Existuje mnoho podob a forem útisku, téměř všechny však souvisejí s nespravedlností, s tím, že se s lidmi zachází jinak, než by si zasloužili. Není samozřejmě snadné stanovit, co si každý z nás přesně zaslouží, nicméně v současné společnosti převládá názor, že zásluhy jsou tím, co můžeme ovlivnit. Barvu kůže si například vybrat nemůžeme, takže když se k nám někdo na jejím základě chová špatně, je to útisk. Takové chování nemusí být explicitní: společnost, která odsouvá homosexuály na okraj, nemusí být tak utiskující jako ta, která je zavírá do vězení, i tak se ale jedná o formu útlaku. Sexualita a rasový původ jsou poměrně jasnými příčinami útisku, podobně jako příslušnost k určité třídě nebo pohlaví. Jestliže je však v rámci útisku zacházeno s lidmi jinak, než si zaslouží, neměli bychom opomíjet další kategorii, kterou je útisk ošklivých lidí.
Nevybíráme si, jaké budeme mít rysy obličeje, o nic víc než barvu kůže, přesto jsou lidé neustále diskriminováni na základě svého vzhledu. Psycholožka Comila Shakani-Denningová to vyjádřila v roce 2003 v magazínu Hofstra Horizons: „Náklonnost k atraktivním jedincům hraje roli v tak odlišných věcech, jako je hodnocení studentů učitelem, výběr politických kandidátů či verdikt poroty v soudním procesu… Atraktivita rovněž hraje svou roli v tom, jak personalisté hodnotí uchazeče o zaměstnání.“ Bez ohledu na to, kolik nám je, nemilosrdně upřednostňujeme krásné jedince. Ti škaredí mají smůlu.
Antičtí Řekové s tím žádný problém neměli. Jak poznamenal v 19. století švýcarský historik Jacob Burckhardt: „Řekové nejenže byli maximálně zaujati krásou, oni vždy upřímně vyjadřovali, jak si jí cení.“ V Homérově eposu Ilias buřičský plebejec jménem Thersites podrývá Agamemnónovu autoritu, záhy je však umlčen Odysseem, jehož pohrdání oním opovážlivcem je zcela nekompromisní: „Ze všech, kteří přišli do Tróji, není nikdo horší než ty.“ Samotný Homér při popisu Thersita používá místo výrazu „nejhorší“ slovo „nejošklivější“:
Byl to nejošklivější člověk, který přišel do Tróji. Měl křivé nohy a na jednu z nich kulhal, ramena měl hrbatá a spojovala se nad hrudníkem a nad tím čněla lebka, řídce porostlá kudrnatou kšticí. Rovnítko mezi „nejošklivějším“ a „nejhorším“ není jen Homérovým výstřelkem. Řecký výraz pro „krásný“, tedy kalos, znamená také „vznešený“, zatímco výraz pro „ošklivý“, tedy aischros, znamená i „hanebný“. Jak uvedl Jacob Burckhardt, v antickém Řecku „souvislost mezi krásou a duchovní vznešeností byla předmětem nejpevnějšího přesvědčení“.
Řekové krásné lidi výslovně uctívali, pohledné sportovce si připomínali v podobě soch jako polobohy, z hezkých dospívajících hochů činili celebrity, a šli dokonce tak daleko, že občas ušetřili život nepřátelských vojáků – díky jejich kráse. Jenže kultura, v níž je krása uctívána, je současně kulturou, ve které jsou oškliví utiskováni. Burckhardt vypráví příběh „sparťanské dívky, později manželky krále Demarata, která byla kvůli své ošklivosti den co den dopravována do chrámu bohyně Heleny na ostrově Therapnes; tam její ošetřovatelka stála před sochou nejkrásnější ženy a vzývala ji, aby ji zbavila ošklivosti“.
Skvrna na štěstí
Naše kultura se nebojí ošklivosti o nic méně než kultura řecká, i když na pořadu dne jsou spíš chirurgické než boží zásahy. Rodiče stále chtějí, aby jejich děti nebyly ošklivé, a mnozí jsou ochotni poskytnout pomocnou ruku: někdy zaplatí plastiku nosu, implantáty nebo odsátí tuku, zcela běžnými se staly investice do kosmetické stomatologie, například do rovnátek. Křivé zuby znamenají ošklivý úsměv, a za ten zaplatíte na mnoha „frontách“. Lidé samozřejmě budou tvrdit, že rovnátka jsou pro zdraví, nikoli pro krásu, jenže pro dítě, které si danou proceduru musí protrpět, je důvod zcela jasný – rovnátka jsou novodobou verzí svazování chodidel.
Řekové by se nezdráhali připustit skutečnou podstatu rovnátek. Aristotelés bez obalu říká, že nemůžeme být šťastní, pokud nejsou šťastné naše děti, a že nikdo nemůže být opravdu šťastný, jestliže nevypadá dobře. Nemyslel tím, že oškliví lidé by se nikdy nemohli cítit šťastní; nehovořil o subjektivních nebo vnitřních pocitech (přinejmenším ne primárně), ale o něčem objektivnějším. Zkuste se na to dívat takto: postupujeme od jedného cíle k druhému. Všichni chceme, aby naše děti byly šťastné. Které okolnosti a kvality by pro ně byly nejvhodnější, pokud je můžete vybrat za ně? Byli byste kupříkladu radši, kdyby byly krásné, nebo ošklivé? Samozřejmě že krásné. Krása je tudíž součástí toho pravého, vytouženého života, zatímco ošklivost je „jako skrvna na štěstí“. Tato logika stále platí, i když se k ní jaksi zdráháme přihlásit.
To, jak lidé vypadají, je po určité době odrazem jejich vlastních voleb – George Orwell řekl, že v padesáti vypadá každý tak, jak si zaslouží.
Proč nás tolik zajímá „epidemie obezity“? Přílišná nadváha je pochopitelně špatná pro naše zdraví a následně pro veřejné rozpočty. Pro mě osobně – a doufám, že to příliš neodhalí mou vlastní ničemnost – je těžké uvěřit tomu, že celá kampaň proti obezitě není hnána znechucením. Když narazíte na obézního člověka, máte pocit – nebo i já mám pocit – zděšení, a dokonce vzteku vůči němu. Nezdá se to prostě správné, být tak tlustý. Je těžké být v tomto směru upřímný, protože to působí nemorálně, a tak mi dovolte citovat z knihy Soumrak model Friedricha Nietzscheho, který se podobnými morálními bloky příliš netrápil:
„Z hlediska fyziologie vše ošklivé člověka oslabuje a zarmucuje. Připomíná mu to chátrání, nebezpečí, bezmocnost – ztrácí kvůli tomu dokonce sílu. Účinky ošklivých věcí lze měřit dynamometrem. Kdykoli člověk podlehne depresi, má pocit, že nablízku je něco ošklivého. Jeho pocit síly, jeho vůle k síle, jeho odvaha, hrdost – to vše je zeslabeno ošklivostí a zesíleno krásou … Ošklivé věci jsou chápány jako znaky a symptomy degenerace … Jakýkoli náznak vyčerpání, těžkosti, … pach, barva, forma rozkladu … to vše budí stejnou reakci, hodnocení ,ošklivý‘.“
Chátra na výsluní
Nietzsche by pravděpodobně řekl, že se dnes tolik zabýváme obezitou, protože nesneseme pohled na obézní jedince, a že tomu je tak proto, že jsou oškliví, a že se tudíž vyznačují „pachem, barvou, formou rozkladu“ – jinými slovy úpadkem našeho druhu…
Zbytek článku si můžete přečíst v časopise Šifra 1/2015, konkrétně v jeho elektronické nebo tištěné podobě. Podobné články, jako je tento, a mnoho dalšího skvělého čtení najdete v časopise Šifra, který si můžete přečíst jak v elektronické, tak v tištěné verzi. Zakoupením tohoto jedinečného necenzurovaného měsíčníku, jaký tu ještě nebyl, umožníte jeho další vydávání i fungování tohoto webu. Poštovné a doprava jsou zdarma v České republice i na Slovensku, jak u předplatného, tak v případě objednání jednotlivých čísel – časopis vám dorazí v obou zemích až domů do schránky. Elektronickou verzi (oproti tištěné je o 25 % levnější) můžete číst na PC, mobilu či tabletu, ať už jste kdekoli, ihned po zaplacení v korunách či eurech jednoduchým způsobem přes platební bránu GoPay.
