Proč má Česká republika nejhustší síť čerpacích stanic, restaurací a také supermarketů v celé Evropě? A proč nikdy nemůžeme mít euro?
Když před pár týdny v místě, kudy pravidelně projíždím, uzavřeli dopravu s odůvodněním, že zde budují kruhový objezd kvůli stavbě nového supermarketu, považoval jsem tu zprávu za nemístný žert. Že by ve dvacetitisícovém městě, kde kus od sebe stojí Billa, Penny Market, Kaufland a Albert, začali v době, kdy roste nezaměstnanost a snižuje se kupní síla, stavět ještě Tesco? To musí být nějaké nedorozumění, pomyslel jsem si. Jenže nebylo.
Dávalo to asi stejný smysl jako budování obchodů řetězců v Kladně, které se drží na předních místech žebříčku zastavěné prodejní plochy v přepočtu na množství obyvatel. Stojí tam více než dvacítka supermarketů pro necelých sedmdesát tisíc obyvatel a stále nemají dost; další má vzniknout třeba na kročehlavském sídlišti. Na jeden market tak v průměru připadá pouhých 3448 zákazníků, nepočítáme-li přespolní, což věru není mnoho.
Když si k tomu připočtete skutečnost, že má Česká republika dlouhodobě jednu z nejhustších sítí supermarketů, hypermarketů a diskontů v Evropě, začne to vypadat ještě absurdněji. Jak může být s úctyhodnými 300 hypermarkety a 1440 supermarkety a diskonty premiantem v této oblasti zrovna země, kde ani zdaleka není tak velká kupní síla jako třeba ve Velké Británii nebo v západní Evropě? A obchody rozhodně nestrádají – utrží kolem 320 miliard korun za rok, což by znamenalo, že v nich každý Čech (já vím, jezdí sem i cizinci) utratí v průměru zhruba 29 934 korun. Včetně nemluvňat. Průměrná domácnost, tedy nikoli každý člověk a nikoli jen v řetězcích, přitom za nákupy potravin utratí 28 829 korun.
Zatímco čísla výdajů domácností mohou plus minus sedět, uváděné tržby je třeba brát s rezervou. Musíme vzít totiž v úvahu fakt, že je v České republice daňové zatížení mezd, které se eufemisticky schovává za zdravotní a sociální pojištění, jedno z nejvyšších v Evropě a daňový systém je nastaven tak, že čím více vyděláváte, tím jste ve výsledku chudší. V podstatě zde podnikatelům zákon říká, že čím lépe se jim povede, tím hůře na tom budou. Kdyby nebyli obchodníci „kreativní“ a různě „neoptimalizovali“, už by jich tady možná mnoho nezbylo a lidi v naší zemi, jak byznysmeni, tak zaměstnanci, by byli o poznání chudší. Proto raději počítejme s tím, že skutečné zisky mohou být o dost jiné.
Uvážíme-li tedy, že mezi přiznané a skutečné zisky v české ekonomice rozhodně nelze dávat kvůli tomu, jak je zdejší systém nastaven, rovnítko, vyvstává před námi jedna docela zajímavá záhada a otázka: Jak je možné, že se řetězcům tak dobře daří v zemi, která oficiálně není příliš bohatá, a že se všechny bez problémů uživí?
Stejná otázka platí i v dalších odvětvích. Už léta třeba chodím v Praze kolem jedné docela pěkné, dalo by se říct luxusní restaurace, ve které snad ještě nikdy nebyli žádní hosté. Přesto „funguje“ nerušeně dál a otevřeno má pořád. Jen nevím, jestli vůbec potřebují kuchaře a co by se stalo, kdyby tam člověk omylem vlezl a objednal si oběd.
Takových otevřených, ale prázdných restaurací je přitom nejen v Praze, ale po celé republice nepočítaně. Nejsme totiž pouze super- a hypermarketová velmoc. Podle Asociace malých a středních podniků a živnostníků nemá naše malá zemička v přepočtu na obyvatele v Evropě konkurenci ani v počtu hospod. Jestliže v Česku vychází jedna hospoda na 265 obyvatel, v Německu připadá na 501 obyvatel, a ve Velké Británii dokonce na 780 obyvatel. Zejména v posledních letech, obzvláště po zavedení EET, pak podle asociace vzniklo více restauračních provozoven, než kolik jich zavřelo. Jakou má tohle logiku?
V roce 2018 Asociace hotelů a restaurací prohlásila, že v pohostinství chybí 15 tisíc lidí. Upřímně? Není se co divit. Některé „kouzelné“ restaurace nutně tolik zaměstnanců asi nepotřebují, když se obejdou i bez hostů. Proč by si komplikovaly život s návštěvníky i zaměstnanci, když jde mnohem lépe fungovat bez nich?
Divné? Pokračujeme dál. Přejete si natankovat? Není problém. Neujedete v průměru ani 14 kilometrů a zaručeně narazíte na čerpací stanici. Často na tak nesmyslném místě, anebo naopak na plácku v obležení tří konkurenčních pump, že si říkáte, jak se asi mohou všechny uživit. „Česko patří dlouhodobě k zemím s nejvyšší hustotou čerpacích stanic. Počet veřejných pump za posledních 10 let vytrvale roste a každoročně dosahuje nového maxima,“ hlásil před dvěma lety Damir Duraković, generální ředitel nákupní aliance Axigon, jež firmám poskytuje tankovací karty euroShell a EuroOil. To snad 3991 čerpaček nestačí? Evidentně ne. A to nepočítáme 3070 neveřejných pump v různých podnikových areálech. V Česku vychází jedna pumpa přibližně na 2,7 tisíce obyvatel, což je výrazně méně než všude jinde kromě Bulharska.
V Německu, které eviduje přibližně 15 tisíc benzinek, na jednu z nich připadá přes pět tisíc lidí, v Británii 7700. Mnohem vyšší číslo než my vykazují také Slovensko, Polsko či Maďarsko. Když se jednou zeptali novináři na to, proč je tady tolik benzinek, spolumajitel analytické a poradenské společnosti Finlord Boris Tomčiak asi nevěděl, co říct, a tak bezelstně odpověděl: je to prý proto, že kvůli stoupajícímu počtu vozidel roste poptávka po pohonných hmotách. A tím toto zajímavé téma zhaslo.
Ale protože nejsme tak naivní, zeptáme se trochu jinak: Jak bychom, u všech rohatých, mohli uvěřit tomu, že by Češi, považovaní v Evropě za chudé příbuzné jak co do počtu zákazníků, tak jejich kupní síly, dokázali „uživit“ víc hypermarketů než všichni ostatní, k tomu by dokázali nejvíc vypít a sníst v restauracích, a ještě by nejzuřivěji ze všech tankovali?
Provokativní odpověď se přímo nabízí: Aby něco takového bylo vůbec možné, museli bychom být zemí nikoli nejchudší, ale naopak nejbohatší. Jestli si teď právě ťukáte na čelo a začnete hledat vysvětlení typu „máme rádi pivo“, „milujeme nakupování“ nebo „čím dál víc jezdíme“, čtěte raději dál.
Jak se to mohlo stát?
Kromě nejvíce super- a hypermarketů, restaurací a benzinek totiž máme i v celé Evropě suverénně nejbohatší a nejbezpečnější banky. Nejlépe byla tato zdánlivě nevysvětlitelná anomálie patrná během finanční krize, která na celý svět udeřila v roce 2008, když nastal dominový efekt poté, co jako první zkrachovala americká banka Lehman Brothers.
Jelikož je vše propojeno, do potíží se rázem dostaly i evropské banky a hrozil jejich pád. Tím spíš, že se kvůli krizi, která se netýkala občanů (neamerických), ale finančního sektoru, dostala do potíží celá eurozóna a vypukla takzvaná řecká dluhová krize. Zatímco se americké či evropské banky třásly o život, existovala jedna mrňavá země ve středu Evropy, která mohla být úplně v klidu – Česká republika. Tři páteřní české banky, Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka, respektive české dcery zahraničních bank, rakouské Erste, belgické KBC Group a francouzské Société Générale, doslova přetékaly hotovostí.
Vezměme si jen mocnou rakouskou Erste, jednu z vůbec nejsilnějších bankovních skupin. Ta na podzim roku 2011 oznámila, že se z původně očekávaného zisku 950 milionů eur propadne do ztráty 800 milionů eur. Na otázku médií, jak to pocítí Česká spořitelna, jejíchž 98 % akcií Erste vlastní, tehdy analytik Milan Lávička lakonicky pronesl: „Troufám si říct, že nijak. Může se nanejvýš stát to, co se stalo před dvěma lety, že spořitelna vyplatí celý zisk matce na dividendě, o kterou si Erste zlepší kapitál, a tedy hospodářský výsledek. Vzhledem ke své dobré kapitálové přiměřenosti (poměr kapitálu vůči rizikovým aktivům) to ale Česká spořitelna prakticky nepocítí.“ Česká národní banka tehdy uklidnila českou veřejnost slovy: „České banky jsou jedny z nejlépe kapitalizovaných v Evropě.“ Nelhala.
Zatímco vlastníkovi Komerční banky, francouzské Société Générale, klesaly akcie o desítky procent, protože kolabovala kvůli možnosti odpisu řeckého dluhu, a hovořilo se i o jejím zestátnění, mluvčí Komerční banky sebevědomě vysvětlovala, že ani případný odpis celého řeckého dluhu, kterým by banka tratila, se její bilance nijak významně nedotkne: „Vůbec to neznamená, že by se Komerční banka dostala do ztráty.“
A co na to ČSOB, jejímuž vlastníkovi, belgické KBC Group, snížila rating agentura Moody’s kvůli obavě, že nezvládne splatit státní pomoc, kterou kvůli krizi dostala od belgické vlády? I po ztrátách a odpisech z nedobytných řeckých dluhopisů by ČSOB zůstala v luxusním zisku.
Nejenže se české banky nedostaly do žádných potíží, ale doslova a do písmene zachraňovaly svými miliardami kůži zahraničním matkám. Přesto, že výplaty dividend jsou regulované zákonem a dohlíží na ně Česká národní banka, vždycky se dá najít „skulinka“. Třeba obchodováním aktiv na finančních trzích. Například u určení ceny některých investičních instrumentů je potřeba poměrně složitá metodika a jejich výše se může rychle měnit. A právě takové produkty by mohly být ideálním způsobem, jak docílit rychlého převodu prostředků tím „správným“ směrem. To ale není v tuto chvíli důležité.
Podstatná je jiná věc: Jak je, u všech svatých boubelatých, možné, aby banky údajně chudé země, jež téměř není vidět na mapě, a kde lidé, kterých tu nežije o moc víc než třeba v Londýně a kteří nemají v bankách kromě výplat a nějakých drobných milionů moc co ukládat, držely nad vodou celý evropský finanční sektor?
Ne, nešlo o výjimečnou krizovou situaci kvůli tomu, že Rakušané, Belgičané a Francouzi napůjčovali Řekům a Češi shodou okolností tolik neutrpěli, a tak jim trochu „helfli“. Jedná se o dlouhodobý trend. V době, kdy celý svět zachvátila finanční krize a Evropská unie definitivně nastoupila na začátek svého nevyhnutelného konce, se Češi teprve nadechovali k velkému výkonu.
Události ČT hlásily 27. února 2015 například toto: „Česká spořitelna, ČSOB a Komerční banka loni dohromady vydělaly přes 41 miliard korun a svými zisky teď pomůžou svým mateřským bankám v Evropě. Zřejmě se tak bude opakovat situace z loňska, kdy tato trojice svým vlastníkům vyplatila přes 22 miliard korun.“ Zatímco mocná rakouská Erste nebyla schopna v roce 2014 lepšího výsledku než čtyřicetimiliardové ztráty, Česká spořitelna 15 miliard vydělala! „Česká spořitelna v posledních letech držela celou skupinu Erste nad vodou,“ říkal analytik Jiří Zindulka. „Všechny tři hlavní banky vyplatily matkám v loňském roce více než polovinu svého zisku, tedy 22,4 miliardy korun, nejvíc Komerční banka, u níž se jednalo téměř o 70 % zisku.“ O rok později už posílala Velká trojka 36,4 miliardy.
A co na to koronavirus? Desátého května letošního roku informovaly Lidové noviny nikterak překvapivě o tom, že si české dcery vedou výrazně lépe než jejich zahraniční matky, jen se jejich zisk o něco snížil proto, že si začínají vytvářet finanční polštáře, které zmírní dopad koronavirové pandemie. Jejich akcionáři, k nimž v uplynulých letech mířily stovky miliard korun dividend ročně, ale prý po letech, kdy k nim z Česka mířily desítky miliard korun, přijdou nejspíš zkrátka, pokud to tedy není nějaký zastírací manévr. Česká národní banka (ČNB) totiž v březnu prohlásila, že očekává, že se banky do odeznění důsledků pandemie koronaviru zdrží výplaty dividend. A takovou výzvu regulátora banky musí uposlechnout.
To znamená jediné: česká ekonomika bude i nadále ve skvělé kondici, koronavirus nekoronavirus. Podle toho, jak se daří bankám, se totiž daří celé ekonomice. To nejzajímavější ale na tom všem je, že ty nejúžasnější roky české banky teprve čekají. K tomu, abychom pochopili, proč byly české banky tak skvělé, a především proč budou ještě skvělejší, se ale musíme krátce zastavit u toho, jak jejich bohatství vlastně vzniká.
Řekni, odkud prachy jsou
Že by tyto enormní zisky třeba u České spořitelny pramenily z toho, že si do ní ukládají své penze čeští důchodci či zaměstnanci? To asi nebude ten pravý důvod, uvážíme-li, že se tradičně nejsilnější česká banka nenamáhá klientům ani nabízet nižší poplatky a celkově na ně dlabe jako na placatý šutr. Jako by jí bylo úplně jedno, jestli tam zůstanou nebo ne. Když jsem chtěl odejít od mobilního operátora, volali mi a přemlouvali mě lepšími nabídkami, abych si to rozmyslel. Když jsem odcházel od České spořitelny, neozval se nikdo. Bylo jim to úplně fuk. Kdepak, důvod úspěchu je třeba hledat jinde.
Nebo že by mohly financovat celou Evropu proto, že si u nich uplynulých deset let nabírali Češi hypotéky s nízkými úroky? To by asi také nestačilo. Je třeba si uvědomit, že zisk je pouze to, co banka za daný rok vydělá, ale neříká to ještě nic o tom, jak moc vystlaná je uloženými penězi.
V minulé Šifře jsme zabrousili do ruských vod, kde jsme si přibližovali fungování tamější, rovněž podceňované ekonomiky. Ta stojí jednoduše na tom, že oficiálně Rusko není sice tak bohaté, ale ve skutečnosti má našlápnuto stát se ekonomickým králem. Jednak Rusko přetahuje německé či francouzské firmy, a jednak tamějším miliardářům rozdává občanství za to, že si do místních bank uloží svoje miliardy. Jako Gérard Depardieu. Zatímco třeba Francie, která má gigantické daně, a ročně ji proto opouští na deset tisíc boháčů, až tam již skoro žádní nezbyli, téměř bankrotuje, Rusku miliardy bohatých lidí umožňují realizovat rozsáhlé projekty, jako je stavba Amursko-jakutské magistrály, mostu přes řeku Lenu v Jakutsku nebo stavitelského zázraku jménem Krymský most; a investovat po celém světě, do čehokoli se mu zamane. Leží-li totiž v bance peníze, banka z nich může vytvářet další peníze a úvěry a ekonomice se skvěle daří. Zvlášť když Vladimir Putin, respektive stát koupil největší banku Sberbank, a tak může efektivně řídit ruskou ekonomiku. Navenek chudou, ve skutečnosti nepředstavitelně bohatou.
V českých bankách nepochybně leží také miliardy bohatých lidí. Jen nutné si uvědomit například to, že konkrétně třeba Česká spořitelna sloužila jako hlavní komunistická státní banka, národní poklad. Své drobné vklady tam měli nejen běžní Češi, ale „našetřené“ miliardy tam ukládali také komunističtí hlavouni. Jenže co s miliardami za komunismu, když je není kde utratit? Problém vyřešil až rok 1989, kdy se komunistům, skutečným vládcům Česka, kteří mu nikdy nepřestali vládnout, jen se ukryli do pozadí, otevřely netušené možnosti.
I kvůli „naditému“ obsahu byla Česká spořitelna privatizována jako první spolu s ČSOB, konkrétně do rukou nejmocnější a nejstabilnější skupiny Erste. Tady se muselo hrát prostě na jistotu…
Ani to by ale pořád nestačilo na to, aby české banky dlouhá léta „táhly“ celou Evropu a zachraňovaly své matky v zahraničí. To je jen takový solidní „základ“.
Zatímco Rusko drží nad vodou peníze bohatých lidí a zahraničních firem, které formálně přesídlují kvůli výhodnějším podmínkám do Ruska, za všechny jmenujme třeba německého výrobce kombajnů Claas, do českých bank proudí peníze ještě jiným, velmi originálním způsobem.
Shodou okolností mi během psaní tohoto textu cvrnkl do nosu článek, který vyšel 28. srpna na serveru iDnes.cz. Již jeho titulek byl výmluvný: „Česko jako pračka peněz. Desítky miliard protečou zemí a zmizí“. „Je to často záležitost jen pár hodin. Na účtu v české bance, který si teprve nedávno zřídila tuzemská společnost, přistane částka v přepočtu v milionech korun z Ruska nebo jiné země bývalého SSSR. Už další den však putuje za hranice. Na Seychely nebo do Panamy nebo jiné podobné destinace. Zjednodušeně řečeno – do bezpečí. Mimo dosah české policie, která by se mohla ptát, odkud se vzaly. Pro tamní úřady a banky však už nejde o ruské peníze, protože přišly z konta v Česku. A to transakci dává punc věrohodnosti. Českému účtu, který jen posloužil jako zastávka peněz na cestě do konečně destinace, přezdívají experti ,průtokový‘. A v tuzemsku podobnými konty projdou obří částky,“ píše se v něm.
„V souhrnu zde mluvíme o miliardách, nebo dokonce desítkách miliard korun,“ řekl šéf Finančního analytického úřadu Libor Kazda. „Tento fenomén, který může být a velmi často i je prostředkem pro praní špinavých peněz v rámci velkých mezinárodních kauz, a to ve velmi profesionální formě, s sebou nese celou řadu problémů, které jsou za současného legislativního stavu jen velmi těžko řešitelné.“ Pobavil mě zejména názor autora článku, že skutečnost, že pochází špinavé peníze z Česka, a ne z Ruska, dává transakci punc věrohodnosti. Jak se to vezme. Právě „české peníze“ jsou totiž ve světě spíše zárukou toho, že byly původní peníze dobře „ošetřeny“. Oproti zdání, které článek mohl vzbudit, ale do Česka nemíří za podobným účelem jen peníze z Východu, ale především ty ze Západu.
V dobré víře
Od druhé světové války platilo, že kdo potřebuje ulít peníze, musí vyrazit do Švýcarska. Právě Švýcarsko bylo zemí, která spolu se Spojenými státy americkými vydělala nejvíce na druhé světové válce. Švýcarská vláda totiž umožnila nacistům zřídit si v Bernu pobočku Reichsbanky, kam ukládali nakradené židovské i nežidovské zlato z celé Evropy.
Švýcarsko nacistům sloužilo jako jedna velká „prádelna“, ze které mohli posílat zlato do Portugalska, Rumunska nebo Švédska. Tam za ně nakupovali suroviny, které nezbytně potřebovali pro svůj válečný průmysl. Největší část drahého kovu ale skončila v trezorech švýcarské Národní banky. Po válce se však Švýcaři museli o svůj lup, na kterém byl založen celý švýcarský ekonomický zázrak (ne, čokoláda a hodinky by k němu opravdu nestačily), rozdělit. Dne 22. 5. 1946 uzavřela švýcarská vláda ve Washingtonu dohodu o předání části zabaveného „německého“ majetku Spojencům, tedy Britům a Američanům. Bern se současně zavázal, že dá 250 milionů dolarů, což tehdy byly obrovské peníze, na poválečnou rekonstrukci Evropy. Aby to nevypadalo tak ošklivě, připsalo se do společného prohlášení, že švýcarská Národní banka nabyla „německé“ zlato „bona fide“, v dobré víře.
V této dobré víře raději pomlčíme o tom, kterak si před válkou v očekávání nejisté doby uložily ve spolehlivých švýcarských bankách své zlato a peníze desetitisíce Židů. Poté, co většina z nich válku nepřežila, však odmítly švýcarské banky vrátit tyto prostředky pozůstalým, dokud nepředloží úmrtní list majitele účtu. Jak ale můžete předložit úmrtní list někoho, kdo skončil v plynové komoře v některém z vyhlazovacích táborů? V tom je právě ten vtip. Když byl někdo hodně kreativní a úmrtní list si nějak obstaral, byť třeba nelegálně, chtěly po něm banky doložit, že je jediným oprávněným dědicem. To je samozřejmě zhola nemožné, a tak si většinu zlata a peněz po obětech holokaustu švýcarští bankéři ponechali. Více jsem o tom psal v Šifře č. 4/2020.
Pojďte radši k nám
A tak mohla být založena nová vlna nejen švýcarské, ale i americké prosperity. Po válce byl ustaven dolar jako světová rezervní měna a mocnosti se dohodly na vytvoření Brettonwoodského měnového systému, jehož podstatou bylo navázání dolaru na zlato a ostatních měn na dolar.
Švýcaři zůstali bezpečnou oázou i ideální „pračkou“ pro celý svět i po válce. Důkazem jejich strategické důležitosti budiž to, že stáli vždycky stranou. Ať se dělo kdekoli cokoli, o Švýcarsku se nikdy příliš nemluvilo. Jako by bylo nedotknutelné. Nikdy také neopustilo frank – finanční přístavy potřebují vždy nějakou jinou, neutrální měnu. Švýcarsku tato pozice náramně vyhovovala, protože zároveň nemuseli nic moc dělat. Na rozdíl třeba od Německa, které celou zemi znovu budovalo, Švýcaři žili jenom z nakradeného zlata. A z ulívaných peněz ze všech koutů světa. Jenže právě tady udělali Švýcaři jednu zcela zásadní chybu. Namísto aby svoji ekonomiku rozvíjeli a vybudovali si kromě úložiště peněz nějaký sofistikovaný průmysl a pracovali na sobě, usnuli na vavřínech. Prostě své lehce nabyté bohatství projídali jako každý, kdo si sám nevydělává, a jejich pýcha předešla pád.
Uškodilo jim také to, že se chovali k Němcům, díky kterým takto zbohatli, poměrně macešsky. Západní kapitalisti si ve Švýcarsku potřebovali peníze nejen ukládat, ale hlavně je zemí „prohnat“ a legalizovat. Kapitalismus totiž může dobře fungovat jen tehdy, existuje-li v ekonomice dostatek „šedých“ peněz, které kapitalistům nesebere stát. Jinak země dopadne třeba jako Francie – vysoké zdanění a dušení bohatých vede k poklesu ekonomiky a bídě. Nikdo totiž nemá motivaci vytvářet hodnoty – bohatým se vydělané peníze seberou, a když chudnou bohatí, zchudnou nakonec i chudí.
A právě v tom Švýcaři nebyli dostatečně pružní, například kvůli nepříliš benevolentní legislativě. Švýcarsko zkrátka přestalo být nejen bezpečné a flexibilní, ale především perspektivní. Švýcarská policie se začala navážet třeba do ruského oligarchy Romana Abramoviče, ale i do českých šíbrů, ukrajinských politiků, nebo dokonce do bývalého šéfa mezinárodní fotbalové asociace FIFA Seppa Blattera. Všechny obvinila z praní špinavých peněz a jiných nekalostí. Vrcholem bylo švýcarské tažení proti finanční kriminalitě, kdy švýcarský generální prokurátor Michael Lauber v roce 2013 prohlásil, že je třeba vyslat soudními verdikty signál, že „Švýcarsko nepřipustí, aby jeho finanční struktury byly zneužívány pro praní špinavých peněz“. Jenže zatímco svět se bez švýcarských bank snadno obejde, švýcarské banky se neobejdou bez „špinavých“ peněz. Také proto švýcarská ekonomika klesala již před koronavirem, není na tom nejlépe a kilo masa tam stojí kolem tisíce korun. A bude hůř. Co ale budou Švýcaři dělat, až „projedí“ zlato? Pánbůh s nimi.
Zatímco pod Alpami zlenivěli a hráli si na slušňáky, jejich klíčovou roli ve světové ekonomice postupně přebírala jiná strategicky položená země – Česká republika. Ta příležitost chytila za pačesy a nastoupila na strmou cestu k výšinám. Co totiž není v žádné jiné zemi možné, je v Česku zcela triviální – cokoli prolomit a obejít. Češi byli vždy pragmatici, hrají na všechny strany a dělají, co je pro ně výhodné.
Od původních prádelen a mandloven, které po zavedení prohibice v roce 1920 ve Spojených státech využívala mafie ke směšování svých zisků z nelegálního prodeje alkoholu, se metody „praní“ značně rozrostly a zdokonalily. A tak můžou do Česka proudit třeba zástupy kamionů plných zboží, které ve skutečnosti vůbec nedorazí. Už tušíte, proč máme tolik supermarketů? Anebo hospod a čerpacích stanic? A taky barů, sázkových či cestovních kanceláří, či heren a kasin? A taky proč nikdy nebudeme a ani nemůžeme mít euro a nikdo ho po nás ani nechce?
Protože jsme největší piráti v Evropě! A skutečné srdce Evropy. Nejen polohou, ale i výkonem. Navenek chudí, ve skutečnosti ze všech nejbohatší. To, že toho tolik obyvatel nedokáže lépe využít a na rozdíl od naší země mají na krku dluhy a klesají ke dnu pod tíhou exekucí a hypoték, je úplně jiná věc. Více o tom, proč naše ekonomika funguje tak geniálně a nejlépe ze všech bude fungovat i po koronaviru, se dočtete v aktuálním vydání Šifry č. 12/2020.
Tento článek vyšel v Šifře č. 9/2012, která je k dostání v tištěné či digitální formě.
