Strach má někdy každý z nás. Někoho ale paralyzuje natolik, že mu brání v běžném fungování. Například fobii z pavouků se můžeme naučit tolerovat a potlačovat, ale zatím jsme se jí nedokázali nadobro zbavit, jelikož jednou vytvořené emocionální vzpomínky potlačujeme už jen velmi těžko.

Léčení strachu a fobií se obvykle točí kolem terapie „vystavení se problému“. Jedná se o mnoho způsobů, při kterých je dotyčný opakovaně vystavovaný původci strachu nebo děsivým vzpomínkám – samozřejmě za okolností, které jsou bezpečné. Následně se v hlavě usídlují nové, lepší vzpomínky. Tato technika pracování se strachem ovšem funguje přibližně jen na polovině těch, kteří ji podstoupí. Navíc je zde riziko, že se negativní vzpomínky obnoví a vrátí zpět.

Nedávný výzkum, o kterém informoval deník New York Times, odhalil, že emocionální vzpomínky už nemusíme jenom potlačovat, ale daly by se zcela vymazat. Profesorka na Amsterdamské univerzitě Merel Kindtová a její kolegové ukázali funkčnost „léku“ na lidech trpící arachnofobií. Ze studie publikované minulý měsíc v plátku Biological Psychiatry porovnaly celkem 45 lidí rozdělených do tří skupin: jedna byla vystavena tarantuli a následně jí byl podán propranolol, další po ukázání tarantule dostala placebo a třetí skupina obdržela propranolol bez vystavení pavoukovi.

Doktorka Kindtová posléze kontrolovala v časových etapách jednoho roku projevy a změny účastníků výzkumu. Výsledek byl šokující. Jediný, kdo přestal trpět arachnofobii na takové úrovni, že byl schopný držet pavouka i v holých rukou, byli lidé, kterým byl propranolol podán po vystavení původci strachu – tarantuli.

Základní myšlenkou Kindtové je na krátkou dobu postavit člověka před objekt strachu, aby mu aktivoval a připomněl špatné vzpomínky, což učiní „paměť strachu“ přístupnou vlivu propranololu.

Propranolol funguje na bázi potlačování noradrenalinu (stresového hormonu) z mozku. Z chemického hlediska spadá noradrenalin do kategorie s adrenalinem. Zlepšuje učení, takže jeho zablokováním a znepřístupněním dochází k narušení procesu znovuvybavování po tom, co si něco zapamatujeme.

Tato výzkumnice není podle NY Times první, kdo se pokusil o vytvoření podobného „léku“. V roce 2000 se uskutečnilo sedm studií na krysách. Byl jim podáván anisomycin (potlačuje syntézu proteinů v mozku, čímž redukuje i sdružování strachu). Princip byl velmi podobný, jako používá Kindtová – zvířata byla vystavena zvuku, který v nich budil strach, a pak jim byla okamžitě podána droga. Když napříště krysy zase slyšely ten zvuk, už to s nimi nic nedělalo – původní strach zapomněly.

Zní to opravdu krásně, když si představíte společnost beze strachu a úzkostí. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že i strach má nějakou příčinu a pomáhá lidem poučit se ze svých předchozích chyb a neopatrností. A jak by se asi lidi chovali, kdyby se ničeho nebáli? Doktorka Kindtová sice říká, že jí nejde o vytváření antiutopie, že necílí na přeměnu chování nebo vzpomínek mimo těch, které souvisejí s fobiemi. Jenže je to podobné jako třeba s nožem. Sám o sobě je to velmi užitečný nástroj. Velmi ale záleží na tom, kdo ho dostane do ruky a co s ním provede. Jestli si namaže chleba, nebo zapíchne souseda.

Simona Patelisová, Milan Vidlák

Zdroj