Halucinace prý nastává, když mozek upřednostní představy před smysly přijatými vjemy. Jak tvrdí nová studie, jedná se o selhání vnitřního kontrolního systému a může pomoci u léčby schizofrenie a dalších psychických nemocí.
Přináší zcela nový význam otázky, kterou si před více než 300 lety položil známý filozof René Descartes – pokud se našim smyslům nedá vždy věřit, jak můžeme odlišit iluzi od reality? Nuže, podle této nové studie si náš mozek ponětí o realitě udržuje tím, že neustále zpochybňuje své původní představy a to, čemu věří. Halucinace tak nastávají ve chvíli, kdy tento zpochybňující mechanismus selže.
Studie kromě nastínění, jak by zřejmě měl proces halucinací, sluchových i vizuálních, fungovat, také monitoruje části mozku, v nichž se halucinace vytvářejí, a snaží se je udržet pod kontrolou, říká Georg Northoff, neurovědec z Ottawské univerzity.
Že svět nevidíme takový, jaký doopravdy je, není žádnou novinkou. Yaleova Univerzita podnikla experiment dokazující tento fakt už v před více než 10 lety. Výzkumníci například ukazovali pokusným osobám obrázek a ten spárovali s určitým tónem, který se ozval ve stejnou chvíli. Když tón přestali hrát, ale obrázek ukázali znova, účastníci jej slyšeli i přesto, že bylo ticho. Podobné zvukové halucinace zažíváme i denně v běžném životě, v moderní době je například velice rozšířená zvuková halucinace vibrování mobilu v kapse, dokonce i vyzvánění, přestože nám nikdo nevolá ani nepíše.
S tímto je spojená i halucinace pocitu, při němž přímo cítíme, jak nám vibruje kapsa u kalhot, přestože je mobil nečinný nebo se v kapse vůbec nenachází. „Lidé zvuk tak moc očekávají, že jim jej mozek zkrátka přehraje,“ říká Albert Powers, psychiatr z Yaleovy univerzity a autor nové studie.
Halucinace podle něj nastává, když mozek dá větší váhu svým představám a víře o okolním prostředí než informacím přijatým smyslovým vnímáním, popisuje další psychiatr z Yale a také autor studie Philip Corlett. Nápad otestoval s Powersem a dalšími kolegy na základě zmíněného experimentu z konce 19. století a v experimentu složily 4 různé skupiny. Zdravé lidi, lidi s psychózou, kteří neslyší hlasy, lidi se schizofrenií, kteří hlasy slyší, a lidi, kteří sami sebe považují za psychická média, kteří slyší hlasy pravidelně, ale nezdá se jim to špatně.
Výzkumníci všechny naučili, podobně jako ve starém experimentu, asociovat si určitý obrázek se zvukem, který trvá jednu vteřinu o hlasitosti 1 khz. Posléze výzkumný tým měnil intenzitu tónu a občas jej vůbec nepustil, přičemž účastníci studie měli zmáčknout tlačítko pokaždé, když zvuk zaslechli. Během toho vědci záměrně zvyšovali a snižovali intenzitu, aby zjistili, jak moc si účastníci experimentu věří ve svých závěrech. Navrch ještě snímali mozkovou aktivitu účastníků pomocí magnetické resonance, aby pozorovali, jakým způsobem a kde byl mozek aktivní během svých rozhodnutí.
Před zahájením experimentu tým projevil hypotézu, že lidé, kteří slyší hlasy nebo zvuky, budou mít větší pravděpodobnost věřit zvukovým halucinacím, vcelku logicky, a je to přesně to, co studie následně ukázala. Schizofrenici a „psychická média“ či jasnovidci, jak se pokusné osoby samy popsaly, vykazovaly až pětinásobně vyšší šanci říci, že zvuk slyší, i když jej zrovna nepouštěli, než zdraví účastníci.
Také si byli o 28 % jistější, než tón slyšeli, když se žádný nepouštěl. Své závěry publikovali vědci v časopise Science.
Obě skupiny jak schizofreniků, tak jasnovidců také vykazovaly abnormální nervovou aktivitu v některých částech mozku, které jsou zodpovědné za monitorování naší vnitřní reprezentace vnímané okolní reality. Čím vážnější jsou halucinace, tím méně aktivity se, například, objevuje v mozečku. Právě mozeček (cerebellum) hraje kritickou roli v plánování a koordinaci budoucích pohybů, což je proces, jenž vyžaduje neustálé aktualizaci ohledně okolního prostředí.
Studie mimo přiblížení se k řádné léčbě schizofrenie a podobných psychických poruch také velice dobře naznačuje, do jak veliké míry naše vnitřní přesvědčení a očekávání ovlivňuje to, jak vnímáme realitu okolo nás, dodává Powers. Naznačil dále, že právě mozeček je klíčové centrum, které má na starost těmto chybám předcházet.
V budoucích experimentech se vědci pokusí zjistit, jestli je rozdíl v mozkových aktivitách zdravého mozku a psychotického člověka i v klidových stádiích, aby blíže určili, jak k problematice správně přistupovat. Věří, že by bylo možné halucinace a s nimi spřízněné psychické nemoci léčit například stimulací určitých částí mozku, snižováním nebo zvyšováním intenzity jejich činnosti, či pomocí magnetické stimulace zkrátka nastavit danou oblast na správnou intenzitu a fungování. Experiment mimo jiné dokázal, že ne každý, kdo slyší hlasy, slyší opravdové duchy, a leckdo by mohl předpokládat, že tím cokoliv paranormálního na 100 % vyvrátili.
Nicméně to není pravda a také to nebylo předmětem výzkumu, v němž jde o léčbu schizofrenie, v níž jak se zdá pomohl učinit pokrok. V neposlední řadě je úžasné vidět další důkaz toho, do jak velké míry si tvoříme svůj vlastní obraz světa, a to ani ne tak metaforicky, jak se na první pohled může zdát.
Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.
Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.
Zdroj: http://www.sciencemag.org/news/2017/08/how-your-mind-protects-you-against-hallucinations
