Co je vlastně cílem neziskových organizací? Optimisté si myslí, že pomáhat ostatním. To možná platí v případě některých idealistických jednotlivců, kteří odvádějí takzvanou černou práci. V případě různých vedoucích, manažerů a dalších pracovníků na důležitých místech se však o tom dá s úspěchem pochybovat.
Když mi jednou vyprávěla přítelkyně kolegy, se kterým jsem kdysi pracoval v novinách, jak to chodí na zahraničních misích zahraničních, ale i českých neziskových organizací, málem mi vypadly oči z důlků. Tipovala, že moc peněz na ty, v jejichž jménu se vybírají, nezbude, a raději změnila obor. To, že mnohé neziskovky zachraňují lidi, je možná podobný eufemismus či oxymoron, jako když se říká, že se někde nastoluje demokracie pomocí armády.
Vždycky je to o lidech a nejde všechny házet do jednoho pytle. Protože je mezi nimi spousta těch, kteří dělají dobrou práci a opravdu pomáhají. Ale bylo by také naivní věřit, že jde většině lidí, kteří se do takových projektů zapojují, o pomoc bližním. Je to zkrátka jako v jiných oborech.
Možná by leckdy pomohlo, kdyby lidem v rozvojových zemích raději nikdo nepomáhal a nechal je být. Ostatně když jim nebudeme bombardovat a vykrádat země pod záminkou šíření deokracie, pomohou si samy.
Například čerstvá zpráva britského parlamentu konstatuje, že místo pomoci často neziskové organizace působí jen další traumata – zaměstnanci řady neziskových organizací, kteří měli v chudých zemích třetího světa pomáhat, totiž systematicky zneužívají zdejší ženy a dívky.
Dokument, který vypracovala Mezinárodní rozvojová komise Dolní sněmovny, zveřejnila britská vláda. Bylo to v reakci na nedávný skandál nevládních organizací Oxfam či Save the Children, jejichž pracovníci se dopouštěli sexuálního obtěžování a zneužívání.
O kolik případů šlo, je dnes už asi nemožné dopočítat, dělo se to minimálně upynulých sedmnáct let. Podle dokumentu ale sexuální zneužívání nikdy neskončilo a mnozí pachatelé v neziskovém sektoru dál působí. Je to pro ně zkrátka džob snů – asi jako pro pedofila stát se vedoucím dětského tábora nebo šéfem chlapeckého církevního sboru.
Rozsah problému je gigantický, nejde o žádné ojedinělé excesy. Děje se to v Jižním Súdánu, na Haiti, v Pobřeží slonoviny či Středoafrické republice Kongo. Čím naléhavěji zřejmě lidé potřebují, tím horší zacházení si mohou vysloužit, neboť jsou v naprosto nerovnocenném postavení. Ve zprávě se píše o tom, že „toxické prostředí“ se začalo v neziskovkách (komise zkoumala 23 organizací) v neziskovkách vytvářet už na počátku nového tisíciletí. Sexuálního zneužívání se dopouštěli úplně všichni – od řadových pracovníků včetně řidičů po nejvyšší manažery. Sodoma Gomora.
Dokument konkrétně zmiňuje třeba případ z roku 2001, kdy „humanitární“ pracovníci znásilňovali dívky ve věku 13 až 18 let v uprchlických táborech v Libérii, Guineji a Sieře Leone. To je, panečku, charita. Některé oběti navíc onemocněly sexuálně přenosnými nemocemi, například dostaly AIDS. Z Afriky tak mnozí „spořádaní“ otci od rodin mohli dovézt kromě spousty zážitků i nejširší škálu chorob.
Vyšetřování odstartoval skandál s organizací Oxfam, když se letos v únoru dostalo na veřejnost, jak její zaměstnanci masivně zneužívali lidi zasažené zemětřesením na Haiti v roce 2010. V lepším případě si z peněz dárců či daňových poplatníků „pouze“ platili prostitutky. Stejné chování vyšlo najevo i u Červeného kříže.
Podle britského parlamentu je to ale jen špička ledovce. Britská poslankyně Pauline Lathamová se domnívá, že spoustu lidí láká práce v neziskovkách proto, že jde o anonymní prostředí. „Mohou zůstat v anonymitě, vyjet ven a myslí si, že to není problém. A mohou uniknout trestu,“ řekla médiím.
Zpráva jednoduše konstatuje, že zločinné chování neziskových organizací bylo veřejným tajemstvím a všeobecně se o tom, jak se neziskovky chovají, ví. Žádný kout neziskových organizací nen navíc podle zprávy vůči tomuto systematickému zneužívání imunní – jednoduše jde o standard. „Udělali jsme chyby,“ hodnotil výsledky šetření ředitel organizace Save the Children Kevin Watkins. Jo jo, chybička se vloudí.
