v roce 2008 nenápadně ubývalo v redakcích novin, kde jsem se pohyboval, zaměstnanců. Co dělalo dříve šest lidí, náhle museli zvládnout tři. A na co byli tři, zbyl jeden… Už to tak zůstalo. Taková salámová metoda. „Nesalámizuje“ se takhle náhodou celý svět?

Tím, na co přistupujeme, jako masa lidí ve společnosti vytváříme normu. Když všichni přistupujeme na to, že je možné požadovat víc než osm hodin práce denně a že je v pořádku, že se ten člověk po několika letech takového tempa zhroutí, je potom normální takovou práci přijmout a vykonávat. Takže všichni souhlasíme s tím, že je legitimní vykonávat práci, která nás vycucne zaživa. Ostatně všichni souhlasíme i s tím, že 80 % světového bohatství vlastní dvě procenta lidí!

Ty jsi přímo v korporaci, které mají v tomto ohledu „nejdrsnější“ pověst, nikdy nepracovala, pokud se nepletu. Přesto tě potkal syndrom vyhoření. Pronikly podobné principy i do světa filmové a televizní zábavy?

Když se člověk dostane do toho, jak já říkám, „masomlejnku“, je jedno, jestli jde o natáčení nekonečného seriálu, nebo práci pro nadnárodní firmu. Přistupujeme na to, protože životní náklady jsou velké a my věříme, že tohle je jediné řešení. V okamžiku, kdy garsonka na Letné, tedy bydlení pro jednoho člověka či zamilovaný bezdětný pár, stojí 16 000 korun, a není nám jedno, co jíme a co si oblékáme, a chceme si ve svém volném čase plnit životní sny, je pochopitelné, že na to potřebujeme peníze a za ně jsme ochotni obětovat svoji životní energii. A platíme za to tím, že po nějakém čase se z nás stává „vycucnutá baterka jako v Matrixu“. Zombie.

Vybitou baterku vyhodíme do koše, ale vybití lidé musejí fungovat dál, ze setrvačnosti. Jak dlouhý tohle může mít „dojezd“?

Myslím, že jsme na hraně, která se láme. A ten zlom probíhá skrze zdravotní a psychické potíže a jde to napříč generacemi. Projevuje se to i u dětí – ADHD, autismus, dyslexie, dysgrafie, sebepoškozování… Dětští psychiatři mají půlroční čekačky, protože děti reagují na tlak nároků a očekávání, které nemají vnitřní logiku, daleko citlivěji a rychleji. Druhý stupeň základní školy mi připadá brutální vůči dětem, které procházejí obrovskou životní proměnou v dospělé jedince. Je to velmi náročný proces po biologické a psychické stránce. A jestliže víme, že jeho zdárnému průběhu pomáhá hodně pohybu na čerstvém vzduchu a interakce s vrstevníky, a to je biologicky prokázáno, a my tyto lidi zavřeme do jedné vydýchané místnosti v počtu třiceti, a nemůžeme ani otevřít okno, protože venku hlučí auta, a chceme po nich, aby se několik hodin denně plně soustředili a vzájemně na sebe nereagovali, tak to je nereálné očekávání. A pak před ně postavíme osobu, která nemá vyřešená dětská traumata, a ta osoba má zaručit, že bude klid a že tyto hormonální bouře přijmou a vezmou za své informace, které je vůbec nezajímají. To se samozřejmě nemůže stát, protože to je mimo možnosti všech zúčastněných. A tam začneme dětem dávat nálepky nedostatečnosti a diagnózy a aktivně, každý den, v nich vytváříme víru v to, že jsou nedostateční a nemají hodnotu. A s tímto vstoupí do dospělosti a už to jede. A potom samozřejmě přijmou hodně práce za míň peněz, protože si přece víc nezaslouží, když ve škole tak zlobili…

Navíc školní svět se, na rozdíl od toho reálného, od dob Marie Terezie vůbec nezměnil…

To je samozřejmě absurdní vzhledem k tomu, jak a kam se pohnul svět a technologie. A ty děti to vědí, a tak jim z toho hrabe. A aby tu nelogickou absurditu vydrželi, musejí se odpojit od cítění. Pedagogové jsou ale také v masomlejnku, také nemají kapacitu na to chápat každé ze třiceti dětí zvlášť a věnovat se mu individuálně. A tak je někdy ponižují nebo jsou necitliví. Je to válka, pedagog je ve stejném pekle jako dítě. Ale zároveň se zvyšuje tlak na změnu a spousta lidí hledá alternativní řešení. Jen to zatím probíhá na úrovni výzkumu a individuálních zkušeností. Ale já věřím, že se změny školního systému dožiju. Aspoň na vnoučatech. (usmívá se)

Syndrom vyhoření prožila i herečka, komička a improvizátorka Simona Babčáková. Nyní se o tom nebojí mluvit.

Jak dlouho se to dá vydržet?

Těžko říct. Spousta lidí po pár letech v korporátu odchází na venkov a chovají koně, třeba. Každý má svoji hranici toho, co je schopen a ochoten vydržet. Musíme si sami vyhodnocovat, co nám za co stojí a kolik jsme schopni podstoupit. Tomuto vyhodnocování se nikdo nevyhneme, protože ta únava se sčítá. A pak, když už jsme vyčerpaní, tak se to projevuje tak, že nic necítíme, jsme bez emocí. Už nemáme kapacitu na prožívání a jdeme jen od úkolu k úkolu a pouze přežíváme. No a pak přijde nějaký radikální zdravotní problém, který nás donutí ke změně. A když tu změnu neuděláme, tak hrozí, že umřeme dříve, než je nezbytně nutné.

Funguje to tak i ve filmové branži? Z dálky vypadají herci „vysmátě“, vyprávějí veselé historky z natáčení…

Jako všude jinde. Záleží na tom, kolik si toho kdo naloží. Třeba při natáčení nekonečných seriálů se norma toho, co se dá zvládnout, pořád posunuje. Když jsem začala natáčet filmy a televizní seriály, byl na natáčecí den stanoven určitý počet scén. Ten se ale v další řadě seriálu zvýšil. A když štáb ukázal, že to zvládne, za rok se laťka opět o příčku zvedla. Norma se posune třeba o dvě scény. Jakoby si toho ani nevšimneš. Nejdřív nadáváme, ale rychle si zvykneme. A ten další seriál začne už na té posunuté normě. A tu pak začnou dál posouvat. Množství obrazů, které se točí v určitých typech seriálů, pro mě už znemožňuje jakékoliv kontinuální udržení kvality čehokoliv. To v té rychlosti není možné. I já jsem postupně došla až do bodu, kdy jsem byla šťastná, když jsem slyšela „první dobrá“. To je přitom něco, co mi na začátku přišlo jako zrůdnost a totálně odfláknutá práce. Když máš ale devět nebo dvanáct obrazů a večer jdeš ještě hrát, a to vše je několikrát v týdnu, tak už je ti to úplně jedno a chceš jenom přežít. A nikdo to nikomu nedělá schválně, prostě to vyžaduje produkční provoz. Všichni jsou vyřízení, ale nikdo to nezastaví.

Ani největší hvězdy?

Ty jediné si mohou dát do smlouvy maximální počet scén za den. Ostatním to ale stejně nepomůže. Herci se alespoň střídají, takže nehrají ve všech scénách, pro režiséra, zvukaře či kameramany to ale neplatí, ti musejí být na place pořád. Hodinu se chystají, dvanáct hodin točí a hodinu balí – to je opravdu moc. A pokud by to takto nechtěli, tak jsou snadno nahraditelní. A tak na to všichni přistupují, a jsou z toho vyřízení. 

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Proto jsi před dvěma lety vyhořela? Co se stalo?

Nahromadilo se toho víc: natáčení, produkce z několika divadel, osobní věci a už to bylo. Navíc z toho, jak mám nervy, že ráno nesmím zaspat a kolik textu mě čeká a jak chci všechno co nejlépe zvládnout, tak do toho ještě nespím. Díky nespavosti jsem se naštěstí zhroutila poměrně rychle. Takže vlastně díky své labilitě a určité neschopnosti vydržet všechno jsem se zastavila dřív, než to přešlo do zdravotních problémů. Věci, které jsem nezbytně musela zvládat, což byly práce a rodina, jsem zvládala, ale kaž-dou vteřinu kolem, kdy jsem byla sama se sebou, jsem byla v paralyzující depresi. Jen jsem ležela, brečela, a to mi nedovolilo vymýšlet další aktivity navíc, takže jsem byla nucena fyzicky zvolnit. Ta deprese mě fyzicky zastavila. Byla jsem nucena přemýšlet, co potřebuju změnit. Nebyla jsem schopna se ani stýkat s lidmi. Nejvíc mi přijde alarmující, když už nic necítím. A tak dnes, jakmile cítím, že nic necítím, vždy zpozorním a vím, že únava začíná překračovat únosnou hranici.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Platí to i v tomto případě?

Pokud jsem ochotna se měnit a vyvíjet se, tak je pro mě každá zkušenost užitečná, protože jsem schopná ji vytěžit, poučit se a příště to udělat jinak. Nebo to aspoň zkusit udělat jinak. Můj postoj k událostem rozhoduje o tom, jestli to bylo k něčemu dobré.

Jak sis s touto nepříjemnou situací poradila ty?

Poctivě jsem mapovala, co získávám ve všech činnostech, které dělám, a co za to platím. Dva roky mi trvala optimalizace poměru práce a času pro život. Mám to štěstí i smůlu, že mě moje práce hodně baví a svoje kolegy mám hodně ráda, takže se mi těžko rozhodovalo o tom, co budu muset pustit a s čím se rozloučit. V rozhodování, na co kývnout, mi hodně pomáhá, když si představím, že umírám, a jak bych se na to dívala v okamžiku smrti. Jestli bych si za tím stála, anebo si řekla, že tohle bylo navíc a mohla jsem si to odpustit. V podstatě je to neustálé upravování hodnot. Důsledkem je vědomí vlastní sebehodnoty. A o tom podle mě celý život je! Abychom každý našli svoji sebehodnotu, nejen coby bytosti jako takové, ale i toho, co jsme prožili, kým jsme se stali a jaký život vytváříme. Jaký vyprávíme příběh. Proto mě baví to sebemapování.

Jak taková sebereflexe probíhá? Co když si zrovna připadá člověk jako nejhorší na světě? Jak se nepodceňovat, ale zároveň nepovyšovat? Proč může být pobyt v masomlejnku zároveň užitečný? Proč vidíme svět podle toho, jací jsme my, a nikoli podle toho, jaký je? A k čemu slouží pocity viny?

Celý článek si můžete přečíst v Šifře č. 1/2020, v tištěné či digitální verzi. Objednat si můžete i předplatné