Spartan Race, nejslavnější překážkový závod světa, se stává globálním fenoménem. Trasa plná vody, bahna, potu a krve přitahuje statisíce závodníků, kteří překonávají akční překážky i sami sebe a dokazují, že nic není nemožné. Tak jako Maroš Kudlík, který závod zvládá i s jednou nohou a o berlích.
Zima byla a pršelo. Vpředvečer kutnohorského Spartan Race, populárního a nejrychleji se rozvíjejícího skupinového sportu na světě, který je kombinací běhu a zdolávání nejrůznějších překážek, se po městě začaly objevovat dřevěné stěny, ostnaté dráty, balvany, pytle na lanech, sítě jako pro Spidermana či šplhací lana. Okruh vedl skrz historické centrum pod chrámem svaté Barbory, přes louky a údolí mlýnů podél říčky Vrchlice až k Velkému rybníku – malý pro kategorii Sprint čítal přes pět kilometrů a větší Super více než 13 kilometrů plných vody, bahna, potu a krve. Dobrodružství, dřiny, bolesti a zábavy.
Tuhle na první pohled „šílenost“ založil Američan Joe de Sena, který se odmalička vyznačoval obdivuhodnou podnikavostí. Už v osmi letech prodával ohňostroje, jako teenager rozjel prodej triček a na vysoké měl milionový byznys s čištěním bazénů. Firmu po škole prodal a vydal se na Wall Street. Dokázal sice vydělat hodně peněz, ale to mu po čase přestalo stačit. „Chtěl jsem dělat něco, co má smysl, a měnit lidem životy,“ řekl v jednom rozhovoru.
Protože jako obchodník s akciemi, který věčně dřepěl u počítače, stále tloustnul, snažil se tento neblahý trend zastavit tím, že přestal používat výtah v bytovém domě, kde bydlel, a vybíhal schody. Nakonec se z New Yorku přestěhoval do Vermontu, odkud nadále řídil obchod s akciemi a nově taky farmu s ubytováním a obchod pro turisty, které koupil.
Na čerstvém vzduchu se chtěl konečně trochu proběhnout, ale protože zřejmě neumí dělat nic obyčejně, napůl a bez soutěžení, střihl si… ultramaraton. Ultramaratony běhají ti jedinci, kterým se zdá maraton o délce 42,195 kilometru krátký; běží se buď na zdolání co největší vzdálenosti, nebo na čas, během kterého je třeba uběhnout trasu delší než maraton. Během jediného roku zvládl De Sena 50 ultramaratonů a čtrnáct Ironmanů, kde je třeba kromě uběhnutého maratonu ještě uplavat 3,86 kilometru a 180,25 kilometru ujet na kole.
V roce 2000, kdy si tak jednou Joe De Sena běžel se svým týmem závod na 350 mil (!) v Kanadě, v tuhé zimě, kdy se musel prohrabávat sněhem, aby vůbec přežil, si prý uvědomil rozdíl mezi „obtížnou“ a „zoufalou“ situací; a to ho inspirovalo k založení vlastních vytrvalostních závodů. „V životě kohokoli z nás převládají překážky. V práci, ve vztazích, ve škole nebo v rodině, může to být kdekoli. Tyto překážky se často mohou zdát nekonečné a nemožné,“ vyprávěl pro server todayonline.com muž, jenž považuje překážkové závody za důležitý nástroj pozitivní změny osobnosti. „Uvědomil jsem si, že ten stejný přístup potřebný k překonávání fyzických překážek v překážkovém závodě je možné aplikovat i při překonávání překážek v běžném životě. Síla mysli je obrovský faktor, který překonávání překážek umožní, ale je třeba se to naučit a trénovat to.“
A tak se dvěma kamarády založil Death Race, Závod smrti. Bylo to takové nemasové maso – první závod v roce 2007 dokončili jen tři závodníci z osmi, kteří našli odvahu postavit se na start. O sedm let později se cíle dočkalo pouhých čtyřicet masochistů ze tří stovek účastníků. Skupina účastníků plnila různé úkoly do té doby, dokud nebylo 90 % lidí vyřazeno. Jedná se o velmi náročnou akci určenou pro ty nejodolnější jedince.
Poptávka však přicházela i od lidí, které by něco podobného bavilo, ale nezvládli by to. A tak vznikl v roce 2009 méně extrémní bratříček Spartan Race, jenž se rychle stal globálním fenoménem.
Joe De Sena dnes řídí podnik, který pořádá 200 závodů ve 40 zemích, a další kvapem přibývají. Vynalézavý Američan proto usiluje o to, aby se Spartan, při němž lidé de facto platí za to, že budou trpět, ale budou šťastní, protože zvítězí sami nad sebou, stal olympijským sportem. Byl by to skvělý zážitek pro diváky i byznys pro organizátory, a tak by vyhrály obě strany.
Ten je hustej
V České republice se Spartan Race poprvé konal v roce 2013 v Monínci na Příbramsku. A probíhá rovněž na Ještědu, na Lipně, v Koutech či Kutné Hoře; pravidlo však je, že se závod koná na stejném místě maximálně třikrát za sebou. Například bývalá česká reprezentantka v běhu na lyžích Zuzana Kocumová je ve Spartanu mistryní světa a skvěle si vedou i další Češi. Mě ale nejvíc zaujal jiný hrdina.
Sledoval jsem muže a ženy běhající s vědry plnými štěrku a hned vzápětí tahající do výšky na laně padesátikilové pytle a hlavou mi zrovna proběhlo, že bych tohle vážně nedal. Vtom mi zavolala manželka, která pobíhala kdesi kolem spodní části trati. Nemohli jsme tomu stejně jako další diváci uvěřit, ale na rozbahněné trati si to svižným tempem štrádoval chlapík, který se na první pohled od ostatních lišil. A to nejen tím, že zvládal svou specifickou technikou všechny překážky, ale i tím, že míjel strojovým tempem na trati nejednoho soupeře – a to prosím s jednou nohou a o berlích!
„To si děláš srandu. Ty jsi fakt hustej. Ty krááávo,“ nechápal zablácený pořízek, když viděl jedinečného závodníka táhnout padesátikilový balvan v náručí, přičemž se nějakým zázrakem stíhal posunovat ještě na berlích. Maroš Kudlík (31) bravurně zvládl i tuto disciplínu. Stejně si počínal i s vědrem plným štěrku. A když netrefil terč při hodu oštěpem, ladně provedl v bahně třicet trestných angličanů (dřep, klik, výskok a tlesknutí). Pak jako Tarzan přeručkoval na houpajících se kruzích. A pádil dál.
Během víkendu 13. a 14. dubna 2019, kteréžto datum nikdy nezapomenu, zvládl Maroš Kudlík následující: v sobotu kromě klasického Sprintu, tedy trasy, jež ukrývá minimálně 20 překážek a měří aspoň 6 kilometrů (v tomto případě 6,6), zvládl ještě stejnou trasu v rámci charitativního běhu. Časem 1 hodina 40 minut (cíl byl pod 2 hodiny) se navnadil na neděli, kdy si střihl závod kategorie Super, jenž měřil přes 13 kilometrů s jedenadvaceti překážkami (oproti svému prvnímu závodu Super dokončil kutnohorskou trať jako 1898. závodník v pořadí z celkového počtu 2019 účastníků). Ale v jednom roce již dokázal absolvovat kromě Sprintu a Super i kategorii Beast, tedy před dvacet kilometrů a třicet překážek, čímž si vysloužil speciální medaili Trifecta.
Maroš, který žije v jihoslovenském Komárnu, vždycky rád sportoval, ale ve čtrnácti letech prodělal rakovinu, kvůli které přišel o celou pravou nohu. Pohyb mu chyběl, dle svých slov pořád seděl a trochu zlenivěl. Co by udělala většina lidí? Správně, nic. Ne tak on.
Celá jeho spartanská kariéra začala teprve před třemi lety. „Seděli jsme s kamarádem v hospodě jako dneska my a ukazoval mi videa ze Spartan Race. Najednou povídá: ,Ty na to půjdeš a hotovo.‘ Myslel jsem si, že si dělá srandu. Jenže mi to připomínal stále častěji, až mě nakonec vzal do jedné posilovny. O pět měsíců později jsem šel svého prvního Spartana,“ vypráví u večeře v jedné z kutnohorských restaurací již suchý a čistý borec, který po dvou Sprintech v noze a rukou vypadá, že by běžel ještě dnes. V rohu místnosti má opřené speciální karbonové berle na míru, které si pořídil místo těžších dřevěných, a sní o tom, že si jednou bude moct koupit titanové. „Začal jsem prostě cvičit, protože Spartan pro mě byl výzva. Nedíval jsem se na to negativně, že bych se toho nějak bál nebo něco podobného. Měl jsem respekt, ale strach jsem necítil. Vždy se totiž snažím dívat na věci z toho pozitivního hlediska.“ A právě díky tomuto postoji ke Spartanu a k životu se stal překážkovým šampionem a vzorem pro všechny.
A jaká je jeho taktika na překonávání překážek a vlastních limitů? „Nejlepší je nezastavovat. Když se zastavím, tak si sice oddychnu, ale naruším své tempo a není to ono. Platí to i při dělání angličáků. Udělám jich třicet najednou, nikoli s přestávkami. Někdy si v duchu zpívám písničku, která mi pomáhá udržet tempo a přelstít mozek, kterému by se mohlo zdát, že je čas přestat.“
Na kondici pracuje závodník průběžně, nejčastěji v komárenském fitku Black CrossGym, a samozřejmě venku. V tréninku spojuje silové, kondiční a gymnastické prvky. Zabrat dostávají v Marošově případě hlavně ruce, na které je kladena obrovská zátěž, a cvičit musí neustále i nohu, jež nese celé tělo. Tempo si určuje podle toho, jak vychází s dechem. „Když cítím, ze srdce začne hodně bít, tak vím, že musím zpomalit,“ popisuje. No, zpomalit… To, čemu on říká vycházkové tempo, je na běžné lidi, kteří by s ním chtěli držet krok, stále dost rychlé, stejně jako pro některé dvounohé závodníky…
Tři dny před prvním Spartanem v Nitře, který mu definitivně změnil život, zjistil, že kamarád, který ho do toho nahecoval a měl jej doprovázet, nepoběží. Maroš váhal, zda tam vůbec půjde, navíc neměl ani tolik peněz na startovné, které dělá v přepočtu kolem 1500 Kč. Nakonec vyrazil 4. června 2016 na start a zeptal se, jestli by mohl závodit. Po pár telefonech přišlo povolení zřejmě od samotného ředitele českého Spartanu Michala Kúkoly, na startovné 40 eur se složili kamarádi a slovenský hrdina se vydal na trať. „Nedal jsem dvě překážky z jedenadvaceti – šplh na laně a oštěp. Lano bylo kluzké a šplhalo se z vody a hned za tím byl oštěp. Takže jsem musel dělat dvakrát za sebou 30 trestných angličáků. Tehdy jsem neměl tak dobrou kondici a hodně mi klesl cukr, začalo mi hučet v hlavě a bylo mi na omdlení. Ale šel jsem dál a nějak to rozdýchal,“ ilustruje Maroš Kudlík svůj přístup.
Při přelézání jedné z překážek navíc Maroš dostal obrovskou křeč do lýtka, kterou mu kamarád, jenž hraje fotbal, a tak o tom leccos ví, rozmasírovával deset minut. Dnes s sebou nosí hořčíkové tablety, sušené maso a vak s iontovým nápojem, vymoženosti, o nichž tehdy neměl tušení. „Dal jsem se do kupy a šel dál. Ani tehdy jsem nezapochyboval, že bych měl skončit. I s křečí se dá jít dále.“ Maroš měl obrovskou radost, že to celé zvládl, za 2 hodiny 11 minut, přičemž předběhl dvacet zdravých závodníků. Tehdy ale ještě neuvažoval o tom, že by si chtěl něco takového zopakovat. Až mu zavolal a gratuloval ředitel Spartanu Michal Kúkola, který jej pozval na další akci v Košicích. „Na ten závod jsem nešel, vymluvil jsem se na to, že je krátká doba na rekonvalescenci a oddych, bylo to za dva měsíce, ale necítil jsem se na to.“
Na další akci do Vechce na východě Slovenska už ale vyrazil, a to s poměrně velkým očekáváním. Cílem bylo dosáhnout času pod dvě hodiny. Jenže nepočítal s velkým převýšením. Na jednom příkrém svahu se doslova zasekl a nahoru lezl hodinu, a tak mu celý závod trval více než tři hodiny. Normální člověk by byl rád, že přežil, ne tak Maroš. Ten už si v duchu plánoval kategorii Super a Beast a byl ze svého výkonu tak zklamaný, že se skoro rozplakal. „Říkal jsem si, jak můžu chtít na Super a Beast, když nezvládnu ani Sprint. Že to není dobré a že potřebuju něco změnit, tvrdě makat, a ten další rok to prostě zvládnu mnohem lépe.“
Že to jde
Náladu si chtěl spravit na dalším závodě v Dolní Moravě, ale byla zima, sníh a těžký terén, což mu vůbec nesvědčí, a tak na prvním a celkově druhém Spartanu v životě (ten druhý byl v Rumunsku) doběhl poslední. Přesto byl Maroš nakonec na rozdíl od předchozí akce spokojen, že závod ve sněhu dokončil alespoň za pět hodin. Od té doby ale závodí vždy od března do října a akce v zimě, kterou nemá rád, vynechává; sedí prý smutný doma, cvičí v tělocvičně a čeká na jaro.
Poté se přihlásil také na svůj první Super, na legendární kopcovitou Valču na úpatí Malé Fatry, kde zaznamenal obrovský výkonnostní posun, a hned na to se vydal na svůj první Beast v Kubínské hoľe. Další Beast absolvoval v Rumunsku, kde v horách s převýšením 1600 metrů pořadatelé doporučovali i píšťalku na medvědy. Maroš zmiňuje, že je vždy rád a nesmírně si cení lidí a organizací, které mu zpřístupňují a pomáhají účastnit se Spartan Race jak na Slovensku, tak v zahraničí, a zbývají mu tak i prostředky na ochutnávání specialit v místních restauracích. Teď už se třese na zářijový Spartan na Lipně, kde se přihlásí na bestiální Beast.
A jaké má Maroš, kterého na závodech doprovází bratr Adrián, další cíle? Kromě dalších závodů by si přál někdy v budoucnu (v rámci Human Health Institute mají rozpracované projekty na vzdělávání a motivaci formou přednášek o jeho silném životním příběhu) přednášet lidem o tom, že není třeba hledat výmluvy, ale cestu. Protože „kde je vůle, tam je cesta“. „Moje známá, která dělala číšníci v jedné vinárně, říkala, že zná hodně lidí, kterým se staly různé věci. Zůstali pak zatrpklí, uzavření. Mně ale povídala, že jsem úplně jiný. Nejsem zatrpklý, protože je to blbost.“
Od té doby, co cvičí, se cítí moc dobře a i problémy se zdravím odezněly. Každému by proto doporučil hlavně pohyb. A pevnou vůli a ochotu vystoupit z komfortní zóny, neboť jen tak se dají v životě překonávat překážky a výzvy. „Když jsem procházel pod katedrálou svaté Barbory, tam je takové stoupání. Stálá tam paní a šla mi gratulovat a říkala, že by to ani s těma dvěma nohama nedala. To říká kaž-dý druhý člověk, ale já nesouhlasím. Lidé se bojí neexistujících věcí. Já jsem se třeba taky bál počasí, jaké je dnes, déšť a zima. Ale když jsem vyběhl na trať, zjistil jsem, že to není tak strašné a dal jsem to dvakrát. Strach je úplně zbytečný. Chci všem jenom ukázat, že to jde.“
Tento článek vyšel v květnovém vydání měsíčníku Šifra, číslo 5/2019. Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.
