Záliba ve zdravé výživě spočívající v konzumaci mořských plodů má svoji odvrácenou stranu. Lidstvo jich už totiž snědlo celá moře a zkáza oceánů nabírá tragických rozměrů.
Mořské ryby doporučují lékaři i výživoví poradci jako nedílnou součást zdravého jídelníčku a jejich obliba po celém světě strmě roste. Jak by také ne, ryby jsou snad poslední divoká zvířata na Zemi, která člověk ve velkém loví ve volné přírodě; na rozdíl od takových kuřat nejsou týrány v koncentrácích, prožijí krásný nespoutaný život uprostřed barvami a životem kypícího, nekonečného oceánu, a právě proto mají tak dobré maso, plné prospěšných látek. Nebo aspoň měly. Oproti třeba takovým masokombinátům to zní o dost lépe. A proto je možná tak snadné a lákavé přivřít oči a ochotně podlehnout tomuto romantickému rybímu mýtu, který má však při bližším pohledu několik pořádných háčků. Nebo spíš háků.
[wp_ad_camp_1]„Po staletí byly vody severní Kanady přeplněny ohromným množstvím tresek. Legenda říkala, že po jejich hřbetech můžete vodu přejít. Pak se v roce 1992 stalo něco nepředstavitelného. Tresky byly vyloveny do posledního kusu a byl vyhlášen dvouletý zákaz jejich lovu,“ vypráví britský novinář Charles Clover v dokumentárním filmu Mizející ryby, který byl v roce 2009 natočen podle jeho stejnojmenné knihy.
V Newfoundlandu, kam se za treskami stěhovali rybáři z celého světa, přišlo o práci na 40 tisíc lidí, zákaz nepomohl a tresčí populace se neobnovila. Až teď, po více než 20 letech, se zdá, že se ryba zvolna vrací. Když ale v roce 2007 výzkumná loď pomocí dvou šňůr s 1500 háky zjišťovala, kolik tresek v regionu zůstalo, na první šňůru se chytila jedna malá treska a na druhé pár jejích smutných kamarádek. Po této překvapivé události začali badatelé intenzivněji mapovat úbytek ryb v oceánech.
[wp_ad_camp_2]Clover jako nadšený rybář v jedné velšské řece před lety chytil svého prvního velkého lososa. Bohužel byl zároveň poslední. Losos prostě zmizel a už se nevrátil. Proto bývalý editor The Daily Telegraph, dnes sloupkař Sunday Times začal pátrat, co že se to s mořskými rybami děje. Své poznání shrnul do věty: „Pochopil jsem, že lovení s kruhovou sítí na dně je stejné, jako byste orali pole sedmkrát ročně.“
Až zhruba do roku 1950 byl souboj člověka a ryby víceméně vyrovnaný. Jako ve Starci a moře. Jenže pak se stal z rybolovu průmysl a nastalo podmořské peklo. Celkové množství lodí brázdících oceány by mohlo vylovit čtyřikrát víc ryb, než existuje. Rybářský průmysl nahodí každý rok sítě s 1,4 miliardou háků, jejichž šňůry by 550krát omotaly celou zeměkouli. Lodě mají dnes navíc tolik elektroniky na vyhledávání hejna, že ryby nemají šanci uniknout.
Když andělé pláčou
Mezi nejohroženější druhy patří tuňák obecný, zvaný též jako modroploutvý, který je jedním ze symbolů oceánu a jehož maso patří mezi nejvyhledávanější. Nedá se spočítat, kolik tuňáků ještě v mořích plave, ale například v Pacifiku odhadem zmizelo už 96 % jeho populace. Trend z počtu úlovků je zřejmý – nejen tuňák, ale i ostatní druhy rychle vymírají. Půjde-li to tímto tempem, nejpozději v polovině století to podle vědců potká všechny mořské ryby. Čtete správně.
[wp_ad_camp_3]Nemůže za to zdaleka jen rostoucí obliba rybího masa. Jde hlavně o způsob lovu. Ač má být rybolov regulován podle mezinárodních kvót, které doporučili vědci, ve skutečnosti není. Když experti v roce 2008 stanovili roční hranici úlovků tuňáka obecného na 15 000 tun, aby nedošlo ke kolapsu, ministři EU odhlasovali 29 500 tun. Vyloveno ale bylo 61 000 tun, což představovalo téměř třetinu tehdejší populace. V roce 2009 nakonec stejná EU kvůli kritické situaci kvóty snížila na 13 500 tun, a v roce 2010 dokonce na jednu sezonu lov zakázala, jenže pouze pod členskou vlajkou unie. Navíc stejně nikdo nekontroluje, zda jsou kvóty a zákazy dodržovány. Jde totiž o byznys za desítky miliard dolarů ročně.
Obvyklý trik je také lovit v cizích vodách. Nejbohatší oceány bývaly v západní Africe, což vedlo k doslovnému drancování vod loděmi tzv. vyspělých zemí, které tak přispěly nejen k likvidaci místních rybářů, ale i ke vzniku fenoménu somálského pirátství. Vrcholné číslo v tomto směru předvedla Francie, jež využila války v Libyi (kterou podporovala) a během konfliktu, kdy nemohli Libyjci moře hlídat, jim vylovila tuňáky, kterým se tam do té doby díky dodržování místních omezení slušně dařilo.
Vzhledem k dramatickému úbytku ryb plují obří rybářské lodě do stále vzdálenějších míst. Tuňáky a spol. vyhledávají i helikoptéry. Nejčastější metodou lovu je jejich obklíčení dlouhou sítí, jež se pod hejnem stáhne jako měšec. V sítích neuvízne jen žádaný druh, ale i žraloci, rejnoci, ptáci, želvy a delfíni, kteří z dosud neznámého důvody s tuňáky kamarádí a doprovázejí je a díky pohybu nad hladinou jsou snadno viditelní. Protože o ně zájem rybáři nemají, delfíni a spol. končívají mrtví či polomrtví zpátky v moři. Nebo v konzervách s tuňákem i s pořádnou zásobou rtuti, kterou delfíní maso obsahuje.
[wp_ad_camp_4]Zde stojí za zmínku, že certifikát „dolphin friendly“ na konzervě, jenž má spotřebitele uchlácholit tím, že tuto metodu lovu značka nepoužívá, znamená jen to, že na vlákání do pasti nebyli využiti delfíni, ale takzvané FAD (Fish Aggreagation Devices) – jakási plovoucí zařízení, kolem kterých mají kromě tuňáků tendenci shromažďovat se i rejnoci, žraloci či želvy. Nechtěné úlovky tvoří podle odhadů i 50 procent vylovených ryb.
Stále se používá také nejstarší způsob masového lovu tuňáků, la tonnara.
Mořští pastýři
Paul Watson původně pracoval pro ekologickou organizaci Greenpeace, ale zdálo se mu, že její členové jen sedí v kanceláři a politikaří. A tak před více než třiceti lety založil sdružení Sea Shepherd, nejefektivnější ochranářskou skupinu světa, jež má spadeno především na japonské velrybáře. Lov velryb je sice oficiálně zakázaný, ale Japonci jej obcházejí trapnou kličkou, neboť savce odchytávají údajně „za účelem výzkumu“. Sea Shepherd se s nimi ale nemažou. Se svými plavidly jsou v „záškodnictví“ tak úspěšní, že například v únoru 2011 donutili Japonce předčasně ukončit loveckou sezonu. Aktivisté je totiž bombardovali lahvemi s kyselinou mléčnou, která strašlivě smrdí, rybáře, kteří se bránili vodními děly, oslňovali laserem a zablokovali jim plošinu, po níž se tahají velryby z vody. 17. únor pak Sea Shepherd vyhlásili Dnem vítězství. Politiky sice bývají označováni za teroristy, Watsonovi je to ale fuk a říká: „Ať nás zavřou, nebo ať mlčí.“
Zbytek článku si můžete přečíst v elektronické nebo tištěné verzi.
Radovan Ondráček a Milan Vidlák
