Ač kmet, tohle zřejmě ještě nezažil. Monsignore Petr Piťha se těší úctě pramenící jak z pokročilého věku, tak značných zásluh. Za své dílo kdysi obdržel New Europe Prize, tedy Cenu Nové Evropy. Ale dnes? Dnes by jej mnozí „noví Evropané“ podle všeho nejraději lynčovali.
Byla to doslova bouře (ve sklenici vody?), když promluvil v den české státnosti v katedrále svatého Víta. Slova jeho ostrého kázání obletěla republiku, a soudě podle prudkosti, s jakou se na něj snáší jeden útok za druhým, dotkl se něčeho důležitého. Kdyby nic jiného, podařilo se mu minimálně otevřít jedno zásadní společenské téma.
Pokud vám někdo ukradne z kapsy peněženku, budete si ji příště hlídat. Teoreticky vás tato nepříjemná zkušenost dovede k tomu, že stejnou chybu nebudete chtít opakovat dvakrát. Podobně se to má se sladkými řečičkami – jakmile člověk někomu naletí jednou, podruhé si dá setsakramentský pozor.
Mám ještě v živé paměti, jak v roce 2004 všude visely modré prapory se zlatými hvězdami a eurosoudruzi nám v mohutné kampani (za naše peníze) slibovali světlé zítřky plné prosperity, svobody a demokracie. A abychom to měli černé na bílém a svoboda nám dala křídla jako Red Bull, podstrčili nám o pár let později podepsat Lisabonskou smlouvu. Ta ale naopak podloudným způsobem proměnila Evropskou unii ze společenství vzájemně obchodujících států v jakýsi nadnárodní superstát s totalitním přístupem, zbavující členské země krok za krokem suverenity a bortící se sám do sebe.
Bankéř a finanční poradce vám taky neřekne, že smyslem finančních produktů, které vám nabízí, je přesunout peníze z vaší kapsy do jeho, nikoli vám našetřit na spokojený důchod. Nevýhoda je, když na to přijdete až v důchodu…
Máme už v tomhle čtení situací „mezi řádky“, jak zní i motto Šifry, trochu praxi – jednou pod záminkou boje proti dezinformacím zavedou cenzuru, aby se zkomplikovalo mluvení o tom, co s Evropou provádějí, jindy zahajují mírovou misi v daleké zemi, která se po této intervenci octne jako na potvoru v plamenech. Jakmile chce někdo naše dobro, je to podezřelé. A z toho je třeba vycházet.
Nejčerstvějším zářezem na pažbě bruselských byrokratů ve službách korporátní sféry a globalizace je potírání násilí na ženách. Nestačí, že je v našich končinách jakékoli násilí nepřípustné a vše je zaneseno v zákonech jednotlivých členských států, a tak je třeba přijít s dalším sociálně-inženýrským paktem. Istanbulská úmluva neboli celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Kolik měst mimo portugalské a turecké metropole ještě EU hodlá takto „zneužít“?
Profesoru Piťhovi, který zastával v 90. letech jako vůbec první funkci ministra školství a tělovýchovy v samostatné České republice, bylo letos osmdesát, a tak díky svým bohatým životním zkušenostem dokáže číst mezi řádky určitě lépe než mladší ročníky, zpracovávané mediální propagandou i euroosnovami ve školách. Kritici z řad liberálů mu ale nevyčítají jen to, že vyjádřil nesouhlas s novou mezinárodní dohodou, kterou projednal i český parlament, ale vadí jim také, že použil až příliš ostré, „nekorektní“ výrazy.
Protože se ani o tak důležitém dokumentu tradičně veřejně nediskutovalo – pokud za argument nepovažujeme „podepsali to ostatní, musíme taky“, stejně jako o Lisabonské smlouvě nevíme o Istanbulské úmluvě skoro nic. Snad jen to, že vstoupila v platnost v roce 2014 a k 1. září 2018 ji ratifikovalo 33 států. Česká republika se k tomu chystá. Proto mě zajímalo, jestli měl monsignore Piťha pravdu, případně přeháněl, anebo je úplně mimo, jak opakovaně zaznívá z řad zastánců paktu.
Petr Piťha označil dokument Rady Evropy namířený proti páchání násilí na ženách za nedemokratický a diktátorský a jeho autory obvinil z inspirace marxismem a nacismem. To je silný kalibr. „Svoboda buďto je, a pak z ní všechny ostatní přirozeně vyplývají, anebo není a je nesvoboda. Tu máme podle Istanbulské úmluvy uzákonit ve jménu mocné nátlakové skupiny genderistů a homosexualistů. Zdůrazňuji homosexualistů, nikoli homosexuálů, z nichž mnozí s názory agresivních homosexualistů nesouhlasí,“ rozjel to v katedrále svatého Víta, načež mu jeden tábor zatleskal a druhý jej tepe.
Místo toho, aby se o jeho slovech buď diskutovalo, nebo je kritici prostě ignorovali a přinesli vlastní pohledy na věc, případně uklidnili ty, kteří z úmluvy mají obavy, výsledkem je křik, nadávky, nactiutrhačná mediální kampaň, a dokonce trestní oznámení, které na katolického kněze a vysokého církevního hodnostáře podala Česká ženská lobby – prý kvůli šíření poplašných zpráv.
Nezisková organizace „hájící práva žen“ to odůvodnila slovy své předsedkyně Elišky Kodyšové takto: „Istanbulská úmluva pouze komentuje, že násilí na ženách vychází z historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami a násilí je zároveň nástrojem udržování podřízeného postavení žen. To je skutečnost doložená seriózními výzkumy. Faktem je, že každá 10. žena v České republice zažije za svůj život znásilnění. Sto šedesát tisíc Češek každý rok kvůli násilí způsobenému partnerem či manželem musí vyhledat lékařskou pomoc. To je naprosto nepřijatelná situace, kterou je třeba zlepšit. Pan Piťha by místo šíření bludů měl spíše své věřící nabádat k tomu, aby se chovali k ženám s respektem, a vybízet ženy, aby se nebály vyhledat pomoc, pokud čelí násilí.“
Přistání z Marsu
Pokud bych žil uplynulých deset let někde na Marsu a úmluvu si přečetl, nic špatného bych v ní asi nenašel. Na první pohled jde skutečně o dobrou věc – vždyť kdo může mít něco proti ochraně žen před násilím? O homosexuálech, nesvobodě ani jiných věcech, o kterých mluví profesor Piťha, v ní není ani řádky.
Co je špatného na tom, že odsuzuje veškeré formy násilí na ženách a domácí násilí? Že si mají být muži a ženy rovni a že se muži k ženám ne vždy v minulosti chovali s respektem a v rukavičkách? A že si členské státy EU a další signatáři této úmluvy uvědomují, že „násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů, a bránily ženám v plném rozvoji; uvědomujíce si, že násilí na ženách je ze své strukturální povahy násilím založeným na pohlaví a že násilí na ženách je klíčovým společenským mechanismem, nutícím ženy do podřízeného postavení vůči mužům; uvědomujíce si s velkým znepokojením, že ženy a dívky jsou často vystavovány závažným formám násilí, jako je domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, zločiny spáchané ve jménu takzvané cti a mrzačení genitálií, jež představují závažná porušení lidských práv žen a dívek a hlavní překážku k dosažení rovnosti mezi ženami a muži“?
Já však nežiju na Marsu, ale v srdci Evropy. A tak se ptám: Když Česká ženská lobby protestuje mimo jiné proti znásilňování, nuceným sňatkům, zločinům ze cti a mrzačení genitálií, proč podporuje zároveň masovou migraci do Evropy ze zemí, kde je tento způsob zacházení se ženami denním chlebem? Proč jsme o nich nikdy proti tomu neslyšeli ani slovo?
Že by to snad bylo tím, že Českou ženskou lobby, organizaci, respektive síť organizací hájících ženská práva, finančně podporují taková lidskoprávní „esa“ jako Sorosova Nadace otevřené společnosti a Norské fondy, „projekty“, které podporují i řízenou migraci do Evropy? Fondy EHP a Norské fondy, tak zní celý název finančních toků, jejichž prostřednictvím posilují Island, Lichtenjštensko a Norsko, které nejsou členy, své vztahy s Evropskou unií a „základní evropské hodnoty jako demokracie, tolerance a právní stát“. Jo, to známe.
Co má společného Istanbulská úmluva s Barnevernetem? Co znamená „právo na život bez násilí? Proč úmluva podporuje bonzování? Jaké pravomoci budou mít nově zavedení invkizitoři? A v čem měl ještě Petr Piťha pravdu?
