Pod dalekými zvonícími cedry rozkvetl jeden z nejkrásnějších milostných příběhů, který inspiruje všechny ty, kdož hledají lásku čistou jako sibiřský vánek.
Toužil jsem už dlouho napsat článek o vztazích a o tom, proč si děláme ze života na Zemi peklo, ačkoli by to určitě šlo všechno mnohem radostněji a lehčeji. Když tu mi do cesty vstoupila krásná Anastasia. Laskavý čtenář či laskavá čtenářka, kteří by snad očekávali líčení divokého milostného dobrodružství či wertherovskou smyčku kolem mého nešťastně zamilovaného krku, nechť se zase hodí do klidu a pohodlně se usadí. Anastasia je divadelní představení.
Pokud by se však snad někdo cítil zklamán, měl by vědět, že je to představení neobyčejné. Obsahuje hluboké, průzračné a krásné poselství, které namísto povrchních emocí odhaluje a ukazuje skutečné city, o nichž všichni tak sníme, ale prožívat je příliš nedovedeme. Dočista jsme totiž zapomněli, jak takové city vypadají…
Moje vyprávění vás zavede až k jednomu starému, moudrému a zvonícímu cedru. Však už je nejvyšší čas vyrazit. „Pojď se mnou do tajgy. Ukážu ti svůj domov a to, po čem toužíš. Je třeba ujít dvacet pět kilometrů, nemáš strach?“ ptá se Anastasia, která potká svého Vladimíra. Dnes se zvou lidé na rande na různá místa, ale sibiřská tajga mezi nimi obvykle nebývá. Ona se také Anastasia vymyká všem možným i nemožným standardům. Zato Vladimír je pyšný floutek, jenž si přes ego nevidí ani na špičku nosu. Takový, jakých po světě běhá deset do tuctu.
Střet hodnot jako z učebnice. Vladimír se v knihách dočetl o léčivých účincích cedru, o tom, že obnovuje mužskou sílu a vrací člověku mládí, a rád by s ním obchodoval. „Bůh stvořil cedr jako shromažďovač vesmírné energie. Miliony svých jehlic ve dne i v noci v sobě zachycuje světlé síly, chrání je a vrací, když v člověku chybí… Po 500 letech svého života začíná zvonit, a tím říká, aby byl pokácen. Aby se jeho nashromážděná síla dostala zpět mezi lidi,“ vypráví Anastasia.
„Ty nosíš na krku cedr?“ všimne si Vladimír a trochu se ušklíbne. „Ve velkých městech, aby se ženy zalíbily, nosí šperky ze zlata.“ Nosí, protože nevědí, vysvětluje mu trpělivě Anastasia, která ví, že zlato je prach ve srovnání s jedním kousíčkem tohoto léčivého biblického stromu. „Lidé, kteří ho nosí, se stávají lepšími a citlivějšími. Cedry tě vyléčí ze všech nemocí a hloupostí.“ Ale pořádně se u toho asi zapotí…
Vladimír, kterému se veškeré myšlení sune dolů k pytlíku, podobně jako většině mužů, vydrží jen chvíli, než se pokusí na dívku vrhnout. Když ta jej navzdory své váhové nevýhodě překvapivě silně odhodí, ještě se rozčílí, že za to může vlastně ona. „Děláte všechno jen pro to, abyste nás vzrušily. Odhalujete nohy, vystavujete prsa…“ pustí se do ní. Kdyby nebyl na Sibiři, ale třeba v Hollywoodu, kdo ví, jak by skončil. Možná by ho vymazali z obalu knihy jako Kevina Spaceyho z již hotového filmu.
Kdepak, tahle love story nemá naději na úspěch, pomyslí si nezaujatý pozorovatel. A přece – tento příběh se zřejmě takhle nějak skutečně stal a muž, který jej prožil, o něm napsal knihu a jezdí po celém světě vyprávět o tom, co je to láska. Nezáleží totiž na tom, kým byl, důležité je, že se chtěl změnit poté, co mu někdo ukázal jinou cestu.
Vladimír Megre byl bohatý ruský podnikatel, který se narodil na Ukrajině, v šestnácti letech odešel z domova a odstěhoval se do Novosibirsku, kde se na konci 80. let stal předsedou Asociace sibiřských podnikatelů. V divokých 90. letech si pronajal flotilu parníků, které se plavily po řece Ob. Jeho největším úlovkem byla série deseti veleúspěšných knih s názvem Zvonící cedry Ruska, kterých se po světě prodaly miliony kusů. Ale to nejdůležitější bylo setkání s prostou sibiřskou dívkou Anastázií v Bělgorodské oblasti, jež knihám předcházelo. Vzala si jej totiž do parády a udělala z něj Člověka. Ne nadarmo se říká, že když je žák připraven, učitel se vždycky najde.
Anastasia pochází ze starého slovanského kmene Vedrussů, který ještě nezapomněl, co je láska, a který nesemlela civilizace. „Má pramaminka byla pohanka. Milovala a chápala přírodu. Znala vesmír a význam vycházejícího slunce, a spolu se svým mužem rozuměla božským myšlenkám,“ říká hrdinka úvodní knihy z „cedrové“ série, kterou si jako základ své stejnojmenné hry vybrala autorka a zakladatelka Léčivého divadla Gabriela Filippi, jež Anastasii též ztvárnila. Herečka, která se dlouhodobě zajímá o mystiku, spiritualitu a věci mezi nebem a zemí, se rozhodla i přes mnoho nabídek na různá angažmá svobodně tvořit na volné noze a svými léčivými představeními léčí plné sály po celé republice už sedm let. Vladimíra jí pak hraje charismatický Mario Kubec, herec a dabér, který prošel po návštěvě Peru v životě podobnou proměnou jako pan Megre.
Aby ji poznal
Setkání starého zhýralého proutníka a ironika a nezkažené čisté duše přináší samozřejmě mnoho humorných situací. Gabriela Filippi má dar nesklouzávat ke zbytečnému patosu a věci, které by se nám těžko přijímaly, podat s takovou lehkostí, že se neurazí ani ti, kteří se ve hře poznají. Což by měla být velká část dnešních mužů, pokud mají aspoň trochu sebereflexe.
Ale mluví se tu i o holkách a ty mají zase jiné věci… Anastasia třeba vypráví o ženě, která velice touží po dětech a kaž-dý den potkává muže duchovně velmi blízkého, s nímž by mohla být skutečně šťastná, ale nějak se ne a ne dát dohromady. „Každé ráno, když ho potká, tak se mu zadívá do očí a poznají se jejich duše. Jenže ona tak, jak je naučená, začne vypínat svoji hruď, nabízet svou sexualitu, a protože u muže tím probudí tělesnou touhu, tak jde nakonec za tou, která je přístupnější. Místo aby se radovala každé ráno z nadcházejícího dne, hned myslí na jídlo. A po jídle na oblečení. Nadává, že má všeho málo, a předstírá, že je šťastná, když kouká na televizi a na něco vzácného. Pro začátek by stačily šaty bez velkého výstřihu, málo kosmetiky, aby ji poznal takovou, jaká ve skutečnosti je, a ne tak, jak ji naučily časopisy a televize.“
Je to onen po generace známý vzorec, který ovládá lidské soužití už hezkých pár (set) let. A možná hlavní důvod, proč my lidé nedokážeme být šťastní, i když bychom si to tolik přáli, a naše rodinné a partnerské vztahy končí v lepším případě v slzách. Typický muž je ovládán svou sexualitou a ve vztazích, protože nikdy nedospěl ve skutečného muže, se chová jako rozmazlené neukojené děťátko. Částečně i proto, že k chlapcům jejich maminky, nespokojené se svými manžely, přilnuly a do synáčků promítaly nenaplněné ambice ze svých vztahů, ve kterých plnily roli hospodyň a říkaly si se svými protějšky mámo a táto. Otcové nefungují jako vzory a pevné body v rodině, a matky, které jsou s nimi nespokojené, si v náhradní roli rozmazlují a hýčkají syny, místo aby je naučily po sobě uklízet, rozhodovat se a fungovat a vedly je k zodpovědnosti a disciplíně.
S takto (ne)vychovaným (ne)mužem, který neodrostl cecíku, pak dokáže nová generace žen skvěle manipulovat. Nemužní muži touží po tom, aby byli opečováváni a ženy za ně rozhodovaly, a když vidí vzdouvající se ňadérko či sukýnku, startují jako ohaři za laňkou. Ženy pro změnu touží po tom, aby se mohly o muže opřít, postupně se však tato přirozená touha po zajištění poněkud zvrhla, když šikovné dámy zjistily, že dokážou se zaslepenými muži hýbat jako s pěšáky na šachovnici. Jako v tom starém vtipu o nové Barbie na trhu. Je to Barbie rozvedená a v krabici najdete i Kenovo auto, Kenův dům a Kenův člun.
A teď, Anastasie, raď… Dívka klidně a radostně Vladimírovi vysvětluje, jak se dá řídit vlastní život. „Představ si tu nádhernou hvězdnou oblohu, pod kterou jsi dnes v noci spal. A každá hvězda je jako tvůj dokonalý superpočítač, ve kterém jsou uloženy veškeré informace celého lidstva. Veškeré informace o tobě, o všech tvých myšlenkách, o všem, co jsi kdy udělal.“ Mluví o paprsku, jímž se na superpočítače může napojit. Paprsku, který je stvořen z vědomí a dobrých myšlenek člověka.
Onen Paprsek, jímž je člověk spojen s Bohem (pro ateisty třeba Vesmírem), dokáže i vyléčit choroby. Když Anastasia začne s paprskem pracovat, Vladimírovi, jenž si svým stresujícím způsobem života vyrobil žaludeční vředy, se udělá najednou mnohem lépe. A chce víc. „Já už ti teď víc pomoct nemohu, nebylo by to pro tebe dobré. Nemoc je závažný rozhovor Boha s člověkem. Prostřednictvím bolesti ti sděluje nepřijatelnost způsobu tvého života. Když ho změníš, bolest odejde sama a nemoc zmizí,“ vysvětluje dívka s paprskem, že ani léčení není žádný holubník.
Vladimír by od ní paprsek nejraději koupil, ale pod vlivem Anastáziiny čistoty se pomalu začíná otevírat a měnit. Nejde to však nikterak snadno, protože špatné návyky jsou až příliš silné a pere se to v něm. Každý v sobě máme obě strany, světlo i stín, a v životě jde jen o to, kterou necháme zvítězit. Svůj paprsek ale můžeme nechat zasvítit teprve tehdy, když se zbavíme shnilých nánosů. Jak říká Anastasia: „Ty paprsek máš, Vladimíre, jenom jsi o něm doposud nevěděl. K tomu, aby fungoval, je potřeba čistota úmyslů a síla čistých skutků, tvé myšlenky musí být laskavé, vnímavé…“
Sibiřský čas plyne pomaleji, ale Vladimír, který se od Anastasie učí, začíná mnoho věcí chápat. Jeho ego je však natolik silné, že při leckteré překážce či dílčím neúspěchu se hněvá a nezaslouženě obviňuje svoji jedinou spřízněnou duši. Je naštvaný sám na sebe, ale vybíjí si to na té, která si to vůbec nezaslouží. Jako raněné zvíře kope kolem sebe a nechce se vzdát. Každá opravdová změna bolí a ve Vladimírovi to vře. Z pocitů euforie se propadá do melancholie. Jakmile je v proudu okamžiku a nepřemýšlí, je to docela fajn chlapík. Když začne myslet, lezou z něj občas solidní ohavnosti.
Neposlouchej ho
Po první společně strávené noci se radostí hýkající muž své partnerky ptá, zda nepovažuje sex za něco hříšného. „Podle tebe to byl sex?“ sklopí dívka smutně oči. Gabriela Filippi namíchala společně s Vladimírem Megrem a Mariem Kubcem do pouhé hodiny a půl naprosto ďábelský koktejl, kde se dotýkají nejdůležitějších otázek lidského bytí nejen obrazně, ale i fyzicky. Nevím, jak to popsat, ale jejich Anastasia je zcela určitě napojena na onen paprsek a prochází skrze něj odkudsi shora odpovědi na to, co musíme udělat, abychom zachránili své duše a byli zase lidmi, ne naprogramovanými bioroboty, kteří netuší, kdo jsou a co tady hledají a podléhají jen svým pudům a potřebám. Jak se nám tohle mohlo stát? Kdy a kde jsme ztratili to nejdůležitější, (sebe)úctu a lásku?
Potkal jsem nedávno jednoho milého přítele, který je sečtělý a moudrý, a přeli jsme se o významu slov sex a láska. „O tom, s kým se dohromady hodíme hodně nebo málo, s kým bychom měli nebo neměli být víc, nás do velké míry informuje tělo. Integrovaná bytost nedokáže mezi jedním i druhým oddělovat,“ vyprávěl. Ač s ním v mnoha věcech souhlasím, směšování těchto dvou slov považuji za jeden z největších omylů dnešní doby. Pokaždé, když jsem poslouchal svůj penis, skončilo to zle. A tak, když mi něco radí, snažím se raději udělat opak, což ve většině případů znamená neudělat nic.
Sex je jenom sex, ač se to tváří sebevznešeněji. Chemie, hormony, nic jiného. Láska, to je úplně jiná liga. Mám pocit, že jsem nedávno pocítil její lehký dotyk. Vydržel jen chvilku a pak zase zmizel. Bylo to něco podobného, jako když jsem sledoval Gabrielu v momentě, kdy zazpívala nádhernou písničku o spojení dvou lidí s tvořivým čistým a krásným záměrem.
Už vím, že takový pocit existuje. Budu s ním poměřovat veškeré své konání a smýšlení – a jako lze posilovat svoje tělo cvičením, musí jít i prodlužovat onen nepopsatelný pocit toho, že je všechno se vším spojené a už se nemusíme dál trápit. Stačí jen pochopit, čeho jsme součástí, a odhodit strachy, viny, pochyby a minulá selhání. A začít prostě znovu a lépe a zrušit tím ono peklíčko, které jsme si tady na Zemi vytvořili.
Všichni lidé na Zemi
„Tak velký pocit blaženosti a spokojenosti jsem nikdy předtím necítil. Kvůli tomu pocitu stojí za to žít. Měl jsem různé ženy, krásné, zkušené v lásce, ale tohle jsem nezažil,“ trvá Vladimír na svém, že šlo o sex. „Protože to, cos dnes prožil, Vladimíre, je skutečné blaho darované Bohem,“ říká mu Anastasia a ptá se: „Chtěl bys přijít na svět jako důsledek tělesného uspokojení, nebo touhy dvou lidí po děťátku?“ Vladimír nevidí rozdíl a ptá se: „Takže sex bez lásky je podle tebe špatný?“
Ano, protože odvádí člověka od pravdy a ničí rodiny. „Ne, to sotva, Anastasie. Normálního muže budou vždycky vzrušovat ženské nohy a prsa a nikdo na tom nic nezmění a neudělá jinak,“ trvá na svém zkušený svůdník, načež mu zmrzne úsměv na rtech.
To když mu krásná Vedrussa oznámí, že už to „jinak udělala“. Vladimíra již prý nebude lákat sex bez lásky. „Stal ses nyní skutečným mužem, obyčejný sex ti bude protivný,“ říká Anastasia. „Sex a protivný? Mně? To neeee. Miluju sex, všechny ženy byly víc než spokojené. I ty, podívej se na sebe, ty celá záříš… O můj sex se nestarej,“ běsní raněný hřebec. „Jak myslíš, ale už ti to nepůjde jako dřív… Nedá ti to to, co jsi zažil, víš? Když se muž a žena spojí jako my dva, už netouží po tom, co zažívali kdysi,“ mile odpovídá Anastasia a na létající obvinění a nadávky reaguje slovy: „Udělala jsem jen to, co sis přál. Chtěla bych, abys byl šťastný, a všichni lidi na Zemi.“ Co myslíte, nestálo by za to zkusit to taky a přestat si plést pojmy s dojmy?
Aby se to podařilo, je třeba se zbavit ještě jednoho hříchu. Pýchy. Viď, Vladimíre? Vladimírova duše nakonec volání uslyší. „Sama sebou zavěnčena, nyní jsem už tvoje žena. Mužem tys mým jediným. Naše tužby se nám plní, na Zemi sad, modřín voní. Našim dětem štěstí zvoní. Zpět je domov našich vnuků, s dávnou hvězdou, přenádhernou,“ zpívá Gabrielina Anastasia a mně se dere slza do oka.
V té písničce je vše, běžte si ji poslechnout. Je to tak, jak říká Anastasia: „Stvořitel naplnil štěstím každý okamžik a v jeho úmyslech není místo pro trápení blízkého člověka.“ Tak nějak asi vypadá ta láska… Na Sibiři to nakonec dopadlo (možná; nikdo vlastně neví, do jaké míry jde o skutečnost a do jaké o fikci, ale to je fuk) jako ve slavném českém večerníčku: Každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Vláďovi za ženu. Jak to ale dopadne v našem příběhu, to záleží už jen na nás.
Tento článek vyšel v aktuálním čísle měsíčníku Šifra, číslo 4/2019. Takových článků je Šifra plná. Objednat si můžete časopis v tištěné i digitální verzi.
