Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn na Slobodném vysielači si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval poradce v oblasti zemědělství, životního prostředí, rozvoje venkova, podpory rodinného podnikání a zaměstnanosti na venkově Františka Havláta.
Bodrý Moravák pochází ze zemědělské rodiny. Dědeček byl hospodář a obchodník dobytkem a obilím, rodiče též pracovali v oboru, a tak bylo jasné, že jablko nepadne daleko od stromu a brambora od pole. Jak pan Havlát sám říká, zemědělství se mu stalo láskou a osudem.
Podle toho, co se ale s tímto oborem stalo v naší zemi po roce 1989, to vypadá na lásku nešťastnou. „Poté, co se začala tvořit éra nové České republiky, očekávali jsme, že budeme podporovat venkov, kvalitní potraviny, a navážeme na to, co tady v minulosti skončilo. My jsme si všichni mysleli, protože se kritizovalo, co bylo v tehdejším zemědělství špatně, že to začneme napravovat. Ale začalo se to otáčet úplně jiným směrem,“ připustil expert zpočátku velmi diplomaticky, načež se pořádně rozjel.
Na české péči o půdu tento milovník přírody nenechal nitku suchou, přestože jsou pole, louky a lesy suché na troud. „Spousta našich tátů si vzala pozemky z družstev a mysleli si, že budou hospodařit na svém. Jenže se otevřely hranice na Západ a stát zemědělství vůbec nepodporoval. Začalo se říkat, že vlastně nic není potřeba, že se tady nic nevyplatí, že je potřeba téměř nic nedělat. Gradovalo to a naši zemědělci se dostali do průvanu politiků, kteří jim podráželi nohy. To byl problém, jehož trpké plody sklízíme dnes, ať už jde o nedostatek vody, problém s potravinami… Říkal jsem si, že to nemůže nikdo myslet vážně. Pohyboval jsem se v tom a nechápal, co se děje. Přišli a řekli: Prasata ne, ty nechceme chovat. Cena padala dolů. Hovězí? Nechceme. Cena padala dolů. To ale nebyla vina zemědělců, ale těch, kteří nastavují pravidla a rozhodují.“
Před listopadem mělo zemědělství také mouchy, ale ve srovnání s anarchií, která přišla poté, to byl zemědělský ráj. „Kdybychom si nechali aspoň něco, co tady fungovalo do roku 1989… Jenže se táži, proč lidé, kteří měli vědět a měli praxi, to nastavili tak špatně,“ posteskl si František Havlát a položil několikrát v průběhu pořadu otázku: Byli tak hloupí, nebo byli „motivováni“?
Hned zkraje se začala likvidovat živočišná výroba a prodávat orná půda a nová doktrína zněla: Venkov ani zemědělství nepotřebujeme, všechno si dovezeme. Nejlepší půda je ta, která se prodá zahraničním investorům. A tak dnes jíme pochybné a drahé brambory z Egypta, kde se pěstují, ačkoli tam pro ně není vhodné podnebí, a na Vysočině, jež bývala bramborářskou oblastí, roste řepka, kterou dáváme do nafty.
„Největší chyba byla, že jsme začali zastavovat ornou půdu a zemědělskou půdu jako celek. Ať bylo za komunismu cokoli špatného, tak když chtěl někdo zastavět zemědělskou půdu, byl to obrovský problém. Protože to bylo nastaveno tak, že orná půda byla základní výrobní kapitál. Když ji mám, mohu hospodařit, profitovat, produkovat a prodávat potraviny. Když tu půdu ale zastavím, tak nemám nic. Je velice těžké to vrátit.“
Odjakživa to na venkově fungovalo tak, že se vyváženě kombinovala živočišná a rostlinná výroba. Dobytek produkoval hnůj, který se pak dával do půdy. Aby měla zvířata co žrát, pěstoval se jetel nebo vojtěška, jež zase krásně čechraly i díky délce svých kořenů půdu. Ta pak byla mnohem zdravější.
Jenže rozkaz zněl jasně: dobytek nesmí přežít za žádnou cenu. A když bylo potřeba, dalších 5000 kusů se vymlátilo pod falešnou záminkou nemoci šílených krav, aby udělaly místo hovězímu z dovozu. Dříve hospodáři chápali jednoduchou rovnici – že když budou chtít na té půdě hospodařit, musí vracet organiku neboli hnojit. Hnojem. Dnes se dobytek, který ještě zbyl, často pase, ale jeho hnůj přijde vniveč. „Když se hnojí hnojem, půda má pak kyprost, dobře jí prostupuje voda a zadržuje ji. Když je ale dobytek na pastvinách, nevracíme hnůj do orné půdy,“ říká František Havlát. „A další věc jsou osevní postupy. Existují plodiny, které půdě strukturu zlepšují, třeba brambory, a pak jsou plodiny, které ji zhoršují.“ Půda je dnes v takovém stavu, že se stala spíše takovým držákem na řepku. Ta neroste díky živinám z půdy, protože tam už žádné nejsou, ale jen díky chemii a postřikům. Chemickými hnojivy a postřiky se stříká až třináctkrát ročně.
S takovými jetelotrávami nebo vojtěškou, která dokáže prokořenit půdu až deset metrů hluboko, je dočista amen. Jede se jen na dotace a výnosy. „Protože vojtěška není, půda je udusaná. Dříve měla technika patnáct tun, dnes má i šedesát. Nedáváme organiku, hnůj, nemáme vojtěšku, která půdu otvírá, a ještě po ní jezdíme těžkými stroji. A tak když dneska zaprší, voda stýká po polích jako po asfaltu,“ popisuje František Havlát, jenž ale z nastalé situace neviní zemědělce, nýbrž politiky. „Zemědělci měli v nových podmínkách dvě možnosti – buď přežijí a budou se přizpůsobovat, tedy snižovat stav dobytka, nedodržovat správné osevní postupy či provozovat bioplynové stanice, aby přežili, nebo tu činnost ukončit.“
Podmínky pro sedláky jsou velmi obtížné, pokud nechtějí jen pěstovat řepku a kukuřici do biopaliv. „Další problém byl ten, že po listopadu šly všechny ceny nahoru, jediné, co ne, byly ceny mléka, prasat či obilí. Šly nahoru vstupy, ale podnik nebyl schopen dostat peníze zpátky. Všechno se rušilo, vybil se dobytek, a proto je venkov vylidněný. Nebylo na platy lidí v zemědělství. Odpověď politiků byla: My vás nepotřebujeme, my to dovezeme.“
Dokud se nezačneme vracet k osvědčeným postupům, nepohneme se podle odborníka z místa. „Musíme do krajiny vrátit krajinotvorné prvky, lehčí techniku, meze, remízy… Pak se nám začnou zase množit žížaly. Půda je dnes mrtvá, žížaly tam nejsou. Nefunguje.“
Ještě by se s tím prý dalo něco dělat. K tomu ale budou potřeba lidé, kteří byli z venkova vyhnáni do montoven, skladů či supermarketů. Jenže kde je vzít a nekrást? „Nemáme lidský kapitál, ty, kteří jsou ochotní pracovat a rozumějí tomu. Lidé této práci odvykli. To je největší problém.“
Velká hádanka je pak to, kdo tyto změny začne prosazovat a realizovat, když se k tomu nikdo za třicet let, kdy se jen drancovalo, neodhodlal. Navíc by bylo třeba provést všechna nápravná opatření koordinovaně a najednou, což zní v naší zemi jako čiré sci-fi.
Poslední dobou je velkým tématem například nedostatek vody v české krajině. Mluví se o tom, že ji krajina vinou velkých lánů špatně zachytává. „To se ale nevyřeší jejím zachytáváním. Ne, musíme vodu dostat dolů do půdy, aby nám jí voda prostupovala. Půdu musíme napřed upravit, aby to bylo možné. Žádné nádrže na vodu to neřeší.“
Pomohlo by i velké množství rybníků, ovšem místa, kam by se hodily, už dávno zabírají sklady či obchodní centra. Namísto důležitých věcí se tak vymýšlejí dotace na dešťovou vodu a jiné programy, kde jde pouze o to, jak na ně vytahat dotace. „Dotace na dešťovku je hloupost, každý si umí dát na zahradu sud. (…) Někteří ochránci si dělají byznys z ekologie, ta jejich biopaliva a podobně, to jsou nesmysly. To nevymysleli zemědělci, ale zelení.“
František Havlát ke stavu půdy říká: „Dřív jsme dávali do půdy hnůj a o třetinu méně z půdy brali. Dnes nedáváme téměř žádnou organiku, ale bereme o třetinu víc. A to půdu vyčerpává a plundruje.“ Nemluvě o tom, že zemědělci už nejsou schopni ani orat. „Klasická orba se dělala třicet centimetrů, teď maximálně do patnácti centimetrů. Pokud se půda neorá, o to větší je spotřeba chemie, musí potlačit plevely. Za následek to má i nárůst populace hraboše. Proto se to děje.“
Za třicet let takto zdevastovat celou krajinu, to je skutečně umění.
Každý týden pro vás přináším shrnutí zajímavého rozhlasového pořadu Na prahu změn, kam si zve Stanislav Novotný různé zajímavé hosty a který si můžete poslechnout zde.