Pokud se chce člověk orientovat v tom, co se v dnešní přelomové době kolem nás děje, musí se stát tak trochu vizionářem. Pokud se bude snažit pochopit, co se ve společnosti odehrává právě teď a snažit se z toho něco vyvozovat, dvakrát moudrý z toho zrovna nebude, a jeho pohled a rozhled se bude značně lišit od někoho, kdo se snaží podle událostí, které se odehrávají v přítomnosti, odhadovat, k čemu to povede v blízké budoucnosti.
Je to podobný rozdíl jako mezi tím, když se budete snažit hrát fotbal se skloněnou hlavou a sledovat míč, který máte u nohy, aby vám neutekl, a tím, když zvednete hlavu, sledujete dění na hřišti a naučíte se vést balon u nohy, aniž byste se museli dívat dolů. V prvním případě můžete snadno o míč přijít, tvrdě narazit do protihráče, a vaše akceschopnost je fatálně omezena, v tom druhém máte vždy o několik kroků náskok, protože vidíte, co se blíží, a můžete tak reagovat dřív, než vás někdo sejme. A protože sledujete, co se odehrává na celé hrací ploše a branku máte na dohled, můžete útočné i obranné akce předem promýšlet a stáváte se mnohem lepším a produktivnějším hráčem.
Poučné v tomto ohledu může být třeba to, jak funguje Česká národní banka a jak provádí svoji měnovou politiku. Zatímco běžný občan obvykle reaguje na to, co už se odehrálo nebo se právě děje, a opatření přijímá až ex post, kdy je to prd platné, centrální bankéře to, co se děje teď, až tak nezajímá, protože se dívají o rok až dva dopředu. Jak by řekli svojí hantýrkou, sledují „horizont měnové politiky“. Když například banka zvyšuje úrokovou sazbu, neřeší tím současnou inflaci, se kterou už se nedá nic dělat, protože k ní prostě už došlo, ale ovlivňuje tím, jaká bude v horizontu jednoho až dvou roků.
Dělá tedy přesný opak toho co většina lidí, kteří plánují podle toho, co se děje teď, ale vůbec nemyslí na to, co bude za rok či za dva. A tak například bojují a protestují proti bídě, protože si myslí, že když mají teď o něco vyšší ceny zboží a trochu se jim snížila životní úroveň, ta bída už přišla. Jenže to ještě není ono. Kdyby totiž zvedli hlavu a podívali se do dáli, byli by šťastni, že ty vyšší ceny mají z čeho platit a zatím se nic tak hrozného neděje, protože ještě mají práci i vysoký plat. Že ty těžké časy teprve nastanou.
Cílem ČNB je totiž srazit ceny, a k tomu může dojít jedině tehdy, když už nebudou mít lidé peníze na utrácení. Například poté, co jim kvůli vyšším úrokovým sazbám výrazně podraží splátky spotřebitelských úvěrů, a tak jim zbyde minimum na nákupy. Jedině tak se dá zastavit šponování cen. Zatímco tedy spousta lidí bojuje proti bídě ve chvíli, kdy se mají ještě dobře, a chtějí, aby vláda a centrální banka zatočily s vysokými cenami, neuvědomují si, že až se to povede, bude to proto, že velká část z nich, hlavně dlužníků, už nebude mít za co kupovat. Teď to ještě jde.
Protože ale Šifra hraje s hlavou vztyčenou a hledí za horizont, může být jakýmsi majákem v rozbouřeném moři a průvodcem novou dobou, který se snaží, aby ji i její čtenáře doba nižších cen a nové ekonomiky zastihla v co nejlepší kondici. Právě proto je tak důležité nečučet do země a nezakopnout o krtinec. A nenadávat na to, co bylo a je, ale dívat se pořád dopředu.
Více k tématu cen a toho, co se v těchto měsících v ekonomice děje a co se bude dít v těch následujících, se dočtete v Šifře č. 4/2023, která právě vychází. Objednat si ji můžete v digitální či tištěné podobě, stejně jako předplatné.