Aby mohl začít nejkrvavější konflikt 20. století, musel jej někdo financovat. A taky odstranit z cesty dva císaře a rozdrobit Evropu. Kdo mohl mít zájem na něčem tak odpudivém, jako je rozpoutání druhé světové války?
Situace po prohrané první světové válce v Německu byla jedním slovem katastrofální. Velkou měrou k tomu přispělo uzavření takzvané Versailleské mírové smlouvy v roce 1919. Po dohodě vítězných mocností, především Anglie a Francie, bylo Německo odsouzeno k placení nesplatitelných válečných reparací, k hrozivé nezaměstnanosti a nepředstavitelné bídě obyvatel. Váleční veteráni umírající hlady, hladové děti, nevytápěné domy, nebývalý rozkvět prostituce, všudypřítomní žebráci, dřívější střední třída přehrabující popelnice a celé rodiny páchající sebevraždy, to byla realita počátku 20. století u našich západních sousedů. Na podzim roku 1923 stálo ve Výmarské republice, jak byl označovaný německý stát po první světové válce, jedno jediné vejce tolik jako 30 milionů vajec o deset let dříve. Inflace byla tak obrovská, že lidé jezdili na menší nákup s kárkou plnou naložených bankovek; na větší by pak museli mít malý náklaďák. A kdo obdržel před obědem výplatu, okamžitě doslova běžel do obchodu, protože po obědě už byly ceny mnohonásobně vyšší.
Tento neutěšený stav považuje mnoho učebnic a knih o historii za jeden z hlavních faktorů vzestupu Adolfa Hitlera a následných běsů druhé světové války. Nesmíme ale zapomínat na skutečnost, že historii píší vítězové. A ti mají ve zvyku svoje záměry a činy přeceňovat a zveličovat, či naopak zlehčovat, podceňovat nebo od nich odvádět pozornost. V prvním případě si přiznávají zásluhy a pocty, v tom druhém házejí svoje chyby, hříchy a zločiny jenom na druhé. Nejinak tomu bylo i u jednoho z nejkrvavějších konfliktů v moderních lidských dějinách.
V lednové Šifře jsem psal o výborné knize Nikolaje V. Starikova Kdo přinutil Hitlera napadnout Stalina. Ruský spisovatel se nebojí otevírat právě ty kapitoly a útržky z naší minulosti, které zavánějí kamuflováním, vylepšováním a zatajováním pravé podstaty věcí. A daří se mu to znamenitě, jak napovídá i samotný název tohoto díla. Pohádka o tom, jak zfanatizovaní Němci zvolili do svého čela šíleného vůdce, který uvrhl Evropu a celý svět do neštěstí, je sice notoricky známá, ale zcela opomíjí fakta a souvislosti, jež tuto obecně přijímanou a přijatelnou verzi staví zcela na hlavu.
Stejně jako obyvatelé potupeného a na lopatky položeného státu neměl Adolf Hitler lidově řečeno ani vindru. Když ho viděl poprvé Pfeffer von Zalomon, budoucí šéf pořádkových a útočných oddílů SA, odmítl se s ním seznámit, protože byl pozdější vůdce oblečený jako tulák. Nacisté sice vybírali příspěvky a dary od svých členů, ale marka měla menší hodnotu než toaletní papír, a tak si nově formující hnutí nemohlo dovolit ani to, aby uspořádalo sjezd, natož válku. Jejich lepiči plakátů neměli na lepidlo a samotný führer musel na svá řečnická vystoupení v cirkusových šapitó prodávat lístky stejně jako krotitelé divé zvěře na drezuru slonů. A sotva peníze vybrali, nejpozději do večera ztratily hodnotu. „Žádná strana tehdy nemohla přežít z členských příspěvků zaplacených v markách,“ cituje Starikov knihu historika Konrada Heydena s názvem Cesta NSDAP. Aby se mohl Adolf Hitler dostat k moci, potřeboval především dolary. Nebo lépe řečeno ten, kdo potřeboval Hitlera, mu poskytl také dolary. Hodně dolarů…
Abychom pochopili, co se vlastně v Evropě první poloviny 20. století stalo, vydejme se nejprve do Ruska. To mělo s Německem té doby společnou jednu překvapivou, ale klíčovou věc – sponzory. V dubnu 1917 přijel se svými bolševiky do Petrohradu ze Švýcarska přes Německo v zapečetěném voze Vladimir Iljič Lenin. Obecně se tvrdí, že peníze na velkou socialistickou revoluci pocházely z Německa, Starikov ale oponuje. „Proč nám autoři píší, že finanční prostředky bolševiků pocházely od německého generálního štábu? Co to je za nesmysl? Lenin přece žil ve Švýcarsku, v tomtéž Curychu, kam si o pouhých šest let později zajel i Adolf Hitler. Takže budeme-li dodržovat logiku autorů knih o führerovi, byli to Švýcaři, kteří poskytli Leninovi peníze! Švýcarská zpravodajská služba jako organizátor říjnové revoluce! Panečku, na to ještě nikdo nepřišel. (…) Proč autoři knih o Hitlerovi píší takové zjevné nesmysly? Copak nechápou, nakolik naivní je jejich tvrzení?“ rozčiluje se autor. A vzápětí si odpovídá: „Chápou to, a proto to zamlouvají. (…) Financování temných záležitostí a pochybných záměrů světové politiky se vždy provádí prostřednictvím bank a subjektů neutrálních zemí! Když se vše provalí, svedete to na neutrály a jste z obliga. Jenže švýcarští bankéři jen vykonávali svou práci. Dostali povel, aby Hitlerovi (a taky Leninovi) vydali peníze…“ Od koho? K tomu se dostaneme.
Po Leninově smrti se o moc porvali Lev Davidovič Trockij, původním jménem Bronštejn, a Josif Vissarionovič Stalin, rodným jménem Džugašvilli. Trockij věřil, že revoluce v Rusku není cílem, ale pouze začátkem vítězství komunismu v celosvětovém měřítku. Stalin pro změnu vnímal vítězství bolševiků jako unikátní fenomén a chtěl budovat socialismus doma. Zatímco Stalin se v okamžiku únorové revoluce nacházel ve vyhnanství na Sibiři, Trockij v USA…
Právě Lev Davidovič Trockij, blízký revoluční spolupracovník Vladimira Iljiče Lenina, byl spojen s temnými zákulisními kruhy, napojenými na zahraniční tajné služby. „Jinými slovy, Lev Davidovič Trockij byl zástupcem amerického kapitálu (nebo anglosaských zpravodajských služeb) v novém, revolučním Rusku. V jejich zájmu pronášel a činil odpovídající myšlenky a kroky,“ píše Starikov a ilustruje to třeba názorným příkladem obchodu, který Trockij udělal ještě jako šéf Lidového komisariátu železnic a který by „posloužil ke cti každému pekelníkovi a proti kterému se Mezinárodní měnový fond musí cítit jako politováníhodný spolek diletantů“.
Trockij totiž objednal 1000 lokomotiv u švédské továrny Nidqvist and Holm. To je asi jako objednávat pomeranče v Grónsku. Švédská firma nikdy v historii nevyrobila víc než 40 lokomotiv za rok, přičemž Rusku měla dodat v roce 1922 dvě stovky lokomotiv a v dalších letech rovnou 250 strojů. Vůbec na to neměla kapacity, a tak se obě strany dohodly, že Rusko nejprve vyplatí peníze, za které Švédsko postaví továrnu (!) a pak teprve stroje vyrobí a dodá. Lokomotivy byly navíc objednány za předraženou cenu, přesně tak, jak se to dělává u nás v Česku… Výsledkem tedy byly přemrštěné ceny, předem zaplacené peníze a chybějící a nikdy nedodané zboží. Celková suma byla 200 000 000 zlatých rublů, což představovalo čtvrtinu zlatých rezerv státu. Když se nad nevýhodným obchodem pozastavil ruský časopis Ekonom s tím, proč si Sověti nevyrobili lokomotivy sami, Lenin se naštval a se slovy o kontrarevolucionářích a kazičích mládeže časopis zrušil. „O čem vypovídá takové divné chování Lenina a Trockého? Prostě o tom, že dluhy se musejí splácet a dohody musí být plněny. Prostředky vynaložené na zhroucení Ruska se musely vrátit. Byla to jedna z dohod mezi zástupci západních vlád a bolševiky,“ vysvětluje Starikov, jenž v knize popisuje i další toky ze švédského bankovního systému do bolševického Ruska, a naopak.
Zvenku to vypadá, že byli Američané a Sověti, Američané a Němci či Němci a Sověti nesmiřitelní nepřátelé. Při bližším pohledu se ale zdá, že obě strany studených i ostrých válek měly stejné architekty, kteří za všech okolností profitují. Všelijak plánují, konspirují a hýbají figurkami jako na šachovnici. Jakmile nevyjde jeden tah, připraví další… Ale hlavně, když vyvoláte uměle konflikt a financujete v něm obě strany, nejenže nemůžete prohrát, ale vyhrajete úplně všechno. Jako když skoupíte všechny lístky v tombole.
Při čtení knihy Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina jsem si vzpomněl na rozhovor, který jsem vedl před lety s americkým spisovatelem Georgem Edwardem Griffinem, jenž napsal pro pochopení systému, ve kterém žijeme, neocenitelnou knihu – Nestvůra z Jekyll Island. Příběh toho, jak soukromý bankovní kartel s názvem Federální rezervní systém de facto uchvátil vládu nad světem. Nejmocnější bankéřské rodiny Morganů, Rothschildů, Warburgů či Rockefellerů si po finanční krizi, kterou samy způsobily, napsaly v utajení nový zákon o centrální bance. A 22. prosince 1913, když už byla většina zákonodárců doma na Vánoce, se americký Kongres téměř potajmu vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch soukromé korporace. Od roku 1914 je tak každý dolar, který vytiskne Federální rezervní systém – instituce, jež se jako federální pouze tváří –, vládě Spojených států půjčován s úrokem. Současný dluh americké vlády činí mimochodem skoro 22 bilionů (číslo s dvanácti nulami) dolarů.
G. E. Griffin mi tehdy popisoval své setkání s mužem, který se jmenoval Norman Dodd. Byl to vedoucí vyšetřovatel speciálního výboru amerického Kongresu, jenž v roce 1953 vedl vyšetřování amerických nadací osvobozených od daní, podezřelých z nekalých zákulisních pletich. Šlo například o Rockefellerovu, Carnegieho či Fordovu nadaci, které pod rouškou charity ovlivňovaly politiku v různých zemích podobně jako třeba dnes hojně propíraná Sorosova Open Society Fund (Nadace otevřené společnosti). Zkrátka šlo o to, že zmíněné nadace používaly obrovské částky k politickým účelům a sponzorovaly na začátku 20. století články, pamflety a jiné materiály, které by se daly směle označit jako komunistická propaganda. Prezident Fordovy nadace Rowan Gaither tenkrát Normanu Doddovi řekl: „Víte, proč provozujeme tuto nadaci? Podstata je v tom změnit život ve Spojených státech tak, aby došlo ke snadnému splynutí se Sovětským svazem.“ Dodd prý málem spadl ze židle. „Většina lidí by si myslela, že je to směšný cíl, ale tihle lidé se tím velmi vážně zabývali. Zabývali se tím, jak vytvořit jeden Světový svaz, Světovou unii. Na jednom z prvních zasedání na začátku 20. století tito lidé seriózně řešili, jak mohou změnit postoje Američanů, aby byli pro vytvoření jednotné globální světové vlády,“ vyprávěl G. E. Griffin a dodal: „V jejich návrzích bylo mnoho způsobů, jak to udělat – nejlepší způsob byl podle nich válka. Protože z války jsou lidé tak vystrašení, že jsou ochotní vzdát se čehokoli, jen aby se vrátila jejich bezpečnost. Tak se Carnegieho nadace pro mezinárodní mír rozhodla, že nejlepší, co může udělat, je podporovat Spojené státy, aby vstoupily do války.“
A tak se i stalo. Obvyklou taktikou USA je ale nejprve nechat bojovat jiné a přímo do války se zapojit až nakonec… Po přečtení Starikovovy knihy lépe pochopíte, jak se taková politika provádí.
Vražda mystika
Aby mohli Lenin a Trockij spustit bolševickou revoluci v Rusku, byla potřeba kromě západních peněz a kupy zlata ještě jedna „maličkost“ – zavraždění Grigorije Jefimoviče Rasputina a následně celé rodiny cara Mikuláše II.
Léčitel a mystik Rasputin, který byl carovi a jeho ženě Alexandře Fjodorovně neustále na blízku svými radami i schopnostmi (jako jediný dokázal ulevit jejich synovi Alexejovi, který kvůli silné hemofilii trpěl často silným krvácením) a na jejich rozhodování měl výrazný vliv – radil jim například uzavřít mír s Německem –, byl všechno, jen ne obyčejný člověk.
Aby ho vlastizrádci v americko-britském žoldu v čele s knížetem Jusupovem dokázali zavraždit, museli jej v tomto pořadí nejprve otrávit kyanidem ve víně a koláčích, střelit do srdce, do zad a do hlavy a ještě tělo vhodili do řeky Něvy, kde podle pitvy utonul poté, co se nedokázal vydrápat na vysoký břeh. Podle nových informací museli třem spolupachatelům, kteří nedokázali Rasputina zabít, pomoct přítomní britští agenti. O nových zjištěních informovala britská média v roce 2014. Deník Telegraph uvedl, že tím, kdo pomohl Jusupovovi a spol. Rasputina zabít, byl agent britské tajné služby MI6 Oswald Rayner. Podle vysloužilého velitele Scotland Yardu Richarda Cullena, který studoval tento případ společně s historikem zpravodajské služby Andrewem Cookem, je téměř zaručené, že třetí a finální kulku do Rasputinova čela doručil právě britský agent. „Jsem si tím na 99,9 procenta jist,“ řekl pan Cullen. „Je zde pěkná hromádka důkazů svědčících o tom, že tímto mužem byl Rayner. Máme nezvratný důkaz, že předchozí verze událostí jsou pouhé krycí výmysly.“
V době, kdy se temné síly snažily zastavit Rasputina, který radil carské rodině pravý opak toho, co si zákulisní hráči přáli, na druhé straně Atlantiku, na Wall Street, architekti bolševické revoluce připravovali fondy pro ruské revolucionáře v exilu – Trockého a Lenina. Vnuk jednoho z bankéřů, John Schiff, pro New York Journal American v únoru 1949 přiznal, že jeho dědeček Jacob Schiff „vložil do konečného vítězství bolševismu asi 20 milionů dolarů“. A tehdejší dolar, to bylo skutečně něco…
Mezitím Američané Lvu Trockému, který musel z Ruska uprchnout kvůli svým proticarským aktivitám, udělili (kromě dolarů) i americký pas; což mu umožnilo vrátit se 26. března 1917 nerušeně do Ruska. V dubnu se vrátil ze švýcarského exilu také Lenin, spolu se zlatými cihlami a fondy k financování revoluce.
O stejnou dnes bychom řekli barevnou revoluci jako v Rusku (rudá) se americko-britské impérium zasloužilo i v Německu (hnědá). Ten mustr je ostatně podobný i dnes, jeho principy se nemění. V Rusku byla carská rodina vyvražděna, v Německu vše provedli o poznání elegantněji. V době kolapsu Německa byl kancléřem princ Max Bádenský, který napomohl zániku císařství a jeho přerodu ve zmiňovanou Výmarskou republiku, a to velmi kuriózním způsobem. Nastydl a usnul. Spal neuvěřitelných 36 hodin v kuse, a tak prospal konec války. V učebnicích se o tomto historickém „detailu“ nedočteme – podle Starikova proto, že „historici vynechávají fakta, která nedokážou vysvětlit“. Nebo nechtějí? Tuto důležitou informaci nicméně zveřejnil ve svých pamětech tehdejší britský premiér David Lloyd George: „Nadměrná dávka prášků na spaní jej vyřadila na 36 klíčových hodin od 1. do 3. listopadu. Když se probudil, shledal, že poslední němečtí spojenci, Turecko a Rakousko-Uhersko, již mají po válce. Načež nepokoje, vyvolané bolševickými agitátory, vypukly po celém Německu.“ Ať už nemocný princ dostal silnou dávku prášků, po kterých opravdu zaspal a schválně jen nikdo nevzbudil, nebo šlo o princovo alibi, aby nemusel do běhu věcí zasahovat, ihned po probuzení, kdy byly nepokoje v plném proudu, kancléř čile zavolal císaři Vilémovi, který byl zrovna do sídla ve městě Spa, a vyzval jej k abdikaci. Ten to sice odmítl, ale Max Bádenský jeho abdikaci přesto oznámil. Poté rychle rezignoval i on sám a nová vláda sociálního demokrata Eberta prohlásila Německo republikou a podepsala krutě nevýhodné příměří, které mnohem více připomínalo bezpodmínečnou kapitulaci. „Mírové“ rozhovory začaly až poté, co se Němci zavázali odevzdat zbraně. To už spíš než na nachlazení vypadá na pořádnou boudu…
Rudá a hnědá
To, že se temným zákulisním silám podařilo odstranit po tom ruském i německého císaře, a Výmarská republika se po podepsání „míru“ octla uprostřed ekonomického zoufalství, stále ale ještě nevysvětluje, jak se dostal k moci Adolf Hitler.
Jeden z nejpodceňovanějších, a tudíž nejdůležitějších mužů, kteří se kolem začínajícího chudého a bezvýznamného politika začali pohybovat, se jmenoval Ernst Hanfstaengl. Američan německého původu se do své původní vlasti „náhodou“ vrátil hned po prohrané válce. Jeho právníkem přitom nebyl nikdo jiný než tajemník amerického prezidenta Theodora Roosevelta. A co víc, během druhé světové války se pak Hanfstaengl proměnil v poradce dalšího Roosevelta v Bílém domě, Franklina Delana. To jsou ale náhody… Hanfstaengl měl spoustu peněz, ačkoli nikdo nevěděl odkud (jeho verzi o tom, že z galerie, se věří opravdu těžko), a měl jich tolik, že ho nenapadlo nic lepšího než je dávat Adolfu Hitlerovi. Než za americké peníze koupil tiskařské stroje a pro svou propagandu si pořídil deník Völkischer Beobachter, řečnil führer nepříliš efektně po mnichovských hospodách. Pak už nemusel, protože měl díky novinám daleko větší dosah. Kdo není v médiích, jako by nebyl. Ernst Hanfstaengl domlouval Hitlerovi schůzky tu s Mussolinim, tu s Churchillem, a celkově měl takové zázemí a kontakty, až si člověk říká, že na galeristu je to docela slušné skóre…
Ve 20. letech nebyla ekonomická krize jen v Německu, ale po celém světě; například v USA bylo ještě hůř. Přesto se fašisté (nacisté) dostali k moci jen v Německu. Proč se tak nestalo v USA nebo v Anglii? Nebylo třeba… „Protože ani v Anglii, ani ve Spojených státech nikdo žádného führera k moci netlačil. Příchod Hitlera k moci neměl ani ekonomické příčiny, ani nebyl způsoben vnitřními německými politickými důvody,“ píše Starikov. „Rozhodnutí postavit jej do čela nebylo přijato v Berlíně, nýbrž v Londýně a Washingtonu.“ Zní to možná až příliš děsivě, ale indicie tomu nasvědčují.
V roce 1933, kdy byl Hitler jmenován říšským kancléřem (volby nevyhrál, jak se často uvádí!), mělo Německo Versailleskou smlouvou po odzbrojení zakázáno budovat vojsko čítající víc než 100 000 mužů. K zahájení druhé světové války tedy musel tento stát celou armádu vybudovat znovu, a nejen to, ještě ji vyzbrojit nejmodernějšími zbraněmi a zvětšit dvaačtyřicetinásobně. Jak to Německo dokázalo, když bylo v zemi šest milionů nezaměstnaných a továrny se zavíraly? Krize zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
Podle knihy G. G. Preparata Hitler s. r. o. Jak Británie a USA tvořili Třetí říši do Německa přiteklo ze Západu jen v roce 1924 na 190 000 000 dolarů, což stabilizovalo německou marku. Byl totiž schválen takzvaný Dawesův plán, který spočíval v tom, že Německo postaví zpět na nohy americký kapitál. Do roku 1930 pak přiteklo 30 miliard dolarů. Zahraniční kapitál aktivně pronikal do všech oblastí německého hospodářství. Koncern I. G. Farbenindustrie uzavřel smlouvy s americkými a britskými chemickými společnostmi. Cyklon B na plynování lidí tak byl skutečně internacionální.
Smlouva uzavřená v roce 1926 rozdělila světový trh střelného prachu mezi IG Farben, americký koncern Dupont a anglický Imperial Chemical Industries a 90 % v americko-německé společnosti patřilo Rockefellerově Standard Oilu. Pod kontrolou Američanů a Angličanů byla i známá firma AEG (Allgemeine Ellektrizitäts-Gesselshaft). Všechny nacistické úspěchy i budování silné armády prostě byly financovány tehdejším západním světem. Neuvědomovali si snad západní politici jen pár let po první světové válce nebezpečí? „Přinejmenším do roku 1934 bylo možné předejít vyzbrojení Německa bez jediné lidské oběti,“ napsal později Winston Churchill ve svých memoárech. Takže uvědomovali. Jenže místo toho se stal pravý opak. Jak je to možné? Veškeré plány Adolfa Hitlera byly známy, árijské a rasové Norimberské zákony byly oficiálně přijaty… „A jak na to všechno reagovalo světové společenství? (…) Německu bylo svěřeno uspořádání letních olympijských her,“ píše ironicky Starikov. „Vedle Hitlera stáli členové Mezinárodního olympijského výboru v černých oblecích se zlatými řetězy na hrudi. Stěny stadionu se třásly burácením Sieg Heil.“ Úspěch führera byl tak veliký, že ho jeho sponzoři nechali pro jistotu ve stejném roce uspořádat ještě olympiádu zimní.
Zastavit šel Adolf Hitler i jinak. Po jeho neúspěšném pivním puči, kdy skočil na čas ve vězení, jej měly úřady jako neněmeckého občana navíc ještě vyhostit. Ale „zapomněly“. Místo toho dostal německé občanství a království k tomu.
Ve zbytku knihy se Nikolaj Starikov pokouší vysvětlit, že měl Adolf Hitler zelenou tak dlouho proto, že bylo jeho úkolem zaútočit na Rusko. Ostatně o Rusko je „zájem“ i dnes. Starikov se na to dívá coby Rus z ruského pohledu a argumenty se snaží skládat, seč mu síly stačí. Možná má pravdu, možná ne. Mně ale vrtají hlavou dvě věci: Proč Hitler uchvacoval dlouho Evropu bok po boku Stalina? Vždyť Židé ve skutečnosti neměli kam jít i proto, že se tandemu Hitler–Stalin nikdo neodvážil postavit a pogromy na Východě nebyly o nic příjemnější než ty na Západě. Proč Židům nepomáhali Američané, Francouzi či Britové, kteří v podstatě nacistickou politiku celou dobu financovali a podporovali? Proč všichni Hitlerovi všemožně umetali cestičky a spojili se proti němu až ve chvíli, kdy zcela nečekaně a zdánlivě nelogicky zaútočil proti Sovětskému svazu? Nemohla být opravdu plánem na nové světové uspořádání světová globální unie už tehdy? Dnešní globalistické snahy nevypadají nepodobně.
Ano, co když byl původní plán úplně jiný a Hitler se mu z nějakého důvodu vymkl? Snad se jednou někdo bude moci zabývat i těmito otázkami. Protože hodit všechno na jednu osobu, která se označí jako „nejhorší vyvrhel lidské historie“, je sice lákavé a nabízí se to, ale tak snadné to evidentně není… Je tu snad ještě něco, co nám zcela uniká?
Knihu Kdo přinutil Hitlera přepadnout Stalina si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/knihy, na telefonu 702 417 540 nebo na mailu redakce@casopis-sifra.cz. Cena 350 Kč + poštovné.
