Tomáš Klus je jeden z mála lidí v téhle zemi, kteří dovedou mluvit s druhými. Neuzavírá se ve své sociální bublině, ale naopak si cíleně povídá i s těmi, kdo mají jiný názor. Zatímco se většina lidí utvrzuje v tom, co si myslí, a poslouchají jen to, co chtějí slyšet, mladý písničkář pochopil, že je třeba se snažit dívat na věci ze všech různých úhlů a nic není černobílé. Přesto, že jeden pohled zůstane vždy náš, pravdu o čemkoli můžeme poznat teprve tehdy, jsme-li ochotni přijmout všechny pohledy na danou věc.

Tomáš je sám živým důkazem, že věta „co tě nezabije, to tě posílí“, nemusí být jen prázdnou frází. Když mu bylo osm let, zemřela mu mladší sestřička, o dva roky později ji následoval Tomášův táta. „Mám v kštici první vlas šedý, patrně konečně zmoudřím. Jsem muž, co už mohl být v nebi, přesto se vyléčil z modřin; a zjistil, že má život cenu, že majetky jsou bezcenné. Chtěl bych do světa zpívat změnu a dovést ho k proměně! (…) Nebudu vám lhát, mým hrdinou je Kristus,“ pěl ve své První písni na zásadní desce Proměnamě z roku 2014.

V době, kdy dospěl do Kristových let, nehledá jako jeho hrdina to, co lidi rozděluje, ale to, co je spojuje. Dělá to navíc laskavým a kultivovaným způsobem, takže často namíchne obě strany pomyslného virtuálního sporu. A tak mu městští liberálové spílají, že je příliš smířlivý vůči lidem, kterými oni opovrhují, ti druzí zase, že je moc sluníčkový. Právě z neschopnosti mluvit spolu podle Tomáše pramení většina našich problémů. „To, co nejvíc utváří náš pocit spokojenosti a štěstí, to, co je nejpodstatnější v životě, jsou mezilidské vztahy. A my je zanedbáváme tím, že nejdeme do konfrontací a že si zvětšujeme sociální bubliny a žijeme v rámci nich. V momentě, kdy vyjdeme ze své komfortní zóny, přestáváme mluvit a hlavně přestáváme poslouchat druhé,“ říká ve velkém rozhovoru pro Šifru, který jsme spolu vedli v Kutné Hoře, den po jeho koncertě v rámci turné s názvem Spolu. Sešlo se na něm velmi pestré publikum – od pětiměsíčního miminka s plyšovými sluchátky na uších přes náctileté slečny po padesátileté chlapíky, kteří křepčili do rytmu a královsky se bavili jak tím, co Tomáš zpíval, tak tím, co říkal. Jeho nejdůležitější poselství zní: „Nebojte se být šťastní.“

Nemáš, Tomáši, někdy hlad? Po tvém bojkotu Agrofertu jsem se díval, kolik má Andrej Babiš firem, a jsou jich stovky. A to jsou jen ty, které jsou vidět. Můžeš vůbec být důsledný, aby ses mu vyhnul?

Beru to jako takovou hru, adventuru, že člověk ve své svobodné realitě přijme nějaké omezení na základě svého vnitřního přesvědčení a nese za to nějaké následky. Ale rozhodně netrpím. Pořád se mohu dozvídat něco nového, pak to konzultovat se svými přáteli nebo s lidmi, kteří to mají podobně, anebo to mají třeba úplně jinak. I jakékoli omezení může být ve výsledku přínosné. Na tom celém je důležité to, že Andreje Babiše vnímám jen jako symbol. Primárně vůbec nejde o něj. Dokážu pochopit jeho motivace v rámci toho, že přijímám zákon příčiny a následku a že to, jaký každý z nás je, má nějaké důvody. Měl nějaké dětství, dospívání, někdo se k němu nějak zachoval a on má teď osobnost, která nějak jedná. Já jsem se nepostavil vůči němu jako člověku, ale vůči jeho činům a způsobům, které používá…

Proč myslíš, že lidi tak přitahuje, když kroky, které dělá, jsou na jejich podporu jen naoko a výrazně víc než s jejich zájmy jsou v souladu se zájmy jeho?

Protože dokonale vystihl díru na trhu, a to je pozice silného vůdce, kterým podle mě ve skutečnosti není. Ale má kolem sebe spoustu lidí, kteří mu říkají, jak jím má být, nebo tak aspoň vypadat. Ve své podstatě to jeho jednání není napadnutelné. Je na každém člověku, aby si to sám přebral, čemu věří a co je schopen a ochoten vyfiltrovat a přijmout bez ohledu na to, jestli bude zkoumat fakta. Dítě se taky nejlíp naučí, že kamna jsou horká, až když na ně dá ruku.

Tvoje turné se jmenuje Spolu. Zatím to vypadá, že lidi stojí spíše proti sobě. Že se šikují do dvou nesmiřitelných táborů a řinčí pomyslnými zbraněmi. Na koncertu jsi řekl, že devadesát procent problémů je způsobeno tím, že spolu lidi nemluví. Proč to tak podle tebe je?

Jednak proto, že jsme získali platformu, kterou neumíme zatím pro tu obrovskou svobodu používat – a to je internet. Dochází na něm k tisícům virtuálních střetů, které by šlo přitom reálně, když se ti lidi opravdu potkají, vyřešit dvěma větami. A zároveň je to tím, že těch informací, které k nám přicházejí, je takové kvantum, že jsme z toho zmatení. Nevíme, kde je pravda. Ale dokud ji nezačneme hledat v sobě, tak ji nikdy nenajdeme.

Mně se na tobě vždycky líbilo, že když si něco myslíš, tak to řekneš, bez ohledu na to, kdo ti bude nadávat. Hledáš smířlivou cestu i k těm, kteří mají opačný názor nebo nemají žádný názor, a nesoudíš. Ve veřejném prostoru to ale dnes takhle rozhodně nevypadá. Je to boj. Jak to, že dokážeš být nad věcí?

No protože jsem se rozhodl s lidmi mluvit. A tím, že s nimi mluvím, získávám nadhled. Jediné, co pomůže, je dialog.

Obě ty znepřátelené skupiny jsou podobně velké, nemluví spolu a zabily by se, opovrhují sebou navzájem. Jedni i druzí se chovají stejně – jsou agresivní, dělají to, co se jim nelíbí na druhé straně, ve stylu „jen já jsem na straně dobra a jsem ten chytrý“.

To ale probíhá převážně na internetu, ve fiktivním prostoru, při osobní konfrontaci nejsou ty boje tak ostré. Přímá konfrontace nedává člověku pocit, že může být tak moc útočný, a víc se snaží najít kompromis.

Když si něco přečtu na internetu, tak si můžu myslet, že je pisatel mnohem větší kretén, než když ho potkám živě?

To mi povídej, to já mám s lidmi dnes a denně. Sorry, já jsem si myslel, že jsi mnohem větší blbec, než jsi, díky. To je věta, kterou slýchám velmi často.

Tvé koncerty se netýkají jen hudby. Snažíš se na lidi působit i svým povídáním a promluvami. Proč?

Já mám to štěstí, že jsem se stal písničkářem, a to je obrovské pole svobody, jak v rámci té tvorby, protože nejsem ohraničený žádným žánrem, tak obecně. Můžu si dělat, co chci, protože písničkář je člověk, který dělá hudbu, kterou cítí, a nejdůležitější na něm je autenticita, přirozenost, kompatibilita toho, co prožívá, s tím, co předává. A zjistil jsem, že to samé mi nejvíc imponuje na lidech – když jsou autentičtí. Můžou být jacíkoli, může to být ochlasta, nebo mnich. Když je to, tak jak je to, v něm, tak je to pro mě naprosto v pořádku. Musí to být on, a to cítíš z toho projevu. Já jenom následuju to, co mi přichází. V ohledu k múze a tvorbám jsem velice pokorný a písničky, které mám, vím, že nejsou čistě mým dílem, je to duch doby, který skrze mě nějak proudí a promlouvá, protože mám otevřený kanál, tak, jako ho má někdo otevřený pro to, že umí upéct boží buchtu. V určitém momentu jsem zjistil, bylo to s deskou Proměnamě, že když si to pak po sobě přečtu, dost často se mi stává, že mě ty písně předbíhají.

Že je pochopíš až později?

Že je pochopím až později a teprve potom se je snažím žít. A funguje to. Respektuji to, co cítím, a to pak pojmenovávám.

Nakousl jsi proměnu. Člověk o podobných věcech obvykle začne přemýšlet až ve chvíli, kdy ho něco donutí. Tys v životě zažil několik nelehkých momentů. Hrálo to v tom velkou roli, že ses na věci musel začít dívat jinak?

Tím, že se to stalo v mém životě poměrně brzy, tak to nemám tak zmapované. Ještě nejsem v tom věku, kdy vzpomínám na to, co jsem dělal jako malý, to se vybavuje spíš babičkám a dědečkům, ale bylo to zlomové v tom, že dítě má obrovskou schopnost těžké situace zvládat poměrně ladně. O dost ladněji než dospělý člověk, který v tom hledá především utrpení. Bylo mi osm, když umřela ségra, a deset, když táta, a ta naivita a čistota dítěte způsobí to, že ty si prostě jen kladeš otázku, kde ten táta je. Myslím si, že ten střet se smrtí je poměrně zásadní a vůbec její přijetí jako součásti života je velice důležité v nějakém uvolnění se v prožívání, protože to uvědomění pomíjivosti ti dává přítomnost. Daleko snáze si ji vychutnáš a uvědomíš.          Vše je v pohybu a já jsem v určitou chvíli svého života pochopil, že nejsnazší způsob žití života je neklást odpor a přijímat všechno, co přichází. V tom momentě jsem prožil blaženost absolutní autenticity a přestal jsem mít strach z toho, co si o tom kdo myslí. Protože jediné, co nepříjemného se může stát, je, že dojde ke konfrontaci, kdy ti někdo řekne, že jsi divnej. A ty mu můžeš oponovat a buďto se hájit, nebo nějakým způsobem ustát sám sebe. A z člověka, se kterým máš pocit, že je to tvůj největší nepřítel, se může stát tvůj nejlepší přítel. Během jednoho rozhovoru.

Jednotlivá čísla Šifry si můžete objednat v tištěné i digitální formě v našem eshopu. Stejně jako předplatné. Poštovné a balné je zdarma

Co nejzajímavějšího si během této cesty o sobě a o druhých zjistil?

Pozice člověka, který budí pozornost jiných lidí, mi dává energii k tomu, abych něco vytvářel a mohl rozkvést. Tuto pozornost se snažím lidem vracet pozorností vůči nim. A oni v tom momentě, kdy jim tu pozornost věnuju, já, ten člověk, o kterém oni si myslí, že je nějakým způsobem nedosažitelný, jsou překvapeni. Jak to, že se o mě zajímáš? Lidi tu pozornost dávají, ale taky ji potřebují. To, co do té pozornosti člověk dá, to se mu také vrátí. A v momentě, kdy do ní dává laskavost a soucit, vrátí se mu laskavost a soucit.

Co bys chtěl, aby lidi ještě věděli?

Je čas zapracovat na cestě k sobě, která začíná cestou do vlastního nitra, ale pokračuje plynule cestou k druhým lidem. To celé by mělo započít upevňováním sebedůvěry jednotlivce a ta jde ruku v ruce se zodpovědností vůči celku. Buddha říkal svému synovi Ráhulovi: Dělej, co chceš, tady na tom světě, jenom vždycky, než to uděláš, přemýšlej nad dopady. V momentě, kdy to nebude prospěšné tobě nebo někomu jinému, tak to radši nedělej, protože se ti to vždycky nakonec vrátí a vždycky tě to sejme. Anebo to udělej, ale počítej s následky. To je ta společenská rovina. A co se týče mé osobní roviny, tak si myslím, že je čas mě přestat řadit do vln mainstreamu. Co já teda doopravdy nejsem, tak nejsem mainstreamový umělec. (usmívá se)

Tento článek vyšel v květnovém vydání měsíčníku Šifra, číslo 5/2019. Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.

Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.

Milan Vidlák, časopis Šifra